For a New Liberty: Zbraně

Mises.cz: 12. srpna 2012, Murray N. Rothbard (přidal Jan Zvěřina), komentářů: 34

Toto je další díl z překladu knihy For a New Liberty od Murrayho Rothbarda. Všechny články, které postupně budou tvořit kapitoly knihy, naleznete i v sekci Literatura.

ČÁST DRUHÁ
Aplikace libertariánství na současné problémy

6
Osobní svobody

Zbraně

Pro většinu aktivit popsaných v této kapitole platí, že liberálové mají tendenci hájit svobodu obchodu a jednání, zatímco konzervativci prahnou po rázných opatřeních a co nejtvrdšímu zásahu proti těm, co porušují zákony. V prosazování zákonů o zbraních jsou však jejich pozice záhadně obráceny. Pokaždé, když někdo se zbraní v ruce spáchá násilný zločin, liberálové zdvojnásobí své úsilí pro přísnou regulaci, ne-li úplný zákaz soukromého držení zbraní, zatímco konzervativci se proti těmto regulacím staví ve jménu svobody jednotlivce.

Jestliže, jak libertariáni věří, má každý jednotlivec právo vlastnit své tělo a majetek, vyplývá z toho, že má právo za použití násilí bránit sebe proti násilným útokům kriminálních agresorů. Z nějakého podivného důvodu se však liberálové systematicky pokoušejí zbavit nevinné osoby prostředků k obraně proti agresi. Navzdory skutečnosti, že Druhý dodatek Ústavy garantuje, že „právo lidí vlastnit a nosit zbraně nesmí být narušeno,“ vláda toto právo systematicky nahlodává. Proto v New Yorku, stejně jako ve většině zbylých států, Sullivanův zákon zakazuje nošení „skrytých zbraní“ bez úřadem vydané licence. Nejenom že bylo tímto protiústavním zákonem nošení zbraní závažně omezeno, vláda navíc tento zákaz rozšířila na téměř veškeré předměty, které by mohly potencionálně sloužit jako zbraň – dokonce ty, které lze použít pouze k sebeobraně. Výsledkem toho je potencionálním obětem zločinu znemožněno nošení nožů, slzného plynu, a dokonce jehlic do klobouku, a lidé, kteří takové zbraně v sebeobraně použili, sami čelili obžalobě. Ve městech tento násilný zákaz skrytých zbraní v podstatě zbavil oběti jakékoli možnosti sebeobrany proti zločinu. (Je sice pravdou, že neexistuje žádný oficiální zákaz nošení neskrytých zbraní, jenže člověk, který zákon před mnoha lety v New Yorku testoval tím, že chodil po ulici s puškou, byl okamžitě uvězněn za „narušování pořádku“.) Mimoto, oběti jsou ustanoveními proti „nepřiměřené“ sebeobraně tak ochromeny, že současný právní systém poskytuje zločincům automaticky ohromnou vestavěnou výhodu.

Mělo by být zřejmé, že žádný fyzický předmět není sám o sobě agresivní; každý objekt, ať už se jedná o zbraň, nůž nebo klacek, lze použít k agresi, pro obranu nebo pro nespočet dalších účelů, které nemají se zločinem nic společného. Nedává o nic větší smysl zakázat nebo omezit nákup a držení zbraní, jako zakázat držení nožů, golfových holí, jehlic do klobouku či kamenů. A jak mají být všechny tyto objekty zakázány, a jestliže jsou zakázány, jak má být tento zákaz vynucen? Namísto toho, aby byli stíháni nevinní lidé, kteří pouze nosí nebo vlastní rozličné předměty, zákony by měly být zaměřeny na boj se skutečnými zločinci a jejich dopadení.

Krom toho existuje další okolnost, která náš závěr potvrzuje. Jsou-li zbraně regulovány nebo zakázány, není důvod očekávat, že budou lidé odhodlaní ke spáchání zločinu těmto zákonům věnovat mnoho pozornosti. Zločinci tedy budou mít vždy možnost obstarat si a nosit zbraně; pouze jejich nevinné oběti budou těmi, kdo bude trpět starostlivým liberalismem, kterému vděčíme za zákony proti střelným a jiným zbraním. Stejně jako by měly být legalizovány drogy, hazard a pornografie, nejinak by tomu nemělo být ani u zbraní a jiných předmětů, které mohou posloužit jako zbraň při sebeobraně.

