For a New Liberty: Válka a zahraniční politika - část VII.

Mises.cz: 21. července 2013, Murray N. Rothbard (přidal Petr Málek), komentářů: 0

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

14
Válka a zahraniční politika

Válka jako zdraví státu

Mnoha libertariánům se nechce diskutovat o zahraniční politice a radši soustředí svoji energii buď na základní otázky libertariánské teorie, nebo na taková „domácí“ témata jako svobodný trh či privatizace pošty nebo komunálních služeb. Přesto je útok na válku a válečnou zahraniční politiku pro libertariány velmi důležitý. Jsou k tomu dva hlavní důvody. Z jednoho už se stalo klišé, ale je platný i tak: nadřazenost snahy zabránit nukleárnímu vyhlazování. Ke všem původním argumentům, morálním i ekonomickým, proti intervencionistické zahraniční politice nyní přibyla okamžitá a neustálá hrozba zničení světa. Kdyby byl svět zničen, všechny ostatní problémy a všechny ty -ismy – socialismus, kapitalismus, liberalismus nebo libertarianismus – by neměly absolutně žádný význam. Proto ta nadřazená důležitost mírumilovné zahraniční politiky a ukončení jaderné hrozby.

Druhým důvodem je to, že – kromě nukleární hrozby – válka, slovy libertariána Randolpha Bourneho, „je zdravím státu.“ Při příležitosti války vždy docházelo k velkému – a obvykle trvalému – zrychlení a zintenzivnění státní moci nad společností. Válka je dobrý důvod pro mobilizaci všech sil a zdrojů dané země ve jménu vlastenecké rétoriky, pod záštitou a diktátem státního aparátu. Je to právě válka, při čem se stát opravdu cítí ve své kůži: bobtná jeho moc, jeho velikost, jeho pýcha, to vše při absolutní dominanci nad ekonomikou a společností. Z lidí se stane stádo snažící se pozabíjet své údajné nepřátele, vyhlazující a potlačující jakoukoliv opozici vůči oficiálním válečným operacím, s radostí zrazující pravdu údajného veřejného zájmu. Společnost se stane ozbrojeným táborem, s hodnotami a morálkou – jak to jednou řekl libertarián Albert Jay Nock – „armády za pochodu“.

Je obzvlášť ironické, že válka vždy umožňuje státu spotřebovávat energii svých občanů pod praporem ochrany země před nějakou vnější bestiální hrozbou. Protože klíčový mýtus, pomocí kterého může stát válku takto vysávat, je právě ta kachna, že válka je ochrana poddaných státem. Skutečnost je ale přesně opačná. Protože jestli je válka zdravím státu, je také jeho největším nebezpečím. Stát může „zemřít“ pouze porážkou ve válce nebo revolucí. Ve válce proto stát zoufale mobilizuje své poddané, aby za něj bojovali proti jinému státu, pod záminkou, že on jim tak poskytuje ochranu. [8]

V historii Spojených států byla válka hlavní příležitostí pro většinou trvalé rozšíření moci, jakou stát drží nad společností. Během války s Velkou Británií roku 1812, jak jsme naznačili výše, poprvé došlo k nástupu moderního inflačního bankovnictví částečných rezerv ve velkém měřítku, stejně tak jako ochranných cel, vnitřního zdanění na federální úrovni nebo trvalé armády a námořnictva. A válečná inflace měla za přímý následek obnovení centrální banky, Second Bank of the United States. V podstatě všechny tyto etatické politiky a instituce pokračovaly i po skončení války. Občanská válka a její systém prakticky jedné strany vedly k trvalému zahájení neomerkantilistické politiky velkého státu a dotování zájmů velkých korporací pomocí ochranných cel, obrovským pozemkovým a jiným dotacím pro železnice, spotřební dani na federální úrovni a federálně ovládanému bankovnímu systému. Také přinesly první verbování do armády a daň z příjmu, čímž vytvořily nebezpečný precedent do budoucna. První světová válka přinesla rozhodný a osudný obrat od relativně svobodné laissez-faire ekonomiky k současnému systému korporátně-státních monopolů doma a permanentní celosvětové intervence v zahraničí. Kolektivistická ekonomická mobilizace během války, vedená předsedou Komise pro válečný průmysl (War Industries Board) Bernardem Baruchem, naplnila počínající sen velkých byznysmenů a progresivních intelektuálů o kartelizované a monopolizované ekonomice řízené federální vládou během příjemné spolupráce s vedením velkých korporací. A byl to právě tento válečný kolektivismus, který živil a povzbuzoval celonárodní hnutí pracujících, které na sebe ochotně vzalo roli pravé ruky v této nové korporátně-státní ekonomice. Dále, tento dočasný kolektivismus sloužil jako trvalý zdroj inspirace pro šéfy velkých firem a korporatistických politiků a model trvalé mírové ekonomiky, kterou chtěli ve Spojených státech nastolit. Ministr obchodu a pozdější prezident Herbert C. Hoover – jako nějaký car – pomáhal přivést tuto trvalou monopolizovanou etatickou ekonomiku na svět. Tato vize byla naplněna resuscitací válečných úřadů, a dokonce válečného personálu, New Dealem Franklina D. Roosevelta. [9] První světová válka také přinesla permanentní wilsoniánskou celosvětovou intervenci v zahraničí, upevnění nově založeného Federálního rezervního systému a trvalou daň z příjmu, velké federální rozpočty, masivní korupci a úzké spojení mezi ekonomickým boomem, válečnými zakázkami a půjčkami západním vládám.

