For a New Liberty: Vzdělání - část I.

Mises.cz: 26. srpna 2012, Murray N. Rothbard (přidal Kolektiv Mises.cz), komentářů: 11

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

7
Vzdělání

Veřejné a povinné školství

Donedávna existovalo v Americe nemnoho institucí, které byly drženy v takové posvátnosti – obzvláště ze strany liberálů – jako veřejné školy. Oddanost veřejnému školství zachvátila dokonce rané Američany – jako jsou Jeffersonovci a Jacksoniánci – kteří byli libertariány ve většině ostatních otázek. V posledních letech měly být veřejné školy klíčovou ingrediencí demokracie, studnicí bratrství a nepřítelem elitářství a oddělenosti v životech Američanů. Veřejné školy byly ztělesněním údajného práva každého dítěte na vzdělání a byly považovány za klíčové pro vytvoření porozumění a harmonie mezi lidmi rozdílných profesí a sociálních tříd, kteří by se jinak se svými sousedy strkali lokty již od útlého věku.

S rozmachem veřejného školství šla ruku v ruce povinná školní docházka, která nutila veškeré děti do vysokého věku – a postupně zvyšujícího se – navštěvovat buď státní školu, nebo soukromou školu certifikovanou státními úřady. V kontrastu s předešlými dekádami, kdy relativně malé procento populace navštěvovalo vyšší ročníky školy, celá populace byla tímto vládou nucena trávit obrovskou část nejcitlivějších let jejich života ve veřejných institucích. Povinnou školní docházku jsme klidně mohli zahrnout pod kapitolu Nevolnictví, neboť jaká jiná instituce je tak evidentně ohromným systémem uvěznění? V posledních letech Paul Goodman a další kritikové vzdělání trefně popsali naše státní školství – a do menší míry jejich soukromé doplňky – jako obrovský vězeňský systém pro mladistvé, který dostrkává nespočet milionů nepřizpůsobivých dětí nedobrovolně do školních lavic. Taktika nové levice, kdy vtrhne do střední školy s křikem „Útěk z vězení!“, sice může být absurdní a neefektivní, ale jistě vyjadřuje velkou pravdu o školním systému. Jestliže totiž naženeme všechnu mládež do obřích věznic pod rouškou „vzdělávání“, přičemž učitelé a školníci slouží jako náhražka bachařů a strážců, proč bychom neměli ze strany mládeže očekávat neštěstí, nespokojenost, odcizení a rebelii? Jediným překvapením by mělo být, že si s rebelií dali docela načas. Nyní však stále více lidí uznává, že s nejpyšnější institucí Ameriky je něco hrubě v nepořádku; že, obzvláště v městských oblastech, se veřejné školy staly žumpou zločinu, drobných krádeží a drogové závislosti a že nedochází k téměř žádnému nebo úplně žádnému opravdovému vzdělání, uprostřed ohýbání dětské mysli a ducha. [1]

Částečným důvodem této tyranie nad naší mládeží je špatně mířený altruismus ze strany vzdělané střední třídy. Dělníci, neboli „nižší třída“, by měli mít příležitost ke vzdělání, kterého si střední třída tak vysoce cení. A jestliže by rodiče nebo jejich děti měli být tak zaostalí, že by se této skvostné příležitosti, která jim byla naservírována, vzdali, nuže, pak musí být použito drobné násilí – samozřejmě „pro jejich vlastní dobro“.

Kritickým omylem uctívačů školy z řad střední třídy je záměna mezi formálním školstvím a vzděláním obecně. Vzdělání je celoživotní proces učení a učení probíhá nejenom ve škole, nýbrž ve všech oblastech života. Když si dítě hraje, poslouchá své rodiče nebo přátele, čte noviny nebo někde pracuje, stává se vzdělaným. Formální školství je pouze mizivou částí vzdělávacího procesu a je vhodné pouze pro formální předměty vyučování, obzvláště pokročilé a systematické předměty. Základní dovednosti jako čtení, psaní, aritmetika a jejich odvětví se lze snadno naučit doma a mimo školu.

