Garet Garrett: Příběh železa a oceli (12)

Mises.cz: 14. února 2019, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Když John pověděl svému příteli Thaddeusovi, že bude pracovat v železárně, tak Thaddeusovi poklesla brada.

„Vypadáte dost překvapený.“

„Nejsem,“ řekl Thaddeus. „Nejsem. Nepoznáš, kdy jsem překvapený.“

To bylo vše, co k tomu dodal.

Každý, kdo znal jeho rodinnou minulost, byl udivený. Lidé si mysleli, že mladý pán neví do čeho se pouští. Jeden starý občan z Quality Street, se skleněným okem, které mu dodávalo kradmý a nedůvěryhodný vzhled, přišel navštívit Aaronova syna na verandu hotelu. Nebyl troufalou osobou. Nikdy se nepletl do cizích záležitostí, ačkoliv by řekl, že kdyby se do cizích záležitostí pletl, tak by to bylo víc k dobrému než ke zlému. Tato záležitost, v níž učinil velkou výjimku, samozřejmě je jeho soukromou věcí. A přesto v jistém smyslu není. Hodně se o ní mezi lidmi mluví, ale nikdo jiný si netroufl vzít na sebe, aby mu o tom řekl. To je pochopitelné. Je to sice delikátní, ale na druhou stranu by byla škoda, kdyby se k Aaronovu synovi nedostala informace, na které by třeba přišel až by bylo příliš pozdě.

„Já musím být trochu natvrdlý,“ řekl John při jedné významné pauze. „Vy se mi evidentně snažíte něco sdělit.“

„Chcete pracovat v železárně?“ řekl stařík.  

„Ano.“

„Víte, co se stává mladým mužům, kteří pracují pro Enocha Giba?“

To nevěděl. Stařík mu to vyprávěl. Když skončil, Aaronův syn mu poděkoval a nijak to dále nekomentoval. Poté lidé říkali, že už tehdy dobře věděl, co chce udělat, a že to byl jeho dopředu připravený plán.

To nebyla pravda. Měl zděděný cit pro tuto práci a zde byla příležitost, jak se jí naučit. Samozřejmě existoval romantický předsudek v tom, že se jí bude učit na místě, které vybudovali jeho předkové. Nikdy ho nenapadlo, že má nějaký nevyřízený účet s Enochem Gibem. Chápal, že Gib by mohl mít důvod nenávidět jeho, jakožto syna muže, který mu přebral snoubenku. Ale jeho otec o Gibovi nikdy nemluvil zle. Nebylo v charakteru Breakspearů, aby v sobě živili touhu po pomstě za staré křivdy. A protože Gib byl svým zvláštním způsobem ochoten přijmout syna muže, kterého nenáviděl, proč by se syn měl zdráhat? Ohledně toho, jak dopadali mladíci zaměstnaní u Enocha Giba – a o tom John slýchal více a více – to byla záležitost, kterou zkrátka vzal na lehkou váhu.

Zvláštním faktem bylo, že od prvního okamžiku si Aaronův syn Enocha Giba docela oblíbil. Byla to iracionální sympatie, což, ačkoliv to nevěděl, byl i Aaronův pocit k Enochovi až do samého konce.

Když John přišel v úterý ráno v osm hodin, jednal s ním Gib neosobně a energicky.

„Už jsi někdy něco prodával?“ zeptal se.

„Ne,“ řekl John.

„Tak budeš, řekl Gib, „vidím v tobě ten talent.“

Oblékl si plášť, který měl přehozený přes opěradlo svojí židle a řekl: „Teď půjdeme a já ti ukážu rozdíl mezi železem a ocelí. O železe se budeš učit a ocel – ta je odsouzená k zapomnění.“

Vyšli na dvůr železárny. Dělníci tady skládali kolejnice, které se Johnovi zdáli všechny stejné až na rozdíly v délce a váze. Gib ho zavedl do rohu k oddělené hromadě a ukázal Johnovi značku Anglické firmy vyraženou na boku každé kolejnice.

„Tohle jsou ocelové kolejnice,“ řekl. „Dovážejí se k nám z Anglie. Teď se dívej.“

Dal pokyn skupině čtyř dělníků, kteří zvedli jednu kolejnici a pak jí upustili na hroudu surového železa na zemi. Kolejnice praskla s čistým a ostrým lomem uprostřed.

