For a New Liberty: Válka a zahraniční politika - část X.

Mises.cz: 11. srpna 2013, Murray N. Rothbard (přidal Petr Málek), komentářů: 0

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

14
Válka a zahraniční politika

Vyhýbání se apriornímu pohledu na dějiny

Existuje ještě jedno tvrzení rozšířené mezi Američany, a dokonce i mezi některými libertariány, které jim může bránit v porozumění argumentaci v této kapitole: mýtus protlačovaný Woodrowem Wilsonem, že demokracie je nevyhnutelně mírumilovný systém, zatímco diktatury jsou vždy náchylné k válkám. Toto tvrzení bylo pochopitelně velmi užitečné k zakrytí Wilsonového zavinění, když tlačil Ameriku do bezpředmětné a děsné války. Kromě toho ale neexistuje pro tento předpoklad žádný důkaz. Řada diktatur se soustředila na vnitřní záležitosti a směřovala svou snahu k parazitování na svých vlastních lidech: příklady zahrnují vše od před-moderního Japonska, přes komunistickou Albánii, až k nespočetným diktaturám v dnešních zemích třetího světa. Uganďan Idi Amin, pravděpodobně nejbrutálnější utlačovatelský diktátor současnosti, nevykazuje absolutně žádné známky riskování stability svého režimu invazí do okolních zemí. Na druhou stranu taková nepochybná demokracie jako Velká Británie šířila až do devatenáctého století svůj násilný imperialismus po celém světě.

Teoretický důvod, proč zaměřování se pouze na demokracie nebo pouze diktatury je mimo mísu, je to, že státy – všechny státy – vládnou svému obyvatelstvu a rozhodují, zda válčit, nebo ne. A všechny státy, ať už se formálně jedná o demokracie nebo diktatury nebo nějaký jiný styl vládnutí, jsou řízeny vládnoucí třídou. Ať už tyto elity v jakémkoliv konkrétním případě budou válčit nebo ne, bude se jednat o výsledek působení složité a propletené pavučiny příčin, mezi které patří i temperament vůdců, síla jejich nepřátel, motiv nebo veřejné mínění. Zatímco veřejné mínění je třeba měřit ve všech případech, jediný skutečný rozdíl mezi demokracií a diktaturou z hlediska válčení je to, že v prvním případě musí být na poddané zaměřeno více propagandy, aby stát vykonstruoval souhlasné mínění. Intenzivní propaganda je nutná v obou případech – jak se můžeme přesvědčit, když se podíváme na dychtivé a názory tvarující chování všech moderních válčících států. Ale demokratický stát musí pracovat pilněji a rychleji. A dále, demokratický stát musí být více pokrytecký v používání rétoriky navržené tak, aby oslovila hodnoty, ke kterým se masy hlásí: spravedlnost, svobodu, národní zájmy, vlastenectví, světový mír atd. Proto musí být v demokratických státech šíření propagandy mezi svými poddanými o něco více sofistikované a vyladěné. Ovšem toto platí, jak jsme viděli, pro všechna vládní rozhodnutí, nejen pro rozhodnutí o válce a míru. Protože všechny vlády – a zejména ty demokratické – musí pilně pracovat, aby přesvědčily své poddané, že všechno jejich utlačování je vlastně v jejich nejlepším zájmu.

To, co jsme řekli o demokracii a diktatuře, stejně tak platí pro nekorelaci mezi mírou svobody uvnitř země a její vnější agresivitou. Některé státy dokázaly, že jsou schopny snadno umožnit poměrně vysokou míru svobody uvnitř, zatímco vedly agresivní války v zahraničí; jiné státy ukázaly schopnost vnitřní totalitní vlády, zatímco v zahraničních otázkách následovaly pacifistickou politiku. Příklady Ugandy, Albánie, Číny, Velké Británie atd. jsou i zde relevantní.

