For a New Liberty: Vězení pro duševně choré

Mises.cz: 13. května 2012, Murray N. Rothbard (přidal Jan Mašek), komentářů: 11

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

5
Nevolnictví

Vězení pro duševně choré

Jedním z nejhanebnějších příkladů nevolnictví v naší společnosti je široce rozšířená praxe povinné léčby duševně chorých. V minulosti se toto věznění nevinných celkem upřímně vydávalo za opatření proti duševně chorým, šlo o to je odstranit ze společnosti. Liberalismus dvacátého století byl na první pohled humánnější, ale ve skutečnosti mnohem záludnější: nyní lékaři a psychiatři tyto nebohé lidi vězní „pro jejich vlastní dobro“. Díky rétorice o lidumilství je tato praxe nyní snazší a mimo jiné umožnila lidem se jednoduše zbavit svých příbuzných, aniž by je trápilo černé svědomí.

V posledních deseti letech vede libertariánský psychiatr a psychoanalytik dr. Thomas S. Szasz osamocený boj proti věznění duševně chorých. Nejdříve to byla zdánlivě beznadějná snaha, ale v poslední době mu naslouchá čím dál více kolegů psychiatrů. Dr. Szasz napsal mnoho knih a článků, kde systematicky útočí na tuto praxi. Tvrdí například, že věznění pacientů je závažným porušením lékařské etiky. Místo služby pacientovi zde lékař prokazuje službu jiným lidem – rodině, státu – a jedná proti zájmu a totálně tyranizuje člověka, kterému má pomoci. Kromě toho je mnohem pravděpodobnější, že věznění a povinná „terapie“ spíš než vyléčí, tak údajnou duševní nemoc ještě zhorší a prodlouží. Szasz upozorňuje, že až příliš často je tato praxe způsobem, jak se lidé můžou zbavit svých příbuzných, spíš než opravdovou pomocí pacientovi.

Věznění duševně chorých se často obhajuje tak, že nemocný může být „nebezpečný sobě i svému okolí“. Prvním zásadním problémem v takovéto argumentaci je ten, že policie nebo jiné složky prosazující zákon vstupují do hry ne tehdy, když dojde k agresivnímu činu, ale když někdo jiný usoudí, že k agresi někdy v budoucnu možná může dojít. Ovšem takový přístup otevírá Pandořinu skříňku ničím neomezené tyranie. Že je možné či pravděpodobné, že spáchá zločin – to lze dnes říct prakticky o komkoliv, a proto podle takovéto logiky lze legitimně umístit za mříže kohokoliv – ne jako trest za spáchaný zločin, ale protože se někdo domnívá, že by zločin spáchat mohl. Tento princip by nejen obhájil uvěznění, ale i uvěznění na věky věků kohokoliv podezřelého. Ale jedním ze zásadních pilířů libertariánského kréda je přesvědčení, že každý jednotlivec má svou svobodnou vůli a svobodnou volbu, že u žádného člověka není nevyhnutelné, že spáchá zločin, ať říkají statistiky nebo odborníci cokoliv, a v každém případě že je nemorální věznit někoho, kdo je pouze předpokládaným a nikoliv skutečným zločincem, a že takové věznění je naopak samo projevem invaze a tudíž zločinné.

Nedávno se někdo zeptal dr. Szasze: „Nemyslíte, že společnost má právo a současně povinnost se postarat o ty, o kterých se dá předpokládat, že jsou nebezpeční ostatním a sami sobě?“ Szasz nabídl tuto přesvědčivou odpověď:

Podle mého názoru je celá myšlenka pomoci někomu tím, že jej uvězním a páchám na něm příšerné věci, založena na náboženském konceptu podobně jako „záchrana“ čarodějnic mučením a upalováním. Co se týče „nebezpečný sám sobě“, tak jsem stejného názoru jako John Stuart Mill, a sice že tělo a duše člověka patří jemu samému, ne státu. A navíc, že každý člověk má „právo“ se svým tělem zacházet, jak chce – pokud neubližuje někomu jinému či nezasahuje do jeho práv.

