Garet Garrett: Příběh železa a oceli (31)
Mises.cz: 11. července 2019, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0
Později té noci Thane vyprávěl Johnovi, jak Enoch zemřel a jak se má naložit s jeho ostatky. Musel to někomu říct. Tížilo to jeho mysl a mučily ho také pochybnosti o jeho vlastním jednání.
Když ve vyprávění dospěl až ke klíči, tak si vzpomněl, že ho pořád má ve své kapse a ukázal ho Johnovi. Ten si ho zamyšleně prohlížel ještě dlouho poté, co Thane s vyprávěním skončil.
„Udělal jsem to dobře?“ zeptal se Thane s úzkostí v hlase.
„Obdivuhodně!“ odpověděl John, který ale už hloubal nad něčím jiným. Zamyšleně dodal: „Osud, který si zahrál s našimi životy, dobře věděl, co dělá, když tam připletl tebe.“
„Zdá se mi, že tu je hodně věcí, o kterých nic nevím,“ řekl Thane potichu.
„Je to celé dost složité,“ začal teď vyprávět John. „Tohle místo, jak víš, založil generál Woolwine, můj pradědeček, jehož partnerem byl mladší muž jménem Christopher Gib, otec našeho Enocha.“
Bylo to, jako otevřít knihu. Něco z ní chybělo, některé části byly nečitelné, ale obraz dramatu se jasně objevil před jejich očima. Když dospěl ke konci – k bodu, kde se neviditelný písař zastavil – bylo to náhlé a zneklidňující, skoro jako kdyby zapomněli, kdo jsou a byli neočekávaně opuštěni uprostřed vyprávění. Zamyšleně chvíli seděli.
„A budeme v tom příběhu pokračovat my tři,“ řekl John. „Rád bych věděl, co je v té místnosti.“
„Tak se pojďme podívat,“ navrhl Thane.
Přišel do hotelu jen proto, aby si popovídal s Johnem a chtěl se vrátit do usedlosti. John šel s ním.
Enochovo tělo zůstalo, kde bylo, v ložnici v druhém podlaží. Prošli kolem bez zastavení a pokračovali do třetího. Na odpočívadle byl malý stolek se zapálenou petrolejovou lampou, kterou John vzal.
„To bude ono,“ řekl a ukázal při tom na jedny dveře. Klíč pasoval do zámku, ale k jejich překvapení bylo již odemčeno. John svítil na cestu a Thane vešel první. Sotva překročil práh, tak s sebou trhl tak nečekaně, že John, který byl těsně za ním, ztratil rovnováhu a upustil lampu. Ta se rozbila a neškodně vyhasla. Stáli ve tmě. Nebylo zde žádné jiné světlo.
„Zápalky,“ řekl Thane, který nyní stál klidně.
John měl zápalky a půlku dal Thaneovi. Oba škrtli jednou a rozhlédli se.
Co polekalo Thanea byla postava ženy. Jak jí viděli nyní v třepotavém světle sirek, tak stála na druhé straně místnosti zády opřená o zeď a dívala se k nim. John jí okamžitě poznal. Byla to ta žena, kterou potkal u vchodu oné noci, kdy přišel hledat Agnes. Byla rozcuchaná. Její černé vlasy jí padaly přes tvář, která byla zkřivená a oteklá od pláče. V jejích očích byl vidět divoký, zvířecí odpor. Jak se k ní blížili, začala se posunovat podél zdi. V jedné ruce držela klubko provazu.
„Kdo jste?“ zeptal se Thane.
Nepromluvila, ale pomalu pokračovala v pohybu podél zdi a při tom na ně zuřivě hleděla. Zapálili si nové sirky od dohořívajících a šli za ní. Ptali se jí, kdo je, co tam dělá a ona jim odpovídala jen tím divokým pohledem, dokud se nepropracovala do pozice mezi nimi a otevřenými dveřmi. Jejich zápalky zhasly a ona zmizela ve tmě. Slyšeli ji odcházet po ztemnělém schodišti.
„Měli bychom sem přinést světlo,“ řekl John.
