Garet Garrett: Příběh železa a oceli (32)

Mises.cz: 18. července 2019, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Napadlo ho podívat se na místo, kde tenkrát našel její věci. Nebyl ovšem schopen se přesně upamatovat, kde to bylo a tak hledání po chvíli vzdal. Pohled do údolí byl pro něj dojemný a tak si sedl na kámen kousek od pěšiny, aby ho procítil. Byl tam, když přišli Agnes s Thanem. Neviděli ho. Křoví nad jeho sezením ho zakrylo. On je viděl dobře. Chtěl k nim jít, ale zaváhal, protože ho napadlo, že si sem udělali romantickou procházku, ze které by je vyrušil. Jak dále pozoroval scénu, mohl už jen zůstat schovaný. Nikdy by se neměli dozvědět, že je zde viděl. Zůstal ve svém úkrytu ještě dlouho poté, co odešli. Pak se vydal přímo po úbočí hory k silnici, aby ho neviděli jít po pěšině, kdyby byli ještě někde poblíž.

Cítil podivnou úlevu. Jeho láska k Agnes byla beznadějná. Byla beznadějná jako věc cti, protože po právu patřila k Thaneovi. Teď byla beznadějná v novém a definitivním smyslu, protože ona se naučila milovat Thanea tak, jako on miloval ji. To, co bylo nevyhnutelné, nyní došlo naplnění a čeho se zříkal jako čestný muž, to teď bylo mimo pokušení. Byly zde také jeho pocity k Thaneovi, díky nimž si byli bližší než bratři.

Čekal na ně, aby si promluvili. To se stalo příští den. Přišli do hotelu a Thane ho pozval, aby se k nim připojil na večeři. Chtěli jeho radu. K jejich překvapení Echon nejenže nezanechal žádné jmění, ale byl beznadějně bankrot. Železárna byla těžce zadlužená. Museli se rozhodnout, jestli splatit dluhy, nebo všechno rozprodat ve prospěch věřitelů. O dalším postupu neměli ještě jasnou představu. Byla pravda, že Agnes nikdy nebude mít to jmění, ze kterého hodlala splatit „dluh Alexandru Thaneovi k vyrovnání“ z černé knihy. To jí ovšem už vůbec netrápilo. Co se týče Thanea, tak ten se moc nestaral o bohatství. Mimo to, jeho vlastní příjem byl dost vysoký. Nebyl to ale přece jen pozoruhodný fakt?

„Věděl jsi o tom?“ zeptala se Agnes.

John jí vyprávěl o Enochově posedlosti proti oceli, a jak na ní doplatil. Sám sebe z toho příběhu vynechal.

„Co bys nám poradil udělat s železárnou?“ zeptal se Thane.

O téhle otázce se rozsáhle dohadovali.

„Je příliš pozdě udělat z Damašku ocelové město,“ řekl nakonec John. „Tahle příležitost už minula. Ovšem vždycky bude existovat poptávka po místním železe. Jestli chcete, půjdeme do toho půl na půl, abychom splatili dluhy. Založíme novou společnost a zachráníme železárnu. Když bude rozumně řízená, tak se nám časem zaplatí.“

S tím souhlasili Thane i Agnes.

John odejel zpátky do Pittsburghu. Thane a Agnes zůstali několik týdnů, aby uspořádali Enochovy záležitosti, nechali rozebrat pec číslo jedna a zařídili znovuotevření železárny pod vedením, které vybral Thane.

A tak se osud Nového Damašku naplnil.

Nyní tedy přicházel ocelový věk nezadržitelně jako potopa.

Prostředí, ve kterém lidé žili, se mělo dvakrát radikálně přeměnit během jedné generace. Vše, co bylo postaveno, mělo být postaveno znovu v mnohem větším měřítku. Vybudované divy měly jen krátké trvání, než byly překonány větším a úžasnějším.

