Gemeinnutz geht vor Eigennutz

Mises.cz: 03. října 2019, Vladimír Krupa, komentářů: 8

Díl I - Úvod

Drtivou většinu čtenářů zde nepřekvapí, pokud dojdeme k závěru, že nacionální socialisté jsou to, co o sobě sami v názvu tvrdí – jednou z verzí socialismu. Že jejich symbol – rudý prapor socialismu spojený s hákovým křížem nacionalismu – má v sobě onu rudou socialistickou část zcela oprávněně. Přesto pokud dnes někdo otevře některé populárně-historické práce, jako je Hitler and Stalin, paralel lives od Alana Bullocka, tak se dočte o této revizionistické kontroverzi:

„Argumentuje se tím, že Hitler neměl žádnou specifickou hospodářskou či sociální politiku. Třetí říše nepředstavovala revoluční transformaci Německé společnosti a hospodářství. Obojí si zachovalo kontinuitu s předchozím obdobím. Antikapitalistické prvky v nacionálně-socialistickém programu byly ignorovány: nedošlo na znárodnění bank a velkých korporací, obchodní domy nebyly uzavřeny a velké (nežidovské) majetky nebyly rozbity. Korporativistické ideje, které se těšily velké podpoře středních tříd, byly opuštěny, jakmile se Nacisté dostali k moci. Odbory a kolektivní vyjednávání bylo potlačeno, mzdy byly drženy nízko. Velcí kapitalisté zůstali na svých pozicích, řídili hospodářství a inkasovali velké zisky ze znovuvyzbrojování a války. Nacisté tak nepředstavovali (socialistickou) revoluci, ale kontrarevoluci, Německou formu fašismu.“ (str. 346)

Bullock zde shrnuje pohled levicových nebo s levicí sympatizujících badatelů a propagandistů. Co se týče ostatních autorů, tak lze udělat přehled nejobvyklejších charakteristik nacionálně-socialistického hospodářství:

Avraham Barkai: Nazi Economics: Ideology, Theory, and Policy

Nacistická strana s Hitlerem v čele měla skutečnou řídící pozici. Velcí kapitalisté a koncerny měli určité úlevy a prostor k manévrování, ale to bylo dovoleno jen za účelem efektivnější produkce. Nacisté efektivně vykonávali stranickou diktaturu nad průmyslem.

Nacisté dosáhli poklesu nezaměstnanosti masivní Keynesiánskou stimulační politikou, když jejich státní výdaje vzrostly více, než u kteréhokoliv jiného průmyslového státu. Nacisté omezili dividendy, které akciové podniky směly vyplatit akcionářům. Prakticky veškerý zisk podniků musel být buď reinvestován podle pokynů Říše, nebo uložen do státních dluhopisů. Nacisté zavedli kompletní cenovou kontrolu, byť při jejím uplatňování byli poněkud pružnější, než komunisté v Sovětském svazu.

Rozdíl, který Barkai vidí mezi nacistickou politikou a levicovým socialismem, spočívá v tom, že podle jeho názoru nacistická ideologie klade větší důraz na kompletní poslušnost autoritě vůdce, zatímco levicový socialismus zdůrazňuje rovnost.

Timothy Mason: Primacy of Politics: Politics and Economics in National Socialist Germany      

Ve Třetí říši byl zájem průmyslníků přísně podřízen (a ve vleku) zájmu vedení státu. Kapitalistická hospodářská struktura byla nacistickou politikou rozbita na jednotlivé části a účinnost lobování nebo jednotného postupu kapitalistů proti tomu, co si usmyslel režim podniknout, s postupujícím časem ve Třetí říši klesala. Po roce 1936 byli průmyslníci efektivně vyloučeni z rozhodovacích procesů o zásadních otázkách státní politiky. Ačkoliv všichni velcí němečtí průmyslníci byli pro snižování mezd, režim jejich přání ignoroval a místo toho se snažil o zvyšování životního standardu pracujících tříd.