V krátkosti, libertariáni i ostatní Američané se musí mít na pozoru před apriorní historií: v tomto případě před předpokladem, že v jakémkoliv konfliktu je ten stát, který je více demokratický a umožňuje více svobody uvnitř, nutně, nebo dokonce zásadně, obětí agrese diktátorského a více totalitního státu. Zkrátka neexistuje naprosto žádný historický důkaz pro takovýto předpoklad. V posuzování relativního dobra a zla a relativní míry agrese v jakémkoliv sporu v zahraničních otázkách nic nemůže nahradit detailní empirické a historické zkoumání konfliktu samotného. Pak by nemělo nastat žádné překvapení, když toto zkoumání dojde k závěru, že demokratické a relativně svobodné Spojené státy byly v zahraniční politice více agresivní a imperialistické než relativně totalitní Rusko nebo Čína. Stejně tak oslavování státu za to, že je méně agresivní v zahraničních otázkách, nijak nedokazuje, že pozorovatel jakkoliv sympatizuje s tím, co má tento stát na kontě v domácích otázkách. Je nezbytné – a opravdu se jedná doslova o záležitost života a smrti – aby byli Američané schopni se dívat na zahraniční politiku své vlády tak klidně a nezkresleně a s takovou odolností vůči mýtům, jako se jim to čím dál víc daří v otázce domácí politiky. Protože válka a smyšlená „vnější hrozba“ jsou už dlouho hlavními nástroji, pomocí kterých si stát získává zpět loajalitu svých poddaných. Jak jsme viděli, válka a militarismus vykopaly hrob klasickému liberalismu. Nesmíme státu dovolit, aby mu tento trik znovu prošel. [19]

Program zahraniční politiky

Abychom naši diskusi uzavřeli, tak hlavním bodem libertariánského programu pro americkou zahraniční politiku musí být volání po opuštění americké politiky celosvětového intervencionistu: stáhnout se zcela a okamžitě, jak válečně, tak politicky, z Asie, Evropy, Latinské Ameriky, Blízkého Východu, zkrátka odevšad. Toto libertariánské volání by se mělo týkat okamžitého stažení, a to ve všech ohledech, které jsou spojeny s americkou vládou. Spojené státy by měly zrušit své základny, stáhnout své jednotky, zastavit své ustavičné vměšování se do politiky a zrušit CIA. Měly by ukončit veškerou zahraniční pomoc – která slouží pouze jako nástroj k donucení amerických daňových poplatníků k dotování amerického vývozu a spřízněných cizích států, vše ve jménu „pomoci hladovějícím národům všude na světě“. Jednoduše řečeno, vláda Spojených států by se měla zcela stáhnout za své hranice a udržovat strategii striktní politické „izolace“ a neutrality ve všech ohledech.

Duch této ultra-„izolacionistické“ libertariánské zahraniční politiky byl vidět ve 30. letech díky vysloužilému generálmajorovi námořní pěchoty Smedleymu D. Butlerovi. Na podzim roku 1936 generálmajor Butler navrhnul dnes již zapomenutý ústavní dodatek, který by potěšil srdce každého libertariána, kdyby ho jen někdo opět začal brát vážně. Toto je Butlerův navrhovaný ústavní dodatek v celém svém znění:

1. Tímto se zakazuje přesun příslušníků pozemních ozbrojených jednotek mimo kontinentální hranice Spojených států a Panamského průplavového pásma z jakéhokoliv důvodu.
2. Tímto se zakazuje, aby lodě námořnictva Spojených států nebo jiných odnoží ozbrojených sil vypluly od našeho pobřeží do vzdálenosti více než pět set mil, s výjimkou humanitárních misí.
3. Tímto se zakazuje, aby letadla armády, námořnictva i námořní pěchoty z jakéhokoliv důvodu létala ve vzdálenosti více než 750 mil od pobřeží Spojených států. [20]

Odzbrojení

Striktní izolacionismus a neutralita jsou tedy prvním bodem programu libertariánské zahraniční politiky, vedle uznání odpovědnosti amerického státu za studenou válku a za vstup do všech ostatních konfliktů tohoto století. Když tedy vyjdeme od izolace, jakou politiku zbrojení by pak měly Spojené státy následovat? Řada původních izolacionistů také prosazovala politiku „zbrojení až po zuby“, ovšem takový program v dnešním nukleárním světě neřeší osudové riziko globálního vyhlazení, příliš ozbrojeného státu a obrovského plýtvání a překážek, které neproduktivní vládní utrácení uvaluje na ekonomiku.