„Tak to je ocel,“ řekl Gib s gestem opovržení.

Poté muži podložili polovinu zlomené kolejnice kamenem a praštili do ní velkým bouracím kladivem. Opět se přelomila.

„To je ocelová kolejnice,“ řekl Gib, „po které mají jezdit lokomotivy a vagony. Jak vidíš, láme se jako by byla ze skla. Když vykládají ocelové kolejnice, tak je musí mít uvázané na boku vagonu ze strachu, že by se zlomily, kdyby spadly na zem.“

Ta samá skupina čtyř mužů, která evidentně tuto demonstraci nedělala poprvé, šla přímo k další hromadě kolejnic. Popadli tu nejbližší, která jim přišla pod ruku, položili jí na zem proti železnému špalku a připevnili na oba konce řetězy z rumpálu. Pak zabrali za rumpál. Řetězy se napnuly a kolejnice se začala ohýbat okolo špalku. Ohnula se téměř až do pravého úhlu aniž by se zlomila a bez nejmenšího zvuku nebo trhliny, které by naznačovaly lámání.

„To je jedna z našich železných kolejnic,“ řekl Gib. „Tu nezlomíš. Prohlédni si ten ohyb z obou stran.“

John se podíval. Ohnutá část byla na tažené straně hladká a na tlačené trochu zvrásněná. Nebyla zde vidět žádná trhlina.

„Hraj si s tím tak často, jak budeš chtít,“ řekl Gib. „Od toho tady chlapi jsou. Nakupujeme ocelové kolejnice, abychom je lámali. Vezmi sem každého, kdo to bude chtít vidět. Vymysli si jakýkoliv test, který tě napadne. Chci, abys prodával železné kolejnice.“ Náhle se v něm probudily dosud potlačované emoce. „Ocel je zločinem,“ řekl odsuzujícím tónem. „Její jedinou omluvou je, že je levnější než železo. Veřejnost o tom dosud neví. Kongres se nestará. Nechává zahraniční ocelové kolejnice konkurovat Americkým železným. Ti spekulanti, kteří staví železnice, nemají žádné svědomí. Kupují to levnější. Ale člověk, který nechá pokládat ocelové kolejnice je masovým vrahem! A na to musíme lidi upozornit.“

John se cítil rozpačitě. Gibův výbuch citů se mu zdál nevysvětlitelný pouhými technickými fakty. Možnost, že jde primárně o osobní záležitost, ho znepokojila. Vzpomněl si, že ocel byla symbolem porážky jeho otce v Novém Damašku. A naopak železo se stalo symbolem Enochova triumfu. Mohlo to být tak, že Enochova nenávist k Aaronovi se přenesla do jeho nenávisti k oceli? Že jeho city vůči oceli jsou city vůči Aaronovi?

Částečně tomu tak bylo. V ten den, před pětadvaceti lety, kdy Aaron zahájil své experimenty s ocelí a Esther jim přihlížela z terasy Woolwonské usedlosti, byl dnem Enochovy agonie. Pro Aarona a Esther by úspěšný výsledek znamenal moc, bohatství a radost z vítězství. Pro Enocha by to byl konec. Jeho mysl ani jeho tělo by to nedokázaly přežít.

Selhání experimentu ho zachránilo. Odvrátilo ho od pokraje propasti. Zachovalo mu respekt Nového Damašku. Dokonce měl pocit, že ho zachránilo i v očích Esther, ačkoliv by nemohl říci, jak se mu tato myšlenka dostala do mozku. Od té doby pro něj slovo ocel mělo netechnický význam. Spojilo se mu v hloubi jeho emocionální povahy s nejčernějšími myšlenkami, včetně myšlenky na smrt.

A teď ta naprosto nepravděpodobná ironie, že bude učit Aaronova syna obchodovat s železem! Že mu může předvádět nedostatky oceli! Že ho vyšle z Nového Damašku, aby prodával železné kolejnice proti ocelovým!

Těšil se Gib z této ironie? Vychutnával si tuto situaci? Na to není jasná odpověď. V každém případě jeho konání mělo i silný racionální základ.

