Formy socialismu a pseudosocialismu VII - Solidarismus

Mises.cz: 09. září 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 1

POUZE málo lidí zůstalo neovlivněno úspěchy socialistické propagandy a socialistickou kritikou kapitalistického řádu. Dokonce ani ti, kteří nechtějí před socialismem kapitulovat, se mnoha způsoby snaží jednat podle jeho kritiky soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Tak se rodí špatně promyšlené, teoreticky eklektické a politicky slabé systémy, které se pokoušejí zahladit údajné společenské rozpory kapitalismu. Většina jich je brzy zapomenuta. Pouze jeden z těchto systémů dosáhl většího rozšíření – systém, který nazývá sám sebe solidarismem. Jeho domovem se stala především Francie a byl nazýván, nikoliv neoprávněně, oficiální společenskou filosofií Třetí republiky. Mimo Francii je termín „solidarismus“ méně známý, ale teorie, na kterých staví, jsou populární u mnoha nábožensky nebo konzervativně založených lidí, kteří se nepřipojili ke křesťanskému nebo státnímu socialismu. Solidarismus se nevyznačuje ani propracovaností své teorie, ani počty svých stoupenců. To, co mu dává jeho význam, je jeho vliv na mnoho z těch nejlepších a nejvýznamnějších mužů a žen naší doby.

Solidarismus vychází ze základní představy, že zájmy všech členů společnosti mohou být v harmonii. Soukromé vlastnictví výrobních prostředků je společenskou institucí, jejíž udržení je v zájmu všech, nikoliv pouze vlastníků. Všichni by tratili, kdyby byla nahrazena společným vlastnictvím, protože to by hrozilo poklesem produktivity práce. Natolik jde solidarismus ruku v ruce s liberalismem. Pak se ovšem jejich cesty rozcházejí. Solidarismus věří, že princip společenské solidarity zkrátka není uskutečněn ve společenském řádu založeném pouze na soukromém vlastnictví. Popírá – aniž by to ovšem měl důkladněji podloženo něčím jiným, než tvrzeními socialistů (obzvláště nemarxistických) – že by pouhé jednání ve vlastním zájmu v rámci právního řádu zaručujícího svobodu a soukromé vlastnictví dosahovalo cílů společenské spolupráce. Lidé ve společnosti mají reciproční zájem o blahobyt svých bližních. Jejich zájmy jsou „solidární“ a měli by tedy „solidárně“ jednat. Ovšem pouhé soukromé vlastnictví nedosahuje solidarity ve společnosti. K tomu je potřeba přijmout speciální opatření. Etatističtěji nakloněné křídlo solidarismu se zde spoléhá na stát: zákony mají na vlastníky uvalit povinnost pomáhat chudším lidem ve jménu veřejného blaha. Nábožensky založené křídlo solidarismu chce dosáhnout téhož výsledku apelem na svědomí. Morální výzvy a křesťanská láska mají přimět jednotlivce, aby konali své sociální povinnosti.

Představitelé solidarismu své názory vtělili do brilantně sepsaných esejů, z nichž září veškerá nádhera francouzského ducha. Nikomu se dosud nepodařilo vymalovat krásnějšími slovy obraz vzájemné závislosti lidí ve společnosti. V jejich čele stojí Sully Prudhomme. [1] Ve slavném sonetu ukazuje, jaké to je probudit se ze zlého snu, v němž přestala existovat dělba práce a nikdo už pro něj nepracuje, seul, abandonné de tou tle genre humain. To ho vede k poznání:

                  „… qu’au siècle où nous sommes. Nul ne peut se vanter de se passer des hommes; Et depuis ce jour-là, je les ai tous aimés.“

Solidaristé také umějí své názory obratně vyjádřit teologickými [2] nebo právními argumenty [3]. To vše by nás ale nemělo zaslepit proti vnitřní slabosti jejich teorie. Solidaristická teorie je mlhavý eklektismus. Zajímavý je na ní její společenský ideál, který prohlašuje, že se „vyhnul chybám individualistického a socialistického systému a uchoval to, co je na obou dobré.“ [4]