Mason se tímto v šedesátých letech dostal do sporu s východoněmeckými historiky Eberhardem Czichonem, Dietrichem Eichholtzem a Kurtem Gossweilerem, kteří napsali, že kdyby měl pravdu, znamenalo by to „kompletní popření Marxistické analýzy.“ (Timothy Mason byl původně Marxista)

Richard Overly: War and Economy in the Third Reich 

„Ačkoliv (kapitalistické podniky) byly stále schopny ze systému profitovat, byly nuceny tak činit jen za podmínek, jaké strana nastavila. Úroveň zisků a investic byla určená státem a podmínky favorizovaly státní projekty… Racionální ekonomická kalkulace ustoupila politice.“ (str. 106) 

„Dlouhodobě se nacisté pohybovali směrem k Novému hospodářskému řádu, kde hospodářství kontrolovala strana skrze byrokratický aparát technokratických expertů, a primární byly politické zájmy. Tím se podobal systému, který vznikl v Sovětském svazu.“ (str. 118)

Peter Temin: Soviet and Nazi economics planning in the 1930s

„Hospodářské plánování pod Stalinem a Hitlerem ve třicátých letech bylo v zásadě totožné jak v procesu, tak ve výsledcích. Oba hospodářské systémy používaly státem stanovené ceny a donucení jako integrální součást spíše chaotického procesu alokace zdrojů; spotřeba byla v obou zemích obětována investicím do těžkého průmyslu. Oba hospodářské systémy lze tak charakterizovat jako socialistické a socialismus ve třicátých letech nebyl ničím jiným, než vojenskou mobilizací.“ (str. 1)

Peter Temin je jedním z mála, který se nebojí aplikovat přímo termín socialismus a, jak si ukážeme dále, s jeho pojetím se lze plně ztotožnit, protože používá konzistentní ekonomickou definici socialismu.

Termin ve své práci „přináším argumenty, že mezi plánovacími procesy v těchto dvou systémech lze nalézt řadu shodných prvků. Tyto shody plynou z používání cenové regulace a systému donucení. Plánovaní v Sovětském svazu bylo daleko chaotičtější a plánování v Německu daleko lépe zorganizováno, než jaký o tom panuje všeobecný dojem.“

„Z toho plynou následující závěry. Reálné socialistické plánování ve třicátých letech mělo charakter vojenské mobilizace, oproti socialismům Západních teoretiků nebo poválečné Jugoslávie. Ačkoliv toto není nový poznatek, v současné diskusi o Sovětském hospodářství je více opomíjený a zaslouží znovu zdůraznit (Gregory and Stuart, 1990). Zadruhé Nacistický hospodářský systém má mnoho společných charakteristik s dominantním socialistickým hospodářským systémem své doby. Národní socialisté byli tudíž socialisty i v praxi a nejen v názvu.“ …

„Je omylem myslet si, že (kvůli znárodnění) mělo Sovětské vedení nad svým hospodářstvím větší kontrolu, než Nacisté. Oba systémy se zmítaly ve stejných zmatcích ... a byly obětí rozmarů chaotických přebujelých byrokracií.“ (str. 2-3)

Michael von Prollius: Wirtschaftssystem der Nationalsozialisten 

Autonomie podnikatelů ve Třetí říši byla omezena na vnitřní organizaci jejich podniků a soukromé vlastnictví nemělo mnoho reálného obsahu. Všechny vztahy firem k okolnímu světu byly podřízeny státnímu vedení. (str. 229-31, 279-77)

Peter Hayes: From Cooperation to Complicity, Degussa in the Third Reich

„Prohlášením čtyřletého plánu v roce 1936 byla „nepřímá socializace“, které se průmyslníci tak obávali v době Výmarské republiky, zpečetěna jako zřídka zpochybňovaná realita Nacismu.“ (str. 114)

Christoph Buchheim and Jonas Scherner: The Role of Private Property in the Nazi Economy: The Case of Industry

„Dnes jsou jen malé pochyby o tom, že tvrzení o průmyslnících jakožto o rovnocenném spojenci Nacistické strany při utváření osudu Německa, není dobře podložené. V tomto smyslu měla politika dozajista převahu nad průmyslovými zájmy, jak to vyjádřil Mason.“ (str. 394)

Günter Reimann: The Vampire Economy

„Totalitní stát zásadně proměnil podmínky obchodního života.“

„Starý typ kapitalisty, který se drží tradičního konceptu vlastnických práv, je za vlády nacismu odsouzen ke zkáze. Volkischer Beobachter předpovídá příchod „nového typu člověka, který si bude libovat v tom, že může „žít nebezpečně“ a který svou efektivitou vytvoří svobodu jednání sám pro sebe.“ (str. 9)

„Dekret 28. 2. 1933 anuloval článek 153 Výmarské ústavy, který zaručoval soukromé vlastnictví a omezoval zásahy do soukromého vlastnictví podle určitých právně definovaných kritérií … Koncepce vlastnictví prošla zásadní změnou. Individualistická koncepce státu – plod liberálního ducha – musela ustoupit konceptu, že zájem celku stojí před zájmem jednotlivce (Gemeinnutz geth vor Eigennutz)." (Jahrbuch des Oeffentlichen Rechtes der Gegenwart, Otto Koellreuther (1935), str. 267.)

