Formy socialismu a pseudosocialismu I - Podstata socialismu

Mises.cz: 29. července 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

PODSTATOU socialismu je toto: Veškeré výrobní prostředky jsou pod výlučnou kontrolou organizované komunity. To a jedině to je socialismus. Všechny ostatní definice jsou zavádějící.

Je možné věřit, že socialismus může nastat jen za určitých politických a kulturních podmínek. Taková víra ovšem není oprávněním pro to, vyhradit termín socialismus pro jeho jednu konkrétní formu a opomenout tak další možné podoby jeho uskutečnění. Marxističtí socialisté byli velmi horliví v prosazování přesvědčení, že pouze jejich značka socialismu je tím jediným skutečným socialismem, zatímco ostatní metody uskutečnění socialismu s nimi nemají nic společného. Toto počínání bylo politicky velmi rafinované. Při svých kampaních by socialisté měli velké potíže, kdyby připustili, že jejich ideály mají něco společného s ideály prosazovanými jinými stranami. Nikdy by pod své prapory nemohli získat miliony nespokojených Němců, kdyby otevřeně připustili, že jejich cíle se v zásadě nijak neliší od cílů vládnoucích tříd Pruského státu. Kdybyste se zeptali marxisty před listopadem 1917 na to, v čem se liší jeho socialismus od socialismu jiných hnutí, obzvláště od státního socialismu konzervativců, tak by odpověděl, že marxistický socialismus znamená nerozlučné splynutí socialismu a demokracie a navíc, že to bude bezstátní socialismus, protože Marxovým záměrem bylo zrušit stát.

Již jsme měli příležitost vidět bezcennost těchto argumentů, které také od okamžiku vítězství bolševiků rychle mizí z marxistické literatury. V každém případě koncepce demokracie a bezstátní společnosti, kterou marxisté zastávají dnes, je docela odlišná od toho, co zastávali dříve.

Marxisté by mohli odpovědět na tuto otázku ještě jiným způsobem. Mohli říci, že jejich socialismus je revoluční na rozdíl od reakcionářského konzervativního socialismu jiných. Tato odpověď vede k rozpoznání rozdílu mezi marxistickou sociální demokracií a jinými socialistickými stranami. Pro marxisty revoluce neznamená jen násilnou změnu existujících podmínek, ale hodí se k jejich zvláštnímu fatalismu jako proces, který dovede lidstvo blíže k naplnění jeho osudu.  Pro ně je socialistická revoluce posledním krokem k věčnému spasení. Revolucionáři jsou ti, které historie vyvolila, aby byli jejím nástrojem k uskutečnění jejích plánů. Revoluční duch je posvátným plamenem, který do nich vstupuje a umožňuje jim vykonat velká díla. V tomto smyslu marxista považuje za hlavní charakteristiku své strany, že je to revoluční strana. V tomto smyslu také o všech ostatních stranách uvažuje jako o jedné, stejnorodé reakcionářské hmotě, protože jsou v opozici proti jeho metodám dosažení konečného blaha.

Je očividné, že toto nemá nic společného se sociologickým konceptem socialistické společnosti. Je zajisté pozoruhodné, když nějaká skupina lidí o sobě tvrdí, že oni jsou ti vyvolení, kteří nám přinesou spásu. Ovšem když tito lidé neznají žádnou jinou cestu ke spáse než tu, v níž uvěřila i řada jiných, tak tvrzení, že oni jediní jsou exkluzivně vyvolenými pro provedení tohoto úkolu, nepostačuje k tomu, aby byl mezi jejich cíli vidět zásadní rozdíl.