For a New Liberty: Vlastnická práva I

Mises.cz: 20. listopadu 2011, Murray N. Rothbard (přidal Jan Mašek), komentářů: 24

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST PRVNÍ
Libertariánské krédo

2
Vlastnictví a směna

 Vlastnická práva I

Pokud je ústředním axiomem libertariánského přesvědčení princip neútočení na jiného člověka a jeho majetek, jak se k tomuto axiomu dospěje? Jaké je jeho opodstatnění? Zde se současní i minulí libertariáni značně rozcházejí. Existují zhruba tři základní typy opodstatnění libertariánského axiomu, které odpovídají třem druhům etické filozofie: pohled emotivní, utilitariánský a pohled zastánců přirozených práv. Zastánci emotivního přístupu podporují svobodu a zásadu neútočení čistě ze svého subjektivního, emotivního hlediska. Jejich silné emoce sice mohou být dobrým důvodem pro jejich vlastní politicko-filozofické přesvědčení, stěží ale přesvědčí někoho jiného. Sami se vylučují z racionální debaty, a proto je úspěch jejich milované doktríny prakticky vyloučen.

Utilitariáni pozorují, jaké má svoboda dopady na společnost ve srovnání s alternativními systémy, a docházejí k závěru, že svoboda vede k všeobecně přijímaným cílům: k harmonii, míru, prosperitě atd. Nikdo samozřejmě nezpochybňuje, že k posouzení kladů a záporů jednotlivých politických systémů je potřebné studovat i jejich dopady na společnost. Nicméně přijetím utilitariánské etiky se člověk dostane do mnoha problémů. Za prvé utilitariánství předpokládá, že máme možnost provést různá opatření a rozhodneme se pro takové opatření, jehož důsledky považujeme za příznivé. Ale pokud je možné uplatnit hodnotový soud na důsledky opatření X, proč bychom nemohli takový hodnotový soud uplatnit i na ono samotné opatření X? Cožpak není možné, aby se o samotném činu, bez ohledu na jeho důsledky, dalo říci, zda je dobrý či špatný?

Dalším problémem utilitariánů je to, že málokdy přijmou jeden univerzální a konzistentní princip, podle kterého posuzují všechny různorodé konkrétní situace reálného světa. Utilitariáni si vyberou nějaký princip, který poté v nejlepším případě používají jako vágní vodítko, jako jakousi tendenci, od které se ovšem mohou kdykoliv odchýlit. Právě to byl hlavní problém anglických radikálů z 19. století, kteří sice přejali myšlenku laissez-faire od liberálů z 18. století, ale jako její filozofický základ nahradili údajně „mystický“ koncept přirozených práv údajně „vědeckým“ utilitariánstvím. Proto laissez-faire liberálové 19. století používali samotný koncept laissez-faire jen jako jakousi vágní tendenci, ale ne jako pevně daný a neměnný standard, a tudíž čím dál více fatálně zrazovali libertariánské krédo. Možná je kruté říci, že utilitariánovi se nedá věřit, že se vždy a v jakékoliv konkrétní reálné situaci bude držet libertariánského kréda, ale tak to prostě je. Významným příkladem z naší doby je profesor Milton Friedman, který podobně jako jeho předchůdci z doby klasického liberalismu sice v zásadě vyznává svobodné trhy a v obecné rovině dává přednost svobodě před státními zásahy, ale v praxi z tohoto pravidla připouští celou řadu škodlivých výjimek. Mezi výjimky, které ono pravidlo téměř kompletně popírají, patří zejména oblasti policejní a vojenské ochrany, vzdělávání, daní, sociálního zabezpečení, externalit, antimonopolních zákonů a peněz a bankovnictví.

