Formy socialismu a pseudosocialismu X - Syndikalismus

Mises.cz: 30. září 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Jako politická taktika je syndikalismus jednou z útočných metod, kterou používají organizovaní pracující pro dosahování svých politických cílů. Jedním z těchto cílů může také být založení skutečného socialismu, tedy socializace výrobních prostředků. Ovšem termín syndikalismus má i druhý význam, ve kterém představuje socio-polický cíl specifického druhu. V tomto smyslu můžeme syndikalismus chápat jako hnutí, jehož cílem je takový stav společnosti, v němž jsou zaměstnanci skutečnými vlastníky výrobních prostředků, s nimiž pracují. Zde budeme pojednávat o syndikalismu jako o cíli. Syndikalismem jako hnutím a jako politickou taktikou se nemusíme zabývat.
Syndikalismus jako cíl a syndikalismus jako politická taktika nejdou vždy ruku v ruce. Mnoho skupin, které přijaly syndikalistickou „přímou akci“ jako základ svých postupů, se snaží o dosažení skutečně socialistické společnosti. Na druhé straně pokusy uskutečnit syndikalismus jako cíl mohou být prováděny i jinými metodami, než násilnou akcí doporučovanou Sorelem.

V myšlení velké části dělníků, kteří se hlásí k socialismu nebo komunismu, je skutečným cílem velké revoluce syndikalismus. „Uboze buržoazní“ ideje, které Marx považoval za překonané, jsou velmi rozšířené, a to i v řadách marxistických socialistů. Velká část pracujících si nepřeje opravdový socialismus, tedy centralizovaný socialismus, ale syndikalismus. Dělník si přeje stát se pánem výrobních prostředků, které fungují v jeho konkrétním podniku. To se ukazuje stále jasněji ve společenském hnutí kolem nás. V protikladu k socialismu, který je výsledkem akademického studia, syndikalistické ideje pramení přímo z myslí obyčejných lidí, kteří jsou vždy nepřátelští k „nevydělanému“ příjmu, který obdržel někdo jiný. Syndikalismus, stejně jako socialismus, má za cíl zrušení oddělení dělníka od výrobních prostředků, pouze postupuje jinou metodou. Vlastníky výrobních prostředků se nestanou všichni pracující jako celek, ale v každém jednotlivém průmyslovém odvětví nebo v každé jednotlivé továrně její zaměstnanci dostanou do vlastnictví ty výrobní prostředky, se kterými pracují. Železnice tak připadnou železničářům, doly horníkům, továrny dělníkům – to je výchozí slogan.

Musíme ignorovat většinu bláznivých nápadů jak zavést syndikalistické ideje do praxe a začít jejich konzistentní aplikací jako výchozím bodem našeho zkoumání. To není obtížné. Každé opatření, které zbavuje podnikatele, kapitalisty a pozemkové vlastníky jejich kontroly nad výrobními prostředky, aniž by tuto kontrolu předávalo společnosti jako celku v určité hospodářské oblasti, můžeme pokládat za syndikalismus. V tom případě není rozdílu, jestli je v rámci této společnosti vytvořeno více nebo méně takovýchto samosprávných skupin. Není důležité, jestli všechny podniky v rámci průmyslového odvětví vytvoří jeden orgán, nebo jestli zůstanou samostatné tak, se historicky vyvinuly. Ve své podstatě tento plán není příliš ovlivněn tím, kolik čar se skrze společnost nakreslí horizontálně nebo vertikálně. Rozhodující je, že občané této komunity jsou vlastníky určitého dílu výrobních prostředků a nevlastníky ostatních výrobních prostředků. V některých případech jako u lidí neschopných práce, nebudou vlastníky ničeho. Otázkou je, jestli se tímto uspořádáním pracujícím podstatně zvýší příjem. Většina dělníků má absolutně nerealistické představy o nárůstu svého příjmu v syndikalistické společnosti. Věří, že pouhá redistribuce podílů, které v kapitalistické společnosti dostávají majitelé půdy, kapitalisté a podnikatelé, musí znatelně zvýšit příjem každého z nich. Mimo to očekávají výrazné zvýšení produkce průmyslu, protože oni, kdo se pokládají za experty, ho nyní budou sami řídit a každý z dělníků bude osobně zainteresován na prosperitě podniku. Dělníci již nebudou dělat na cizí, ale na sebe. Liberálové na to mají docela jiný názor. Poukazují na to, že rozdělení rent a zisků mezi dělníky jim přinese jen nevýznamné zvýšení příjmů. Navíc podniky, které již nejsou řízeny podnikateli, ale zvolenými dělnickými vůdci, kteří se moc nehodí pro tyto úkoly, nebudou mít vyšší výnosy, ale znatelně nižší.