Co se týče „nebezpečný pro ostatní“, tak většina psychiatrů zabývajících se duševně chorými pacienty přiznává, že to je naprosté fantazírování. Dokonce existují statistické studie, podle kterých mentálně postižení dodržují zákony daleko více než normální populace.

A právník Bruce Ennis, který se zabývá občanskými svobodami, dodává:

Ze statistik víme, že 85% jednou trestaných lidí spáchá zločin znovu a že u obyvatelů ghett a u teenagerů je mnohem vyšší pravděpodobnost, že spáchají zločin, než je průměr. Z nedávných studií rovněž víme, že u mentálně postižených je pravděpodobnost zločinu menší než průměr. Takže jestli nám opravdu leží na srdci nebezpečí pro ostatní lidi, tak proč nezavřeme za mříže nejdřív všechny již dříve trestané, potom všechny obyvatele ghett a potom všechny chlapce v pubertálním věku? ... Otázka, kterou pokládá doktor Szasz, je: pokud člověk neporušil žádný zákon, kde bere společnost právo jej zavřít?[8]

Lidi uvězněné proti své vůli můžeme rozdělit na dvě skupiny: ty, kteří nespáchali žádný zločin, a ty, kteří jej spáchali. U těch prvních libertariáni volají po jejich bezpodmínečném a okamžitém propuštění na svobodu. Ale co u těch druhých? Co s lidmi, kteří kvůli prohlášení za nepříčetné údajně unikli z „brutality“ vězení a místo toho od státu dostávají lékařskou péči? I zde doktor Szasz přišel s ráznou a devastující kritikou despocie ve jménu „humanitariánství“. Za prvé je groteskní uvěznění ve státním ústavu pro duševně choré považovat za nějakým způsobem „humánnější“ než obdobné uvěznění v klasickém vězení. Naopak – v blázinci je despocie zřízenců ještě krutější a vězni mají ještě menší možnosti hájit svá práva, jelikož člověk označený za „duševně chorého“ je považován za „nečlověka“ a nikdo jej již nebere vážně. Doktor Szasz z legrace řekl: „V blázinci se zblázní každý!“

Hlavně ale musíme zpochybnit celou tu myšlenku, podle které vůbec lze někoho vyjmout z působnosti objektivního práva. Tato praxe mnohem spíše takového člověka poškodí, než mu pomůže. Předpokládejme například, že dva muži A a B spáchají totožnou loupež a že standardním trestem za takovou loupež je pět let ve vězení. Předpokládejme, že člověka B prohlásí za duševně chorého a ten se „vyhne“ vězení a místo toho půjde do státního ústavu pro duševně nemocné. Liberálové se soustředí na možnost, že člověka B může státní psychiatr po dvou letech označit za „vyléčeného“ či „rehabilitovaného“ a propustit jej. Ale co když jej psychiatr za vyléčeného neoznačí nikdy či jen za velmi dlouhou dobu? V takovém případě člověk B za pouhou krádež čelí nepředstavitelné hrůze doživotního vězení v blázinci. Proto tento „liberální“ koncept neurčitého trestu – odsouzení člověka k délce trestu ne objektivně odpovídající zločinu, který udělal, ale závislé na subjektivním posouzení státu jeho psychiky či míry jeho spolupráce – představuje nelidskou tyranii v její nejkrutější podobě. Je to navíc takový druh tyranie, který nutí vězně podvádět a snažit se oklamat státního psychiatra, kterého správně považuje za svého nepřítele, že je již „vyléčen“, a může tudíž být propuštěn. Nazývat takovýto proces „terapií“ či „rehabilitací“ je směšnou karikaturou těchto pojmů. Je mnohem zásadovější a rovněž i humánnější s každým vězněm zacházet podle toho, co objektivně provedl.

[8]   Citováno v Maggie Scarf, “Dr. Thomas Szasz...,” New York Times Magazine (3. října 1971), strany 42, 45. Viz rovněž Thomas S. Szasz, Law, Liberty, and Psychiatry (New York: Macmillan, 1963).