Za pozornost stojí článek napadající regulaci pistolí (tento typ zbraní chtějí liberálové nejvíce omezovat), ve kterém profesor práva z University v St. Louis Don B. Kates, Jr. plísní své kolegy liberály za to, že neaplikují na zbraně stejnou logiku, kterou používají pro zákony o marihuaně. Poukazuje na to, že v dnešní době více než 50 milionů Američanů vlastní pistoli a že, na základě veřejného průzkumu a dřívějších zkušeností, by zhruba 66 až 80 % Američanů zákaz držení pistolí nerespektovalo. Nevyhnutelným důsledkem, jako je tomu u sexuálních zákonů a zákonů o marihuaně, by byly přísné tresty a velmi selektivní vynucování – což by živilo neúctu k právu a orgánům, které právo vymáhají. Právo by bylo vynucováno selektivně proti těm, které úřady nemají v oblibě: „Vynucování je postupně čím dál nahodilejší, až jsou nakonec zákony používány pouze proti těm, které nemá policie v oblibě. Stěží potřebujeme připomenout ohavné taktiky prohlídek a zadržení, které policie a státní orgány často používaly k tomu, aby chytily do pasti ty, kteří porušují tyto zákony.“ Kates dodává: „Zdají-li se vám tyto argumenty povědomé, je to pravděpodobně proto, že se shodují s těmi, které liberálové běžně používají pro kritiku zákonů o marihuaně.“[7]

Kates dále doplňuje velmi citlivý náhled do této zvláštní mezery v myšlení liberálů. Neboť:

Zákaz zbraní je duševním dítětem bílých liberálů ze střední třídy, kteří si nevšímají situace chudých lidí a příslušníků menšin žijících v oblastech, kde policie vzdala své úsilí bojovat proti zločinu. Tyto liberály nechaly v klidu zákony o marihuaně v padesátých letech, kdy byly policejní razie omezeny pouze na ghetta. Jelikož žijí v policií dobře střežených předměstích nebo vysoce zabezpečených apartmánech střežených Pinkertony (které nikdo nenavrhuje odzbrojit), nevšímavý liberál zesměšňuje vlastnictví zbraní jako „anachronismus z Divokého západu.“[8]

Kates dále vyzdvihuje demonstrovanou empirickou hodnotu ozbrojení za účelem sebeobrany; v Chicagu například v posledních pěti letech ozbrojení civilisté oprávněně zabili třikrát více násilných zločinců než policie. A ve studii obsahující mnoho set násilných konfrontací se zločinci Kates objevil, že ozbrojení civilisté byli mnohem úspěšnější než policie: civilisté v sebeobraně útočníky zajali, zranili, zabili nebo zaplašili v 75 procentech případů, zatímco úspěšnost policie činí pouhých 61 procent. Je sice pravdou, že oběti, které projeví odpor při loupeži, bývají mnohem častěji zraněny než ti, co zůstanou pasivní. Kates však poukazuje na zanedbané prvky: (1) obrana bez zbraně byla pro oběti dvojnásobný hazard oproti sebeobraně se zbraní v ruce a (2) rozhodnutí, zda se bránit, je plně v kompetenci oběti v závislosti na okolnostech a vyznávaných hodnotách.

Snaha vyhnout se zranění bude převládat u bílého liberálního vysokoškoláka s napěchovaným bankovním kontem. Méně důležité to nezbytně bude pro dělníka bez stálého zaměstnání nebo příjemce sociálních dávek, kdo je okrádán o prostředky, kterými by na měsíc uživil svou rodinu – nebo černého majitele obchodu, který nemůže dostat pojistku proti přepadení, a série loupeží by ho přivedla na mizinu.

Decision Making Information Organization zorganizovala v roce 1975 průzkum mezi držiteli zbraní. Z něj vyplynulo, že mezi hlavní skupiny obyvatel, kteří vlastní zbraň pouze pro účel sebeobrany, patří černoši, lidé s nejnižšími příjmy a senioři. „Toto jsou lidé,“ výmluvně upozorňuje Kates, „které máme podle návrhu uvěznit, protože trvají na tom, aby si zachovali jedinou dostupnou ochranu pro svou rodinu v oblastech, kde policie vzdala své úsilí.“[9]