Pokud by syndikalistická reforma pouze předala dělníkům vlastnictví výrobních prostředků a jinak ponechala vlastnický systém kapitalistického řádu nezměněný, výsledkem by byla pouhá primitivní redistribuce majetku. Přerozdělení statků, jehož cílem je obnovit rovnost majetků a bohatství, je v myslích řady obyčejných lidí, kdykoliv přemýšlejí o reformě sociálních podmínek a tvoří základ řady lidových návrhů socializace. Taková reforma je dobře představitelná v případě zemědělců, jejichž hlavní ambicí je získat do vlastnictví kus pole dost velký na to, aby uživil je a jejich rodinu. Na vesnicích je toto lidové řešení sociálního problému celkem proveditelné. V průmyslu, dolech, infrastruktuře, velkoobchodě a bankovnictví, kde je fyzické přerozdělení výrobních prostředků nepředstavitelné, tam na místo toho existuje představa o přerozdělení vlastnických práv, zatímco jednota podniků a průmyslu by zůstala zachována. Rozdělení tímto nejprostším způsobem by bylo při nejlepším metodou, jak v určitý okamžik zrušit nerovnost v rozdělení příjmů a majetku. Již za krátkou dobu by se ale dělo to, že někteří by vyplýtvali své podíly a jiní by se obohatili získáním podílu od ekonomicky méně efektivních. Pokud by bylo cílem udržet ideál rovného rozdělení, muselo by přerozdělení probíhat neustále, což by jednoduše znamenalo odměňovat neprozíravost, plýtvání a všechny další formy nehospodárného jednání. Neexistovala by motivace jednat hospodárně, kdyby pracovití a spořiví byli neustále nuceni předávat plody své píle a šetrnosti líným a neschopným.

Přesto ani tento výsledek – dočasné vytvoření rovnosti příjmů a majetku – by nebyl dosažitelný syndikalizací. Syndikalizace totiž v žádném případě není stejná pro všechny pracující. Hodnota výrobních prostředků v různých výrobních odvětvích není úměrná tomu, kolik lidí je v nich zaměstnáno. Je snad zbytečné mluvit o faktu, že v některých výrobních odvětvích převládá jako výrobní faktor práce a v jiných kapitál nebo půda. Přerozdělení výrobních prostředků pouze mezi zaměstnance v pokročilých fázích akumulace kapitálu musí nutně vést k nerovnosti. Hodnota podílů, které by připadly individuálním zaměstnancům při přerozdělení tohoto druhu, by byla naprosto různá: někteří by dostali více, jiní méně a někteří by měli tím pádem vyšší příjem z majetku – nevydělaný příjem – než jiní. Syndikalizace v žádném případě není prostředkem k dosažení rovnosti příjmů. Ruší stávající nerovnost příjmů a majetku a nahrazuje ji jinou. Může být, že syndikalistická nerovnost je pokládána ze spravedlivější, než nerovnost v kapitalistickém řádu, ale o tomto není věda schopná vyslovit žádný soud.

Pokud by měla syndikalistická reforma znamenat něco více, než pouhé přerozdělení kapitálových statků, pak nemůže dovolit, aby kapitalistické instituce vztahující se k vlastnictví výrobních prostředků existovaly i nadále. Musí zakázat obchodování s kapitálovými statky a zrušit trh kapitálových statků. Jednotlivým lidem nesmí být dovoleno prodat podíly na výrobních prostředcích, které jim byly přiděleny. V syndikalismu tyto podíly mohou být spoutány s osobou vlastníka daleko těsněji, než jak tomu je v liberální společnosti. Jak a za jakých okolností mohou být od osoby odděleny lze zregulovat různými způsoby.

