For a New Liberty: Vzdělání - část III.

Mises.cz: 23. září 2012, Murray N. Rothbard (přidal Jan Zvěřina), komentářů: 1

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

7
Vzdělání

Zátěže a podpory

Samotná existence systému veřejných škol, krom jiného, zahrnuje spletitou síť vynucovaných daní a dotací, které jsou velmi obtížně obhajitelné na jakémkoli etickém základu. V první řadě, veřejné školy nutí rodiče, kteří chtějí své děti posílat na školy soukromé, aby na svých bedrech nesli dvojitou zátěž: jsou nuceni dotovat vzdělání dětí ve veřejných školách, a navíc musí platit za vzdělání svých vlastních dětí. Pouze díky evidentnímu zhroucení veřejného školství je ve velkých městech udržován vzkvétající systém soukromých škol; co se týče vyššího vzdělání, tam nebylo toto zhroucení tak prudké a soukromé vysoké školy jsou rychlým tempem vytlačovány z trhu konkurencí, která těží z daněmi dotovaného bezplatného vzdělání a mezd. Podobně, jelikož podle Ústavy musí být veřejné školy sekulární, nábožensky orientovaní rodiče musí být nuceni dotovat sekulární veřejné školy. Ačkoliv je „oddělení církve od státu“ ušlechtilým principem – a podmnožinou libertariánského principu oddělování všeho od státu – jistě to v tomto směru zašlo příliš daleko, když jsou pobožní lidé nuceni dotovat lidi bez vyznání prostřednictvím státního donucení.

Existence veřejných škol rovněž znamená, že nesezdané a bezdětné páry jsou nuceny finančně podporovat rodiny s dětmi. Kam se poděl nějaký etický princip? A nyní, když populační růst vyšel z módy, všimněme si té anomálie, kdy liberální odpůrci populačního růstu obhajují systém veřejných škol, který nejenom že dotuje rodiny s dětmi, ale navíc je dotuje v proporci podle počtu dětí, které mají. Nemusíme schvalovat současnou antipopulační hysterii, abychom mohli zpochybňovat moudrost úmyslného dotování počtu dětí, které rodina má, ze strany vlády. To rovněž znamená, že chudí lidé, kteří žijí sami v domácnosti, a chudé bezdětné páry jsou nuceni dotovat majetné rodiny s dětmi. Dává to z etického pohledu nějaký smysl?

V posledních letech složky veřejného školství razily doktrínu, že „každé dítě má právo na vzdělání,“ a proto by daňoví poplatníci měli být donuceni k tomu, aby jim toto právo zabezpečili. Tento koncept však znamená naprosté neporozumění pojmu „právo“. „Právo“, z filozofického hlediska, musí být něco, co je hluboce zakořeněné v přirozenosti člověka a reality, něco, co lze zachovat a udržovat v jakémkoli čase a v jakémkoli věku. „Právo“ na vlastnictví sebe sama, na obranu vlastního života a majetku, je očividně takovým druhem práva: lze ho aplikovat na neandrtálce žijícího v jeskyni, v novodobé Kalkatě nebo v dnešních Spojených státech. Takové právo je nezávislé na času a místě. Jenže „právo na práci“, na „tři jídla denně“ nebo „dvanáct let vzdělání“ nemůže být takto garantováno. Představte si, že takové věci nemohou existovat, jako tomu bylo v době neandrtálců nebo v novodobé Kalkatě. Hovoření o „právu“ na něco, co lze zabezpečit pouze v moderní industriální době, není hovořením o lidském, přirozeném právu. Krom toho, libertariánské „právo“ na vlastnictví sebe sama nevyžaduje násilí na jedné skupině osob, aby mohlo být zabezpečeno pro druhou skupinu osob. Každý člověk může požívat právo na vlastnictví sebe sama, aniž by na někom muselo být pácháno násilí. Jenže v případu „práva“ na vzdělání toto právo může být zabezpečeno, pouze pokud jsou jiní lidé nuceni ho zabezpečit. „Právo“ na vzdělání, práci, tři jídla atd. pak není zakořeněno v přirozenosti člověka, nýbrž vyžaduje ke svému naplnění existenci skupiny vykořisťovaných lidí, kteří jsou nuceni takové „právo“ poskytovat.

Mimoto, celý koncept „práva na vzdělání“ by měl vždy být uveden do kontextu, že formální školství je pouze malým zlomkem vzdělání v životě jakéhokoli člověka. Má-li každé dítě opravdu „právo“ na vzdělání, proč potom nemá „právo“ na čtení novin a časopisů, a proč by potom neměla vláda každého zdaňovat, aby zabezpečila bezplatné veřejné časopisy pro každého, kdo by si je rád přečetl?

