Fosilní paliva zachrání svět - opravdu

Mises.cz: 09. dubna 2015, Mises.ca (přidal Petr Málek), komentářů: 7

[Původně vyšlo ve Wall Street Journal a následně na Ludwig von Mises Institute Canada.]

Ekologové prosazovali v poslední době tři hlavní argumenty, proč se vzdát fosilních paliv: (1) stejně brzy dojdou, (2) alternativní zdroje budou výhodnější a (3) nemůžeme si dovolit snášet klimatické následky jejich spalování.

Dnes ani jeden z těchto argumentů nevypadá solidně. Dokonce se dá realisticky říct, že situace v energetice a ekologii naznačuje, že i v dalších dekádách nadále budeme spoléhat převážně na fosilní paliva, která dosud obrovskou měrou přispívala ke světové prosperitě a pokroku.

V roce 2013 pocházelo asi 87 % světově spotřebované energie z fosilních paliv – číslo, které se za posledních deset let nezměnilo. Skládá se ze třech hlavních typů paliv a použití: ropa, využívaná zejména v dopravě, plyn, využívaný zejména pro topení, a uhlí, využívané zejména pro výrobu elektřiny.

Během této doby celkový objem spotřeby fosilních paliv strmě vzrostl, což ale bylo doprovázeno příznivým ekologickým trendem: klesající množství emisí oxidu uhličitého v přepočtu na jednotku vyprodukované energie. Nejvíce tomuto trendu pomohla náhrada vysoce uhličitého uhlí nízko uhličitým plynem při výrobě elektřiny.

Ve světovém měřítku obnovitelné zdroje jako např. vítr nebo slunce takřka nepřispěly k poklesu emisí uhlíku a růst jejich použití jen dorovnal pokles bez-uhlíkaté jaderné energie. (Čtenář by měl vědět, že mám nepřímý podíl v uhelném průmyslu díky vlastnictví pozemků v severní Anglii, kde se uhlí těží, i přesto ale vítám probíhající náhradu uhlí plynem.)

Fosilní paliva hned tak nedojdou

Argument, že fosilní paliva brzy dojdou, je mrtvý, alespoň prozatím. Propad ceny ropy během posledního půl roku je důsledkem nadbytku ropy, což je nevyhnutelný následek vysokých cen ropy v minulosti, díky kterým byly podpořeny inovace hydraulického štěpení, horizontálních vrtů, seismologie a informačních technologií. USA, země s nejstaršími a nejrozvinutějšími ropnými plošinami, se překvapivě opět dostala na vrchol energetické ligy, kde soupeří se Saúdskou Arábií v ropě a s Ruskem v plynu.

A cítíme i přítomnost břidlicového plynu. I když současné nízké ceny povedou ke krachu některých producentů ropy – ať už v Severním moři, Kanadě, Rusku, Íránu nebo Americe – těžaři břidlicového plynu mohou znovu začít, jakmile se cena opět zvedne. Jak řekl Mark Hill z Allegro Development Corporation minulý týden, hydraulické štěpení nyní zažívá vlastní verzi Moorova zákona: strmý pád ve finančních i časových nákladech na stavbu vrtu doprovázený strmým nárůstem objemu uhlovodíků, které jsou z nich vytěženy.

A to břidlicová revoluce stále ani není globální. Jakmile se globální stane, ropa a plyn uložené v těsných skalních formacích přinesou lidstvu zásoby uhlovodíky na mnoho desetiletí, ne-li staletí. Na náš technologický pokrok čeká také metan-hydrát, podmořský zdroj plynu, který ve svém množství překračuje celosvětové zásoby uhlí, ropy a plynu dohromady.

Takže ti, kdo předvídají brzké vyčerpání fosilních paliv, jen opakují chyby americké prezidentské komise, která v roce 1922 prohlásila, že „již dnes produkce plynu klesá. Produkce ropy tedy nemůže dlouho udržet své tempo.“ Nebo prezidenta Jimmyho Cartera, který v televizi v roce 1977 prohlásil, že „možná vyčerpáme všechny doložené zásoby ropy na celém světě do konce příštího desetiletí.“

Že jsou fosilní paliva vyčerpatelný zdroj, není podstatné. Atlantský oceán je například také vyčerpatelný, to ale přece neznamená, že se musíte obávat nárazu na francouzskou pevninu, hned jak opustíte přístav v Maine. Naopak zásoba bizonů na americkém divokém západě byla nevyčerpatelná (ve smyslu, že se bizoni mohli reprodukovat), přesto byli téměř vyhubeni. Je ironií, že žádný neobnovitelný zdroj se nikdy nevyčerpal, zatímco obnovitelné zdroje (velryby, tresky, lesy nebo holub stěhovavý) se často vyčerpaly.