Během pětadvaceti let se populace v zemi zdvojnásobila. Během stejné doby se produkce věcí, štěstí i nepokojnost lidí, zvýšily pětkrát, desetkrát nebo dvacetkrát. Člověk nyní měl k dispozici univerzální moc oceli. To nepředstavitelně prodloužilo jeho paže a nohy.

Výroba ocelového drátu se zvýšila více než stonásobně. Byly postaveny železniční dráhy, které by z jednoho konce na druhý dokázaly obepnout rovník šestkrát. Ti, kteří byli již dospělí, když ocelový věk přišel, nebyli ani příliš staří v době, kdy na každého muže, ženu a dítě na americké půdě připadla jedna tuna nákladu přepravená ročně na více než 2500 mil. Jídlo bylo lacinější a hojnější než kdy před tím, protože železnice táhnoucí se k západu, náhle otevřela panenskou půdu pro rozkvět farmaření. Stavěla se moderní města, a jakmile byla postavena, tak byla strhávána a stavěna znovu. Chicago rostlo rychleji než St. Louis, protože zde nebylo tolik ke stržení. Řeky byly přesunuty, hory zarovnány, bažiny vysušeny. Všechno, co Bůh na zemi zanechal, bylo předěláno.

            Více! a hlouběji! a výše!

            Rychleji! a levněji! a ještě!

Je to stále neuvěřitelné, jako pyramidy. Lidé bojovali, pracovali a soutěžili, aby ocelový věk vzniknul. Nebyl ani okamžik na to zastavit se a zamyslet. Dosud tento okamžik nepřišel. K čemu to vše povede, nikdo neví.

Ocel tady byla, aby člověku dala svobodu. To říkali ti, kteří si libují ve sloganech. Člověk není svobodný. Proč by měl být? Co by měl se svobodou dělat? Chodit tam a sem třeba? Na co by měl mít svobodu myslet? Na cokoliv, co mu pomůže uniknout před hádankami, které si vynalezl.

Lidé, kteří porodili ocelový věk, nebyli mysliteli. Byli mágy, co si zahrávali s elementy, dokud nevyčarovali ze země džina, který řekl: „Služte mi!“

Byli dva druhy lidí, kteří mu sloužili přímo.

Zaprvé zde byli lidé, kteří přemýšleli svýma rukama. Byli to odvážní vynálezci. Provokovaly je mechanické nemožnosti. Děsili se pauzy ve výrobním procesu stejně tak, jako se příroda děsí prázdnoty.

Pak zde byli lidé s vizí, kteří pracovali svou inspirací a kteří ve své fantazii viděli věci budoucí.

A protože oba druhy lidí měly lepší podmínky zde než v Evropě, ocelový věk překročil oceán.

Byli zde muži jako Thane, jehož génius přivedl na svět stroje větší než slon, které držely stráž před řadou vysokých pecí, pohybovaly se pomalu sem a tam, aby v ten správný moment otevřely dveře a vyndaly blok žhnoucí oceli o váze mnoha tun, lehce, bez nejmenšího úsilí a bez lidského dohledu!

Představil si další stroj, který bude pokračovat v procesu započatém tím prvním! Přijde, zůstane stát, zatímco ten první mu lehce na záda položí doběla rozžhavený kov, pak se otočí a vyloží náklad do válcovací soustavy.

Těch dvě stě liber žhnoucího kovu, které jsme mohli vidět v přítmí Enochovy železárny, jak si je lidé předávali ručními kleštěmi, je nyní devadesátitunovým blokem, který je přepravován a tvarován automatickými stroji. Naběračka, která nebyla větší než hrnec, v níž byl tekutý kov dříve přemisťován, je nyní vagonem na kolejích – ne jedním, ale řadou, tedy nabíracím vlakem taženým lokomotivou, a pohybujícím se mezi místem, kde se ruda taví a místem, kde jí mixér smíchá a konvertor přemění na ocel.

Tohle dělal Thane.

