Garet Garrett: Příběh železa a oceli (8)
Mises.cz: 27. prosince 2018, Garet Garrett (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0
Za nějaký čas byl Nový Damašek, stejně jako dvůr železárny, plný trosek, které Enoch Gib napínal až k jejich bodu zlomu. Někteří, jako Tom McAntee, byli důstojně pochováni na hřbitově. Jiní se bezcílně potulovali kolem.
Co se mezi tím stalo s Enochem?
Dosáhl prosperity, moci a bohatství a jeho duše zčernala. Už v dětství byl občas krutý. Tragédie Estheřina útěku zanechala na jeho tváři strašlivé znamení, které mohli všichni vidět. Poté se stal, jak Damaščané říkali, nepřirozeným. Tím slovem charakterizovali a soudili jeho chování; nikdy mu neporozuměli. Nedokázali by říct, v čem jeho nepřirozenost spočívá. Jeho činy nebyly nepřirozené samy o sobě, ani ve svém souhrnu nebo stupni. Byly nepřirozené, když je dělal on. Nevěřil v přátelství; neznal ho a pochyboval o jeho existenci. Nevěřil ani v lásku, ačkoliv z jiného důvodu.
Esther miloval.
Muž, který byl v lásce smrtelně raněn, se může dopustit téměř čehokoliv. Je nemocnou kořistí pro kukaččí ženu ochotnou naklást své vejce do cizího hnízda. Stačí, když se ho jemně dotkne svými prsty, bude držet jazyk za zuby a vydávat konejšivé zvuky a on se k ní hned přimkne.
Ovšem Jonet, dcera kováře Gearharda, nebyla tím druhem ženy. Nedokázala vydávat takové zvuky. A vypadalo poněkud nepřirozeně, že by si Enoch měl vzít za ženu právě jí. Žádná stránka jeho povahy se k ní nehodila. Podle místního mínění byla tato dívka trochu divná. Muži jí nechávali být, protože se vedle ní cítili nesví. Její fantazie jí unášely kamsi do předvěkých časů. Občas byla spatřena hluboko v lese, jak si zpívá a tancuje, jako by nebyla sama. Pojmenovávala stromy a rozmlouvala s neexistujícími věcmi. Měla černé vlasy a hnědé oči. Její tvář měla narůžovělou barvu rozpáleného železa. Enoch si jí vzal z náhlého popudu. Neproběhlo žádné dvoření ani námluvy. Pak se pustil do stavby usedlosti na západním kopci. Ta byla větší a ostentativně ošklivější než sídlo Woolwinů na kopci východním. Někteří řekli: „Aha! Tak se poučil. Žádná žena by nechtěla žít v tom pochmurném kamenném domě.“ Jiní říkali, že to vše nepodniká ani z moudrosti, ani z lásky k Jonet, ale ze zlosti vůči Bruno Mitchellovi, který sice byl bez viny na všem, co se přihodilo, ale přesto byl otcem Esther.
O zvláštnosti Gibova sídla se svého času hodně mluvilo. Bylo postaveno na zrcadlovém principu – tedy dvě poloviny oddělené pomyslnou osou. Obě se navzájem podobaly tak, jak se pravá ruka podobá levé. Byly zde dva přesně stejné portály, dvě vstupní haly, dva salóny, dvoje hlavní schodiště, dvě kuchyně a všechno ve dvojím provedení až na ohromný skleník s fontánou uprostřed, který odděloval obě části na jejich ose. Architekt z Filadelfie předpokládal, že zde budou žít dvě rodiny. Když zjistil, že to všechno bude pro jednoho muže a jednu ženu, kteří spolu ještě ani nejsou tak dlouho, aby měli dítě, nedokázal zakrýt svůj údiv.
„Co je na tom?“ řekl Enoch. „Nemá snad člověk dvě plíce, dvě ledviny a dvoje uši? A přitom by mu od každého stačilo jen jedno.“
Během času se pomyslná dělící osa stala reálnou. Procházela středem skleníku. Jonet žila v jedné části a on v druhé a nebylo zde žádné přecházení sem a tam – ne pro Jonet. Jejich dceru Agnes přivedly do jeho části chůvy teprve tehdy, když byla dost velká, aby mohla sama chodit. Ona jediná mohla tuto linii překračovat, jak se jí zachtělo, ale zpravidla musela být přinucena nebo uplacena, aby přešla na Enochovu stranu a pak vždy dychtila překročit jí zpátky.
