For a New Liberty: Válka a zahraniční politika - část V.

Mises.cz: 07. července 2013, Murray N. Rothbard (přidal Petr Málek), komentářů: 3

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

14
Válka a zahraniční politika

Jednoznačně nejvíc traumatizující z nedávných amerických válek – z pohledu Američanů s jejich postojem vůči zahraniční politice – byla válka ve Vietnamu. Americká imperialistická válka ve Vietnamu byla skutečně učebnicovým příkladem všeho, co bylo tragicky špatně na americké zahraniční politice tohoto století. Americká intervence nezačala, jak se mnoho lidí domnívá, na popud Kennedyho, Eisenhowera, nebo dokonce Trumana. Začala už ve chvíli, kdy americká vláda pod vedením Franklina Roosevelta dne 26. listopadu 1941 udělila Japonsku šibeniční a urážlivé ultimátum, aby stáhlo své ozbrojené síly z Číny a Indočíny, tedy z místa, které se později stalo Vietnamem. Toto americké ultimátum vydláždilo cestu událostem v Pearl Harbor. Jak byly Spojené státy zapojeny do války v Pacifiku s cílem vyhnat Japonsko z asijské pevniny, pomáhaly spolu s OSS (předchůdcem CIA) Ho Či Minovému komunistickému národnímu odporu proti Japonsku. Po druhé světové válce byli komunisté z Viet Minh vůdci celého severního Vietnamu. Pak ale Francie, dříve imperiální vládce Vietnamu, porušila svoji dohodu s Ho Či Minem a zmasakrovala vietminhské ozbrojené síly. Při tomto počinu se Francie těšila pomoci Británie a Spojených států.

Když Francouzi prohráli se znovuvytvořeným partyzánským hnutím Viet Minh pod vedením Ho Či Mina, Spojené státy podpořily Ženevskou dohodu 1954, podle které měl být Vietnam znovu sjednocen jakožto jeden stát, protože bylo obecně uznáváno, že poválečné okupační divize na severu i jihu byly jen arbitrární a pouze z důvodu pohodlnosti. Ale Spojené státy, které zrovna podfukem dokázaly vyhnat Viet Minh z jižní části Vietnamu, pokračovaly porušením Ženevské dohody a nahrazením svého a francouzského poskoka císaře Bao Daie svým vlastním – Ngo Dinh Diemem a jeho rodinou, kteří byli novými diktátorskými vládci Jižního Vietnamu. Když se Diem ukázal jako ostuda, CIA zosnovala převrat s úmyslem spáchat na Diema atentát a nahradit ho jiným diktátorem. Aby mohly Spojené státy potlačit Viet Cong, komunisty vedené národní hnutí odporu na jihu, spustily obrovskou devastaci Jižního i Severního Vietnamu – bombardovaly a vraždily milióny Vietnamců a nahnaly půl miliónu amerických vojáků do vietnamských močálů a džunglí.

Během tragického vietnamského konfliktu Spojené státy udržovaly rozšířené přesvědčení, že se jednalo o válku ve smyslu „agrese“ komunistického Severního Vietnamu proti přátelskému a „prozápadnímu“ (ať už ten pojem znamená cokoliv) Jižnímu Vietnamu, která si vyžadovala naši pomoc. Ve skutečnosti tato válka byla předem prohraným, ale nekonečným pokusem imperialistických Spojených států potlačit přání většiny vietnamské populace a udržet neoblíbené spřátelené diktátory u moci nad jižní části země – a to i pomocí genocidy, bude-li to nutné.

Američané nejsou zvyklí používat termín „imperialismus“ ve spojení s činy americké vlády, ale toto slovo je velmi trefné. Ve svém nejširším významu může imperialismus být definován jako agrese státu A vůči lidem v zemi B, následována násilným udržováním této přeshraniční vlády. V našem příkladu výše by byla vláda graustarského státu nad původní severovýchodní Belgrávií příkladem takového imperialismu. Ale imperialismus nemusí mít formu přímé vlády nad cizím obyvatelstvem. Ve dvacátém století čím dál více nahrazovala nepřímá forma „neoimperialismu“ její starší přímý typ. Je více rafinovaná a méně viditelná, ovšem neméně efektivní formou imperialismu. V této situaci imperialistický stát vládne cizí populaci pomocí toho, že prakticky kontroluje místní spřátelené vládce. Tato verze moderního západního imperialismu byla trefně definována libertariánským historikem Leonardem Liggiem:

Imperialistická moc západních zemí… uvalila na národy po celém světě dvojitý systém vykořisťování – imperialismus – pomocí kterého moc západních vlád udržuje u moci místní vládnoucí třídu výměnou za možnost přidat západní vykořisťování k již probíhajícímu vykořisťování místními státy. [3]

Tento pohled na Ameriku jakožto dlouhodobou imperialistickou světovou velmoc se mezi historiky v posledních letech ujal následkem zajímavé akademické činnosti významné skupiny revizionistických historiků nové levice, inspirované profesorem Williamem Applemanem Williamsem. Ovšem tento pohled sdíleli také konzervativní, jakož i klasicky liberální „isolacionisté“ během druhé světové války a v prvních chvílích studené války. [4]

[3] Leonard P. Liggio, Why the Futile Crusade? (New York: Center for Libertarian Studies, 1978), str. 3.

[4] Revizionisty nové levice viz, vedle samotného Williamse, práci Gabriela Kolka Lloyda Gardnera, Stephena E. Ambrose, N. Gordona Levina mladšího, Waltera LaFebera, Roberta F. Smithe, Bartona Bernsteina a Ronalda Radoshe. K podobným závěrům z naprosto odlišných revizionistických tradic došli Charles A. Beard a Harry Elmer Barnes, libertarián James J. Martin a klasičtí liberálové John T. Flynn a Garet Garrett.
Ronald Radosh ve svých Prophets on the Right: Profiles of Conservative Critics of American Globalism (New York: Simon & Schuster, 1975) ocenil konzervativní isolacionistickou opozici k americké intervenci ve druhé světové válce. V mnoha svých článcích a ve svém Not to the Swift: The Old Isolationists in the Cold War Era (Lewisburg, Pa.: Bucknell University Press, 1978) pozorně a systematicky analyzoval Justus D. Doenecke sentimet isolacionistů druhé světové války při kritice prvních fází studené války. Volání po společném anti-intervencionistickém a anti-imperialistickém hnutí levicí i pravicí je k nalezení v Carl Oglesby a Richard Shaull, Containment and Change (New York: Macmillan, 1967). Pro bibliografii isolacionistických spisů viz Doenecke, The Literature of Isolationism (Colorado Springs, Colo.: Ralph Myles, 1972).