Druhá světová válka přinesla kulminaci a naplnění všech těchto trendů: Franklin D. Roosevelt konečně v americkém životě upevnil ten opojný slib wilsoniánského domácího i zahraničního programu: trvalé partnerství velké vlády, velkých korporací a velkých odborů, pokračující a rozpínající se militaristicko-industriální komplex, povinná vojenská služba, trvalá a zrychlující se inflace a nekonečná a nákladná role protirevolučního „policisty“ pro celý svět. Rooseveltův, Trumanův, Eisenhowerův, Kennedyho, Johnsonův, Nixonův, Fordův a Carterův svět (a mezi těmito administrativami jsou jen málo podstatné rozdíly) rovná se „korporátní liberalismus“ neboli naplněná myšlenka korporátního státu.

Je zejména ironické, že konzervativci, kteří jsou alespoň svojí rétorikou na straně svobodné tržní ekonomiky, by mohli být tak lhostejní, nebo dokonce náklonní k našemu militaristicko-industriálnímu komplexu. V dnešní Americe neexistuje jediné větší potlačení svobodného trhu. Většina našich vědců a inženýrů byla odvedena od základního výzkumu pro civilní účely a od zvyšování produktivity i životní úrovně spotřebitelů k plýtvání a neefektivním a neproduktivním válečným a vesmírným dírám na peníze. Tyto díry na peníze jsou naprosto stejně rozhazovačné, ale nekonečně více destruktivní, než stavění pyramid faraónům. Není náhodou, že ekonomie lorda Keynese se ukázala jako vůdčí ekonomická škola v prostředí korporátně-liberálního státu. Protože keynesiánští ekonomové dávají stejný souhlas všem formám vládního utrácení, ať už jde o pyramidy, střely nebo ocelárny – z vlastní definice všechny tyto výdaje nafukují hrubý domácí produkt, bez ohledu na to, jak zbytečné jsou. Až nedávno se mnoho liberálů začalo probouzet a chápat zla spojená s plýtváním, inflací a militarismem, které keynesiánský korporátní liberalismus přinesl do Ameriky.

Jak se rozsah státního utrácení – ať už válečného nebo civilního – rozšiřoval, věda i průmysl byly více a více pokřivovány směrem k neproduktivním cílům a vysoce neefektivním procesům. Cíl uspokojit spotřebitele co nejefektivněji, jak je to možné, byl postupně nahrazován okořeněnými nabídkami pro zájemce o státní zakázky, často formou obrovsky rozhazovačných zakázek oceněných na bázi „náklady plus přirážka“. V jednom odvětví za druhým politikaření nahradilo ekonomii ve vedení jeho činností. Dále, jak se celá odvětví a celé oblasti země stávaly závislými na vládě a na válečných kontraktech, vznikly obrovské zájmové skupiny přející si pokračování těchto programů, bez ohledu na to, zda existuje aspoň nějaké ohrané ospravedlnění jeho nutnosti. Naše ekonomická prosperita se stala závislou na trvajícím přísunu drogy neproduktivního až kontraproduktivního vládního utrácení. [10]

Jedním z nejvšímavějších a nejvíc předvídavých kritiků amerického vstupu do druhé světové války byl klasicky-liberální spisovatel John T. Flynn. Ve svém As We Go Marching, napsaném uprostřed války, které se tak usilovně snažil zamezit, Flynn prohlásil, že New Deal, kulminující ve svém válečném ztělesnění, dokončil korporátní stát, o který se důležité postavy velkého byznysu snažily už od začátku dvacátého století. „Hlavní myšlenkou,“ napsal Flynn, bylo „přeorganizovat společnost a udělat z ní plánovanou, nucenou ekonomiku namísto svobodné, ve které by podnikání bylo soustředěno do velkých cechů nebo obrovské korporátní struktury, čímž by došlo ke kombinaci prvků samovlády a státního dohledu s národním systémem hospodářské politiky, který by zajišťoval vynucení nařízení… Toto vlastně ani není moc odlišné od toho, o čem mluvili představitelé businessu…“ [11]