Mezi Enochem a Mitchellem se o tématu Esther nikdy nemluvilo. Nějakou dobu pokračovali jako by se nic nestalo. Postupně si Mitchell začal uvědomovat, že na něj Enoch vyvíjí tlak, tichý a systematický. Neustále zvyšoval nároky na bankéřovy služby, dokud Mitchellovi v jejich vztahu nezbyl žádný zisk, a když na to Mitchell poukázal, tak mu navrhl jednoduché řešení – jejich vztah ukončit. Poté Enoch pozval bankéře z Wilkes-Barre, aby v Novém Damašku otevřeli banku a sám jim k tomu poskytl většinu kapitálu. Obchod ve městě se tak přirozeně přesunul do nové banky. Byla to Gibova banka, a Giba si museli předcházet všichni, kdo chtěli v Novém Damašku udělat nějaký obchod. Mitchellova bankéřská pověst byla otřesena a jeho naděje v železnou hvězdu pohasla. Na stará kolena se vrátil do Nové Anglie, aby tam dožil.
Říkalo se, že ho Enoch zlomil. Stejně by se dalo říci, že se Mitchell zlomil na Enochovi. Tímto způsobem by lidé mohli naznačit, že existuje určitý nepatrný rozdíl mezi Enochem Gibem a jinými muži – a to ten, že jedná nepřirozeně. Jeho city k Mitchellovi by byly jistě přirozené. Kdokoliv jim může porozumět. Byl to cit přenesený z Esther na jejího otce. Protože jí miloval, tak jí nedokázal nenávidět natolik, jak jeho zranění vyžadovalo; tudíž nenáviděl o to více jejího otce. Ale tam, kde by jiný muž dal svoje city jasným a nezaměnitelným způsobem najevo, je Enoch zakrýval na tak dlouho, že ho Mitchell přestal podezřívat. A když si uvědomil svůj omyl, tak už bylo příliš pozdě. Pokud by se Enoch vůči němu dopustil něčeho konkrétního a nerozumného, tak by se to zdálo přirozené. Místo toho na něj vyvíjel pomalý a smrtící hydraulický tlak. To ale nebylo všechno. Pomsta může vyžadovat působení dlouhodobé a nemilosrdné tortury. I tomu by se dalo porozumět. Ale Gib, který vykonával tento smrtící tlak, očividně necítil nic víc, než by člověk cítil při pohledu na test torzní tuhosti kusu železa, o kterém by dopředu věděl, že se nakonec musí zlomit. Kdyby si to užíval, kdyby z toho měl zlomyslné potěšení, to by ho učinilo lidštějším.
Charakterový rys, který se objevil již při jeho dětské hře s Aaronem, když mu zlomil ruku, nyní docházel svého naplnění. Měl v sobě zvláštní žádostivost vyzkoušet sílu všech materiálů. Pro tento účel vynalezl i různé mechanické pomůcky. Věděl na chlup přesně, co jeho železo vydrží při různých typech namáhání. Věděl, kolik síly je potřeba k rozdrcení cihly. Jeho první myšlenka při pohledu na cokoliv očividně byla: „Jaký to má asi bod zlomu?“ Jediný způsob, jak to zjistit, bylo vyzkoušet to. A lidé pro něj byli jako jakýkoliv jiný druh materiálu. Měl ohledně nich stejnou zvědavost. Kolik dokáží vydržet, než se zlomí? Protože u lidského materiálu je bod nejzazšího zlomu proměnlivým faktorem, musel to zkoušet znovu a znovu. Není ani zdaleka jisté, že tuto vášeň uplatňoval záměrně destruktivně. To, že nejzazší bod zlomu je také bodem destrukce, mu pravděpodobně nikdy nepřišlo na mysl jako tragický fakt.
O lidech mohl říct, že je jejich svobodným rozhodnutím jestli podstoupí jeho test. Nebyli povinováni měřit svou sílu s jeho. Přesto to dělali a dělali to tak, jakoby si ani nemohli pomoct.
Například jak si stál u svých dělníků? Nenáviděli ho. Proklínali ho. Jejich zranění byla jako otevřené boláky co se nikdy nezhojí. Vezměme si případ McAnteeho. Ten byl velmi známý a probíraný. Tom McAntee byl jedním z nejlepších slévačů na světě. Jednoho velmi horkého dne u slévačské pece, uprostřed žáru, s šesti sty centy železa bublajícími jako polévka na plotně, s voskovým povrchem a téměř připravenými na vytažení, Tom odložil nástroj, se kterým pracoval, zachvěl se, otřel si pod z čela a řekl, že má asi úpal a měl by jít domů. Enoch, který hlídal každé lití, tam stál. Zavolal Tomova pomocníka, aby převzal jeho nástroj a pak beze slova podal Tomovi modrý lístek. Význam modrého lístku byl tento: Každý muž v Gibově továrně dostával tři šance, pokud udělal chybu – tedy mohl být třikrát propuštěn. Poprvé dostal žlutý lístek. Ten znamenal, že se po třech dnech smí vrátit do práce. Druhé propuštění bylo s červeným lístkem. To bylo varování. Znamenalo to dva týdny bez práce. Pak mohl být znovu přijat. Potřetí to ale byl modrý lístek a to znamenalo konec. Pak už se nemohl vrátit nikdy. Takže McAntee byl propuštěn nadobro a to bylo bezprecedentní, jelikož to byl jeho první lístek, který dostal. Příští den poslal Enoch úředníka do McAnteeho domu s Tomovou výplatou. Přijala ho vdova. Tom byl mrtvý.