I z čistě válečného pohledu disponují Spojené státy i Sovětský svaz možností vzájemně se zničit několikrát dokola. Spojené státy by klidně mohly zachovat všechnu svoji odvetnou sílu, i kdyby zničily všechny své zbraně s výjimkou ponorek Polaris, které jsou velmi odolné a vybavené jadernými střelami s hlavicemi schopnými zasáhnout několik cílů. Ale pro libertariána, nebo vlastně pro kohokoliv, kdo se bojí masivní jaderné destrukce lidského života, je i odzbrojení až na úroveň ponorek Polaris sotva postačující řešení. Světový mír by stále spočíval na chatrné „rovnováze sil“ – rovnováze, která může kdykoliv být narušena nedorozuměním nebo různými činy těch bláznů, kteří jsou u moci. Abychom všichni mohli být v bezpečí před jadernou hrozbou, je nutné dosáhnout celosvětového jaderného odzbrojení – odzbrojení, jehož jsou jednání SALT z roku 1972 a SALT II pouze velmi opatrným počátkem.

Protože je v zájmu všech lidí, a dokonce i všech státních vládců, aby nebyli vyhlazeni nukleární válkou, toto vzájemné sledování vlastních zájmů představuje pevnou a racionální základnu pro shodu na politice společného a celosvětového „obecného a kompletního odzbrojení“ ohledně všech jaderných i jiných moderních zbraní hromadného ničení. Takové oboustranné odzbrojení bylo dosažitelné od té doby, co Sovětský svaz dne 10. května 1955 přijal západní návrhy v tomto směru – gesto, na základě kterého následovalo pouze to, že Západ zcela panicky opustil své vlastní návrhy! [21]

Americká verze už dlouho tvrdí, že ačkoliv jsme žádali odzbrojení i inspekce, Sověti trvali pouze na odzbrojení bez inspekce. Skutečnost je ale velmi odlišná: od května 1955 se Sovětský svaz stavěl kladně k jakémukoliv odzbrojení a neomezené inspekci čehokoliv, čeho se odzbrojení týkalo, zatímco Američané žádali neomezenou inspekci doprovázenou malým nebo žádným odzbrojením! Toto bylo hlavním kamenem úrazu bombastického, ale v podstatě nečestného návrhu prezidenta Eisenhowera o „otevřeném nebi“, který nahradil návrhy na odzbrojení, které jsme rychle stáhli poté, co je Sověti přijali v květnu 1955. Dokonce i dnes, kdy bylo otevřeného nebe dosaženo vlastně už na základě amerických a ruských vesmírných satelitů, kontroverzní dohoda SALT z roku 1972 neobsahuje skutečné odzbrojení, ale pouze omezení budoucího rozšiřování jaderných zbraní. Dále, protože americká strategická síla po celém světě závisí na jaderné a vzdušné síle, je rozumné věřit v upřímnost Sovětů v jakékoliv dohodě o likvidaci jaderných střel nebo útočných bombardérů.

Nejen že by mělo dojít k oboustrannému odzbrojení týkajícího se jaderných zbraní, ale mělo by se to týkat i všech zbraní, které mohou být ve velkém měřítku odpáleny přes národní hranice, tedy zejména bombardérů. Jsou to přesně tyto zbraně hromadného ničení, jako například rakety nebo bombardéry, které nemohou být přesně namířeny na konkrétní cíle, tak aby nedošlo k zasažení nevinných civilistů. Navíc, totální opuštění raket a bombardérů by přinutilo každou vládu, zejména tu americkou, aby následovala politiku izolace a neutrality. Pouze tehdy, když jsou vlády zbaveny zbraní pro vedení útočných válek, budou nuceny udržovat politiku izolace a míru. Pochopitelně by bylo, ve světle pochmurných zkušeností, které máme se všemi vládami včetně americké, nesmysl, nechat tyto posly masového vraždění a destrukce v jejich rukou a věřit jim, že takové monstrózní zbraně nepoužijí. Pokud je nelegitimní, aby vláda kdykoliv tyto zbraně použila, proč by mělo být povoleno, aby je vůbec držela plně nabité ve svých nepříliš čistých rukách?

