Free banking II: Jak to dříve (ne)fungovalo

Mises.cz: 05. dubna 2014, Josef Tětek, komentářů: 4

[Článek vyšel dne 8.1.2014 na serveru Finmag.cz.]

Včera jsme zrekapitulovali hlavní principy svobodného bankovnictví, alternativy k současnému bankovnímu systému. Dnes prozkoumáme dva historické příklady, kde lze některé z prvků svobodného bankovnictví vysledovat.

Spojené státy 1837–1860

Historické období Spojených států amerických v letech 1837 až 1860 bývá nazýváno free banking period neboli éra svobodného bankovnictví. Název je odvozen ze skutečnosti, že po roce 1837 mohly ve většině států Unie vznikat bankovní společnosti stejně jako jakékoli jiné firmy, nikoli po udělení zvláštní bankovní licence ze strany zákonodárců, jako tomu bylo před tímto rokem (kdy byla mimochodem pravomoc udělovat licence spojena s masivní korupcí).

V daném období tak fungovalo množství bank, které vydávaly vlastní bankovky, na požádání směnitelné za podkladové peníze – zlato či stříbro. Množství drahých kovů v bankovním trezoru tak představovalo hlavní omezení přílišného vydávání vlastních bankovek – rozkřiklo-li se, že banka provádí silnou peněžní inflaci, následoval takzvaný run spočívající v masivní výměně bankovek za zlato či stříbro. Pokud banka neměla dostatečnou zásobu a na trhu nebyl nikdo, kdo by jí podkladové peníze půjčil, následoval bankrot a insolvenční řízení.

Americký bankovní systém poloviny devatenáctého století tak disponoval přirozenou samoregulací množství bankovek v oběhu. Vydávání bankovek nad rámec tržní poptávky způsobilo bance rostoucí náklady a riziko, jelikož držitelé zaznamenali klesající kupní sílu bankovky a raději ji směnili za hodnotnější drahý kov.

Období se vyznačovalo mírnou cenovou deflací (mezi roky 1837 a 1860 došlo k obecnému poklesu cen zhruba o 20 procent) a vysokým hospodářským růstem – jednalo se o éru rychlé industrializace (tzv. druhé průmyslové revoluce). Systém konkurenčních bank s volnou rukou ve vydávání bankovek s komoditním krytím tady nebyl překážkou stabilitě a rozvoji, spíše naopak.

Bankovní systém dané doby přesto trpěl několika závažnými problémy, vyplývajícími ze státní regulace budování poboček jednotlivých bankovních společností a regulace skladby bankovních aktiv.

Údajným důvodem pro regulaci počtu poboček byl strach z monopolizace odvětví, který rozsévaly etablované banky, jež se tak chránily před vznikem silnější konkurence. Problém vyplývající z takového uspořádání byla malá diverzifikace poskytovaných úvěrů – mezi klienty malé banky často patřily subjekty ze stejných lokalit, ba i stejného odvětví; při problémech této lokality či odvětví tak banka rychle zkrachovala. Dalším problémem byl neefektivně vysoký počet bankovních společností, a tím pádem i jimi vydávaných bankovek a s tím spojených nákladů na sledování směnných poměrů mezi velkým množstvím rozličných bankovek. Ne všechny bankovky byly totiž přijímány za svou nominální hodnotu, nýbrž obíhaly s diskontem, který odpovídal vnímané rizikovosti vydávající instituce. Bez omezení na počet poboček by se na trhu patrně ustálilo menší množství bankovních subjektů, a tedy i rizikových bankovek nediverzifikovaných institucí, než za daného omezení.

O bankách z tohoto období se traduje, že mezi jejich zakladateli bylo spousta podvodníků, kteří vydali v krátkém období co nejvíc bankovek, načež zmizeli s uloženým zlatem. Skutečnost je ovšem taková, že mnoho z domnělých případů podvodu byl pouze dopad regulace v oblasti povinných bankovních aktiv. Banky totiž měly povinnost držet státní dluhopisy – a co se stane, když má stát zákonem zajištěný odbyt svých dluhopisů? Vesele se dál zadlužuje, čímž je kvalita a cena dluhopisů snižována. Banky tak vyplácely bankovky ve zlatě, avšak jako aktivum držely dluhopisy s kolísající cenou; tato skutečnost v kombinaci s nuceným omezením počtu poboček tak činila bankovní systém křehčím, než jaký by byl bez daných regulací.