New Deal se nejprve pokusil vytvořit takovou novou společnost pomocí Národního úřadu pro obnovu (National Recovery Administration) a Úřadu pro řízení zemědělství (Agricultural Adjustment Administration), silných elementů státní regulace oslavovaných pracujícími i byznysem. Příchod druhé světové války tento kolektivistický program nastolil znovu – „ekonomika podporovaná velkými proudy peněz na dluh pod totální kontrolou, kde téměř všechny plánovací úřady fungují s téměř totalitní mocí vedenou obrovskou byrokracií.“ Po válce, předvídal Flynn, se New Deal pokusí tento systém trvale rozšířit i do mezinárodních otázek. Chytře předpověděl, že s největším důrazem bude i po válce prosazováno vládní utrácení pro válečné účely, protože se jedná o tu formu vládních útrat, proti které nebudou konzervativci mít žádné námitky a kterou i pracující uvítají díky tomu, že nově vytvoří pracovní místa. „Proto je militarismus tím největším a nejzářivějším projektem veřejných prací, nad kterým se shodne celá řada skupin ve společnosti.“ [12]

Flynn předvídal, že americká poválečná politika bude „mezinárodní“, v tom smyslu, že bude imperialistická. Imperialismus „je samozřejmě mezinárodní…, stejně tak jako válka je mezinárodní,“ a bude plynout z politiky militarismu. „Budeme dělat to, co dělaly již jiné země před námi – budeme udržovat lidi ve strachu z agresivních ambicí jiných zemí a budeme se sami pouštět do imperialistických podniků.“ Imperialismus zajistí, že Spojené státy vždy budou mít věčné „nepřátele“, díky kterým povedeme, jak to později nazval Charles A. Beard, „neustálou válku za neustálý mír“. Protože jak podotknul Flynn, „dokázali jsme dobýt základny po celém světě… Neexistuje část světa, ve které by mohl vypuknout konflikt a kde… nemůžeme tvrdit, že jsou ohroženy naše zájmy. Díky této hrozbě musí i po skončení války pokračovat argument imperialistů pro existenci velkého námořnictva a obrovské armády, která je připravena zaútočit kdekoliv, aby odrazila útok od všech nepřátel, které máme povinnost mít.“ [13]

Jedno z nejdojemnějších vyobrazení změny amerického života způsobené druhou světovou válkou napsal John Dos Passes, celoživotní radikál a individualista, kdo byl nástupem New Dealu dotlačen od „extrémní levice“ k „extrémní pravici“. Dos Passes vyjádřil svou zahořklost ve svém poválečném románu The Grand Design:

Doma jsme organizovali krevní banky a civilní obranu a imitovali jsme zbytek světa stavbou koncentračních táborů (pouze jsme je nazývali relokačními centry) a vycpali jsme je americkými občany japonského původu…, aniž by bylo vzneseno obvinění.

Prezident Spojených států dělal upřímného demokrata, stejně tak jako členové Kongresu. V jeho administrativě byli oddaní zastánci občanské svobody. „Nyní jsme zaneprázdněni vedením války, všechny čtyři svobody zavedeme až později,“ říkali…

Válka je časem císařů…

A Američané měli ještě poděkovat za století, kdy byl Obyčejný člověk přemístěn za ostnatý drát a pomáhej mu Pánbůh.

Naučili jsme se mnoho. Jsou věci, které jsme se naučili, ale nenaučili jsme, i přes Ústavu a Prohlášení nezávislosti a přes ty velké debaty v Richmondu a Filadelfii, jak dát moc nad životy lidí do rukou jednoho člověka a přinutit ho použít ji moudře. [14]

[8] Více na téma libertariánské teorie zahraniční politiky viz Murray N. Rothbard, „War, Peace and the State“, v Egalitarism As A Revolt Against Nature and other Essays (Washington, D.C.: Libertarian Review Press, 1974), str. 70-80.

[9] Řada revizionistických historiků nedávno přišla s touto interpretací americké historie dvacátého století. Konkrétně viz díla, mimo jiné, Gabriela Kolko, Jamese Weinsteina, Roberta Wiebeho, Roberta D. Cuffa, Williama E. Leuchtenburga, Ellise D. Hawleyho, Melvina I. Urofskyho, Joana Hoffa Wilsona, Ronalda Radoshe, Jerryho Isreale, Davida Eakinse a Paula Conkina - opět, tak jako u revisionismu zahraniční politiky - na základě inspirace Williama Applemana Williamse. Série esejí sledující tento přístup lze najít v Ronald Radosh a Murray N. Rothbard, eds., A New History of Leviathan (New York: Dutton, 1972).

[10] Ekonomická zkreslení způsobená militaristicko-industriálními politikami viz Seymour Melman, ed., The War Economy of the United States (New York: St. Martin's Press, 1971).

[11] John T. Flynn, As We Go Marching (New York: Doubleday, Doran & Co., 1944), str. 193-94.

[12] Ibid., str. 198, 201, 207.

[13] Ibid., str. 212-13, 225-26.

[14] John Dos Passos, The Grand Design (Boston: Houghton Mifflin Co., 1949), str. 416-418.