Až do této doby se kolejnice z Nového Damašku prodávaly samy. Gib tudíž ve své organizaci neměl žádné prodejní oddělení. Ovšem nyní přicházely na trh ocelové kolejnice a byly prodávány. Stála za nimi silná prodejní kampaň. Konkurence to ještě nebyla nijak drtivá, ale byla závažná a bylo pravděpodobné, že s časem bude narůstat. Jediným způsobem, jak jí čelit, bylo prodávat železné kolejnice. Gib měl obchodnickou předvídavost. Ta mu poradila, aby zareagoval na nové podmínky. To, co hledal, nebylo snadno k nalezení. Hledal prodejního génia. John Breakspeare nebyl prvním mladým mužem, kterého prováděl po zkušebním dvoře. Tři jiní ho již zklamali a tak se rozhlížel po dalších vhodných kandidátech, když se objevil Aaronův syn. Gib v něm pozoroval potenciál k tomu, co chtěl. Pokud by mladý muž s těmi samými vlastnostmi byl kýmkoliv jiným, vtáhl by ho do zaměstnání přesně stejným způsobem. Jejich vztah byl experimentální na obchodní rovině, a co z něj vzejde – nu, to se teprve ukáže.  

Na Johnově straně osobní pocity postupně ustupovaly, jak se dostával do proudu událostí, který byl tento:

Železná hvězda byla ohrožena v první fázi svého slavného vzestupu.

Nastával nový den, který měl být dnem oceli.

Bylo ještě mlhavé jitro, kdy člověk nedokáže jasně rozlišit mezi světlem a temnotou. Ovšem všichni mělo pocit, že se v šeru něco přibližuje.

Gib, jehož nedůvěra v ocel byla podložená bolestivými vzpomínkami a nenávistí více než rozumem, byl fanatik. Ale existovalo velké množství lidí bez takových romantických předsudků, kteří vášnivě vystupovali na jedné či druhé straně tohoto sporu. Až osud přinesl jeho rozřešení.  Následky pak samy o sobě byly osudové. Byly ohromné, nekontrolovatelné a nepředstavitelné. Změnily tvář civilizace. Vertikální města, předměstí, metro, industrialismus, vzestup mladého národa během dvou generací do pozice nejsilnějšího národa světa, vítězství ve Světové válce – to byly výsledky.

To si zaslouží vysvětlení.

Jedno desetiletí po Aaronově neúspěchu byl v Anglii vyvinut Bessemerův proces, tedy způsob produkce oceli přímo ze železné rudy. Angličané nyní produkovali ocelové kolejnice ve velkém množství. Američané váhali a počáteční zdržení ještě protáhla právní obstrukce. Bessemerův patent byl zakoupen a přivezen do Ameriky, ale jeden železář z Kentucky podal žalobu na základě tvrzení, že on v praxi vyvinul tentýž postup už dříve. Soudní spory o patentová práva se pak táhly několik let. Mezitím začala Anglie zaplavovat Americký trh ocelovými kolejnicemi. Ty teď přímo konkurovaly železným kolejnicím. Když byl po vyřešení právních problémů v této zemi Bessemerův proces konečně testován, tak podle zákona schválnosti přinášel jedno zklamání za druhým. Tyto neúspěchy a smůla byly tak vytrvalé a tak ponižující, že si člověk mohl začít myslet, že z celé výroby oceli v Americe nebude vůbec nic. A když se nakonec objevil nějaký použitelný produkt, tak byl velmi proměnlivé a nejisté kvality a při srovnání s anglickou ocelí byl považován za horší. A jak si vedly anglické ocelové kolejnice proti železu, jsme již viděli na Gibově dvoře.

Člověk je jediným tvorem, který si dokáže pohvizdovat v temnotě. Protože byli tak dlouho jen zarputilou menšinou, tolikrát zklamanou a s tak nejistými nadějemi, stali se protagonisté oceli vychloubačnými. Nemohli se chlubit svým produktem. Ten byl mizerný. Ani svými úspěchy. Žádné nebyly. Zbylo jin jen vychloubat se věcmi, kterým se dalo věřit bez důkazu. O Bessemerově procesu tvrdili, že je nepřítelem privilegií. Prospěje mnohým a nikoliv jen malé skupině. Změní a osvobodí společnost a strhne všechny bariéry bránící pokroku.

Byli to radikálové, vizionáři a teoretici své doby. Někteří rozumní, konzervativní železáři byli svedeni touto jejich vírou a vyměnili své peníze za zkušenost.