Americký experiment s konkurenčními měnami utnula roku 1860 občanská válka, kdy federální vláda začala vydávat nekrytou papírovou měnu (takzvané greenbacks), přičemž konkurenční měny byly zdaněny do ztracena.

Kanada 1841–1914

Kanadský bankovní systém devatenáctého století představuje zajímavou paralelu k systému americkému. Oba byly založeny na stejném základním principu – banky vydávaly vlastní bankovky, na požádání směnitelné za drahý kov. Kanadské banky ovšem, na rozdíl od amerických, nepodléhaly státní regulaci počtu poboček a skladby aktiv.

Bez regulace na počet poboček tvořily banky celonárodní sítě, přičemž ve větších městech vznikaly clearingová centra sloužící k vzájemné výměně bankovek rozličných bank. Důsledkem tohoto uspořádání bylo, že kanadské bankovky neobíhaly na rozdíl od amerických s diskontem; taková bankovka představovala příležitost pro nenákladnou arbitráž. Bankovní domy tak mohly pravidelně testovat schopnost konkurentů dostát svým závazkům. Vedlejším přínosem byla větší stabilita bankovního systému a jistota držitele bankovky, že jeho peníze mají hodnotu odpovídající číslovce na bankovce.

Jedinou regulací v oblasti bankovních aktiv byla podmínka disponovat základním kapitálem ve výši sta tisíc kanadských dolarů (zhruba 25 milionů v dnešních korunách); po splnění této podmínky obdržela banka licenci k podnikání, které bylo bráno jako jakékoli jiné a nevztahovaly se tak na něj žádné zvláštní regulace nad rámec obecně platných právních norem vyplývajících z anglosaského zvykového práva.

Peněžní nabídka kanadských dolarů odpovídala poptávce, která kopírovala zemědělskou sezonu – při podzimní sklizni, kdy zemědělci prodávali úrodu na trhu, tak bylo v oběhu o dvacet procent víc peněz než v zimě, kdy docházelo naopak ke kontrakci peněžní nabídky. Tento koloběh fungoval v Kanadě desítky let, aniž vyvolal jakoukoli znatelnou úvěrovou expanzi a následnou recesi. Kanadský příklad ilustruje ekonomický poznatek, že výkyvy v peněžní nabídce, jakkoli mohou na první pohled působit nebezpečně, nemusí představovat žádný problém, pokud odpovídají tržním signálům. V dnešním systému tomu tak již bohužel není, o čemž svědčí snaha centrálních bankéřů držet se svých inflačních cílů za každou cenu.

Popsaný systém kanadského bankovnictví byl utnut první světovou válkou, kdy Kanada společně se svou mateřskou Velkou Británií odstoupila od zlatého standardu v zájmu snadného financování válečných výdajů; zlato totiž, na rozdíl od papíru, nelze tisknout v kancelářích státní banky.

Čekání na kolaps

Systém svobodného bankovnictví zní mnoha lidem jako utopie – čistý trh v oblasti peněz je ve srovnání se současným světem papírových platidel a tvrdé regulace vskutku těžko představitelný. Výše uvedené příklady spolu s načrtnutými principy takového systému měly za úkol ukázat, že takový systém je nejenom možný, ale hlavně žádoucí – ve jménu stability, prosperity a svobody. Viděli jsme, že reálné aplikace principů svobodného trhu v odvětví bankovnictví skončily nikoli z důvodu nestability, ale spíše proto, že představovaly překážku snadnému financování státních válečných výdajů.

V dnešní době je již monopol na papírovou měnu pro zájmové skupiny politiků a bankéřů tak silnou životní potřebou, že bude zřejmě muset nastat totální kolaps současných peněžních experimentů, než svitne naděje na opětovné uvedení uvedených myšlenek v život.