Gemeinnutz geht vor Eigennutz (2) - zemědělství

Mises.cz: 10. října 2019, Vladimír Krupa, komentářů: 0

„Pokud Německý stát nezajistí dostatečný životní prostor pro německý lid, všechny naděje sociálního pokroku zůstanou jen utopickými sliby bez reálné hodnoty.“ Adolf Hitler, Zweites Buch, str. 144.

Zemědělství mělo v nacionálně-socialistickém ideovém systému velmi významné místo. Mísila se tu romantika 19. století vnímající vesnický a zemědělský životní styl jako ten nejzdravější element národního života s nejtěsnějším vztahem k rodné půdě, „rasová čistota“ – židé, kterým bylo od středověku zakázáno vlastnit nebo pronajímat si půdu, byli mezi zemědělskou populací zastoupeni jen minimálně. Dále důraz na zajištění potravinové soběstačnosti, která byla viděna jako základní podmínka pro další národní rozvoj a z toho plynoucí doktrína o nedostatku „životního prostoru“, čímž se myslel především nedostatek obdělávatelné půdy.

Zemědělský sektor ve dvacátých a třicátých letech v Německu zaměstnával ještě 29 % z veškeré pracovní síly (podle sčítání lidu 1933) a jeho podíl na národním produktu byl okolo 20-25% - významem srovnatelný s celkovou výrobou uhlí a oceli. Velká část těchto lidí hospodařila na malých výměrách sotva dostatečných k uživení jedné rodiny. Poměr velikosti zemědělské populace k výměře obdělávatelné půdy byl v rámci Evropy nepříznivý* a i tento faktor vedl již během devatenáctého století k masové ekonomické emigraci. Mezi lety 1820 až 1870 odešlo z Německých zemí do USA 7,5 milionu lidí (dnes žije v USA 44 milionů lidí, kteří uvádí německé předky). Toto bylo nacionalisty vnímáno jako ztráta a oslabení národa, protože odchozí migranti se asimilovali do americké kultury a byli pro Německo a německý národní život efektivně ztraceni. Z toho plynula závist vůči Británii a do určité míry Francii a jejich koloniálním državám, kde si nově příchozí zachovávali kulturu, jazyk a příslušnost ke své mateřské zemi. A názor, že takové uspořádání je vůči Německému národu nespravedlivé (že ostatní velké národy mají kde usidlovat svou „přebytečnou populaci“, kdežto Němci o svojí „přebytečnou populaci“ přicházejí) byl rozšířený i široko mimo nacionálně-socialistický okruh a existoval dříve, než byla založena strana.

NSDAP slavila své nejvýraznější volební úspěchy v severních a severovýchodních zemědělských oblastech Německa. Ve Šlesvicko-Holštýnsku, Východním Prusku a Pomořansku. Z výčtu všech těchto faktorů je tedy evidentní, že jestli se někde prioritně projeví nacionálně-socialistické názory na řízení hospodářství, bude to právě v zemědělství.

V prvních Hitlerových vládách od ledna 1933 do června 1933 měl resort zemědělství na starosti předseda nacionální strany DVNP Alfred Hugenberg. Program nacionalistů pro zemědělství měl s představami NSDAP řadu shodných prvků (Goebbles si v deníku stěžuje, že jim zde nacionalisté vykrádají myšlenky). Hugenberg ve funkci stihnul zavést totální protekcionismus – do Německa bylo zakázáno soukromě dovézt jakékoliv zahraniční potraviny. O dovozech mohla rozhodnout jen vláda a to jedině tehdy, když došla k názoru, že poptávku po potravinách nebude možné uspokojit z domácích zdrojů. V potravinové oblasti se německá ekonomika odřízla od okolního světa již počátkem roku 1933 a byla to první ochutnávka agresivní a jednostranné politiky, ačkoliv zatím omezené na obchodní oblast.

Dalším Hugenbergovým dítětem byl státní intervenční fond, který garantoval zemědělcům minimální výkupní ceny jejich produkce.