Alternativní zdroje nejsou výhodnější

Druhý argument pro vzdání se fosilních paliv je, že rivalové je na trhu porazí. To se ale neděje. Hodně se spoléhalo na jadernou energii, ale i když nyní budeme v následujících pár letech spěchat se stavbou nových elektráren, většinou dosáhneme pouze náhrady těch starých, které se zavírají. Světová produkce jaderné energie klesla z původního šestiprocentního podílu na celkové produkci v roce 2003 na dnešní 4 %. Organizace Energy Information Administration předpovídá, že do roku 2035 tento podíl vzroste na pouhých 6,7 %.

Problém jádra jsou náklady. Aby byly naplněny bezpečnostní předpisy environmentalistů, politiků a regulátorů, musí se více utratit za beton, ocel, potrubí, a ještě více za právníky, papírování a obstrukce. Důsledkem je pouze to, že se jaderné elektrárny staly žrouty peněz, kteří nepodléhají konkurenci a nejsou tlačeni k inovacím a snižování nákladů. Jádro je dnes konkurenceschopné proti fosilním palivům, jen dokud je dotované.

Pokud jde o obnovitelnou energii, největším a nejlevnějším zdrojem jsou vodní elektrárny, ty ale mají nejmenší potenciál k expanzi. Technologie, které využívají energii mořských vln, jsou stále drahé a nepraktické a většina expertů se domnívá, že se na tom v brzké době nic nezmění. Geotermální energie je zatím malým hráčem. A bioenergie – neboli dřevo, etanol vyrobený z kukuřice nebo cukrové třtiny nebo palivo vyrobené z palmového oleje – se ukazuje jako ekologická pohroma. Vede k odlesnění a růstu cen jídla, který nejvíce zasáhne nejchudší lidi na světě, a v přepočtu na jednotku vyrobené energie vypouští do vzduchu ještě více oxidu uhličitého než uhlí.

Větrná energie, i přes všechny veřejné peníze, které za ní byly utraceny, se nyní vyšvihla – a teď se podržte – na 1% podíl světové energie v roce 2013. Solární energii se i přes všechnu tu publicitu nepovedlo ani to: když zaokrouhlíme na nejbližší celé číslo, podílí se na světové produkci nula procenty.

Větrná i solární energie jsou totálně závislé na dotacích, aby měly takovou návratnost, jakou mají. Celosvětově se dotace na obnovitelné zdroje energie pohybují v průměru okolo 10 USD na gigajoule. Tyto peníze zaplatí spotřebitelé výrobcům, čili obvykle chudí bohatým, často vlastníkům pozemků (sám jsem vlastníkem pozemku a mohu dosvědčit, že dostávám a odmítám mnoho nabídek na bezrizikové dotace na větrné a solární elektrárny).

Je pravda, že některé země dotují i fosilní paliva, děje se to ale v mnohem menší míře – světový průměr je kolem 1,2 USD na gigajoule – a jedná se především o dotace spotřebitelům (ne výrobcům), takže je obvykle dostanou chudí, u kterých náklady na energii tvoří nadměrně velký podíl jejich celkových útrat.

Náklady na obnovitelnou energii klesají, zejména u té solární. Ale i kdyby solární panely byly zdarma, tak elektřina, kterou produkují, by to stále – s výjimkou několika velmi slunných lokalit – měla těžké v konkurenci s fosilními palivy díky všem těm kapitálovým investicím, které jsou nutné na sběr a dodávku této energie. A to vůbec nezohledňujeme, kolik místa tyto solární elektrárny zabírají a kolik nákladů je třeba vynaložit na provoz záložních generátorů, které zajišťují dodávku, když nastane temný, studený a bezvětrný večer.

