Formy socialismu a pseudosocialismu IX - Sdílení zisku

Mises.cz: 23. září 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Jedna ze škol dobromyslných autorů a podnikatelů doporučuje zavádění různých metod, které by zaměstnancům zajistily podíl na zisku podniku. Zisky by neměly zůstávat výlučně podnikatelům, ale měly by být rozděleny mezi podnikatele a pracovníky. Podíl na ziscích podniku by měl doplnit mzdy jeho zaměstnanců. Engel od tohoto opatření očekává „vyřešení zuřícího střetu ke spokojenosti obou stran a tak vyřešení i celé sociální otázky.“ [1] Mnoho dalších stoupenců sdílení zisků od tohoto plánu čeká podobné výsledky.

Návrhy na převedení části podnikatelských zisků pracovníkům pramení z představy, že v kapitalismu si podnikatel nechává část toho, co ve skutečnosti vytvořil dělník. Základem této ideje je obskurní koncept práva na „celý“ produkt práce, teorie vykořisťování ve své lidové naivní formě, která je vyjadřována více či méně otevřeně. Jejím příznivcům se sociální otázka jeví jako boj o podíl na ziscích. Socialisté chtějí dát zisky pracujícím, podnikatelé si je chtějí nechat pro sebe. Někdo by měl mezi ně přijít a doporučit kompromisní řešení: každá strana dostane kousek a obě mohou být spokojené. Podnikatelé, protože jejich nárok je očividně sporný, i dělníci, protože ti se bez boje domohli podstatného zvýšení příjmu. Tento způsob myšlení, který zachází s problémem společenské organizace práce jako s problémem nároků a snaží se ho urovnat, jako by to byla hádka mezi dvěma trhovkyněmi, je natolik mylný, že si ani nezasluhuje další pojednání. Buď je soukromé vlastnictví výrobních prostředků nezbytnou institucí v lidské společnosti, nebo není. Pokud není, tak ho člověk může klidně zrušit a není důvod zastavovat se na půli cesty s ohledem na osobní zájem podnikatelů. Pokud ovšem je soukromé vlastnictví nezbytnou institucí, tak nevyžaduje už žádné další ospravedlnění a neexistuje důvod, proč jeho částečným zrušením oslabovat společenskou efektivitu produkce.

Stoupenci sdílení zisků si myslí, že to povzbudí zaměstnance k horlivějšímu plnění úkolů, než lze očekávat od těch, kteří nemají zájem o výkonnost podniku. V tom se také mýlí. V systému, kde by produktivita práce nebyla snižována všemožnými socialistickými destrukcionistickými sabotážemi, kde by pracovník mohl být bez problémů propouštěn a jeho mzdy přizpůsobovány jeho výkonům bez ohledu na kolektivní smlouvy, není potřeba žádné další vzpruhy pro jeho pracovitost. Za těchto podmínek si je pracovník plně vědom faktu, že jeho odměna závisí na tom, co dělá. Pokud tyto faktory chybí, tak vyhlídka získání podílu z čistého zisku podniku ho nepřiměje, aby dělal víc, než je formálně nutné. Je to obdobný problém, jako jsme již diskutovali v části o pobídkách, které by mohla uplatňovat socialistická společnost, aby překonala nepříjemnost práce. Co se týče produktu práce navíc, břemeno, které by nesl pracovník samotný je neúměrně větší, než vyhlídka na zlomkový podíl z větších zisků, který by odměnil jeho dodatečné úsilí.

Pokud je plán na sdílení zisků zaveden individuálně, takže se každý dělník podílí na ziscích pouze toho podniku, pro který pracuje, vytváří se zde rozdíly v příjmech, které nemají očividný důvod a neplní žádnou ekonomickou funkci. Jeví se tak jako neospravedlnitelné a hodně lidí je vnímá jako nespravedlivé. „Je nepřijatelné, aby soustružník v jednom podniku za práci dostával dvacet marek a dalších deset jako podíl na zisku, zatímco soustružník v konkurenčním podniku, který si vede hůře, protože je třeba hůře řízen, dostával jen dvacet marek. To znamená, že buď vzniká „renta“ a pracovní místa spojená s touto „rentou“ budou prodávána, nebo zaměstnanci řeknou svému zaměstnavateli: „Je mi jedno, z čeho mi zaplatíte třicet marek. Když je berou mí kolegové u konkurence, tak je požaduji také.“ [2] Individuální sdílení zisků vede k syndikalismu, i když je to syndikalismus, kde si podnikatelé stále nechávají část podnikatelského zisku.

Může být realizován jiný způsob. Na ziscích se nebudou podílet individuální zaměstnanci, ale všichni občané. Část zisků ze všech podniků se rozdělí bez rozlišování mezi všechny. Toto se uskutečňuje prostřednictvím zdanění. Již dlouho před válkou musely akciové společnosti v Rakousku odevzdávat státu a místním vládám mezi dvaceti až čtyřiceti procenty ze svého čistého zisku. V letech po válce tento podíl vzrostl na šedesát až devadesát procent i více. „Smíšené“ veřejno-soukromé podniky jsou pokusem najít formu, kde by se komunita podílela na řízení a poskytovala část kapitálu. Zde také není důvod, proč se spokojit s polovičatým zrušením soukromého vlastnictví, pokud by společnost mohla zrušit soukromé vlastnictví úplně, aniž by to snížilo její produktivitu práce. Pokud je ovšem zrušení soukromého vlastnictví nevýhodné, tak jeho polovičaté zrušení je nevýhodné také. Polovičatá opatření jsou ve skutečnosti jen zřídka méně destruktivní, než jasný řez. Jejich obhájci obvykle tvrdí, že „smíšené“ podniky ponechávají prostor pro podnikatelskou aktivitu. Ovšem stát a municipality podkopávají volnost podnikatelských rozhodnutí. Podnik, nucený spolupracovat s úřední správou, nebude schopen využít výrobních prostředků takovým způsobem, jak by to vyžadovalo vytváření zisku.

Poznámky:

1) Engel, Der Arbeitsvertrag und die Arbeitsgesellschaft, v „Arbeitersfreund“, 5. ročník, 1867, str. 129-154. Přehled německé literatury o plánech na sdílení zisků je v memorandu „Statistisches Reichsamt“: Untersuchungen und Vorschläge zur Beteiligung der Arbeiter an dem Etrage wirtschaftlicher Unternehmungen, vydáno jako příloha Reichs-Arbeitsblatt 3. dubna 1920.

2) Viz argumenty Vogelsteina na schůzi Verein für Sozialpolitik v Řeznu, Schriften des Vereins für Sozialpolitik, díl CLIX, str. 132.