Hugenberg rezignoval v létě 1933 v marné naději, že tím způsobí pád vlády a zastaví nacistický nástup k moci. (Místo toho byla DVNP zakázaná a rozpuštěná a Hugenberg přišel o celé svoje mediální impérium – noviny, nakladatelství, filmovou společnost UFA - vše byl nucen přenechat Goebblesovu ministerstvu propagandy). Na jeho místo nastoupili kovaní nacističtí ideologové – Richard Walther Darré a Herbert Backe. To je v kontrastu s průmyslem a financemi, které v této fázi nacistické vlády spravoval ze své dvojí funkce ministra průmyslu a guvernéra Říšské centrální banky Hjalmar Schacht jako „nestranický“ odborník.

26. září 1933 předložil Darré zákon o privilegovaných rodinných statcích Erbhofgesetz. Ty nemohly být zastaveny, prodány nebo rozděleny mezi více dědiců a byly chráněny proti nárokům věřitelů. To se týkalo asi 35 % zemědělských výrobních jednotek. Poté byl i celý zbytek zemědělského sektoru vyjmut z tradičních možností hypotéčních půjček na zástavu pozemků nebo hospodářských budov a věřitelé zemědělců ztratili možnost vymáhat pohledávky exekucí na jakoukoliv část majetku týkající se zemědělské produkce.

Účelem tohoto zákona bylo ochránit zemědělce jako „zdroj zdravé krve Německého lidu“ před dluhy a tržními silami a zajistit, aby se v jejich rodinách udržely statky předávané z generace na generaci.

Dalším krokem v září 1933, který učinili Darré a Backe, bylo vytvoření organizace Reichsnährstand (RNS). Lze bez přehánění říci, že založení této organizace, která centrálně určovala veškeré zemědělské ceny a stanovovala výrobní kvóty, znamenalo konec volného trhu s potravinami uvnitř Německa. Zemědělství tímto krokem bylo vyjmuto z působení tržních sil a podřízeno politické kontrole.

Tato kontrola měla podobu nejen centrálního stanovování cen a výrobních kvót, ale přímého institucionalizovaného dozoru nad produkcí, skrze který RNS kontrolovala každé pole, každý chlívek a každou stodolu v zemi. Ve všech 55 000 vesnicích v Německu byl ustanoven Orstbauernführer, který dohlížel a organizoval každodenní aktivity v obci. Nad Orstbauernführerem byl krajský vedoucí Kreisbauernführer a nad ním zemský vedoucí Landesbauernführer. RNS se nestarala jen o samotnou produkci, ale i o řádnou propagandu, „výchovu“ a vzdělávání zemědělců a o kulturní vyžití v obcích, na což měla značný rozpočet (všichni zemědělci v Německu odváděli „členský poplatek“).

Jednou z největších kulturně-propagandistických akcí Třetí Říše byl festival dožínek pořádaný RNS každoročně prvního října na Bückebergu nedaleko Hamelinu a vlastního Darrého statku. V roce 1937 měl návštěvu 1,2 milionu lidí – větší účast, než jakákoliv jiná nacionálně-socialistická ceremonie včetně stranických sjezdů v Norimberku. Hitler zde od zemědělského stavu dostával korunu krále sklizně.

RNS se neomezovala jen na samotné zemědělské statky, ale rozprostřela se i do přidružené výroby a podniků. RNS převzala a provozovala zemědělské družstevní záložny, které zemědělcům poskytovaly zvýhodněné úvěry (a po zrušení možností získat hypotéku na pozemky a zemědělské nemovitosti byly jedinou možností půjček), družstevní prodejny, kam sedláci dodávali produkci, mlýny, mlékárny a další podniky, kde se potraviny zpracovávaly a dodávaly do měst. Zde kontrola nebyla exkluzivní – RNS se o ni dělila s průmyslovými skupinami Hjalmara Schachta a relevantními profesními cechovními organizacemi řemeslníků. Ovšem vliv RNS byl největší, protože plně kontrolovala ceny, které všichni platili za dodávky vstupů.

RNS měla pod svojí přímou kontrolou nejméně 25% Německého hospodářství a byla, jak se Darré chlubil, největší ekonomickou jednotkou na světě s ročními prodeji více než 30 miliard marek.

