Garet Garrett: Příběh železa a oceli (2)

Mises.cz: 15. listopadu 2018, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Když v roce 1779 generál Aaron Z. Woolwine založil toto místo, tak všechny lepší biblické názvy, jako Filadelfie, Libanon a Betlém, byly v Pensylvánii již zabrané. Takže zvolil název Nový Damašek a toto jméno, když o tom člověk později přemýšlel, sedělo dokonale. Damašek byl proslulý svými kovovými výrobky. Byla tu i geografická podobnost – pláň ohraničená z jedné strany řekou a ze tří stran horami.

Rozhodnul, že město a jeho charakter budou presbyteriánské a zaznamenal si do deníku proroctví. S železnou rudou, uhlím a vápencem ve své blízkosti, s řekou, po které může probíhat obchod a s pracovitým duchem, který chtěl u osadníků posilovat, a ano, pokud to bude nezbytné, tak i vyžadovat, bude Nový Damašek prosperovat před zraky Páně, stane se místem spokojenosti a rozvíjejícího se obchodu.

Mimo kapitálu a představivosti si s sebou přivedl i obchodního partnera, tři syny a novou manželku.

Čtyřicet let byl otcem Nového Damašku. Viděl, jak se z něj stává ten nejdůležitější obchodní bod mezi Filadelfií a Wilkes-Barre, s pěti hostinci, dvěma obchody se smíšeným zbožím, třemi koželužnami, šesti mlýny, dvěma pilami a tou nejlepší presbyteriánskou modlitebnou v této části státu. Řeka byla zklamáním. Byla příliš prudká při tání a příliš mělká v období sucha, stačila pro splavování dřeva nebo sezónní dopravu, ale nemohla sloužit pro pravidelné obchodní plavby. Aby prosadil splavnění řeky, dal se generál Woolwine na politiku a zastupoval od té doby nepřetržitě svůj okres v zákonodárném shromáždění. Nedožil se vzestupu železářského průmyslu. Tento div přenechal další generaci.

Jedním z neštěstí, které ho postihly na jeho stará kolena, byl problém s kamenným uhlím, jak se tehdy říkalo antracitu. Všechno uhlí v okolí Nového Damašku byl antracit. Komerčně se tehdy nedal využít lépe než břidlice. Nikdo nevěděl, jak ho spalovat. Palivem průmyslu bylo hnědé uhlí, které se snadno zapaluje; a dřevo, které bylo spalováno na otevřených ohništích. A jelikož antracit nehořel v těch samých pecích a ohništích jako hnědé uhlí a dříví, tak si většina lidí myslela, že nemůže hořet vůbec. Generál Woolwine věděl svoje. Kamkoliv šel, tak s sebou bral vzorky antracitu, i ve svých sedlových brašnách a prosil lidi, ať to zkusí. Ale předsudky byly tak silné, že se nedaly překonat jeho propagandou. Jenom čas a náhoda to nakonec dokázaly. Jednou dopravil velké množství antracitu do Filadelfie, rozhodnut, že ho zapálí v některé ze zdejších vysokých pecí. Výsledkem bylo hořké zklamání. Jiní před ním s tímtéž bláznivým nápadem byli zatčeni za podvod, že prodávají černý kámen na místo uhlí a tento předsudek byl nepřekonatelný. Opustil svůj náklad ve Filadelfii; ten pak byl rozbit a rozptýlen na cestách jako štěrk. Později – příliš pozdě, než aby z toho mohl mít užitek – bylo tajemství spalování antracitu v pecích konečně objeveno. Jeden tvrdohlavý slévač strávil celý den marnými pokusy ho zapálit. Pak znechuceně odešel domů na večeři, a když se o hodinu později vrátil, tak nalezl úžasný oheň, - žhavější než jakýkoliv oheň z hnědého uhlí, který kdy viděl. Tajemství, mimo toho, mít silný tah, bylo trpělivě čekat. O něco málo později už všichni lidé věděli, že se dá spalovat kamenné uhlí, jen když ho necháte na pokoji a budete trpělivě čekat. Tato prostá znalost, získaná metodou pokus-omyl, přinesla Pensylvánii větší bohatství než tisícovka zlatých dolů.

V posledních letech svého života ztratil generál Woolwine kvůli pokusům o využití kamenného uhlí podstatnou část svého jmění. V tomto smyslu se nechoval jako rozumný obchodník. Byl posedlý určitou ideou. A idea, že kamenné uhlí bude hořet, byla jeho obsesí, na které ztratil mnoho času a peněz. Praktičtější muž by nejprve vynalezl ohniště vhodné pro toto palivo. Konzervativnější by prostě seděl na antracitovém lůžku a čekal, až to vynalezne někdo jiný. Přesto se nikdy nevzdal. Den před svou smrtí si poznamenal do deníku:

„Když obhlížím svůj život, tak musím říci, že pro mě byl plný krásy a naplnění. Využil jsem svoje síly k práci. Nic mě neoddělovalo od Pána. Kráčel jsem pln víry. Představoval jsem si civilizaci v divočině. Pak jsem jí mohl vidět růst na vlastní oči.“

To bylo vše, co řekl o Novém Damašku. Jiné vzpomínky vytěsnil.

„V roce 1774,“ napsal, „jsem si vzal zbožnou a citlivou ženu, která mi dala dva syny. V roce 1781 jsem se oženil se vznešenou a ctihodnou ženou, která mi dala třetího syna. V roce 1788 jsem se oženil s nádhernou a vášnivou ženou, kterou Bůh zachoval až do dnešních dnů. Dala mi mou dceru, Rebeku.“

Jeho dva synové od první ženy byli v té době již mrtví. To ve své závěti nezmínil. Třetímu synovi bylo v té době třicet sedm, nebyl ženatý a bylo nepravděpodobné, že přispěje k zachování rodu. Veškerá Woolwinova vitalita přešla do Rebeky, narozené z jeho svazku s poslední ženou. Rebeka si vzala proti jeho vůli Phinease Breakspeara, hostinského, a žila kvůli tomu dlouhou dobu odloučená od svého otce. Odpustil jí, až když se jí narodil jeho vnuk, Aaron Breakspeare.

Zakladatelovi záležitosti byly ponechány v nepořádku. Všichni byli překvapení, že jeho pozemky nejsou rozsáhlejší. Jeho partner měl mnoho nároků a účty byly vedeny velmi zmateně.

Vdova přežila generála jen o jeden rok. Třetí syn zemřel další rok. Celou usedlost poté zdědila Rebecca, která pohřbila svého hostinského. Spravovala jí pak pro zakladatelova vnuka Aarona.

Zde končí rodinná linie Woolwinových. Toto jméno z análů země mizí.