Muž, který zvedl Tomův nástroj a pokračoval v jeho práci, všichni muži ze slévačských a topičských čet, všichni muži v železárně a dokonce i horníci nahoře v horách – ti všichni byli pobouření a otřesení, a přesto ani jednoho z nich nenapadlo podněcovat stávku, nebo dát výpověď, nebo i jen přemýšlet nad výpovědí. Účinek tohoto incidentu byl ve skutečnosti takový, že zvýšil bod zlomu v celé organizaci. Ti, kteří již někdy dostali žlutý nebo červený lístek pokračovali třeba celé roky a umírali, aniž by dostali modrý. Lidé byli propouštěni. Téměř nikdy se nestalo, že by někdo dal výpověď. Proč? Protože se všichni daleko více než čehokoliv jiného báli Gibova pohrdání, které měl pro muže, co se zlomili. Dokázali snést jeho krutosti, ale nedokázali snést výsměch. A podivným způsobem se stalo, že muži sami sdíleli toto jeho pohrdání těmi, kteří se zlomili. Nepřiznali by to; tvrdě by se to snažili popřít. Přesto člověk nemohl odejít, aniž by se necítil méněcenný, nejen v očích tyrana, ale i v očích svých spolupracovníků.
Ďábel, který jim vládl, neměl žádný bod zlomu. Neustále dnem i nocí mezi nimi chodil, jako samotný pán zla a probouzel démony uvnitř nich – duchy, kteří ovládali jejich těla, děsili jejich duše a zatemňovali jim rozum. Čas od času se proti němu pozvedla rozčílená paže. Nikdy neucuknul, jen se pohrdavě zadíval. Paže pak poklesla. Za to člověku nikdy lístek nedal.
Mozky byly jiný problém. Zacházel s nimi odděleně, ačkoliv stejným způsobem a se stejnými následky. Kterýkoliv ambiciózní mladý muž, co se chtěl pustit do železářského podnikání, byl u něho vítán. Mohl začít odzdola v železárně a vypracovat se do kanceláře nebo začít v kanceláři a dopracovat se do železárny. Rychlá cesta vedla oběma směry. Pokud přežil tvrdý výběr odehrávající se na dolních příčkách žebříku, tak mohl počítat s tím, že se během několika let stane minoritním partnerem. Podíl jedno nebo dvě procenta na obchodech byl daleko větším stimulem než mzda. Jak se společnost rozšiřovala, počet minoritních partnerů stoupal. Mohlo jich být šest až osm najednou a všichni se snažili udržet krok s Enochem. Vynořovali se jako roje jisker, aby na krátkou dobu zazářili a pak opět upadli do temnot. Spotřeboval je a pak se jich zbavil.
Za nějaký čas byl Nový Damašek, stejně jako dvůr železárny, plný trosek, které Enoch Gib napínal až k jejich bodu zlomu. Někteří, jako Tom McAntee, byli důstojně pochováni na hřbitově. Jiní se bezcílně potulovali kolem. Nejvýraznější mezi nimi byli bývalí partneři. Všem zůstaly slušné domy a dost majetku, ze kterého mohli být živi. Obchod to byl v materiálním ohledu ziskový. Byli ale vyčerpaní, vyhořelí a třaslaví. Vypadali stařeji než starý Enoch i když byli v polovině jeho věku a měli vyplašený výraz v očích.
Město se stalo bohatým a slavným. Železárna byla zdrojem jeho velikosti. Zde byly válcovány první Americké železniční kolejnice. Dvacet let byly těmi nejlepšími železnými kolejnicemi na světě. Železné hřebíky byly odsekávány z železných listů, jako sladkosti z tureckého medu. Pak přišla občanská válka a železo, u něhož byly náklady na výrobu deset dolarů na tunu, se nyní začalo prodávat za padesát až šedesát dolarů.