A pak zde byli muži jako John, kteří řekli: „Dnes dovážíme tři čtvrtiny spotřeby ocelového drátu. Naučme se ho vyrábět a prodávat také, lépe a levněji a během deseti let si nejenže budeme vyrábět všechen ocelový drát pro vlastní použití, ale budeme vyrábět a prodávat ocelový drát pro půlku světa,“ – a kteří to dokázali.

Byli zde lidé, kteří řekli: „Dnes nakupujeme z Anglie plechovky za půl milionu dolarů ročně a odhazujeme je přes plot. Naučíme se to samé a za deset let si nejen budeme vyrábět všechny plechovky tady, ale budou to cizinci, kteří budou odhazovat přes svoje ploty naše plechovky,“ – a kteří to dokázali.

Byli zde lidé, co říkali: „Bude jen jeden ocelářský koncern na celém světě. A to budeme my“ – a mysleli to doslova.    

Byli to lidé, co se nedovedli zastavit. Netroufli si zastavit. Kdo se zastavil, byl ztracen. Každou chvíli museli zahodit všechno, co před tím vytvořili, protože nové nápady přicházely příliš rychle. Nebylo vzácností nechat sešrotovat stroje za milion dolarů ještě před tím, než začaly fungovat, protože se právě objevily nové, větší a lepší. Zatímco dříve všechny novinky přicházely z Anglie, Německa nebo Francie, nyní se evropští oceláři jezdili dívat do Ameriky, co a jak se zde dělá.

Později, když se rychlost pokroku začala poněkud snižovat, když původních objevů bylo méně a ocelárny mohly chvíli zůstat stát nezměněny, když divoké a bezstarostné mládí ocelového věku minulo a Wall Street ho adoptovala – tak se z těchto dynamických a sebestředných lidí stali boháči. Jak se dalo čekat, nedokázali zastavit nárůst svého bohatství stejně, jako nedokázali zastavit nic jiného.

Žádní dva lidé nebyli většími miláčky ocelového věku než John a Thane. Byli stvořeni pro něj a z něho a pozoruhodně měli právě ty vlastnosti, které od lidí požadoval. Žádná část tajemství oceli pro ně nebyla neznámá. Uměli těžit a tavit rudu, získávat uhlí, pálit koks, vytahovat dráty i válcovat kolejnice. Jejich bohatství se zvyšovalo pozoruhodným tempem. Jedna věc následovala druhou tak rychle a nové příležitosti se objevovaly tak nečekaně, že jejich zdroje byly chronicky přepjaté a neustále potřebovali další kapitál. John pořád kupoval něco, za co nemohli hned zaplatit – například horu železné rudy, loď na přepravu rudy po Velkých jezerech, ocelárnu, kterou někdo neopatrný nechal zbankrotovat. Byl jako provazochodec žonglující s více míči, než kolik jich dokáže naráz udržet. Musel je neustále vyhazovat do vzduchu a nemohl zastavit. Na to, že by zastavil, ani nikdy nepomyslel. Jeho motivací nebylo stát se bohatým nebo získat moc. Jeho motivací bylo vzrušení ze hry a tady se mu ho dostávalo.

Ocelářský průmysl měl velké růstové bolesti, ke kterým nebyla diagnóza. Problém byl, že narůstal náhlými skoky, po kterých zase upadal do komatu. Když existovaly zisky, tak byly tak obrovské, že oceláři v naději na jejich trvání se vrhli na budování dalších továren. Pak, někdy ještě před tím, než nové továrny zahájily provoz, zisky zmizely a zoufalství ocelářů bylo stejně divoké, jako jejich extáze. Čas na nákup oceláren byl v době, kdy bylo nad Pittsburghem vidět modré nebe. Čas prodat byl v době, kdy byl kouř tak hustý, že přes něj nebylo vidět polední slunce. Ale v prvním případě neměl nikdo na nákup peníze a v druhém případě by nikdo neprodával.