Používání oceli celou tu dobu pomalu narůstalo, i když její kvalita byla tak špatná a to téměř výlučně ve formě kolejnic. Důvod, proč se rozšiřovalo používání ocelových kolejnic, bylo to, že ona úžasná a dosud nezrozená lidská společnost, ta, která bude mít přání, možnosti a volný čas, o kterém se nikomu dříve ani nesnilo, po tom volala – volala obzvláště po ocelových kolejnicích.

Oceloví lidé to slyšeli. To v nich udržovalo naději. Železní lidé to také slyšeli a otřásli se strachem.

Proč se ozývalo volání po ocelových kolejnicích místo po železných? Ocelové kolejnice se přece lámaly jako kameninové trubky, zatímco na železných kolejnicích jste mohli udělat uzel. Nezajímala bezpečnost provozu budoucí generace? Zajímalo je to jen velmi málo. Daleko více je zajímala jejich vlastní existence a ta by byla zkrátka nemožná se železnými kolejnicemi a byla by nemožná s čímkoliv jiným než ocelovými kolejnicemi a to z důvodů, které byly již známé. Bylo zapotřebí je ale zdůraznit.

Je pravda, že železné kolejnice byly nezlomitelné a tudíž bezpečnější a lepší než ocelové pro potřeby lidské společnosti v šedesátých a sedmdesátých letech devatenáctého století. To byl stále ještě železný věk. Ale lidská společnost, která měla vzniknout ve dvacátém století, potřebovala koleje, které by splňovaly požadavky ocelového věku. To byla společnost, která požadovala přesunutí tuny nákladu na vzdálenost 2 500 mil ročně na každého muže, ženu a dítě v zemi! Dopravu tohoto rozsahu si nikdo před tím nedokázal ani představit. Železné kolejnice by zkrátka nevydržely tu zátěž. Nezlomily by se pod ní, ale brzy by byly rozježděné na placku. Opotřebovávaly by se tak rychle, jak rychle by je bylo možné přibíjet na pražce.

Bylo pravdou, jak železní lidé říkali, že ocelové kolejnice byly křehké, nejisté povahy a nebezpečné pro životy a zdraví cestujících. Společnost roku 1870 se mohla cítit daleko bezpečněji na železných kolejích. Ale dosud nenarozená společnost ocelového věku již dopředu stanovila svoje požadavky na koleje. Byla to společnost, pro níž bylo nutné položit čtvrt milionu mil kolejí během jedné generace. To by zkrátka nešlo s železnými kolejnicemi. Nebylo by dost paliva, práce ani času na výrobu dostatku železných kolejnic starým postupem v takovém měřítku. Obout takovou společnost železnými kolejnicemi by bylo jako obout armádu do pletených papučí.

Železáři samozřejmě uměli udělat z tepaného železa ocel svým vlastním postupem, dalším roztavením a karbonizací. Uměli tak udělat výbornou ocel, velmi tvrdou a důvěryhodnou – ale ani ve snu se tímto postupem nedaly vyrábět kolejnice po milionech tun. Výroba by byla příliš pomalá a náklady neúnosné.

Primární požadavky na kolejnice přicházející generace byly tvrdost, lacinost, množství.

Nový proces produkoval kolejnice podle těchto tří požadavků. Produkoval je tvrdé, protože byly z oceli. Produkoval je levně, protože ocel vznikala přímo z rudy při enormní úspoře času a paliva. A uměl je produkovat prakticky v neomezeném množství.

Bessemerova metoda umožnila stonásobné zvýšení produkce kovů. Byl to zázrak.

Železný věk trval tři tisíce let.

Ocelový věk se zrodil během třiceti let.

Enoch Gib mu stál tváří v tvář. Bojoval proti jeho příchodu se zavřenýma očima. Bojoval proti němu veškerou svou mocí. V Novém Damašku nikdy nebyla vyrobena ani libra oceli. Ten zůstal železným městem i v době, kdy všude kolem rostla města ocelová. To se nezměnilo, dokud byl Gib naživu a když pak zemřel, tak bylo na změnu již příliš pozdě. Příležitost byla nenávratně ztracena.

Běh událostí se nám zpětně může zdát jako překotný. Dnes vidíme, že železné kolejnice byly již tehdy beznadějně odsouzeny k zániku. Z tehdejšího pohledu to zdaleka tak nevypadalo a člověk mohl dlouho zůstat na pochybách. Teprve v roce 1883, třináct let po Johnově příchodu do Nového Damašku, ocelové kolejnice definitivně vytlačily z trhu železné.