V letech 1933 a 1934 při každé příležitosti tlačil Darré model RNS jako vzor pro organizaci celého národního hospodářství. V roce 1934, po rezignaci Kurta Schmitta (ministr průmyslu 29. 6.1933 – 3. 8. 1934, ředitel pojišťovny Alianz), se šířily zvěsti, že by měl Darré převzít i ministerstvo průmyslu. Přední propagátor autarkie Ferdinand Fried zveřejnil ve stejné době návrh na spojení veškeré průmyslové výroby do organizace RNS. Místo volněji propojeného systému kartelů a průmyslových skupin měla být rozhodnutí o cenách, investicích a výrobních kvótách soustředěna do jednoho místa.  

Tento plán se v roce 1934 ještě neuskutečnil vlivem dvou faktorů. RNS zabředla do vážných problémů, se kterými si sama nedokázala poradit, a Hjalmar Schacht spolu s průmyslníky dokázal tyto problémy využít pro vytvoření účinné opozice k podobným návrhům.

Když v roce 1933 RNS zahájila svou činnost, bylo to uprostřed rekordně bohaté sklizně. RNS si zajistila svou popularitu u zemědělců tím, že tuto rekordní produkci vykoupila za velmi velkorysé ceny – minimálně za dvojnásobek cen zemědělských komodit na mezinárodních trzích.

Na jaře 1934 se pak tyto vysoké výkupní ceny promítly do koncových cen potravin a došlo k inflaci, která vzbudila neklid a na některých místech i paniku u lidí, kteří měli ještě v živé paměti inflační vývoj z dvacátých let. V hlášeních gestapa se objevují případy, jako vlna panických nákupů potravin v Hamburku poté, co během jednoho měsíce došlo k 10% nárůstu cen, 140 zatčených v Berlíně po nepokojích u místních potravinových obchodů, nebo to, že v Dortmundu zedníci parodují oficiální „hitlerovský pozdrav“ ironickými způsoby jako „Heil 3,5 říšské marky“ na což byla odpověď „Brambory za 3,75“. 

Není navíc pochyb o tom, že v této době, kdy ještě nebyla úplně vyřešena nezaměstnanost, platil režim za nárůst cen potravin vysokou politickou cenu. „Hospodyňky na trzích většinou drží jazyk za zuby. Ale když si některá z nich začne hlasitě stěžovat – k čemuž dochází často – tak se neozve nikdo, kdo by se s ní hádal,“ hlásilo gestapo z Potsdamu.

Všechny tyto problémy roku 1934 vytvořily jeden pozoruhodně trvalý efekt – od této chvíle dostala RNS jako prvořadé politické zadání udržet ceny potravin na stejné úrovni a to platilo až do konce Třetí říše. Stabilní ceny potravin byly pokládány za nutnost pro zachování autority režimu a podpory populace.

Navíc bylo jasné, že sklizeň roku 1934 bude daleko chudší než v roce předchozím a tak musel Darré 21. července na vládě žádat svého politického rivala Hjalmara Schachta o přidělení deviz ve výši 1,6 milionu marek denně, aby bylo možné ze zahraničí dovézt nejnutnější obilí a krmivo. Jinak by bylo nutné zavádět drastická omezení ve spotřebě, což vzhledem k situaci veřejného mínění byla vysoce neatraktivní možnost. Nutnost zajistit dovozy pokračovala i v dalších letech hubenějších sklizní – v roce 1936 musel režim dovézt 1 milion tun obilí a v roce 1937 1,6 milionu tun. Darrého pozice v nacistické hierarchii tím byla oslabena. Naopak Schachtova moc dočasně stoupla. Schacht používal problém dovozů potravin a vyčerpávání rezerv zlata a zahraniční měny, které podle Hitlerových instrukcí měly sloužit výhradně k dovozům surovin nezbytných ve zbrojním průmyslu, jako politickou zbraň proti Darrému a obviňoval ho z toho, že vytvořil nefunkční byrokratické monstrum. Darré na oplátku o Schachtovi šířil pomluvy, že je tajným svobodným zednářem. 