Solidarismus navrhuje zachovat soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Ovšem staví nad vlastníky autoritu – lhostejno, jestli je to zákon a jeho tvůrci, nebo svědomí a jeho rádce, církev – která má dohlédnout na to, že vlastníci využijí svůj majetek správně. Tato autorita má zabránit jednotlivcům, aby nezneužívali „neomezeně“ své pozice v ekonomických procesech. Na majetek jsou uvaleny určité restrikce. Tak se stát nebo církev, zákon nebo svědomí, stávají rozhodujícím faktorem ve společnosti. Vlastnictví je podrobeno jejich normám a přestává být základním a konečným prvkem ve společenském řádu. Existuje jen natolik, nakolik mu to zákon nebo etika dovolí, protože vlastník při správě svého majetku musí následovat jiné principy, než by na něj byly uvaleny jeho vlastním zájmem. Samozřejmě vlastník je za všech okolností vázán předpisy práva a etiky a žádný právní řád neuznává vlastnictví jinak, než v rámci limitů vymezených jeho normami. Ale pouze tehdy, když je cílem těchto norem bezvýhradné svobodné soukromé vlastnictví, tedy zabránění tomu, aby vlastník byl na svém majetku rušen ostatními, pokud sám nebude rušit ostatní a dodržovat kontrakty, které uzavřel, tak jsou tyto normy uznáním soukromého vlastnictví výrobních prostředků. Solidarismus bohužel nepokládá takové normy samotné za dostatečné k plnému rozvoji společnosti a všech jejích členů. Solidarismus chce stavět jiné normy nad ně. Tyto jiné normy se tak stávají základními zákony společnosti. Základním principem již není soukromé vlastnictví, ale právní a morální předpisy zvláštního druhu. Solidarismus nahrazuje vlastnictví "vyšším zákonem". Jinými slovy ho tedy ruší.

Samozřejmě solidaristé nechtějí ve skutečnosti nikdy zajít tak daleko. Chtějí pouze, jak říkají, omezit vlastnictví, ale v principu ho zachovat. Když ovšem člověk zachází tak daleko, aby stanovoval meze vlastnictví jinak, než jak plynou z jeho vlastní podstaty, tak již zrušil vlastnictví. Pokud vlastník může nakládat se svým majetkem jen tak, jak je mu předepsáno, tak řízení hospodářství přechází na toho, kdo má moc předepisovat.

Solidarismus si například přeje zregulovat konkurenci. Nemělo by být povoleno, aby vedla k "úpadku středních tříd", nebo k "útlaku slabých". [5] To znamená ve výsledku jen tolik, že stávající hospodářské podmínky by měly být zachovány, ačkoliv by v systému soukromého vlastnictví jinak zmizely. Vlastníkům je řečeno, jak mají produkovat a za jakých podmínek mohou prodávat. Přestávají tak být vlastníky, ale stávají se z nich privilegovaní příslušníci plánovaného hospodářství, úředníci se zvláštním zdrojem příjmů.

Kdo může rozhodnout v každém jednotlivém případě, jak daleko má zákon nebo etika zajít při omezování vlastnických práv? Jen zákon a etika sami.

Pokud by si solidarismus vyjasnil všechny důsledky svých postulátů, tak bychom ho pravděpodobně museli nazvat variantou socialismu. Ovšem má daleko k jasnému učení. Jeho stoupenci věří, že se zásadně liší od státního socialismu [6] a byli by zděšeni, kdyby zjistili, kam jejich ideje v konečném důsledku vedou. Tudíž ho můžeme vnímat jako jeden z pseudosocialistických systémů, ale musíme mít na paměti, že ho od socialismu dělí jediný krok. Pouze společenská atmosféra ve Francii, která byla obecně příznivější liberalismu a kapitalismu, zabránila francouzským solidaristům a Heirichu Peschovi, aby překročili hranici mezi solidarismem a socialismem. Mnoho jiných, kteří se stále hlásí k solidarismu, ovšem musíme počítat již mezi naprosté etatisty. Charles Gide je příkladem jednoho z nich.

Poznámky:

1) První nositel Nobelovy ceny za literaturu 1901.

2) Zde musíme na prvním místě zmínit jezuitu Heinricha Pesche, Lehrbuch der Nationalökonomie, 2. vydání, Freiburg 1914, díl I, str. 392-438. Ve Francii existuje konflikt mezi katolickými a volnomyšlenkářskými solidaristy ohledně vztahu církve ke státu a společnosti, spíše než ohledně principů společenské teorie a politiky. Kvůli tomu jsou církevní kruhy podezřívavé k termínu „solidarismus.“ Viz Haussonville, Assistance publique et bienfaisance privée, Revue des Deux Mondes, díl CLXII, 1900, str. 773-808; Bouglé, Le Solidarisme, Paříž 1907, str. 8.

3) Bourgeois, Solidarité, 6. vydání, Paříž 1907, str. 115 et seq.; Waha, Die Nationalökonomie in Frankreich. Stuttgart 1910, str. 432 et seq.

4) Heinrich Pesch, Lehrbuch der Nationalökonomie, 2. vydání, Freiburg 1914, díl I, str. 420.

5) Heinrich Pesch, Lehrbuch der Nationalökonomie, 2. vydání, Freiburg 1914, díl I, str. 422.

6) Heinrich Pesch, Lehrbuch der Nationalökonomie, 2. vydání, Freiburg 1914, díl I, str. 420.