Co historické zkušenosti? Opravdu zákazy zbraní významně snížily míru zločinnosti ve společnosti, jak liberálové tvrdí? Důkazy svědčí o pravém opaku. Z rozsáhlé studie, kterou uskutečnili na Univerzitě ve Wisconsinu na podzim roku 1975, jednoznačně vyplývá, že „zákony omezující držení zbraní nemají individuální ani kolektivní účinek na snížení míry násilných zločinů.“ Studie mimo jiné testovala teorii, že běžní mírumilovní občané budou mít nepřekonatelné nutkání použít svou zbraň v okamžiku, když jim někdo poleze na nervy. Studie neobjevila vůbec žádný vztah mezi počtem držených zbraní a počtem zabití, když byly tyto statistiky porovnány u jednotlivých států. Toto zjištění navíc potvrzuje harvardská studie z roku 1976, která zkoumala účinky zákona v Massachusetts, který stanovuje minimální délku pobytu ve vězení pro každého, u koho je nalezena zbraň, aniž by měl vládou vydané povolení. Ukázalo se, že díky tomuto zákonu schválenému v roce 1974 se v roce následujícím opravdu významně snížilo množství držených zbraní a počet ozbrojených přepadení. Ke svému úžasu však výzkumníci z Harvardu zjistili, že nedošlo k odpovídajícímu poklesu páchání jakéhokoli druhu násilí. Tedy:

Jak předchozí kriminologické studie naznačily, člověk, který je zbaven možnosti použít ruční střelnou zbraň, se v momentu chvilkového rozzuření uchýlí k použití daleko nebezpečnějších dlouhých zbraní. Ten, kdo nemůže použít jakoukoliv střelnou zbraň, bude téměř stejně smrtelně nebezpečný s nožem v ruce, kladivem atd.

A je jasné, že „jestliže omezení držení zbraní nevede k poklesu vražd nebo jiných násilných činů, zákaz zbraní je pouze dalším přesměrováním policejních zdrojů od skutečných zločinů k zločinům bez oběti.“[10]

Nakonec, Kates přichází s další fascinující skutečností: společnost, ve které jsou občané ozbrojeni, mnohem pravděpodobněji bude takovou, kde bude mnoho Dobrých Samaritánů, kteří dobrovolně půjdou na pomoc obětem zločinu. Ale odeberte lidem jejich zbraně a veřejnost – s katastrofálními důsledky pro oběti – bude mít tendenci přenechat práci policii. Předtím, než stát New York postavil mimo zákon ruční zbraně, byly případy s Dobrými Samaritány daleko rozšířenější než dnes. A poslední studie případů s Dobrými Samaritány ukázala, že minimálně 81 procent Samaritánů vlastnilo zbraň. Chceme-li žít ve společnosti, jejíž občané přijdou na pomoc sousedům v nouzi, nesmíme je připravit o prostředek k tomu, aby mohli se zločinem něco dělat. Jistě je vrcholem absurdity odzbrojit mírumilovnou veřejnost a pak, jak je docela běžné, odsuzovat lidi za „lhostejnost“, když nepřiběhnou zachránit oběti kriminálního útoku.

Reference:

[7] Don B. Kates, Jr., “Handgun Control: Prohibition Revisited,” Inquiry (December 5, 1977), str. 21. K eskalaci tvrdého vynucování a despotických metod prohlídek a zadržení již došlo. Nejenom v Británii a dalších zemích, kde dochází k náhodným prohlídkám s účelem najít nelegálně držené zbraně; v Malajsii, Rhodesii, na Taiwanu a ve Filipínách, kde hrozí člověku za držení zbraně trest smrti; ale také v Missouri, kde saintlouiská policie provedla v posledních letech tisíce prohlídek u černochů, založených na teorii, že každý černoch řídící zánovní vůz musí mít u sebe zbraň; a v Michiganu, kde bylo 70 % obvinění z držení zbraně odvolacími soudy zrušeno na základě toho, že byly provedeny nezákonné prohlídky. A jeden důstojník detroitské policie prosazuje zrušení Čtvrtého dodatku, aby mohly být prováděny náhodné prohlídky, aby mohli být dopadeni porušitelé budoucí prohibice zbraní. Ibid., str. 23

[8] Ibid., str. 21

[9] Ibid. Extrémně drsná myšlenka zavírat lidi do vězení za pouhé držení zbraně není přitažením za vlasy, je to vysněný ideál liberálů: dodatek k massachusettské ústavě, který naštěstí voliči v roce 1977 drtivě odmítli, stanovoval povinný minimální nepodmíněný trest jednoho roku pro každého, kdo byl zadržen s nelegální zbraní.

[10] Ibid., str. 22. Podobně v Británii, studie cambridgeské univerzity z roku 1971 zjistila, že po zavedení přísné regulace zbraní se během posledních 15ti let počet vražd zdvojnásobil. Navíc, před zavedením zákazu zbraní v roce 1920, byl počet ozbrojených zločinů daleko nižší (přičemž neexistovaly žádné regulace zbraní) než nyní.