To byly podmínky, které naprosto vyhovovaly Johnovu bezstarostnému spekulativnímu géniu. Během propadů získával další a další majetek podobným způsobem, jako získal svou první vysokou pec a první ocelárnu. Platil směnkami, zástavami a sliby budoucích zisků. Zdálo se, že nejjasnější mysl má tehdy, když se pohybuje na samotné hraně finanční propasti s ostrým větrem, co se mu opírá do zad. Lidé ho pozorovali s obdivem a obavami. Jednou se ucho utrhne, říkali pokaždé, když se opět vrátil na bezpečnou zem. Určitě bylo nebezpečné se s ním spojovat. V průmyslu ovládaném fatalisty byl unikátní svou troufalostí. Přesto na pozadí jeho očividné vášně pro hazardování byly kvality, které ho ochraňovaly. Měl jasnou pronikavou vizi a vzácný obchodní úsudek. Když řekl senátnímu výboru, že bude stačit ochranný tarif ve výši šest desetin centu na libru, aby se země stala nezávislou na evropském ocelovém drátu (to bylo v počátcích) – tak ho nikdo nebral vážně. Dali mu ovšem to, o co si řekl. Cena drátu tehdy byla dvanáct centů za libru a Amerika dovážela z Evropy tři čtvrtiny toho, co spotřebovala. O několik let později se situace obrátila. V Americe se vyráběla více než polovina roční spotřeby ocelového drátu v celém světě, prodával se i do Anglie a jeho cena byly dva centy za libru. Tak to bylo se všemi ocelovými věcmi. Tak to bylo s ocelovými kolejnicemi. Když americký ocelářský průmysl začínal, tak se do Států dovážely ocelové kolejnice za 125$ za tunu. Nakonec se americké ocelové kolejnice prodávaly za 18$ za tunu do Evropy, Asie a Afriky. Spojené státy se staly exportním národem, který vyvážel produkty svých schopností do všech čtyřech světových stran.

Obchod je soubojem v době míru. Proto přitahuje bojovné povahy. Jeho cílem je dobývat. Dnes se lidé bojí, že kdyby byl ponechán sám sobě, tak by zničil, nebo zotročil celý svět. Ale v době, kdy byl bezohledný a neznal jiné zákony než zákony své vlastní potřeby, tak byl pro současníky ohromný, úžasný a inspirující.

Ceasar, plenící Galii a prodávající její obyvatelstvo do otroctví, je učebnicemi dějepisu líčen jako ohromný. V tomto světle ho vidíme dnes, kdy je již daleko v historii a nepronásleduje nás.

Podnikání, jak existovalo v poslední čtvrtině devatenáctého století, je již také daleko v historii. Nic podobného se nebude opakovat. Bylo docela svobodné, plné vlastní živelné síly, vášnivé a romantické. Invaze barbarů, která vyvrátila Římskou civilizaci, byla možná větší podívanou, ale nebyla o nic mimořádnější, o nic neočekávanější a, jak se ukazuje, o nic významnější, než americká ekonomická invaze v ocelovém věku. Jedním z velkých důsledků, který se již projevuje, je ekonomická, finanční a politická převaha izolovaného amerického národa v záležitostech tohoto světa. Co z toho nakonec vzejde, nikdo neví.

Breakspeare byl u jejího zrodu, představil si ji, naplánoval ji. Thane jí dodal nástroje. Pak zde samozřejmě byla pracovní síla. Ale dělníci nevynalézají nástroje, které jsou prostředkem ekonomického dobývání, stejně jako vojíni nevynalézají zbraně pro válku. A obecně mají méně porozumění pro velké cíle, než mají vojíni pro celkovou strategii.

Muži ovládající ocelářský průmysl se začali seskupovat do tří hlavních divizí. Byla zde původní Pittsburghská skupina pod vedením ostříhance jménem Carmichael. Ta byla založena již v železné době a přešla k oceli. Byla stabilní, mocná a získala vlivnou podporu z Wall Street. Byla zde západní skupina, neustále zažívající vzestupy a pády, velmi nestabilní, přesto nebezpečná konkurence.