„Vláda v totalitním státu by nebyla „autoritativní“, kdyby soudy stále fungovaly se stejným stupněm nezávislosti, jako v liberálním kapitalismu.“ (str. 12)

„Fritz Nonnenbruch, finanční editor Volkischer Beobachter, prohlásil: „Neexistuje zákon, který by mohl vázat Stát. Stát dělá to, co považuje za nezbytné, protože k tomu má autoritu. … Další fází Nacionálně-socialistické politiky bude nahrazení kapitalistických zákonů politikou.“ (Fritz Nonnenbruch, Die Dynamische Wirtschaft, 1936, str. 114.)

Walter Eucken: Teorie centrálně řízené ekonomiky: Analýza německého experimentu

„Ekonomický řád je ve skutečnosti vždy kombinací několika odlišných forem. Budeme se zabývat pouze jednou z těchto forem. Centrálně plánovaná ekonomika nemusí být pouze ta, kde jsou veškeré výrobní prostředky v kolektivním vlastnictví. Jistě, taková kombinace bývá obvyklá, jako například v Rusku od roku 1928. Ovšem není nezbytná. Zajímavou záležitostí je, že v Německu zůstaly výrobní prostředky většinou (formálně) v soukromém vlastnictví a zemědělské statky stejně jako továrny nadále patřily převážně soukromým osobám a firmám. Ale soukromí vlastníci mohli svým vlastnictvím disponovat jen ve velmi omezeném rozsahu. Existovaly rozsáhlé rekvizice průmyslových zásob, které byly uvolňovány pouze pro konkrétní účely konzistentní s centrálním plánem. Můžeme s jistotou prohlásit, že pro ekonomický proces nebyly rozhodující plány a jednání jednotlivých firem nebo domácností, ale plány a nařízení centrálních autorit.“

Základní znaky socialismu

Socialistické myšlení lze identifikovat podle několika zásadních bodů:

1. Nedůvěra k tržní směně jakožto mechanismu zajišťujícímu společenskou spolupráci. Snaha odstranit nebo omezit tržní směnu a nahradit ji jiným uspořádáním.

Socialismus neinterpretuje tržní směnu jako dobrovolnou výměnu statků mezi kupujícím a prodávajícím, ale zásadně jako násilnou mocenskou hru mezi vykořisťovateli a vykořisťovanými. Člověk nakupuje v supermarketu – vykořisťují ho korporace. Člověk si pronajme byt – je vykořisťován majitelem domu. Člověk se nechá zaměstnat – je vykořisťován zaměstnavatelem. Člověk si vezme půjčku – je vykořisťován věřitelem, protože ji musí splácet i s úrokem. Člověk nakupuje zboží ze zahraničí – působí tím vykořistění domácích výrobců atd. Tam, kde klasický liberalismus vidí dobrovolně uzavíranou síť transakcí, která je základem mírového společenského řádu, tam socialismus vidí násilný boj o moc v kleštích protikladných zájmů.

První praktický krok socialismů všech barev, jakmile se dostanou ke státní moci – snaha omezit tržní směnu a nahradit jí jiným uspořádáním.

Jednotlivé socialistické proudy se liší v názoru na to, jak by konkrétně to jiné uspořádání mělo vypadat a jestli ho lze dosáhnout postupnými kroky, nebo rázně v jedné jediné revoluční změně. Formální zákaz soukromého vlastnictví je při tom jen jedna z možných forem, jak se může socialismus uskutečnit. Další možnou formou je takové omezení vlastníků a takové zásahy do tržních mechanismů, které jim nedá jinou možnost zacházení s majetkem než tu, kterou si socialista představuje. 

Socialismus lze spolehlivě poznat v tomto: kdykoliv se ve veřejné debatě diskutuje o nějakém problému jako je nezaměstnanost, nedostatek bytů, růst cen, pokles cen, nedostatek lékařů a lůžek v nemocnicích, růst ceny některých potravin atd., prvním instinktem socialisty je vždy stanovit jako příčinu tohoto problému možnost daný statek volně kupovat a prodávat – „spekulaci“ – a jako řešení nabídnout omezení této možnosti – regulaci nakládání s majetkem.