Darré, který nyní neměl k dispozici možnost motivovat zemědělce k navýšení produkce zvýšením výkupních cen, se rozhodl vzít problém propagandistickým útokem. Na dožínkovém festivalu 1934 byl vyhlášen celonárodní „Boj o zrno“ (Die Erzeugungsschlacht). Vše mělo být podřízeno zvýšení sklizně v roce 1935. RNS byla zmobilizována, bylo uspořádáno 400 000 schůzí, na kterých byly rozdány miliony letáků zdůrazňujících nutnost zvyšování efektivity produkce. RNS dostala na svoji propagandu mimořádný příděl peněz z rozpočtu a vrhla se na ní s militantní rétorikou. Sedláci nyní byli prohlášeni za „úderné jednotky“ v boji o zrno. Novým sloganem RNS, který visel na transparentech ve všech vesnicích, bylo „Die Erbhof-bauern vor die Front!“ Na výpomoc v zemědělství byly zmobilizovány městské děti z Hitlerjugend a BDM.

Vzhledem k omezením, které před RNS byly postaveny (zmrazené ceny, limitované dovozy) byly výsledky tohoto úsilí vždy daleko za ambicemi. Problém byl těžko řešitelný obzvláště v oblasti produkce tuků, masa, mléka a másla. Většina sice i před krizí a nástupem nacionálně-socialistického režimu pocházela od zvířat chovaných v Německu, ale vysokých výnosů ve dvacátých letech bylo dosahováno využitím dovážených vysoko proteinových krmiv, jako sója a burské ořechy. S jejich pomocí bylo možné zvýšit dojivost krav na 2200 litrů ročně a u nejlepších kusů až na 4 000 litrů. Se zavedením devizové kontroly a omezením dovozů klesla do roku 1936 u hospodářských zvířat konzumace proteinů na 50 % a karbohydrátů na 30 % toho, co bylo k dispozici v roce 1928. Po roce 1933 Říšská banka na dovozy olejnatých plodin nikdy nepřidělila více než 260 milionů marek ročně – polovinu toho, co za Výmarské republiky.

Za kvalitní dovážená krmiva neexistovala žádná adekvátní domácí náhrada. Nedostatek tuků a masa byl od roku 1935 až do konce režimu v Německu trvalým jevem a při nemožnosti zvýšit ceny se RNS musela uchylovat k více či méně skrytým formám přídělových systémů. Německému dělníkovi, který teď získal práci, sice nehrozilo hladovění, ale za svou mzdu si nemohl ke konzumaci koupit to, co by bylo možné v letech 1927-28 a to přesto, že při stanovených cenách a mzdách by na to formálně měl.

Na straně spotřeby se režimní propaganda soustředila na vychvalování předností střídmého životního stylu. V tom bylo využito Hitlerovo vegetariánství. Každý Němec se jednou do měsíce měl uskromnit a spokojit se s jedním chodem nemasitého jídla – a ušetřené peníze darovat na program Zimní pomoci (Winterhilfswerk). Eintopfsonntag byl oficiálně zaveden do restaurací a jídelen a byly na něj upozorňovány i domácnosti.         

Trhliny v podpoře politik RNS se začaly objevovat mezi samotnými zemědělci, o čemž informují zprávy gestapa. Sedláci určitě měli důvody cítit se omezováni více než kdykoli dříve v dobách míru. V prvních dvou letech vlády Nacionálních socialistů bylo vydáno v zemědělství 250 nových vyhlášek a regulací: jedna regulace každé tři dny. 

Nejméně oblíbenou byla pravděpodobně povinnost dodávat denní kvóty mléka do mlékáren patřících RNS. Denní dodávání čerstvého mléka a másla na městský trh bylo pro sedláky tradičně zdrojem každodenní hotovosti. RNS sice platilo za dodávky také, ale nižší centrálně stanovenou cenu, než jakou by byli ochotni platit lidé ve městech při přímém prodeji. Odhaduje se, že např. v oblasti Hamelin jen toto nařízení připravilo jednotlivé statky až o 2 000 marek ročně.

