Formy socialismu a pseudosocialismu XI - Částečný socialismus

Mises.cz: 07. října 2015, Ludwig von Mises (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 29

Přirozené vlastnictví výrobních prostředků je dělitelné. V kapitalistické společnosti je také obvykle rozděleno. Ale moc disponovat, která patří tomu, kdo řídí výrobu a kterou jedinou můžeme nazvat vlastnictvím, je nerozdělitelná. Může patřit skupině lidí společně, ale nemůže být rozdělena v tom smyslu, že by moc disponovat byla rozložena do oddělených práv přikazovat. Moc disponovat užitím komodity při produkci může být pouze unitární. Je nemyslitelné, že by jí bylo možné rozdělit na menší prvky. Vlastnictví v přirozeném smyslu nemůže být omezené. Kdykoliv mluvíme o omezení, tak máme na mysli buď okleštění příliš široké právní definice, nebo rozpoznání faktu, že vlastnictví v přirozeném smyslu patří konkrétně někomu jinému, než osobě, kterou zákon uznává za vlastníka.

Všechny pokusy nalézt kompromis mezi společným vlastnictvím a soukromým vlastnictvím výrobních prostředků jsou tudíž mylné. Vlastnictví je vždy tam, kde sídlí moc disponovat. Státní socialismus a plánovaná ekonomika, které by zachovaly nominálně a právně soukromé vlastnictví, ale fakticky by moc disponovat podřídily státním příkazům, jsou socialistickými systémy v plném významu toho slova. Soukromé vlastnictví existuje jen tehdy, pokud jednotlivec může se svým majetkem zacházet tím způsobem, který pokládá on sám za nejvýhodnější. Při tom slouží jiným členům společnosti, protože ve společnosti založené na dělbě práce je každý služebníkem všech a všichni jsou pánem každého. To ovšem nemění fakt, že jen jednotlivec sám hledá způsoby, jak by mohl nejlépe svou službu vykonávat.

Kompromisu není možné dosáhnout ani tak, že by část výrobních prostředků byla státních a zbytek zůstal jednotlivcům. Takové systémy by zkrátka zůstaly nepropojené a plně by fungovaly jen v rámci prostoru, který zaujímají. Takovou směs společenských principů musí všichni pokládat za nesmyslnou. Nikdo nemůže věřit, že by princip, který pokládá za správný, neměl být doveden až do konce. Nikdo ani nemůže tvrdit, že by se jeden nebo druhý systém ukázal prospěšnější jen pro určité skupiny výrobních prostředků. Kdekoliv toto lidé tvrdí, tak ve skutečnosti tvrdí, že určitý systém by měl být rozšířen alespoň o jednu další skupinu výrobních prostředků. Kompromis je vždy jen momentální přestávkou v boji mezi oběma principy, nikoliv výsledek logického promyšlení problému. Z pohledu obou stran jsou polovičatá opatření vždy jen dočasnou zastávkou na cestě ke konečnému úspěchu.

Nejznámější a nejrespektovanější z obhájců těchto kompromisních systému věří, že mohou doporučit polovičatá opatření jako trvalé instituce. Pozemkoví reformátoři chtějí socializovat přírodní zdroje a výrobní faktory, ale jinak ponechat soukromé vlastnictví výrobních prostředků. Jejich výchozím předpokladem je, že společné vlastnictví pozemků povede k jejich hospodárnějšímu využití než soukromé vlastnictví. Pokládají půdu za ten nejdůležitější z výrobních prostředků a tak ji chtějí převést na společnost. Se zničením teze, že veřejné vlastnictví může dosáhnout lepších výsledků než soukromé vlastnictví, padá i idea pozemkové reformy. Ten, kdo pokládá půdu za nejdůležitější výrobní prostředek, musí obhajovat soukromé vlastnictví půdy, pokud považuje soukromé vlastnictví za nadřazenou ekonomickou formu.