A jako třetí zde byla Breakspeareho skupina, extrémně nepředvídatelná a se zájmy ležícími ve všech směrech.

John přirozeně přitahoval muže, kteří milovali riziko a vysoké sázky. Slaymaker se tomuhle přístupu naučil, nikoliv úplně, ale dostatečně, aby udržel krok. Jeho cílem bylo bohatství pro bohatství samo. Ačkoliv Johnova dobrodružství často hrozila stáhnout je všechny do kolosálního bankrotu, nikdy k tomu ještě úplně nedošlo. Pokaždé, když tato hrozba byla odvrácena, vzal Slaymaker část svých zisků a ukryl je tak, aby je už nikdy neriskoval. Právník Jubal Awns začal být ohledně Johnova štěstí pověrčivý a slepě ho následoval. Mimo těchto dvou, kteří spolu stáli na samotném začátku, zde byli ještě tři další, které by šlo nazvat majoritními partnery. Byli to nejen velcí akcionáři a ředitelé Johnových společností, ale také připojovali svůj kapitál k jeho novým projektům. Prvním byl Isaac Pick, málomluvný muž, který komunikoval převážně gesty a neměl důvěru k ničemu, včetně faktu vlastní existence. Vydělal své bohatství v obchodu se šrotem a do skupiny ho přivedl Slaymaker v době, kdy naléhavě potřebovala další kapitál. Dalším byl plukovník Wingreene, velký zhýralec a jeden z těch železničních ředitelů, které John kdysi přesvědčil, aby si vzali akcie American Steel Company, když začala vyrábět ocelové kolejnice. Wingreene vykoupil ostatní železničáře a nyní se věnoval čistě ocelářskému podnikání. Třetím byl Justinian Creed, bankéř z Clevelandu, velmi obézní a nábožný člověk, který dvakrát do roka podléhal panice, kdy litoval svých hříchů, ale to ho nikdy nepřivedlo na myšlenku, vzdát se plodů těchto hříchů. Thane byl také partnerem, ale pracoval na poněkud jiné úrovni. Pak zde byla řada dalších, volněji přidružených, ale těchto pět – Slaymaker, Awns, Pick, Wingreene a Creed – se stalo Johnovou partou a on jejich vůdcem.

Byli to muži silných zvyků, silné vůle, silných citů a silného humoru. Jednou z jejich podivných vášní bylo vystřelit si z těch druhých. Ve svých vtipech byli velmi vážní a vynalézaví s pozoruhodnou schopností klamat. Pořád na sebe šili nějaké absurdní mystifikace. Pak byli vůči sobě neustále na stráži a podezřívaví ke všemu, co ten druhý vyslovil. Člověk by řekl, když je viděl pohromadě, že se raději k sobě nikdy neotočí zády. Ale tohle byla jen osobní část hry a nemělo to nic společného s jejich podnikáním.

Nepsaná pravidla této skupiny byla komplikovaná. Když si dali slovo, tak mohl jeden druhému zcela věřit. Přesto se vyhýbali tomu si něco slibovat, jak jen to bylo možné. Za všech normálních okolností dávali přednost svobodě v osobním jednání a každý hrál sám za sebe. V krizích se k sobě okamžitě semkli a pro okolní svět vytvořili pevný obranný kruh. John byl jejich vůdcem za všech situací. Často je pohnul k činu proti jejich úsudku. Někdy se mýlil. Obecně míval pravdu. Když někdy jednali proti jeho úsudku, tak se vždy mýlili. Jeho charakter ani úsudek nebyl o tolik silnější než jejich. Měl ovšem nejrozvinutější schopnost intuice a také uměl změnit názor. Creed o něm říkával: „John se dívá tam, kam nepůjde a chodí tam, kam se nedívá.“

Říkal to cynicky a bylo to překrouceno Johnovými nepřáteli, kteří to vyložili tak, že mu jeho vlastní parta nevěří. Tak tomu nebylo. Nikdy pravidla jejich skupiny neporušil.