Profesor Milton Friedman, ekonom na univerzitě v Chicagu, nám prokázal důležitou službu, když usiloval o oddělení peněz z různých aspektů vládních dotací, ve vzdělání, stejně jako v ostatních oblastech. Friedman sice bohužel přijímá názor, že by mělo mít každé dítě své vzdělání hrazeno z peněz daňových poplatníků, ale poukazuje na nesmyslnost toho, že je tento argument používán k obhajobě veřejných škol: Je docela možné hradit z daní vzdělání všech dětí, aniž bychom museli mít jakékoli veřejné školy! [61] V jeho proslulém „systému poukázek“ by vláda dala každému rodiči poukázku, která ho opravňuje zaplatit určitou výši školného za každé dítě, a to v libovolné škole dle výběru rodičů. Systém poukázek by umožňoval nadále financovat zabezpečení vzdělání pro všechny děti z daní, a přesto by mohla být zrušena rozsáhlá monopolistická, neefektivní, diktátorská byrokracie veřejných škol. Rodič by pak mohl své dítě poslat do libovolného typu školy dle vlastního uvážení a škála výběru pro rodiče a jejich děti by tím byla maximalizována. Dítě by mohlo navštěvovat typ školy – tradiční či progresivní, náboženská či sekulární, volnotržní nebo socialistická – podle přání jeho rodičů. Finanční dotace by pak byla úplně oddělena od skutečného státního zabezpečení vzdělání skrze systém veřejných škol.

Přestože by Friedmanův plán znamenal ohromný pokrok oproti současnému systému, jelikož by vnesl do systému širší škálu rodičovské volby a umožnil zrušení systému veřejných škol, pro libertariána nadále zůstává v této oblasti mnoho závažných nedostatků. V první řadě, nemorálnost nucené dotace školství by zůstala ve hře. Zadruhé, pravomoc dotovat s sebou nevyhnutelně přináší také pravomoc regulovat a kontrolovat: Vláda rozhodně nehodlá jen tak rozdávat poukázky, které by se vztahovaly na jakýkoli druh školství. Je zřejmé, že by vláda proplácela poukázky pouze těm školám, které by byly státním úřadem certifikované jako vhodné a nezávadné, což znamená detailní kontrolu vlády nad soukromými školami – kontrolu nad jejich učebními osnovami, metodami, způsobem financování atd. Státní moc nad soukromými školami by, skrze pravomoc certifikovat školu pro účel proplácení poukázek či nikoliv, byla dokonce větší než v současnosti. [62]

Od již zmíněného oregonského případu sice nezašli zastánci veřejných škol tak daleko, aby zakázali soukromé školy, přesto jsou tyto školy regulovány a spoutány v mnoha ohledech. Každý stát například vyžaduje, aby byly děti vzdělávány výhradně ve školách, které certifikuje, což opět nutí školy k tomu, aby jejich osnovy nabyly podoby, jakou si přeje vláda. Aby mohly být „kvalifikovány“ jako certifikované soukromé školy, musí vyhovět všelijakým nesmyslným a nákladným regulacím, a to nejen samotné školy, ale i učitelé, kteří musí mnohdy podstoupit bezvýznamné „vzdělávací“ kurzy, aby mohli být považováni za kvalifikované k výuce. Mnoho dobrých soukromých škol je dnes technicky provozováno „nelegálně“, jelikož se odmítají podřídit otupujícím vládním nařízením. Možná největší křivdou je, že ve většině států je rodičům zakázáno učit své vlastní děti, jelikož stát je toho názoru, že nepředstavují vhodnou „školu“. Velká část rodičů je ale více než kvalifikovaná k tomu, aby učila své vlastní děti, a to zejména základní ročníky. Krom toho jsou oni mnohem více než jakákoli vnější strana kvalifikovaní k tomu, aby posoudili schopnosti a přiměřené tempo výuky pro jednotlivé dítě a uzpůsobili vzdělání potřebám a schopnostem každého jednotlivého dítěte. Žádná formální škola, vybavena uniformními třídami, nemůže takovou službu vykonávat.