Dva hlavní problémy, se kterými se obnovitelné zdroje potýkají, jsou to, že zabírají příliš mnoho místa a produkují příliš málo energie. Vzpomeňte si na Solar Impulse, solárně poháněné letadlo, které nyní létá kolem světa. I přes obrovské rozpětí křídel (srovnatelné s Boeingem 747), nízkou rychlost letu a časté zastávky dokáže unést pouze piloty, kteří ho řídí. Asi tak si lze představit omezenost obnovitelných zdrojů.

Aby celá Amerika mohla fungovat jen na větrných elektrárnách, musela by se postavit větrná elektrárna o velikosti Texasu, Kalifornie a Nového Mexika dohromady – a to by ještě musel být k dispozici plyn jako záloha na bezvětrné dny. Aby mohla Amerika fungovat na dřevě, musela by mít les na dvou třetinách svého území, který by musel být neustále a těžce obděláván.

Ani klimatologický argument neobstojí

John Constable, který povede nový Energy Institute na Buckinghamské univerzitě ve Velké Británii, říká, že ta kapka energie, kterou lidstvo bylo schopno vymáčknout z větru, vody a dřeva před průmyslovou revolucí představovala velkou překážku ve vývoji a pokroku. Nekonečná tvrdá práce farmářů přinášela tak malý energetický přebytek v podobě jídla pro lidi a krmení pro zvířata, že akumulace kapitálu jako například strojů byla bolestivě pomalá. Dokonce ještě v 18. století byla tato ekonomika bez energie schopna obohacovat životy jen zlomku populace.

Náš starý známý nepřítel, druhý zákon termodynamiky, je zde tím hlavním problémem. Jak je možné se přesvědčit v pokoji každého puberťáka, bez vnějšího zásahu se všechno na světě má tendenci stávat méně organizovaným, více chaotickým, směřujícím k „entropii“ neboli termodynamické rovnováze. Obrátit tuto tendenci a vytvořit něco složitějšího, řádného a funkčního vyžaduje práci, a tedy i energii.

Čím více energie máte, tím důmyslnější, výkonnější a složitější systém můžete vybudovat. Tak jako lidské tělo potřebuje energii, aby bylo funkční, to samé potřebuje společnost. V tomto smyslu byla fosilní paliva jedinečným krokem vpřed, protože umožnily lidem dosáhnout nevídané míry řádu a složitosti – lidé postavili stroje a budovy, kterými si zlepšili životy.

Výsledek tohoto energetického impulsu je to, čemu historička a filosofka Deirdre McCloskey říká Velké obohacení. V případě USA došlo k cca 9 000% nárůstu v hodnotě zboží a služeb dostupných běžnému Američanovi od roku 1800 a téměř vše z toho je vyrobeno pomocí fosilních paliv nebo přímo z nich.

I přesto stále více než miliarda lidí na světě čeká na svůj přístup k energii a na to, kdy přijde ten obrovský skok v životní úrovni, který s dostupnou energií přichází. A pro tyto lidi nejde jen o pouhé nepohodlí – znečištění vzduchu v domácnostech kvůli pálení dřeva zabíjí čtyři miliony lidí ročně. Až vás někdo příště na demonstraci proti fosilním palivům bude poučovat o vaší bezohlednosti k jeho vnoučatům, ukažte mu obrázek afrického dítěte, jak umírá na následky inhalace hustého kouře.

Také si všimněte, jak fosilní paliva pomohla zachovat planetu. Jak to skvěle popsal americký autor a zastánce fosilních paliv Alex Epstein ve své pobuřující knize „Morální důvody pro fosilní paliva,“ použití fosilních paliv zastavilo a následně zvrátilo trend odlesňování v Evropě i Severní Americe a zastavilo hubení velryb a tuleňů pro jejich tuk. Hnojiva vyrobená pomocí plynu snížila o polovinu rozlohu země nutné k výrobě jedné jednotky jídla, čímž umožnila růst populace a ochranu divoké přírody.

Abychom všechny tyto obrovské ekonomické, ekologické i morální přínosy zahodili, museli bychom mít velmi dobrý důvod. Jako důvod se dnes obvykle uvádí, že jinak ničíme zemské klima. Opravdu?