Mimoto, jednou z největších předností lidstva je jeho různorodost, skutečnost, že každý jednotlivec je jedinečný, s jedinečnými schopnosti, zájmy a sklony. Nutit k formálnímu vzdělání dítě, které postrádá jak schopnost, tak i zájem v této sféře, je kriminálním ohýbáním ducha a mysli dítěte. Paul Goodman si posteskl, že většina dětí by na tom byla daleko lépe, kdyby mohla pracovat od útlého věku, naučit se obchodovat a začít dělat to, na co se nejlépe hodí. Ameriku postavili občané a lídři, z nichž mnohým se dostalo mála nebo dokonce žádného formálního vzdělání. Myšlenka, že každý musí složit maturitu – v dnešní době dokonce získat vysokoškolský diplom – předtím, než může začít pracovat a žít v tomto světě, je absurditou současné doby. Zrušme povinnou školní docházku a vraťme dětem kontrolu nad jejich hlavami a budeme opět žít jako národ lidí, kteří jsou daleko produktivnější, kreativnější, mají více zájmů a jsou mnohem šťastnější. Mnoho přemýšlivých oponentů nové levice a mladické rebelie poukazuje na to, že velká část nespokojenosti mládeže a jejich odtržení od reality pramení z čím dál delší doby, kterou jsou nuceni strávit ve škole, zaklubaní v kokonu závislosti a nezodpovědnosti. No dobře, jenže co je hlavním důvodem k tomuto neustále se prodlužujícímu kokonu? Očividně celý systém, a obzvláště povinná školní docházka, která káže, že každý musí soustavně chodit do školy – nejprve na střední školu, nyní na vysokou, a brzy bude možná povinný doktorát. Je to toto povinné masové školství, co vytváří jak nespokojenost, tak i neustále pokračující úkryt před „reálným světem“. V žádné jiné společnosti ani v žádné jiné době nenabrala tato mánie masového školství takových rozměrů.

Je pozoruhodné, že jak stará libertariánská pravice, tak i nová levice došly z velmi odlišných perspektiv a za použití velmi odlišné rétoriky k podobnému pochopení despotické povahy masového školství. A tak Albert Jay Nock, velký individualistický teoretik dvacátých a třicátých let, odsoudil vzdělávací systém za to, že nahání „nevzdělatelné“ masy do škol v marné rovnostářské víře ve stejnou vzdělatelnost každého dítěte. Namísto toho, aby nechali chodit do školy ty děti, které mají potřebné sklony a schopnosti, všechny děti jsou nahnány do škol pro jejich domnělé dobro a výsledkem je zkroucení života těch, kteří se na školu nehodí, a zničení kvalitního vzdělání těch, kteří jsou opravdu vzdělatelní. Nock také vnímavě kritizoval konzervativce, kteří útočili na „progresivní vzdělání“ kvůli tomu, že rozdrobuje vzdělávací standard tím, že je vyučováno řízení automobilu, pletení košíku nebo volba dentisty. Nock podotknul, že jestliže nutíte zástup dětí, které nemohou vstřebat klasické vzdělání, chodit do školy, musíte pak vzdělání přesměrovat k praktickým činnostem, vhodnějším pro nejnižší společný jmenovatel. Osudnou chybou není progresivní vzdělání, nýbrž cesta směrem k univerzálnímu školství, vůči kterému je progresivismus provizorní odpovědí. [2]

Takoví kritici nové levice jako John McDermott a Paul Goodman tvrdí, pokud jde o ně, že střední třída nutí děti dělnické třídy, z nichž mnoho má úplně odlišné hodnoty a schopnosti, být součástí státního systému, který je navržen tak, aby je vymodeloval do formy střední třídy. Mělo by být zřejmé, že ať už někdo preferuje jednu třídu nebo jinou, jeden ideál školství nebo jiný, podstata kritiky je prakticky téměř totožná: zástupy dětí jsou hnány do instituce, pro kterou projevují slabý zájem nebo nadání.

