For a New Liberty: Válka a zahraniční politika - část VIII.

Mises.cz: 28. července 2013, Murray N. Rothbard (přidal Petr Málek), komentářů: 1

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

14
Válka a zahraniční politika

Sovětská zahraniční politika

V předchozí kapitole jsme se již zabývali problémem národní obrany, přičemž jsme nebrali v potaz, zda Rusové opravdu tak prahnou po vojenském útoku na Spojené státy. Od druhé světové války byla americká vojenská a zahraniční politika, alespoň rétoricky, založena na předpokladu hrozby ruského útoku – předpokladu, který získal souhlas veřejnosti s celosvětovou americkou intervencí a s mnoha miliardami dolarů vynaloženými na zbrojení. Ale jak realistický a jak dobře podložený tento předpoklad skutečně je?

Za prvé, není pochyb o tom, že Sověti, spolu se všemi ostatními marxisty-leninisty, by rádi nahradili všechny existující společenské systémy komunistickými režimy. Ale taková touha samozřejmě těžko dokazuje nějaké realistické riziko útoku – stejně tak jako nekalé zájmy v soukromém životě těžko můžeme považovat za důkazy pro realistické obavy z okamžité agrese. Právě naopak – marxismus-leninismus sám o sobě hlásá, že vítězství komunismu je nevyhnutelné – nikoliv jako důsledek vnější síly, ale spíše z nahromaděných pnutí a „rozporů“ uvnitř každé společnosti. Proto marxismus-leninismus považuje za nevyhnutelnou vnitřní revoluci (nebo, v současné „eurokomunistické“ verzi, demokratickou změnu), která nastolí komunismus. Zároveň tvrdí, že jakékoliv násilné uvalení komunismu zvnějšku je přinejlepším podezřelé a přinejhorším rušivé a kontraproduktivní ve srovnání s nefalšovanou, organickou sociální změnou. Jakákoliv myšlenka „exportování“ komunismu do jiných zemí na zádech sovětských vojáků je naprosto v rozporu s marxisticko-leninskou teorií.

Samozřejmě netvrdíme, že sovětští vůdci nikdy neudělají něco, co je v rozporu s marxisticko-leninskou teorií. Ale do té míry, do které jednají jako běžní vládci silného ruského národního státu, je teze ve prospěch hrozícího sovětského útoku na Spojené státy nenapravitelně oslabena. Protože samotný údajný základ takové hrozby, jak ho chápou naši chladní vojevůdci, je údajná oddanost Sovětského svazu marxisticko-leninské teorii a jejímu konečnému cíli – světovému vítězství komunismu. Kdyby sovětští vůdci měli jednat čistě jako ruští diktátoři, kteří se zajímají pouze o své národně-státní zájmy, potom by se celý argumentační základ pro chápání Sovětů jako jedinečně nepříjemného zdroje hrozby vojenského útoku zhroutil k zemi.

Když Bolševici převzali v Rusku v roce 1917 moc, příliš nepřemýšleli nad budoucí sovětskou zahraniční politikou, protože byli přesvědčeni, že komunistická revoluce brzy přijde i v rozvinutých průmyslových zemích Západní Evropy. Když se tyto naděje rozplynuly po skončení první světové války, Lenin a ostatní bolševici přijali teorii „mírové koexistence“ jakožto základu pro zahraniční politiku komunistického státu. Jejich myšlenka byla taková: Jakožto první úspěšné komunistické hnutí, sovětské Rusko by sloužilo jako vzor a pomocník dalším komunistickým stranám po celém světě. Ale tento sovětský stát by se omezil čistě na mírumilovné vztahy se všemi ostatními zeměmi a nepokoušel by se vyvážet komunismus pomocí mezistátní války. Myšlenkou zde nebylo pouze následovat marxisticko-leninskou teorii, ale také pragmatické sledování přežití existujícího komunistického státu jako hlavního cíle zahraniční politiky: tedy nikdy neohrozit sovětský stát mezistátní válkou. Od ostatních zemí se čekalo, že zavedou komunismus pomocí svých vnitřních procesů.