2. Nepochopení funkce cenového mechanismu, zisku a ztráty, při koordinaci ekonomických aktivit.

Socialista se dívá na tržní ceny jako na svévolně stanovená čísla plynoucí z mocenských pozic. Proto mu nepřijde nic závadného na tom požadovat, aby se některé aktivity provozovaly přes to, že přinášejí ekonomickou ztrátu a jiné omezovaly přes to, že je při nich dosahováno zisku. Nechápe, jaké z takových zásahů plynou dalekosáhlé negativní důsledky pro celou společnost. Když je s těmito negativními důsledky posléze konfrontován, přisoudí je jiným příčinám, než svému zásahu.

3. Lidská společnost je formována střetem vzájemně nesmiřitelných zájmů

Klasický liberalismus postuluje fundamentální harmonii zájmů ve společnosti založené na soukromém vlastnictví a svobodné směně. Všechny skupiny a jednotlivci v ní se mohou chovat podle vlastního dlouhodobého zájmu, protože prosperita jednoho zvyšuje prosperitu všech ostatních. Neexistuje tak rozpor mezi zájmem jednotlivce a zájmem společnosti, zájmem Německa, zájmem Francie, zájmem Ameriky a zájmem Ruska. V liberálním světě se prosperita Ameriky pozitivně odrazí i v prosperitě Francie, Německa a Ruska a rychlost bohatnutí jedné části světa není na úkor chudoby v jiné časti světa. Toto přesvědčení vyjádřil Adam Smith v metafoře s neviditelnou rukou trhu a Fredéric Bastiat v Ekonomických Harmoniích.

Socialismus oproti tomu postuluje existenci konfliktu zájmů, který je nesmiřitelný na půdorysu společnosti soukromého vlastnictví a svobodné směny a který bude odstraněn jen v budoucím radikálně odlišném uspořádání a pravděpodobně násilným způsobem. Linie konfliktu pak lze vytyčit mezi chudými a bohatými, kapitalisty a proletáři, měšťany a venkovany, muži a ženami, Germány a Slovany, Židy a Árijci atd. Jednotlivé druhy socialismu se na první pohled liší především tím, kde tuto čáru konfliktu kreslí. V praxi však pro mnohé socialisty nebylo nikdy moc obtížné právě v tomhle bodě přesvědčení pružně střídat a přizpůsobovat okolnostem. To i z důvodu, že některé kategorie, jako je třída a rasa, nelze nijak podchytit nebo objektivně vědecky definovat. 

Formálně internacionální Stalinský režim neměl žádný problém přejít k apelům na ruskou národní hrdost, slovanskou vzájemnost a anti-germanismus. Židovský bankovní kapitál, židovský mezinárodní kapitál, židovský burzovní kapitál byl stejně častým cílem Goebbelsových útoků a denunciací, jako židobolševismus. Heslo v nadpisu tohoto článku, vyjadřující přesvědčení, že úlohou státu je potlačit zájmy jedinců, které jsou antagonické k zájmům celku, to je esence socialistického myšlení.

Další díly tohoto seriálu budou podrobným popisem toho, jak vypadal hospodářský systém v Německu. Čtenář si tak bude moci na konkrétních příkladech spočítat, kolikrát došlo k naplnění výše uvedených bodů. 

Pravo-levé politické spektrum   

V dnešní době se pravo-levá klasifikace, jak je používaná v běžném mediálním provozu, nedrží žádných objektivně zjistitelných kritérií a vychází pouze z vágní tradice přibližné souvislosti některých politických a kulturních prvků ve stranických programech. Spolu s tendencí k co největšímu očernění politických soupeřů bývá tato kategorizace užívána často demagogickým a matoucím způsobem.

Řešení tohoto klasifikačního zmatku, které je populární v libertariánské komunitě, je známý graf se dvěma osami a čtyřmi kvadranty, kde na pravolevé ose je kritérium „jak moc by stát měl zasahovat do hospodářství“ a na ose liberální - autoritativní „jak moc by stát měl zasahovat do životního stylu.“ Zde jsou jasná kritéria a přehlednější obrázek o politickém terénu.

