For a New Liberty: Vzdělání - část IV.

Mises.cz: 30. září 2012, Murray N. Rothbard (přidal Jan Zvěřina), komentářů: 2

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

7
Vzdělání

Vyšší vzdělání

Vyjma důsledků povinné školní docházky, tu samou kritiku, kterou jsme vznesli směrem k veřejným školám, můžeme vznést i proti institucím vyššího vzdělání, a to s jedním pozoruhodným přídavkem. Existuje stále více důkazů o tom, což rozhodně platí pro veřejné vysoké školy, že nucená dotace je nasměrována převážně tak, že jsou chudí nuceni finančně podporovat vzdělání bohatých! Pro to existují tři základní důvody: daňový systém v oblasti školství není zvlášť „progresivní“, tedy nezdaňuje bohaté ve větší proporci; studenti vysokých škol mají obvykle bohatší rodiče než jejich vrstevníci, kteří univerzitu nestudují; a celoživotní mzda absolventů bude díky jejich vzdělání vyšší než mzda těch, kteří vysokou školu nevystudovali. Z toho plyne to čisté přerozdělení příjmů z kapes chudých do peněženek bohatých skrze veřejné vysoké školství! Jak je toto eticky ospravedlnitelné?

Profesoři Weisbrod a Hansen již tento redistribuční efekt demonstrovali ve svých studiích veřejného vysokého školství ve Wisconsinu a Kalifornii. Spočítali například, že průměrný příjem rodiny ve Wisconsinu, jejíž děti nestudovaly státní univerzitu, činil v letech 1964-1965 6 500 dolarů, zatímco průměrný příjem rodiny, jejíž děti tamní státní univerzitu studovaly, činil ve stejném období 9 700 dolarů. V Kalifornii byly příslušné výpočty 7 900 a 12 000 dolarů a nepoměr mezi dotacemi byl ještě větší, protože byl kalifornský daňový systém mnohem méně „progresivní“. Douglas Windham objevil podobný redistribuční efekt od chudých k bohatým ve státu Florida. Hansen a Weisbrod svou kalifornskou studii shrnují takto:

Celkem vzato, tyto dotace působí tak, že spíše prohlubují, nežli zmírňují nerovnost mezi lidmi s odlišným sociálním a ekonomickým zázemím, a to tím, že umožňují čerpat vysoké dotace, na které rodiny s nízkými příjmy buď nemají vůbec nárok, nebo na ně nedosáhnou kvůli okolnostem a omezením, které jsou spojeny s jejich finanční situací.

To, co jsme odhalili v Kalifornii – neobyčejně nerovné rozdělení dotací, které jsou poskytovány skrze veřejné vysoké školy – je pravděpodobně ještě výrazně hlubší v jiných státech. Žádný jiný stát nemá tak rozsáhlý systém místních Junior Colleges jako Kalifornie a z tohoto důvodu žádný stát nemá tak vysoké procento absolventů středních škol, kteří dále pokračují ve studiu na veřejné škole. Proto můžeme být docela přesvědčeni o tom, že v Kalifornii je nižší podíl studentů, kteří dostávají nulovou dotaci, než v ostatních státech. [66]

Nejenom že státy vystavují soukromé školy finančnímu ohrožení svou nečestnou, z daní financovanou konkurencí, navíc je přísně kontrolují prostřednictvím všemožných regulací. Tudíž nikdo nemůže ve státu New York založit instituci s názvem „college“ nebo „university“, pokud nesloží do státního trezoru kauci ve výši 500 000 dolarů. To je očividně závažnou diskriminací vůči malým, chudým vzdělávacím institucím, které jsou účinně drženy mimo trh vzdělání. Navíc, regionální asociace vysokých škol, skrze svou pravomoc „akreditovat“ školy, může účinně vyřadit ze hry jakoukoli školu, pokud se jí nezlíbí její učební osnovy nebo financování. Tyto asociace například striktně odmítají akreditovat jakoukoliv univerzitu, nezávisle na tom, jak kvalitní výuku poskytuje, která je soukromá nebo usiluje o zisk, spíše než řízená správcem. Jelikož soukromé školy, které mají daleko větší motivaci být efektivní a sloužit svým zákazníkům, by měly být finančně úspěšnější, tato diskriminace pokládá další těžké ekonomické břemeno na bedra soukromých vysokých škol. V nedávné době byla například úspěšná Marjorie Webster Junior College ve Washingtonu téměř nucena ukončit svou činnost poté, co jí příslušná regionální asociace odmítla udělit akreditaci. Je sice pravdou, že tyto regionální asociace jsou soukromé a nikoli státní, pracují ale ruku v ruce s federální vládou, která například odmítá neakreditovaným školám poskytovat stipendia a další benefity. [67]

Diskriminace soukromých vysokých škol (a jiných institucí) nekončí u akreditací a stipendií. Celý systém daně z příjmu je pro ně ještě mnohem více diskriminující. Udělením výjimky neziskovým organizacím a uvalením vysokých daní na ziskové organizace, federální a státní vlády deformují a potlačují nejefektivnější a nejsolventnější formu soukromého vzdělání. Libertariánským řešením samozřejmě není uvalit stejné břemeno na neziskové školy, nýbrž ulehčit od této zátěže školám soukromým. Libertariánská etika není o uvalení rovného otroctví na každého, nýbrž o dosažení rovné svobody.