Vskutku, nahlédneme-li do historie prosazování veřejného školství a povinné docházky v této a dalších zemích, v kořenech nenajdeme tolik špatně mířeného altruismu jako vědomého plánu vymodelovat masovou populaci do formy vytoužené establishmentem. Vzpurné menšiny měly být vymodelovány podle většinového vzoru; všem lidem měly být vštěpovány občanské ctnosti, zejména a vždy včetně poslušnosti státního aparátu. Vskutku, jestliže má být masová veřejnost vzdělávána ve státních školách, jak se tyto školy mohou nestát mocným instrumentem pro vštěpování poslušnosti státních úřadů? Martin Luther, vůdce první moderní kampaně za povinné státní vzdělání, zformuloval svou prosbu typicky v proslulém dopisu vládcům Německa v roce 1524:

Vážení vládci… Jsem toho názoru, že civilní úřady mají povinnost donutit lidi poslat své děti do školy… Jestliže může vláda tyto občany, jsou-li způsobilí, nutit do vojenské služby, aby nosili oštěp a pušku, stavěli hradby a plnili další bojové povinnosti v době války, mnohem větší právo má vůči lidem poslat jejich děti do školy, neboť v tomto případě jsme ve válce s ďáblem, jehož cílem je tajně vyčerpat naše města a knížectví. [3]

Pro Luthera tedy byly státní školy nepostradatelnou součástí „války s ďáblem“, tj. s katolíky, židy, nevěřícími a soupeřícími protestantskými sektami. Novodobý obdivovatel Luthera a povinné docházky pronesl, že „trvalá a pozitivní hodnota Lutherova prohlášení z roku 1524 leží (…) v posvátných spojeních, která založilo pro protestantské Německo mezi národní církví a vzdělávacími povinnostmi jednotlivce a státu. Tudíž, nepochybně, bylo vytvořeno zdravé veřejné mínění, které učinilo principy povinné školní docházky snadno přijatelné v Prusku mnohem dříve než v Anglii.“ [4]

Další velký zakladatel protestantské církve, John Calvin, nebyl o nic méně horlivější v prosazování masového veřejného školství a vedly ho k tomu podobné důvody. Není proto překvapením, že vůbec první povinnou docházku v Americe zavedli calvinovští puritáni v Massachusetts Bay, ti lidé, kteří tak horlivě usilovali o zavedení calvinovské teokracie v Novém světě. V červnu 1642, pouhý rok poté, co Massachusetts Bay ustanovila svou první sadu zákonů, tato kolonie zavedla první systém povinného vzdělání v anglicky mluvících zemích. Zákon prohlašoval:

Jelikož dobré vzdělání dětí přináší nebývalý prospěch a užitek jakémukoliv společenství a jelikož mnoho rodičů a mistrů jsou příliš shovívaví a nedbalí vůči svým povinnostem tohoto druhu, nařizuje se, že radní každého města (…) musí dohlédnout na své sousedy, aby nikdo z nich netrpěl takovým barbarismem ve své rodině, že by se pokusil učit, sám nebo pověřením někoho jiného, své děti a učedníky. [5]

Pět let nato přijal Massachusetts Bay zákon, kterým zavedl veřejné školy.

Takže již od samého počátku americké historie touha tvarovat a vyučovat masovou veřejnost a činit ji poslušnou hnala kupředu úsilí o vytvoření veřejného školství. V koloniální éře bylo veřejné školství používáno jako prostředek k potlačení náboženského odporu, stejně jako ke vštípení ctností poslušnosti státu do hlav nepoddajných občanů. Je například typické, že Massachusetts a Connecticut při potlačování Quakerů zakázaly této jimi opovrhované sektě, aby si zřídila vlastní školy. A Connecticut, v marné snaze potlačit hnutí New Light, rovněž zakázal této sektě založit si vlastní školy. Jinak by, jak connecticutské úřady argumentovaly, tato sekta „mohla mít tendenci učit mladé špatným zásadám a praktikám a mohla vnést takový nepořádek, který by mohl mít osudové následky pro veřejné soužití a blaho této kolonie.“ [6] Je těžko náhodou, že jediná opravdu svobodná kolonie v Nové Anglii – Rhode Island – byla zároveň jedinou kolonií v této oblasti, kde nebyly veřejné školy.