Doklopýtali dolů, oba absurdně vyvedení z míry, našli nějaké svíce a vrátili se do temné místnosti. Oba napadlo totéž. Podle toho, co viděli ve světle zápalek, byla místnost docela prázdná. A bylo to tak. Nebyly zde stopy po tom, co tady bylo dřív, s výjimkou toho, že prach na podlaze dokazoval, že se tu s něčím zuřivě hýbalo. Jediným předmětem, který našli, byl klíč, který evidentně žena upustila. Byl to duplikát toho klíče, který byl nyní v Thaneově držení. Prozkoumali místnost s tichou zvědavostí. Stěny vydávaly mrtvý, plný zvuk, když je oťukávali. Okna byla dvojitá a zajištěná zevnitř železnými tyčemi.
Pak se vydali pátrat po oné ženě. Nic o ní nevěděli, ani její jméno. Byla pravděpodobně hospodyní. Agnes by jí znala, ale tu nechtěli rušit. Byla na druhé straně usedlosti a bylo již dost pozdě. Mimo to měli pocit, že další setkání s onou ženou by mohlo být opět tak hrozivé.
Ta ovšem zmizela. Nenalezli po ní ani stopy a ani po žádném dalším služebnictvu. Důvodem bylo, jak později zjistili, že Enochova domácnost se v poslední době skládala jen ze třech osob – hospodyně, zahradníka a stájníka.
„Pojďme se podívat do stájí,“ navrhl John. „Musí tady být nějaká živá duše.“
Na cestě do stájí se zvědavě zastavili u velké hromady popela na zadní terase, ze které se ještě kouřilo. Evidentně sem bylo narychlo sneseno mnoho věcí a podpáleno.
„Podivné místo na oheň,“ řekl Thane, s nevysloveným tušením, které John sdílel.
Stájník byl vzhůru a kouřil dýmku s výrazem muže, jehož oči viděly víc, než může hlava zvládnout. Poznal Thanea a zdál se být uklidněn objevením se lidské společnosti.
„Nikdo není v domě. Co se děje?“ zeptal se Thane.
„Není, díky Bohu. Ona odešla,“ řekl stájník.
„Odešla kam?“
„Kamkoliv,“ odpověděl neurčitě.
„Co o ní víte?“ zeptal se John.
Poslouchali a skládali si dohromady jednotlivé části. Byl toho plný a chtěl se vypovídat. Jméno té ženy bylo Ann Sibthorpová. Nikdo nevěděl, odkud přišla – pravděpodobně z nějakého místa, kde získala špatnou pověst. Mnoho let byla Enochovou hospodyní a nakonec jeho jedinou služebnou. Nebyla ženou, se kterou byste se chtěli sblížit. Také to nebylo tak, že by se nikdo nestaral, ale ona zpychla, stala se tyranskou a odehnala všechnu pomoc pryč. Udělala toho hodně, o čem Enoch pravděpodobně nevěděl. Ovšem ona dokázala manipulovat i jeho, a tak se jí nikdo neodvážil v ničem odporovat. Už několik dní se chovala divně. Když starý pán zemřel, tak jakoby přišla o rozum. Dívala se, aniž by viděla. Před setměním začala z domu vytahovat věci a vršila je zde na terase. Nedovedl přesně říct, co to bylo – několik kusů nábytku, křeslo, postel bezpochyby, nějaké oblečení a několik menších předmětů. Když jí viděl, jak to polévá olejem, tak protestoval. Neslyšela ho. Nechovala se přirozeně a on se bál cokoliv udělat, krom toho, že přinesl několik věder vody, kdyby oheň přeskočil na něco kolem. Ona pak hromadu zapálila a dívala se, jak hoří. Stála těsně u plamenů, dloubala do nich holí, pak si od nich nechala olizovat ruce a chovala se jako nějaká čarodějnice. Bohabojnému člověku se z pohledu na ní dělalo špatně. Poté odešla dovnitř a on jí neviděl až do teď, kdy vyběhla z domu a zmizela mezi stromy.