Náhoda byla tím, s čím pracovali. Hazard byl tím, s čím si zahrávali. Pořád uzavírali nějaké sázky. Museli do každé hry přidat tento prvek, aby pro ně byla zajímavá. Jak byli pořád bohatší a snadněji znudění, bylo pro ně obtížnější najít si takovou zábavu, kde by byly sázky dost vysoké. John je nasměroval ke koňským dostihům. Objevovali se ve skupině na závodištích a děsili bookmakery velikostí svých sázek. John byl jejich věštcem. Nikdy mu nevěřili, jen ho následovali. I když jim způsobil ohromné ztráty, tak byli zavázaní pokračovat. Neexistovala žádná jiná naděje jak se dostat pryč než sázka na jeho šťastnou hvězdu. A ta rozhodně nebyla neselhávající. Jednou v Saratoze měli velmi nešťastný týden. Dvakrát si museli nechat poslat domů pro další peníze. Jejich celková ztráta byla již šesticiferná. Slaymaker se setkal s Awnsem, Wingreenem, Pickem a Creedem po snídani na hotelové verandě. Byl mimořádně rozzlobený.

„Dokud budu naživu a při smyslech tak už nikdy nevsadím na dalšího koně, kterého John vybere,“ řekl. „On si tyhle věci vymýšlí. V životě nedostal jediný skutečný tip.“

Na tom se všichni shodli a už chtěli odejít, když k nim dolehl Johnův hlas z chodby: „Dneska to dostaneme všechno zpátky.“

Vzdychli a otočili se k němu zády.

„No tak počkejte,“ řekl. „Vy vždycky vychladnete v nevhodnou dobu. Tohle je naše příležitost. Je to tutovka. Je to tak tajné, že vám ani nesmím říct jméno koně. Jen mi dejte peníze a já je vsadím spolu s mými.“

Sedl si a pokračoval v přesvědčování, dokud Slaymaker neprohlásil: „Já sem ale idiot. Kdyby se to rozneslo, tak nastane run na mou banku. Tohle bude určitě a zcela naposledy.“

Dali mu svoje peníze. Byl to třetí dostih. Nic víc jim neřekl. Koně se postavili do startovních boxů a oni stále nevěděli, který nese jejich peníze.

„Je to tam,“ řekl John. „Je to v pořádku. Nedělejte si starosti.“

John se díval na koně. Ostatní se dívali na něj.

Kůň jménem Leadbeater byl od startu ve vedení a zvítězil o čtyři délky. John se otočil s prázdným výrazem ve tváři.

„To je ten kůň?“ zeptal se Slaymaker.

„Ano,“ řekl John. „To je on.“

„Tak co se děje?“

„Nevsadil jsem na něj,“ řekl John.

„Cože jsi udělal?“

„To byl ten kůň,“ vysvětloval John. „Jenomže když jsem sem přišel, tak jsem dostal to, o čem jsem si myslel, že bude lepší tip a vsadil jsem na … No tak, počkejte!“

Nepočkali. Vstali jako jeden muž a nechali ho v Saratoze samotného. Té noci ve vlaku od něj začali dostávat telegramy. Dají mu svolení vsadit pět tisíc dolarů od každého na koně, který příštího dne určitě vyhraje v kurzu 50 ku 1? Roztrhali telegramy. Přicházelo jich více celou noc až do poledne příštího dne. Ani na ně neodpověděli. Ale ten kůň vyhrál a John samotný zruinoval polovinu bookmakerů v Saratoze.

To byl konec jejich návštěv na dostizích v tom roce. Parta byla příliš znechucená a Johnovi se nechtělo jezdit samotnému. Slaymaker řekl, že ze sázením na koně skončil navždy a zbytek se k němu připadl. Ovšem příští rok šli všichni sázet znovu.