Kontrast mezi konzervativní a libertariánskou pozicí v otázce války a americké zahraniční politiky byl plně vystižen ve výměně názorů mezi Williamem F. Buckleym mladším a libertariánem Ronaldem Hamowym v počátcích dnešního libertariánského hnutí. Ve svém opovržení libertariánskou kritikou konzervativních pozicí ohledně zahraniční politiky Buckley napsal: „V každé společnosti je prostor pro lidi, kteří se starají pouze o nepodstatné věci; ale nechť si uvědomí, že pouze díky schopnosti konzervativců obětovat se v zájmu odolání [sovětskému] nepříteli jsou schopni trávit čas svým monasticismem a navštěvovat své rádoby velkolepé semináře na téma, zda odstátnit popeláře nebo ne.“ Na to Hamowy trefně odpověděl:

Možná to ode mě bude znít nevděčně, ale musím odmítnout poděkovat panu Buckleymu za záchranu mého života. Navíc věřím, že když bude jeho pohled na věc převažovat a když vytrvá v poskytování pomoci, o kterou nikdo nežádal, výsledkem bude téměř jistě má smrt (a smrt desítek miliónů dalších) v jaderné válce nebo okamžité uvěznění za to, že jsem „neamerický“…

Pevně se držím své osobní svobody, a právě proto naléhám, aby nikdo neměl právo násilím vnutit svá rozhodnutí jiným. Pan Buckley se rozhodnul být radši mrtvý než rudý. Já také. Ale stojím si zatím, že všichni lidé mají mít možnost se v tomto rozhodnout sami za sebe. Jaderná válka by to rozhodnutí ale udělala za ně. [22]

K tomu bychom mohli dodat, že kdokoliv, kdo si přeje, může učinit své osobní rozhodnutí „být radši mrtvý než rudý“ nebo „dejte mi svobodu, nebo smrt“. Co ale nemůže, je učinit taková rozhodnutí pro ostatní, jak by to učinil pro-válečný konzervatismus. Konzervativci ve skutečnosti říkají: „Ať jsou oni radši mrtví než rudí,“ a „Dejte mi svobodu, nebo jim smrt,“ – což jsou válečné výkřiky patřící nikoliv poctivým hrdinům, ale sériovým vrahům.

V jednom jediném ohledu má ale pan Buckley pravdu: v jaderné době opravdu je důležitější zabývat se válkou a zahraniční politikou než privatizací likvidace odpadu, ačkoliv i likvidace odpadu je důležitá. Pokud se tím ale budeme řídit, dojdeme nevyhnutelně k přesnému opaku buckleyovského závěru. Dojdeme k přesvědčení, že jelikož moderní vzdušné raketové zbraně nemohou být přesně zaměřeny s cílem vyhnout se zásahu civilistů, musí být odsouzena jejich samotná existence. A jaderné i vzdušné odzbrojení se tak stane velkým, vše převyšujícím dobrem, které musí být následováno pro něj samotné, dokonce dychtivěji než privatizace popelářů.

[19] Kritika nedávných pokusů příznivců studené války oživit bubáka sovětské válečné hrozby viz Barnet, The Present Danger.

[20] The Woman's Home Companion (září 1936), str. 4. Znovu vydáno v Mauritz A. Hallgren, The Tragic Fallacy (New York: Knopf, 1937), str. 194n.

[21] Detaily ostudy, kterou Západ předvedl u těchto jednání, a oponentura obrazu vykreslovaného médii viz Philip Noel-Baker, The Arms Race (New York: Oceana Publications, 1958).

[22] Ronald Hanowy a William F. Buckley, Jr. „National Review: Criticism and Reply,“ New Individualist Review (listopad 1961), str. 9, 11.