„Ta ženská si ublíží,“ předpověděl chladně. „Tohle jsem našel na okraji popela,“ vzpomněl si a vytáhl z kapsy malou čtverhrannou hnědou krabičku, velmi ohořelou na jednom rohu. „Možná budete vědět, co to je.“
Byla to daguerrotypie ve vybledlém koženém pouzdře. Thane ji otevřel a přidržel ji pro Johna, aby si ji mohl prohlédnout ve světle stájové lucerny.
„Poznávám jí,“ řekl John. Thane mu jí předal. To bylo všechno, co se od stájníka dozvěděli. A také to bylo všechno, co se dozvěděli o Ann Sibthorpové. Nikdo ji už nikdy neviděl, ani živou ani mrtvou.
„Kdo je na tom obrázku?“ zeptal se Thane, když procházeli branou.
„To je má matka,“ odpověděl John.
„Esther, o které jsi mi vypravoval?“
„Ano.“
Za svítání bylo vidět kouř stoupající z jednoho z vychladlých komínů železárny. Všichni v Novém Damašku věděli, že tam má být spáleno Enochovo tělo.
„Tak tady je!“ řekl jeden. „Tady je starý Enoch.“
„Ještě ne,“ řekl druhý. „To bude vyžadovat větší oheň než je tohle. Vždyť teprve začali. To je jeho pudlařský zeť, který to pro něj připravuje.“
Rozpálit chladnou pudlovací pec do běla trvá osm až deset hodin. V tomto případě to trvalo ještě déle, protože Thane pracoval sám a nebyl schopen oheň neustále rozdmýchávat. Měl také jiné povinnosti. Prostý obřad se měl konat na usedlosti to odpoledne. To bylo všechno, co se dostalo na veřejnost. Jen Thane a Agnes věděli, v jakou hodinu kremace přesně začne. Důvod, proč to držet v tajnosti, byl zřejmý.
Celý den lidé sledovali kouř s fascinací a hrůzou. Davy se shromáždily na úbočí hory a na místech, kde se dala obhlédnout železárna, aby byly svědky přeměny tohoto podivného symbolu, kterým byl Enoch – symbolu železa, symbolu nezničitelnosti. Bylo i několik lidí, kteří věřili, že Enochovo tělo neshoří.
Po ukončení pohřebního obřadu na usedlosti zájem o kouř začal být intenzivní. Změny v jeho barvě, hustotě nebo směru, kterým stoupal z vrcholku komína, vyvolávaly užaslé a vyděšené výkřiky „Podívejte! Podívejte! To vypadá, jako jeho postava. To je Enoch, jak stoupá vzhůru. Nevidíte ho?“ Pak přišla zpráva, zdánlivě jako telepatický impuls, že to byl jen jeho zeť, co přikládal do ohně. Tělo je stále uloženo v usedlosti. Opět se objevila zvěst, že předchozí zvěst byla určitě pravdivá. Ostatky byly dopraveny do železárny tajně. Všichni byli oklamáni a Enoch se smál naposled. Už hoří déle než hodinu a z větší části již zmizel na nebi … Tak uběhlo celé odpoledne a večer.
Hodinu po západu slunce přijel stájník s krytým vozem k Enochovu portálu do Gibovské usedlosti. Uvázal koně k železnému kruhu, který v rukou třímala železná soška, a zašel dovnitř. Poté se dveře dokořán rozevřely. Objevili se Thane, zahradník a stájník s rakví. Naložili ji do vozu. Následovala je Agnes s černou látkou. Thane s ní přikryl rakev. Pak pomohl Agnes usednout na kozlík, přebral si opratě od stájníka, vyšvihl se vedle ní a pomalu vyjeli.
U vstupu do železárny Agnes držela opratě, zatímco Thane sesedl a šel odemknout bránu. Kolem se shromáždilo množství lidí v jednotlivých hloučcích. Novinka o tom, že tělo dorazilo, se rychle rozšíří. Tomu nešlo zabránit. Thane počítal s tím, že tma zakryje oči morbidní zvědavosti. Ale zapomněl na měsíc. Ten byl v úplňku a právě vycházel. V jeho světle vypadaly chuchvalce kouře deroucí se z komínu ještě přízračněji než za dne a přihlížející, kteří si nyní byli jisti Enochovou přítomností, byli hrůzou rozrušeni více, než jak doufal, že budou.