Ačkoliv je pravda, že se svět od 19. století ohřál, tempo ohřívání bylo pomalé a nevyzpytatelné. Nenastal žádný nárůst v četnosti nebo intenzitě bouřek ani období sucha ani nárůst v tempu zvedání mořské hladiny. Množství ledu na Arktidě sice kleslo, ale na Antarktidě zase vzrostlo. Stejně tak je faktem, že podle vědců nárůst oxidu uhličitého ve vzduchu zlepšil výnos sklizně a přispěl k asi 14% nárůstu všech typů zelené vegetace na světě od roku 1980.

Že by emise oxidu uhličitého měly způsobovat oteplování, není novým objevem. V roce 1938 si britský vědec Guy Callendar myslel, že se mu již podařilo změřit oteplování jakožto důsledek emisí oxidu uhličitého. Udělal ale jiný závěr: že oteplování „lidstvu pravděpodobně pomůže“ díky posunutí klimatu na sever a otevření nových možností kultivace půdy.

Až v 70. a 80. letech začali vědci tvrdit, že mírné oteplování pravděpodobně přímo způsobené spalováním fosilních paliv – asi jeden stupeň Celsia na každé zdvojnásobení koncentrace oxidu uhličitého v atmosféře – může být posíleno vodní párou a vyústit v nebezpečné oteplování tempem dva až čtyři stupně za století nebo více. Tento předpoklad „zpětné vazby“ a vysoké „citlivosti“ je stále zahrnut v podstatě ve všech matematických modelech, které se dodnes používají v OSN v Mezinárodním panelu pro změnu klimatu (IPCC).

Je ale čím dál tím větší pravděpodobnost, že je chybný. Jak napsal Patrick Michaels z libertariánského Cato Institute, od roku 2000 došlo 14 přezkoumaných studií publikovaných 42 autory, z nichž mnozí jsou hlavními přispěvateli do zpráv IPCC, k závěru, že klimatická citlivost je nízká, protože efekt zpětné vazby je jen mírný. K tomuto závěru dochází na základě pozorovaných teplotních změn, koncentraci tepla v oceánech a rovnováhy mezi oteplujícími a ochlazujícími emisemi (zejména sulfátovými aerosoly). V průměru jim vychází, že citlivost je o 40 % nižší, než jakou předpokládají modely IPCC.

Jestli jsou tyto závěry správné, dokázaly by vysvětlit, proč se zemský povrch neoteploval ani zdaleka tak rychle, jak se posledních 35 let předpovídalo: přestože se koncentrace oxidu uhličitého zvýšila více, než se čekalo, rychlost oteplování nikdy nedosáhla ani 0,2 stupně za desetiletí a zpomalila takřka na nulu za posledních 15-20 let. To je také důvod, proč zpráva IPCC nedala žádný odhad citlivosti a snížila svůj odhad oteplování v nejbližší budoucnosti.

Většině klimatologů se nechce opouštět své modely a tvrdí, že současná „pauza“ pouze odložila rychlé oteplování do budoucna. Zrychlení tempa oteplování skutečně může být nedaleko, ačkoliv už jsme ho měli dávno vidět. Bylo by tedy rozumné udělat něco pro snížení našich emisí, ale jen za předpokladu, že tím neublížíme chudým, kteří se horko těžko snaží vyhoupnout na moderní životní úroveň.

Měli bychom vítat přechod z uhlí na plyn při výrobě elektřiny, podporovat energetickou hospodárnost, dostat zpět do hry jadernou energii a pokračovat ve vývoji solární energie a skladování energie. Měli bychom také investovat do výzkumu způsobů, jak odstranit oxid uhličitý ze vzduchu a skladovat ho. Všechna tato opatření dávají smysl. A je mnoho důvodů také pro podporu vývoje, abychom nalezli neočekávané nové energetické technologie.

Je ale jedna věc, která nebude fungovat a kterou ekologičtí aktivisté přesto prosazují: dotace bohatým politickým kapitalistům na stavbu málo využitelných, málo efektivních, kapitálově náročných, místo zabírajících obnovitelných zdrojů energie, během kterých řekneme chudým lidem, aby zapomněli na svůj sen zlepšení životní úrovně díky fosilním palivům.