Správcovství je obecně špatnou formou řízení jakékoliv instituce. V první řadě, v kontrastu s firmami, družstvy a korporacemi, které usilují o dosažení zisku, tuto organizaci ve skutečnosti nikdo nevlastní. Její manažeři nemohou dosáhnout zisku úspěšným vedením společnosti, takže zde neexistuje motivace být efektivní a uspokojovat potřeby zákazníků. Pakliže nedosahuje ve svém hospodaření závratných deficitů, může přežívat i při velmi nízké úrovni poskytovaných služeb. Jelikož manažeři nemohou dosahovat zisku zlepšováním poskytovaných služeb, mají tendenci být při řízení laxní. V dosahování efektivity jsou navíc spoutáni stanovami; nemohou například přeměnit část areálu školy na komerční podnik – třeba placené parkoviště.

Podvod na zákaznících je o to větší, že současné neziskové školy účtují svým studentům pouze zlomek ze skutečné ceny jejich vzdělání, valná část je hrazena z dotací a příspěvků. Tatam je obvyklá tržní situace, kdy zákazník platí za daný produkt plnou cenu, a odtržení platby od služby vede k neuspokojivému stavu pro všechny zúčastněné. Zákazníci mají pocit, že manažeři jsou příliš autoritativní. Naproti tomu, jak poznamenal jeden libertarián na vrcholu studentských nepokojů na sklonku šedesátých let, „nikdo nedemonstruje v Berlitzu“ (soukromá vzdělávací instituce). Mimoto, vzhledem k tomu, že „zákazníky“ jsou ve skutečnosti vlády, nadace a absolventi, kteří se nejvíce podílejí na úhradě účtu, vzdělání se nevyhnutelně ubírá ve směru jejich požadavků, nikoli požadavků studentů. Jak tvrdí profesoři Buchanan a Devletoglou:

Vměstnání vlády do vztahů mezi univerzity a jejich studenty-zákazníky dalo vzniknout situaci, kdy univerzity nemohou uspokojit poptávku a využívat zdroje přímo k uspokojování preferencí studentů-zákazníků. Aby získaly prostředky, univerzity musí soutěžit s ostatními činnostmi hrazenými z kapes daňových poplatníků (armáda, nižší stupně škol, sociální programy apod.). V rámci tohoto procesu jsou požadavky studentů-zákazníků ignorovány a následná nespokojenost studentů vytváří podhoubí pro chaos, jehož jsme svědky… Rostoucí závislost na vládní finanční podpoře, která se proměnila v institut bezplatného školství, může být sama o sobě jedním z hlavních zdrojů současné nespokojenosti. [68]

Libertariánský recept současného nepořádku v oblasti vzdělání lze shrnout jednoduše: Vysvoboďme vzdělání z chapadel státu. Vláda se snaží indoktrinovat a tvarovat mládež skrze systém veřejných škol a tvarovat budoucí vůdce skrze řízení a kontrolu vysokoškolského vzdělání. Zrušením povinné školní docházky by školy přestaly být vězením pro mladistvé a ti, kteří by na tom byli lépe, kdyby nemuseli chodit do školy, by se stali nezávislými a mohli vykonávat produktivní práci. Zrušení veřejných škol by skoncovalo s ochromující zátěží majetkových daní a dalo by vzniknout široké škále vzdělávacích institucí, které by uspokojovaly potřeby a požadavky naší rozmanité a pestré společnosti. Zrušení státních škol by ukončilo nespravedlivé dotování velkých rodin a také bohatých na úkor chudých. Škodlivé působení státu, který tvaruje mládež podle jemu vyhovující formy, by byly nahrazeny svobodně zvolenými a dobrovolnými aktivitami – zkrátka, opravdovým a skutečně svobodným vzděláním, a to jak uvnitř, tak i mimo formální školství.

Reference:

[66] W. Lee Hansen and Burton A. Weisbrod, Benefits, Costs, and Finance of Public Higher Education (Chicago: Markham Pub. Co., 1969), str. 78. Data z Wisconsinu a srovnání s Kalifornií, viz W. Lee Hansen, “Income Distribution Effects of Higher Education,” American Economic Review, Papers and Proceedings (May 1969), str. 335–40. Na téma obecného problému redistribuce bohatství od chudých bohatým v moderním „sociálním státu,“ viz Leonard Ross, “The Myth that Things are Getting Better,” New York Review of Books (Aug. 12, 1971), str. 7–9.
[67] O případu Marjorie Webster Junior College, viz James D. Koerner, “The Case of Marjorie Webster,” The Public Interest (Summer, 1970), str. 40–64.
[68] James M. Buchanan and Nicos E. Devletoglou, Academia in Anarchy: An Economic Diagnosis (New York: Basic Books, 1970), str. 32–33.