Dvůr železárny byl opuštěný. Dokonce i strážní byli posláni až do půlnoci pryč. Na dvoře prokličkovali mezi hromadami rezivějícího surového železa a kolejnic, které byly navršené do hranic jako dřevěné kmeny a dorazili k zadním dveřím.
„Zůstaň tady chvíli,“ řekl Thane. „Přijdu tě vyzvednout.“
Napůl vytáhl rakev z vozu, aby pod ní mohl dát rameno, zdvihl ji a pomalu odešel do přítmí. V budově železárny se nesvítilo a bylo zde na zemi mnoho překážek, ale jeho nohy znaly každý palec její podlahy ještě dřív, než obuly boty. Brzy se vrátil, uvázal koně a pomohl Agnes sestoupit z vozu.
Nejprve neviděla nic a následovala ho poslepu. Pak v dálce v setmělé hale uviděla svůdnou záři. Jak se blížili, slyšela hučení ohně, které bylo podobné zvuku na okraji vodopádu. Oheň je jako obrácený vodopád. Zvuk stále sílil s každým krokem, až cítila jeho vibrace na chodilech svých nohou. Nikdy před tím v železárně nebyla.
Pudlovací pec je nízká cihlová stavba, která může připomínat dvojitou hrobku. Na jedné straně je ohňová jáma, na druhé straně je trouba. Plameny z ohňové jámy jsou nasávány tahem na vrcholku trouby. Když se postavíte čelem k peci, uvidíte dvojici železných dveří – jedny vedou do ohňové jámy, kterými se přikládá palivo. Napravo a o něco výše jsou menší čtverhranné dveře od trouby. Skrze první dveře, když jsou otevřené, vidíte oheň. Skrze druhé vidíte horko – nic než horko – oslepující žár.
Thane zavedl Agnes k lavici u pece, rozprostřel na ní svůj kabát a pokynul jí, aby si sedla. Hluk byl tak velký, že normální konverzace byla nemožná. Nyní začínala rozumět této scéně.
Ohňová jáma byla evidentně zaplněna až po okraj. Dlouhá železná tyč byla zaklíněna proti dveřím, aby zůstaly zavřené. Plyny, kouř a oranžové plameny se prodíraly skrze škvíry. Z dveří od trouby sálalo bílé světlo. Přímo proti těmto dveřím, hlavou směřující dovnitř, spočívala rakev na dvou železných stojanech.
Nebylo zde jiné světlo než to, které unikalo z dveří pece, a které se neustále nepředvídatelně měnilo, takže perspektiva, tvary, rozměry a rozestavení objektů se také měnily s velmi podivným efektem.
Thane si sundal límec, vázanku, vestu a klobouk a zdálo se, že chce popadnout pec za čelisti svýma holýma rukama. Nejprve otevřel dveře trouby a ponořil se do vroucího světla. Zavřel je a potřásl hlavou. Odkopl železnou tyč, otevřel dveře ohňové jámy, okamžitě je zase zavřel a znovu potřásl hlavou. Oheň ještě nebyl dost horký. Vyhrnul si rukávy, popadl velký pohrabáč, otevřel dveře a několikrát hrábl dovnitř. Pak je zavřel a na okamžik váhal. Žádný div. Který člověk v bílé košili by mohl přivést oheň k jeho zenitu? Zmizel do šera a byl pryč několik minut. Když znovu přišel, byl oblečen v pudlařském úboru, který na sobě měl dříve toho dne. Teď mohl rozmlouvat s ohněm. Když do jeho chřtánu zabodl kopí, oheň na něj zařval jako divoké zvíře. Otáčel jím znovu a znovu. Na okamžik ho pohltil kouř a Agnes málem vykřikla strachem. Vynořil se bez úhony. Pak přiložil další palivo. Pracoval rychle, s heroickou lehkostí a elegancí a zavřel dveře právě v okamžiku, kdy se k němu příšera prodírala. Po dalším pohledu do vnitřku trouby se posadil na druhý konec lavičky. Všimla si, že se jeho hruď zdvihá a klesá pomalu. Všechna ta námaha mu ani nezrychlila dech. Uběhlo deset minut. Opět prošťouchl oheň. Tentokrát se nevrátil na lavičku, ale přecházel sem a tam před pecí.