V září 1935 odhalilo gestapo v oblasti Wesermunde tzv. „mléčnou stávku“ poté, co bylo upozorněno na neobvykle nízké dodávky mléka. Při silniční kontrole byli chyceni dva sedláci, co na černý trh ve městě pašovali 44 kg másla.

Situaci mezi zemědělci dokumentuje Günter Reimann následujícími příklady:

„Herr V. je jedním z velkých pozemkových vlastníků ve Východním Prusku. Je to konzervativní starší pán, který býval hrdý na to, jak je vlastním nezávislým vládcem na velkém pozemku a má zde patriarchální vztahy se svými zaměstnanci. Jako zapálený německý nacionalista si byl po nástupu Hitlera jistý, že země byla „zachráněna před Bolševiky a Židy.“ Nikdy se mu ani nesnilo, že nový režim bude zasahovat do jeho Bohem – daných práv vlastníka daleko více, než předchozí sociálně-demokratická vláda, kterou nenáviděl. Protože nebyl schopen se rychle zorientovat ve změnách, které se udály, nepřizpůsobil se stále rostoucím požadavkům vládnoucí strany. Brzy tak měl roztržku s místním stranickým vedoucím, kterým pohrdal jako povýšencem. Stranický vedoucí lámal jeho zatvrzelého ducha všemi způsoby, které se v houštině vyhlášek a regulací naskýtají.

Již tu nebyl Hindenburg, který, jako prezident Říše a vrchní velitel armády, by jistě vyslyšel stížnosti svého junkerského přítele a intervenoval by v jeho prospěch. Herr V. se musel poučit z trpké zkušenosti, že v Německu již není žádný soud nebo úředník, který by ho chránil a začal tak mít strach z toho, co s jeho statkem bude. Navštívil svého přítele, bankéře Z, kterému se vyznal:

„Chtěl bych investovat do něčeho bezpečného, do něčeho, na co by nedosáhl stát a strana. Za starých časů jsem nikdy nechtěl spekulovat nebo kupovat akcie. Teď by mi to nevadilo. Ovšem jako nejlepší možnost vidím koupi farmy v Jižní Africe. Možná už moje další sklizeň bude příliš malá a pak mě obviní ze „sabotáže“ a na statek mi nasadí nějakého nuceného správce – člena strany. Chtěl bych se pro takový případ pojistit, abych měl kam jít, jestli se strana rozhodne vzít mi můj majetek.“

Bankéř pak byl nucen informovat svého přítele, že žádná taková legální cesta k úniku neexistuje. Stát mu nedovolí opustit Německo s více než deseti markami. Jižní Afrika je mu uzavřena a bude muset zůstat tam, kde je.“ (str. 10 – 11)   

„Jeden zemědělec byl zatčen a postaven před soud za to, že opakovaně prodával svého starého psa společně s prasetem. Když se u něj zastavil pro prase nějaký soukromý kupec, byl dohodnut prodej podle oficiálních pravidel. Kupec by se zeptal: ‘Kolik za to prase?’ Prohnaný zemědělec odpověděl: ‘Nemůžu prodat za víc, než je úředně stanovená cena. Ale kolik byste dal za tohohle psa, kterého chci taky prodat?’ Pak by zemědělec s kupcem nemluvili o ceně prasete, ale o ceně za psa. Když se dohodli, tak kupec dostal psa společně s prasetem. Cena prasete by byla zaznamenána ve smlouvě podle pravidel, ale kupec zaplatil hodně za psa. Poté kupec psa pustil a ten se vrátil ke svému starému pánovi, pro kterého byl skutečným pokladem.“ (str. 68)

Režim tomuto a podobným obcházením svých vyhlášek čelil policejní kontrolou – boj proti černému trhu od konce roku 1934 do vypuknutí války zaměstnával více kapacit gestapa než boj proti politickým odpůrcům režimu. Byli zde tajní agenti, kteří prováděli namátkové „kontrolní nákupy“ stejně jako pravidelné kontroly všeho, co bylo přepravováno v dopravních prostředcích. Pokud charakterizujeme atmosféru např. let 1936 a 1937 jako policejní stát, kde je vysoká pravděpodobnost, že vás při cestování budou různé policejní složky zastavovat, legitimovat a prohledávat, děje se to daleko více kvůli pašovanému máslu, než kvůli tomu, že by u vás očekávali např. komunistické letáky.

