For a New Liberty: Vlastnická práva a „lidská práva“

Mises.cz: 22. ledna 2012, Murray N. Rothbard (přidal Jan Mašek), komentářů: 10

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST PRVNÍ
Libertariánské krédo

2
Vlastnictví a směna

Vlastnická práva a „lidská práva"

Levicově zaměření lidé* většinou uznávají právo každého jednotlivce na „osobní svobodu“, pod kterou rozumějí svobodu myšlení, psaného i mluveného projevu a svobodu provádět takové „směny“, jako je pohlavní styk mezi dvěma „souhlasícími dospělými osobami“. Jinými slovy, levice uznává vlastnická práva na vlastní tělo, ale ne na majetek neboli na vlastnictví hmotných předmětů. Proto tedy ta klasická levicová dichotomie mezi „lidskými právy“, která uznávají, a „vlastnickými právy“, která odmítají. Ovšem pro libertariána jsou tyto dvě skupiny neoddělitelně propojené, buď platí obě, nebo ani jedna.

Socialisté například navrhují znárodnění „výrobních prostředků“, ale současně chtějí zabezpečit „lidské právo“ na svobodu slova a tisku. Jak je ale možné mít svobodu slova, když jednotlivcům tvořícím společnost není umožněno vlastnit hmotný majetek? Když bude stát vlastnit všechny tiskárny i vydavatelství novin, jak lze vykonávat svobodu tisku? Pokud stát vlastní noviny, tak rozhoduje o tom, jakým způsobem je provozovat, a právo jednotlivce na svobodu slova je k ničemu, pokud se stát rozhodne, že mu žádný prostor v těch novinách neudělí. Stát musí ten prostor v novinách dát někomu, ale práva na svobodu tisku menšin nebo „podvratných protisocialistických živlů" asi hodně rychle přijdou zkrátka. To samé platí pro svobodu slova, pokud stát vlastní všechna místa vhodná pro veřejná shromáždění a používá je tak, jak potřebuje. Pokud představitelé Sovětského svazu, kteří jsou ateisté, nepřidělí dost vzácných zdrojů na výrobu maces, je garance svobody vyznání pro ortodoxní židy výsměchem. Ovšem sovětský stát vždy může říci, že ortodoxních židů je zanedbatelná menšina a nemá cenu alokovat kapitál na produkci maces.

Při rozdělování na „lidská práva“ a „majetková práva“ dělá levice tu základní chybu, že lidi považuje za nehmotná, éterická stvoření. Pokud má mít člověk právo na vlastnění sebe sama a má mít kontrolu nad svým životem, pak v reálném světě musí mít i právo se udržet naživu pomocí hmotných předmětů kolem sebe a jejich přeměnováním. Musí mít možnost vlastnit zemi, na které stojí, a zdroje v ní obsažené, které dále používá. Jinými slovy, aby mohl mít svá „lidská práva“ – práva na vlastnictví sebe sama – musí mít i vlastnická práva na hmotné předměty ve svém okolí a na předměty, které vyrobí. Vlastnická práva jsou lidská práva a jsou nezbytná k udržení lidských práv, která se levice snaží zachovat. Lidské právo na svobodu tisku závisí na svobodě vlastnit novinové vydavatelství.

Ve skutečnosti dokonce žádná lidská práva nelze oddělit od souvisejících vlastnických práv. Na praktikování svobody slova si potřebujete buď pronajmout, nebo přímo vlastnit, nějaký prostor, kde budete mluvit, lidské právo na svobodu tisku znamená vlastnické právo nakoupit papír a vytisknout na něj letáky či knihy a ty potom prodat těm, kteří si je přejí koupit. Neexistuje žádné právo na svobodu slova ani svobodu tisku, existují jen vlastnická práva. A kromě toho, pokud si uvědomíme, jaká vlastnická práva skutečně garantují tato „lidská práva“, vyřešíme i konflikty, které se při aplikaci „lidských práv“ mohou objevit.

Vezměme si například klasický případ, kdy levice většinou přiznává, že „právo na svobodu slova“ musí ustoupit „veřejnému zájmu“: slavné diktum soudce Holmese, že nikdo nesmí v divadle zakřičet hoří, když nehoří. Holmes používá tento příklad, aby ilustroval, že žádná práva nejsou přesně definovatelná a absolutní.

Nicméně problémem zde není absolutizace pojetí práv, ale že na tento případ aplikujeme jakousi vágní „svobodu slova“, místo správného práva na soukromé vlastnictví. Pojďme problém analyzovat na základě vlastnických práv. Tím, kdo zakřičí hoří, i když nehoří, je buď sám majitel divadla, nebo některý návštěvník. Pokud je to majitel, spáchal podvod na svých zákaznících. Za jejich peníze jim slíbil ničím nerušené představení, místo toho jim ale předvedl chaos. Nesplnil svůj smluvní závazek, a tím divákům ukradl majetek – zaplacené vstupné – a porušil jejich vlastnická práva.

Pokud je to návštěvník, spáchal podvod jak na majiteli, tak na ostatních divácích. Jakožto divák získal právo vstoupit do divadla na základě určitých podmínek, včetně toho, že nepoškodí majetek majitele a nepřeruší představení. Proto je tento zlomyslný čin agresí vůči vlastnickým právům majitele i ostatních diváků.

Není proto žádný důvod práva lidí omezovat kvůli falešnému volání „hoří“. Práva jednotlivců skutečně jsou absolutní, ale jsou to absolutní vlastnická práva. Člověk, který v divadle zakřičí „hoří“, i když nehoří, je opravdu zločincem, ale ne proto, že jeho takzvaná „svoboda slova“ musí být omezena ve prospěch „veřejného blaha“. Je zločincem proto, že porušil vlastnická práva jiného člověka.

* Rothbard v originále používá slovo „liberals“, které má v Evropě jiný význam než v kontextu USA, kde označuje vyznavatele myšlenek typicky prosazovaných americkou Demokratickou stranou. Američtí liberals jsou tedy zhruba obdobou evropských sociálních demokratů, zelených, apod. (pozn. Jan Mašek)