V Agnes stoupalo mystické rozrušení. Zdálo se nevhodné vzhledem k tomu, co dělali, tudíž si toho přestala všímat. Její emoce se soustředily na Thanea a vyloučily vše kolem krom faktu, že ona k němu patří. Jak ho pozorovala, jeho postava se stávala skvělou, bájnou! Ve své moci nad idejemi, je muž pro ženu obdivuhodný. Jeho moc nad okolnostmi ji dodává důvěru. Jeho moc nad lidmi uspokojuje její zálibu v majestátnosti. Ale v moci nad živly – v tomto ohledu na ni působí nejvíce, protože ona sama je také živel. V takovém okamžiku se stává božským.
Milovala ho. Tento fakt byl dlouho zoufalý a očividně beznadějný, protože on jí zavřel dveře. Nyní ale cítila to sladké, prudké toužení po životě, ono puzení k jeho obnovení, které se nás záhadně zmocňuje v přítomnosti smrti. Tato bezejmenná základní prozíravost proniká skrze žal, neštěstí a hrůzu. Sir John Everett Millais zachytil její gesto ve své nejdojemnější skice – „Marrying and Giving in Marriage at the Deluge.“
Thaneovy pocity byly obdobné. Miloval tu ženu. A tento neúprosný cit ho pohnul stejným směrem, aby na smrt odpověděl životem.
Přistoupil k lavičce, na které seděla, zdvihl ji do vzduchu, přitiskl k sobě a jednou ji žhavě políbil na ústa.
Okamžitě byl svým činem přemožen, ponížen a hrozně zahanben vědomím, že nechal svou touhu, aby se ho zmocnila. Položil ji stejně náhle, jako jí předtím zvedl a nechal ji ohromenou a potácející se.
Byla tak překvapená, že ani neměla čas reagovat tak, jak si její podstata přála. Na okamžik mohla jen stěží uvěřit, že se to vůbec stalo. Mohla to být jen její fantazie. Vstala, aby se k němu rozběhla.
V tom okamžiku otevřel dveře pece a záře ji oslepila. Když je zavřel a otočil se, byla na jedné straně rakve a on na druhé. Tak na sebe hleděli.
„Je to připravené,“ řekl. Ačkoliv ho nemohla slyšet, věděla co má na mysli. Oheň teď byl dostatečně žhavý. Protože se ani nepohnula ani nedala znamení, zeptal se: „Chceš mu ještě něco říct?“ To také pochopila.
Překřížila ruce a přiložila hlavu k rakvi. Thane odvrátil svůj pohled … Zdvihla hlavu a ustoupila. Thane otevřel dveře, rychle zdvihl rakev uprostřed, její čelo položil na okraj pece, pak jí vzal u nohou a zatlačil dovnitř. Ozval se ostrý zvuk slyšitelný i přes řev ohně a rakev okamžitě zahalil plamen z hořícího dřeva. Železnou tyčí ji zatlačil dozadu a zavřel dveře.
Uběhla hodina. Nikdo nepromluvil. Thane nenechával oheň v klidu. Vybičoval ho k té největší zuřivosti. Dveře pece již nebyly znovu otevřeny. Čas od času odklopil malý kruhový otvor, skrze který pudlař hněte tekuté železo a nahlédl dovnitř.
Bylo už po druhé hodině, když naplnil ohnivou jámu ještě jednou palivem, zatarasil dveře a postavil se před Agnes.
„Už můžeme jít.“
Pomalu se zdvihla a on ji za ruku odvedl ven.