Uveďme si extrémní příklad. Představme si společnost, která fanaticky považuje všechny rusovlasé lidi za ďáblovy posluhovače, a proto každý člověk se zrzavými vlasy má být v takové společnosti popraven. Předpokládejme též, že v každé generaci existuje jen malý počet rusovlasých lidí – tak malý, že je statisticky zanedbatelný. Libertarián-utilitarián potom může uvažovat takto: „vražda jednotlivých rusovlasých lidí je sice odsouzeníhodná, ale poprav je jen velmi nízký počet; drtivá většina společnosti nemá rudé vlasy a z veřejných poprav rusovlasých mají obrovský psychologický užitek. Společenské náklady jsou zanedbatelné, zatímco společenský, psychologický zisk zbytku společnosti je gigantický: proto je správné popravovat rusovlasé lidi.“ Naproti tomu libertarián – vyznavač přirozených práv – má na srdci spravedlnost všech a každého úkonu, z takové situace bude naprosto zděšen a jasně a jednoznačně se postaví na odpor takovým popravám, neboť se jedná o ničím neospravedlnitelné vraždy a agresi vůči neagresivním lidem. Důsledkem vyplývajícím z nevykonání těchto vražd je odepření značného psychického potěšení velké většině společnosti, což ale libertariána, skutečného „absolutistického“ libertariána, ani v nejmenším neobměkčí. Libertarián vyznávající přirozená práva je plně oddán spravedlnosti a logické konzistenci. Ochotně se přiznává k „doktrinářství“; vůbec se nestydí za to, že je zarputilým následovníkem svých vlastních doktrín.

Podívejme se nyní na koncept přirozených práv, který v té či oné formě tvořil a tvoří základ libertariánského kréda podle většiny žijících i minulých libertariánů. „Přirozená práva“ jsou základním kamenem politické filozofie, která je zase součástí vyšší struktury „přirozeného práva“. Teorie přirozeného práva vychází z poznání, že žijeme ve světě, kde se nachází více než jeden – ve skutečnosti obrovské množství – subjektů, a že každý subjekt má konkrétní a jedinečné vlastnosti, svou jedinečnou charakteristickou povahu, „přirozenost“. Tuto povahu lze zkoumat lidským rozumem pomocí smyslů vnímání a mentálních schopností. Měď má svou charakteristickou podstatu a určitým způsobem se „chová", což platí i pro železo, sůl atd. Proto i člověk jako živočisný druh má svou charakteristickou povahu, kterou lze podrobně specifikovat. A zrovnatak i svět kolem něj a způsoby vzájemné interakce. Pokud to trochu přeženeme se stručností, tak se dá říci, že aktivita každého organického i anorganického subjektu závisí na jeho vlastní povaze a na povaze všech ostatních subjektů, se kterými přijde do kontaktu. Abychom byli konkrétnější: zatímco chování rostlin a minimálně nižších živočišných druhů plně závisí na jejich živočišné přirozenosti, případně na jejich „instinktech“, povaha člověka je taková, že každý jednotlivý člověk jedná – stanovuje si své cíle a vybírá si prostředky, kterými těchto cílů dosáhne. Člověk nemá žádné vrozené pudy, a proto musí rozumem poznat okolní svět i sám sebe, musí si vybrat hodnoty, kterým věří, pochopit, co je příčinou a co důsledkem, a poté účelově jednat tak, aby přežil a svůj život si ulehčil. Lidé mohou přemýšlet, cítit, hodnotit a jednat jen jako jednotlivci, a proto je pro přežití a prosperitu každého člověka nezbytně nutné, aby měl možnost se svobodně učit, vybírat si, rozvíjet své dovednosti a jednat na základě svých hodnot a podle svých znalostí. Právě taková je lidská přirozenost. Násilím do tohoto procesu zasahovat, a tak jej ochromovat, je v přímém protikladu s tím, co je dle lidské přirozenosti nezbytné pro prosperitu i holé přižití člověka. Násilné vměšování se do procesu učení a do svobody volby je proto „nehumánní“; popírá to přirozený zákon lidských potřeb.