Všechny tyto nedostatky, tak typické pro centrálně plánovaný systém, ovšem sloužily Hitlerovi jako důkaz potvrzující jeho teorii nedostatku životního prostoru a toho, že jejich řešením bude územní expanze. Nikdy se nezamyslel nad takovými triviálními záležitostmi, jako jaký dopad má na zemědělskou produkci cenová kontrola, jaké ztráty působí výkupy potravin za dvojnásobek světové ceny, co a kde naruší systém kvót a devizová kontrola. Nastal tak cyklus sebenaplňujících se předpovědí – čím více nacisté do zemědělství zasahovali, tím větší problémy zde rostly a čím větší problémy zde rostly, tím větší to byl důkaz, že s expanzivními výboji za získání další půdy nejde dále otálet, a že jedině to přinese jejich konečné řešení.

Jak napsal o nacistické mentalitě von Mises:

„Jedinou německou ingrediencí v nacismu je jeho touha po dobytí životního prostoru (Lebensraum). A ani to není výlučně německá specialita, ale shoduje se s ideami, kterými se řídí politiky vlivných stran i v jiných zemích. Jsou to ty strany, které prohlašují příjmovou nerovnost za hlavní problém. Nacisté dělají totéž. Nacisty charakterizuje fakt, že nejsou smířeni se stavem věcí, v němž jsou Němci navždy odsouzeni k ‘uvěznění’, jak říkají, na relativně malém a hustě osídleném území, kde musí být produktivita práce nižší než v relativně řidčeji osídlených zemích, které jsou obdařeny většími přírodními zdroji. Jejich cílem je spravedlivější distribuce přírodních zdrojů země. Jako ti, kteří ‘nemají’, se dívají na majetek bohatších národů, které obsadily větší kusy zemského povrchu, se stejnými pocity, s nimiž se mnoho lidí dívá na vyšší příjmy svých vlastních krajanů. „Pokrokáři“ v anglosaských zemích tvrdí, že „svoboda nemá žádnou cenu“ pro ty, kteří mají relativně málo majetku. Nacisté dělají totéž v mezinárodních vztazích. Podle jejich názoru jediná svoboda, která stojí za to, je Nahrungsfreiheit (tj. potravinová soběstačnost). Jejich cílem je získání teritoria tak velkého a s tolika přírodními zdroji, aby mohli žít v hospodářské izolaci, ale přitom se stejnou životní úrovní, jakou mají ostatní národy. Považují se za revolucionáře bojující za svá přirozená práva proti nespravedlivým nárokům reakcionářských národů.

Pro ekonomy je snadné odhalit omyly nacistických doktrín. Ale ti, co pohrdají ekonomií jako ‘reakcionářskou a ortodoxní’ a vzhlíží přitom k mylným plánům socialismu a ekonomického nacionalismu, by měli s jejich odmítnutím velké problémy. Nacismus není totiž nic jiného, než konzistentní aplikací jejich vlastních socialistických doktrín na podmínky relativně hustě osídleného Německa.“

Další díl bude následovat  – Průmysl a finance. Pokud se Vám líbil tento článek, můžete podpořit tvorbu dalších svým příspěvkem:

Bitcoinová adresa: 1FmDRr3TAd7484f1d4cxkdJ5rjwuuzF9sG
Litecoinová adresa: MKRsUtJd57hNJ3g2EBkR6kPmWPxuooMPPY
Coinbase: krupav@seznam.cz
Bankovní účet: 1727943143/0800

Pozn.:

*

Statistisches Jahrbuch für das Deutsches Reich 1937

Zdroje:

Adam Tooze: The Wages of Destruction
Günter Reimann: The Vampire Economy
Allan Bullock: Hitler and Stalin, paralel lives