Motivace pro veřejné a povinné školství se po vyhlášení nezávislosti v základech sotva lišila. Proto Archibald D. Murphey, otec systému veřejného školství v Severní Karolíně,, volal po založení těchto škol následujícími slovy:

Všechny děti v nich budou vyučovány… V těchto školách by morální zásady a náboženství měly být vštěpovány a návyky podřízenosti a poslušnosti vytvořeny… Rodiče nevědí, jak je vyučovat… Stát, v hřejivé náklonnosti a starostlivosti o jejich blahobyt, se musí ujmout vedení nad těmito dětmi a umístit je do škol, kde může být jejich mysl osvícena a jejich srdce učeno ctnostem. [7]

Jednou z nejčastějších motivací zavedení povinného veřejného školství byl útisk a ochromení etnických a jazykových menšin kolonizovaných lidí – snaha donutit je, aby se vzdali svého jazyka a kultury a přijali jazyk a kulturu vládnoucích skupin. Angličané v Irsku a Quebecu a národy napříč střední a východní Evropou a Asií – všichni nahnali své menšiny do veřejných škol, které řídili příslušníci většiny. Nejsilnějším podnětem k nespokojenosti a rebelii ze strany utiskovaných lidí byla touha zachránit vlastní jazyk a dědictví před zbraní s jménem veřejné školy, kterou třímali jejich utiskovatelé. Proto zastánce laissez-faire liberalismu Ludwig von Mises napsal, že v jazykově smíšených zemích

pokračující lpění na politice povinného vzdělání je naprosto neslučitelné se snahami nastolit trvalý mír. Otázka, ve kterém jazyce by měla být výuka vedena, nabývá klíčového významu. Rozhodnutí jedním nebo druhým směrem může v průběhu let určit národnost celého území. Škola může děti odcizit od národnosti, ke které patří jejich rodiče, a může být použita jako prostředek pro útisk celých národností. Ten, kdo má pod kontrolou školy, má v rukou moc poškodit ostatní národnosti a přinést prospěch té vlastní.

Krom toho, jak Mises podotýká, násilí, které je nedílnou součástí vlády jedné národnosti, činí nemožným vyřešit problémy tím, že je rodiči dovoleno, aby poslal své dítě do školy, kde se vyučuje v jazyce jeho národnosti.

Mnohdy je pro jednotlivce nemožné – v ohledu na zabezpečení svého živobytí – aby se otevřeně hlásil k jedné nebo druhé národnosti. V systému státních intervencí by ho to mohlo stát přízeň zákazníků, kteří jsou příslušníky jiných národností, nebo práci u zaměstnavatele s odlišnou národností… Jestliže je výběr školy, kam si přejí poslat své děti, ponechán na rodičích, pak jsou vystaveni všem myslitelným formám politického nátlaku. Ve všech oblastech smíšených národností je škola politickou cenou nejvyšší důležitosti. Škola nemůže být zbavena svého politického charakteru, dokud zůstává veřejnou a povinnou institucí. Existuje v podstatě pouze jediné řešení: stát, vláda, zákony se nesmí ani v nejmenším zabývat školstvím a vzděláním. Veřejné prostředky nesmí být použity k takovým účelům. Výchova a vzdělání mládeže musí být ponechány výhradně rodičům a soukromým spolkům a institucím. [8]

V podstatě nejsilnější motivací legie amerických „reformátorů vzdělání“ v polovině devatenáctého století, kteří založili moderní systém veřejných škol, byla právě snaha tento systém využít k ochromení kulturního a jazykového života imigrantů, kteří do Ameriky přicházeli ve vlnách, a udělat z nich, jak uvedl jeden z reformátorů Samuel Lewis, „jeden národ“. Hlavním hnacím pohonem stojícím za vzdělávací „reformou“ bylo přání anglosaské většiny zkrotit, usměrnit a restrukturalizovat imigranty, a obzvláště zlikvidovat farní školní systém katolíků. Kritikové nové levice, kteří spatřují roli dnešních veřejných škol v mrzačení a modelování mysli dětí z ghett, pouze vystihují současné ztělesnění dlouho opatrovaného cíle, o který usiluje establishment veřejného školství – přívrženci Horace Manna, Henryho Barnarda a Calvina Stowese. Mann a Barnard byli například těmi, kteří prosazovali použití škol k indoktrinaci dětí proti „ochlokracii“ jacksoniánského hnutí. A byl to Stone, autor obdivného pojednání o pruské povinné školní docházce, jež bylo původně inspirováno Martinem Lutherem, kdo psal o školách v nezaměnitelně luteránském a vojenském stylu:

Jestliže ohled na veřejnou bezpečnost ospravedlňuje vládu nutit své občany do branné povinnosti, když je země napadena, ten samý důvod opravňuje vládu, aby je donutila zabezpečit vzdělání svých dětí… Člověk nemá o nic větší právo ohrozit stát tím, že na něj hodí rodinu nevzdělaných a zpustlých dětí, než má právo poskytnout přístup špehům útočící armády. [9]

O čtyřicet let později Newton Bateman, vedoucí vzdělavatel, mluvil o „výsostném právu státu“ na „mysl, ducha a tělo“ dětí národa: Vzdělání, jak tvrdil, nemůže být závislé na rozmarech a nepředvídatelném jednání jednotlivců. [10]

Nejambicióznější pokus fanatiků veřejného školství maximalizovat svou kontrolu nad dětmi proběhl v Oregonu na počátku dvacátých let. Stát Oregon, který nemohl vydýchat ani soukromé školy certifikované státem, přijal 7. listopadu 1922 zákon, který postavil soukromé školy mimo zákon a donutil všechny děti navštěvovat školy státní. To bylo vyvrcholení snu edukacionistů. Konečně státní úřady nahnaly všechny děti do „demokratizujícího“ modelu uniformního vzdělání. Nejvyšší soud USA naštěstí shledal zákon v roce 1925 protiústavním. Nejvyšší soud prohlásil, že „dítě není pouhým výtvorem státu“, a tvrdil, že byl oregonský zákon v rozporu s „fundamentální teorií svobody, na které všechny vlády Unie spočívají“. Fanatici veřejného školství se již nikdy neodvážili zajít tak daleko. Ale plyne z toho ponaučení, pokud si uvědomíme, jaké síly stály za snahou zakázat konkurenční soukromé vzdělání ve státu Oregon. Strůjci zákona nebyli, jak bychom mohli očekávat, liberální nebo progresivní vzdělavatelé či intelektuálové; strůjcem byl Ku Klux Klan, tehdy silný v severských státech, který prahl po likvidaci farního školního systému katolíků a také po tom, aby nahnal všechny děti katolíků a imigrantů do neoprotestantských a amerikanizujících veřejných škol. Je zajímavé podotknout, že Ku Klux Klan byl toho názoru, že takový zákon je nezbytný pro „zachování svobodných institucí“. Je dobré přemýšlet o tom, že velmi vyzdvihovaný „progresivní“ a „demokratický“ systém veřejných škol měl své nejvášnivější zastánce mezi nejbigotnějšími Američany, mezi lidmi toužících po pošlapání různorodosti a rozmanitosti v Americe. [11]

Reference:

[1] Viz Paul Goodman, Compulsory Mis-education and the Community of Scholars (New York: Vintage Press, 1964) a další práce Goodmana, Johna Holta, Jonathana Kozola, Herberta Kohla, Ivana Illicha a mnoha dalších.

[2] Viz Albert Jay Nock, The Theory of Education in the United States (Chicago:Henry Regnery, 1949) a Nock, Memoirs of a Superfluous Man (New York: Harper &Bros., 1943).

[3] Viz John William Perrin, The History of Compulsory Education in New England, 1896.

[4] A. E. Twentyman, “Education; Germany,” Encyclopaedia Britannica, 14th Ed. (1929), VII, 999-1000.

[5] Viz Perrin, op. cit.

[6] Viz Merle Curti, The Social Ideas of American Educators (New York: Charles Scribner’s Sons. 1935).

[7] The Papers of Archibald D. Murphey (Raleigh, NC.: University of North Carolina Press, 1914), II, 53–54.

[8] Ludwig von Mises, The Free and Prosperous Commonwealth (Princeton, N.J.: D. Van Nostrand Co., 1962), pp. 114–15.

[9] Calvin E. Stowe, The Prussian System of Public Instruction and its Applicability to the United States (Cincinnati, 1830), pp. 61ff. Na téma elitistických motivací reformátorů vzdělávání viz Michael B. Katz, The Irony of Early School Reform (Boston: Beacon Press, 1970).

[10] Citováno v Edward C. Kirkland, Dream and Thought in the Business Community, 1860– 1900 (Chicago: Quadrangle Books, 1964), p. 54.

[11] Viz Lloyd P. Jorgenson, “The Oregon School Law of 1922: Passage and Sequel,” Catholic Historical Review (October 1968): 455–60.