Proto náhodou, na základě smíšení vlastních teoretických a praktických argumentů, sověti brzy došli k tomu, co libertariáni považují za jedinou správnou a principově založenou zahraniční politiku. Dále, jak čas běžel, tato politika byla ještě více podložena „konzervatismem“, který přijde vždy, když nějaké hnutí získá a udrží si moc na nějakou delší dobu a když se zájem udržet si tuto moc nad národním státem začne jevit jako čím dál více důležitější než původní ideál celosvětové revoluce. Tento rostoucí konzervatismus pod Stalinem a jeho následovníky posílil a doplnil neagresivní politiku „mírumilovné koexistence“.

Skutečně, bolševici začali svůj úspěch tím, že byli doslova jedinou politickou stranou v Rusku, která od začátku první světové války volala po okamžitém stažení Ruska z této války. Dokonce šli dále a rozvířili mezi veřejností obrovskou nepopularitu, když volali po porážce „své vlastní“ vlády („revoluční poraženectví“). Když Rusko začalo trpět obrovskými ztrátami v kombinaci s hromadnými dezercemi v armádě na frontě a válka se stala velmi nepopulární, bolševici, v čele s Leninem, i nadále byli jedinou stranou, která volala po okamžitém ukončení války – zatímco ostatní strany stále chtěly bojovat s Němci až do úplného konce. Když bolševici převzali moc, Lenin naléhal, i přes hysterický odpor většiny samotného bolševického hlavního výboru, na uzavření brest-litovského „appeasementského“ míru v březnu 1918. Lenin uspěl v ukončení ruské účasti na válce, i za cenu, že vítězné německé armádě připadly všechny části ruského impéria, které Rusku patřily (včetně Běloruska a Ukrajiny). Lenin a bolševici tedy začali svou vládu tím, že byli nejenom stranou míru, ale prakticky i stranou „míru za každou cenou“.

Po první světové válce a porážce Německa zaútočil nový polský stát na Rusko a úspěšně uzmul velkou část Běloruska a Ukrajiny. Ve snaze využít těchto otřesů a občanské války v Rusku na konci války se různá další národní uskupení – Finsko, Estonsko, Lotyšsko a Litva – rozhodla oddělit se od předválečného ruského impéria a vyhlásit národní nezávislost. Zatímco leninismus favorizuje národní suverenitu, sovětským vůdcům bylo od začátku jasné, že hranice starého ruského státu musí zůstat nedotčeny. Rudá armáda znovudobyla Ukrajinu a přemohla nejen Bělorusy, ale také ukrajinské nacionalisty a domorodou ukrajinskou anarchistickou armádu Nestora Machna. Všem ostatními bylo jasné, že Rusko, stejně tak jako Německo ve dvacátých a třicátých letech, bylo „revizionistickou“ zemí ve vztahu k poválečné dohodě ve Versailles. Tedy, vlajkovou lodí ruské i německé zahraniční politiky bylo znovudobytí jejich předválečných hranic, které obě země považovaly za „skutečné“ hranice jejich států. Zdůrazněme, že každá politická strana nebo proud v Rusku i Německu, ať už ve vládě či v opozici, souhlasila s tímto cílem obnovení národních území.

Mělo by ale také být zdůrazněno, že zatímco Německo pod Hitlerem použilo k znovudobytí ztracených území velmi silné prostředky, opatrní a konzervativní sovětští vůdci neudělali naprosto nic. Teprve po paktu Stalina a Hitlera a německém útoku na Polsko začali Sověti, kteří v danou chvíli už neměli co ztratit, dobývat ztracená území. Konkrétně Rusové znovudobyli Estonsko, Lotyšsko a Litvu, stejně tak jako stará ruská území Běloruska a Ukrajiny, která v té době byla součástí východního Polska. A byli toho schopni i bez boje. Staré Rusko z doby před první světovou válkou bylo nyní obnoveno s výjimkou Finska. Ale Finsko bylo připraveno bojovat. Zde Rusové nepožadovali přisvojení celého Finska, ale pouze jeho části – Karelské šíje, která byla etnicky ruská. Když Finové tento požadavek odmítli, vypukla „zimní válka“ (1939-1940) mezi Ruskem a Finskem, která skončila tím, že se Finové vzdali pouze ruské Karelie. [15]

[15] Osvětlující pohled na rusko-finský konflikt viz Max Jakobson, The Diplomacy of the Winter War (Cambridge: Harvard University Press, 1961).