Když vyšli na vzduch, tak řekl: „Počkej u vozu. Já se půjdu trochu umýt.“ Viděla jeho obrys v měsíčním svitu, jak se svléká z pudlařských šatů a pak slyšela, jak šplouchá pod uzávěrem vodní nádrže. Nebyl pryč dlouho a vrátil se oblečený tak, jak přišel, mimo límečku, který chyběl a předek jeho košile byl do půlky rozepnutý.
„Chtěla bych se projít,“ řekla.
Jeden ze strážných, který se vrátil do služby, se postaral o koně a oni odešli pěšky. Ačkoliv z komína stále stoupal hustý dým, nebyla v něm nyní pravděpodobně ani stopa po Enochovi. Když se Thane naposledy díval, tak na žhavém dnu trouby nezbylo nic, krom popelavého obrysu slabšího než stín. Oheň, jak byl, bude hořet ještě celé hodiny.
„Myslel jsem, že bys raději šla do hotelu,“ řekl, když vyšli před bránu. „Máme tam zaplacené pokoje.“
„To bych šla,“ odpověděla, „jenže na spánek teď nemám pomyšlení a chtěla bych se projít.“
Dívala se směrem k horám a tak se vydali tím směrem. Thane byl rozrušen náhlým tušením, kterému nemohl věřit, že když bude pasivní a nechá se jí vést, tak dojdou k jisté pěšině. A to se stalo. Měl další tušení, naprosto neuvěřitelné, že ona se zastaví na jistém místě, otočí se určitým způsobem a pohlédne do údolí. A to udělala.
Bylo to místo, na kterém se poprvé potkali té noci, když bojoval s Cornishmanem – noci, která se podobala té dnešní.
Celou dobu byli potichu. Pokud se dotkli při chůzi bok po boku, tak beze slov jasně dal najevo, že to byl náhodný kontakt. Když došli k pěšině, on ustoupil stranou a ona šla napřed. Když se zastavila a pohlédla do údolí, na několik kroků se vzdálil, aby ji nerušil ve vzpomínkách.
Letní noc byla chladná, ale vzduch, který dýchal, byl horký, bez chuti a dusivý. Vzpomínal si na jejich první setkání. Pak viděl jakoby v jednom obrazu celý svůj dosavadní život s Agnes a zmocnily se ho zcela protichůdné pocity. Byl zde jeden – ten, nad kterým si myslel, že má kontrolu – který stoupal výše a výše z důvodů, jichž si měl být bolestivě vědom, ale v ten okamžik si na ně nedokázal vzpomenout. Pak se upamatoval. Týkalo se to toho momentu v železárně, kdy jí poprvé v životě políbil a to násilně. Zapomněl na to, jako člověk může na okamžik zapomenout, že právě spáchal vraždu. Teď si vyčítal, že to udělal. Divil se, že ho poté může ještě tolerovat, že s ním může jít samotná a mluvit s ním bez známky znechucení. Chtěl by vědět, na co asi myslí, když zde stojí v měsíčním světle. Pravděpodobně na to.
Uvědomil si, že se pohnula. Šla směrem k němu. Neunesl by pohled do jejích očí a tak uhnul na stranu pěšiny, aby mohla projít. Ale neprošla.
Cítil, jak u něj stojí blízko – téměř se ho dotýkala. Přesto se neotočil. Zdvihla ruce, pomalu, s touhou, kterou si nedokázal ani představit nebo jí věřit. Věděl, že ho její ruce objaly okolo krku, ale stále se nedokázal vzpamatovat. Pak se k němu vášnivě přitiskla. Sklonil se k ní a pokusil se jí políbit. Zabořila svou tvář do jeho krku, zhluboka dýchala a celou dobu se k němu tiskla tak horečně, jakoby se bála, že ji dostrčí. Zvedl její hlavu, ona se zaklonila a dívala se na něj s měsíčním svitem v očích. Znovu se k němu přitiskla, políbila jeho tvář, jeho oči a pošeptala mu ta dvě nejúžasnější slova, která může žena říct.
Dlouho nenechal zemi dotknout se jejích nohou. Nesl jí po pěšině, nahoru do hor, výše a výše až nakonec stanuli na samotném vrcholku.