„Bezplatné“ školy, ať už současné veřejné školy nebo budoucí školy s poukázkami, samozřejmě nejsou ve skutečnosti bezplatné; někdo, tedy daňový poplatník, musí za dané vzdělávací služby zaplatit. Jenže jelikož je služba oddělena od platby, vzniká tendence k tomu, že budou školy přezásobeny dětmi (povinná školní docházka má stejný efekt) a děti nebudou projevovat zájem o vzdělávací službu, za kterou jejich rodiny nemusí platit. Výsledkem toho je, že ohromné množství dětí, které se pro školu nehodí nebo o ní nemají zájem, je vyhnáno do školy a nuceno zde zůstat mnohem déle, než je třeba, ačkoli by na tom byli lépe doma nebo v práci. Výsledná mánie pro masové školství vedla k masové nespokojenosti a uvěznění dětí, spolu s obecným názorem, že každý musí dokončit střední školu (nebo dokonce vysokou), aby se mohl uplatnit v zaměstnání. Tento nátlak posílil hysterický růst propagandy „proti zanechání studia“ v masových mediích. Zčásti jsou za tento vývoj zodpovědné firmy, neboť zaměstnavatelé jsou spokojeni s tím, že je jejich pracovní síla vyškolena, a to nikoliv samotnými zaměstnavateli a praxí, nýbrž na úkor nebohého daňového poplatníka. Do jaké míry je bující masové školství prostředkem, jímž zaměstnavatelé přesouvají náklady na školení svých pracovníků na bedra daňových poplatníků?

Člověk by očekával, že tento výcvik, který zaměstnavatele nic nestojí, bude velmi nákladný, neefektivní a příliš zdlouhavý. Opravdu existuje stále více důkazů svědčících o tom, že velká část současného školství není potřebná k výkonu produktivního zaměstnání. Arthur Stinchcombe se ptá:

Existuje vůbec něco, co může střední škola vyučovat, za co by byly firmy zaměstnávající manuální dělníky ochotny zaplatit, kdyby se to studenti naučili dobře? Obecná odpověď zní „ne“. Ani fyzické schopnosti, ani spolehlivost, tedy dva hlavní faktory, které jsou v zájmu zaměstnavatele manuální práce, není příliš ovlivněna vzděláním. Zaměstnavatelé, kteří by si rádi zajistili spolehlivé dělníky, mohou požadovat maturitní vysvědčení jako důkaz dobré disciplíny. Jinak si mohu dělníky vyškolit lépe a levněji než může střední škola, tedy praxí. [63]

A jak zdůrazňuje profesor Banfield, většinu pracovních dovedností si pracovníci stejně osvojí v praxi. [64]

Relativní užitečnost systému veřejných škol pro školení manuální práce je demonstrována fascinující prací MIND, soukromou vzdělávací službou, kterou nyní provozuje Corn Products Refining Company of Greenwich v Connecticutu. MIND si úmyslně vybrala studenty, kteří zanechali studia na střední škole a kterým chyběly dovednosti pro manuální práci, a během několika týdnů, s použitím intenzivního výcviku a učebními stroji, byla schopna tyto studenty naučit základní dovednosti a psaní na stroji a obsadila s nimi pracovní místa ve firmě. Deset let veřejného školství tyto mladíky naučilo méně než několik týdnů soukromého, na práci zaměřeného výcviku! Je-li mladistvým dovoleno vymanit se z nucené závislosti a stát se finančně nezávislým a samostatným, může to mít pouze nesmírný přínos pro mladistvé i pro zbytek společnosti.

Bohaté důkazy svědčí o tom, že existuje vazba mezi povinnou školní docházkou a rostoucími problémy s kriminalitou mládeže, a to obzvláště u frustrovaných starších dětí. Stinchcombe došel k závěru, že rebelské chování a delikvence je „z velké části reakcí na samotnou školu“, a British Crowhter Comittee odhalila, že když byl v roce 1947 minimální věk odchodu ze školy posunut ze čtrnácti na patnáct let, následoval okamžitý a prudký nárůst zločinů spáchaných nově uvězněnými čtrnáctiletými dětmi. [65]

Část viny za povinnou docházku a masové veřejné školství je nutné uvalit na konto odborových organizací, které, aby omezily konkurenci ze strany mladých, dospívajících dělníků, se pokouší držet mladistvé mimo trh práce, jak jen to je možné, a tak mají zájem o to, aby strávili co nejdelší dobu ve vzdělávacích ústavech. Proto odbory i zaměstnavatelé vyvíjí mocný tlak na povinnou docházku, která má za následek, že většina mladistvých není zaměstnána.

Reference:

[61] Milton Friedman, Capitalism and Freedom (Chicago: University of Chicago Press, 1962), str. 85–107.
[62] Pro libertariánsko kritiku systému poukázek, viz George Pearson, Another Look at Education Vouchers (Wichita, Kan.: Center for Independent Education).
[63] Arthur L. Stinchcombe, Rebellion in a High School (Chicago: Quadrangle Books, 1964), str. 180. Citováno v Edward C. Banfield, The Unheavenly City (Boston: Little, Brown & Co.,1970), str. 136.
[64] Banfield, ibid., str. 292.
[65] viz Banfield, ibid., str. 149ff.