Naivní logika obhájců syndikalismu bez dalšího předpokládá naprosto statické podmínky ve společnosti a nevěnuje pozornost problému, jak se systém bude přizpůsobovat změnám ekonomických podmínek. Pokud budeme předpokládat, že nenastanou žádné změny ve výrobních metodách, v poptávce, v technologiích nebo v populaci, tak se zdá všechno docela v pořádku. Můžeme třeba i předpokládat, že změny povolání, převedení z jednoho průmyslového odvětví do druhého prostřednictvím simultánní dobrovolné výměny pozic spolu s výměnou podílů na výrobních prostředcích, bude dovoleno. Jinak ovšem syndikalistická společnost nutně předpokládá striktní kastovní systém a naprosté zmrazení stavu, v němž se průmysl nachází. Pouhá náhodná smrt některého bezdětného pracovníka otevírá problém, který je docela neřešitelný v rámci logiky systému.

V syndikalistické společnosti se příjem jejích členů skládá ze mzdy za práci a výnosu z podílu na majetku. Pokud bude dovoleno podíly na výrobních prostředcích dědit, tak se za krátko objeví rozdíly v držbě majetku, i kdyby jinak nedošlo k dalším změnám. I kdyby na začátku syndikalistické éry bylo oddělení dělníků od výrobních prostředků překonáno tak, že každý by byl majitelem stejně jako zaměstnancem ve svém podniku, mohlo by dojít k tomu, že člověk, který není zaměstnán v konkrétním podniku, v něm zdědí majetkový podíl. To by opět v syndikalistické společnosti vytvořilo oddělení práce a vlastnictví, aniž by měla výhody kapitalistického společenského řádu.

Každá změna ekonomických podmínek okamžitě vytváří problémy, na nichž syndikalismus nevyhnutelně troskotá. Pokud nastane změna v poptávce nebo technologický vývoj, které si budou vyžadovat změny v organizaci průmyslu, tedy převedení části dělníků z jednoho koncernu do druhého, nebo z jednoho průmyslového odvětví do druhého, okamžitě se objevují otázky, co bude s jejich majetkovými podíly. Měli by si dělníci a jejich dědicové ponechat podíly v těch továrnách, kde pracovali v okamžiku syndikalizace, a do nových továren přejít jako prostí příjemci mzdy? Nebo by měli při odchodu přijít o své podíly a výměnou za ně dostat nové v podnicích, kam nastupují? Obě řešení by rychle narušila principy syndikalismu. Kdyby k tomu bylo lidem dovoleno prodávat nebo se jinak zbavovat svých podílů, tak by se podmínky postupně vrátily ke stavu, který existoval před reformou. Pokud by ovšem pracující při odchodu z jedné továrny ztrácel svůj podíl a při nástupu do druhé ho získával, tak ti pracující, kteří by na této změně tratili, by přirozeně odporovali jakýmkoliv změnám v produkci. Zavádění procesů zvyšujících produktivitu práce by se setkávalo s odporem, pokud by znamenalo úbytek pracujících v jednom podniku a jejich nucený přechod jinam. Na druhé straně pracující v podniku by se mohli bránit přijímání nových kolegů, pokud by to znamenalo snížení jejich proporčních podílů na příjmu z majetku. Krátce řečeno, v syndikalismu by byla jakákoliv změna výrobní struktury prakticky nemožná. Kdyby byl zaveden, nedalo by se již uvažovat o ekonomickém pokroku.

Jako cíl je syndikalismus natolik absurdní, že se obecně nenašli žádní sofistikovanější obhájci, kteří by otevřeně a jasně psali na jeho podporu. Ti, kteří s ním flirtovali pod názvem spolupartnerství, nikdy nepromysleli jeho problematiku. Syndikalismus nikdy nebyl něčím jiným, než ideálem plundrujících hord.