Ovšem uplatněním těchto kritérií budou Lenin, Hitler, Stalin, Mussolini a Mao Ce-tung (a všichni další absolutní vládci) v grafu na stejném místě – v autoritativním krajním levém bodě. Všichni si přisvojili a uplatňovali autoritu ve svém státě zasahovat absolutně do všeho. Jak do hospodářství, tak do životního stylu svých poddaných. (Někdy jsou k vidění grafy, kde jsou Hitler a Mussolini umístěni na ekonomické ose blíže ke středu – to je ovšem dáno nepochopením nebo nevědomostí o tom, jak ve skutečnosti Třetí říše fungovala). Z libertariánského pohledu tak neexistuje mezi těmito režimy podstatný rozdíl. Takový závěr nám může vyhovovat, na druhou stranu ale existují další kritéria, jejichž uplatněním se dají tyto režimy od sebe odlišit a která v určitém kontextu mohou dávat dobrý smysl a přinést nám další poznatky.

Původní pravo-levé poltické spektrum vychází z Francouzského shromáždění z revolučních dob, kde (z pohledu předsedajícího) na pravé straně sálu sedali příznivci monarchie a předrevolučních starých pořádků a na levé straně pak radikální reformátoři požadující odstranění krále, církve a postupně všech tradičních starých institucí včetně kalendáře a soustavy měr a vah. Další rozlišení bylo ještě na Horu a Údolí, podle toho, kdo seděl v sále na horních nebo dolních sedadlech. To se však obecně neujalo. Z pravo-levého uspořádání se stala tradice v evropských kontinentálních parlamentech, kde v zasedacích sálech si na levou stranu sedali poslanci požadující společenské změny a na pravou stranu pak ti, kteří hájili status quo případně restauraci předchozího stavu. K tomuto pravo-levému rozdělení politiky tedy došlo dříve, než byl zformulován nějaký koherentní ekonomický program socialismu v opozici k liberálnímu ekonomickému programu a než se socialistické strany staly politickou silou.

(Pozn.: Odlišně funguje Britský parlament, kde vládní a opoziční strany sedí naproti sobě. Vládní strana s ministerským předsedou vždy zasedá po pravici mluvčího parlamentu bez ohledu na to, jestli jde o konzervativce nebo labouristy).

Jednou z věcí, kterou pokrokáři sedící na levé straně sálu prosazovali a reakcionáři na pravé straně oponovali, bylo zrovnoprávnění náboženských vyznání. Významné pozice ve společnosti a státu byli dříve způsobilí zastávat jen lidé určitého náboženského vyznání. Nyní se měly otevřít všem – což znamenalo i Židům, kterým byly na náboženském základě po staletí tyto možnosti uzavřeny.

Požadavek na ukončení protižidovské diskriminace, integrace Židů do širšího společenského života, otevřít Židům dříve uzavřené možnosti – to byly věci, které tak začaly být spojovány s politickou levicí.

Naopak přetrvávající nedůvěra vůči Židům, podezřívavý pohled na jejich náhlý společenský vzestup, tradiční protižidovská diskriminace – to bylo spojeno s mnoha tradicionalisty na politické pravé straně sálu, protože konec konců snížené právní postavení Židů bylo staletou tradiční hodnotou.

Neplatilo to absolutně, ale takto se to dostalo do širokého povědomí lidí.

Pokud se podíváme na situaci v Českých zemích a v Rakousku 19. století, s čím byla spojovaná tehdejší pravice a levice?

„Sjednocenou levicí“ (Vereinigte Linke) byla liberální Německá ústavní strana, která prosazovala volnou hospodářskou soutěž (zrušení tradičních cechovních privilegií), antiklerikalismus a občanské svobody. Hájila ovšem také prosincovou ústavu 1867, což v praxi znamenalo, že hájila politickou centralizaci Předlitavska a to na základě dominance německého jazyka a kultury. Tím se v českých zemích liberalismus nadlouho zdiskreditoval, protože České národní hnutí vnímalo německé liberály jako své hlavní politické protivníky.

Ústavní strana odporovala antisemitismu a mezi její představitele patřila řada německožidovských intelektuálů, novinářů a podnikatelů.

„Železným kruhem pravice“ se rozuměly strany podporující větší národní autonomii a federální uspořádání. České národní strany to dělaly na základě odkazu na tradiční práva Českého království – na tradiční práva, které by ústava 1867 jednostranně zrušila. V tomhle smyslu byla celá česká národní politická scéna pravicová.

A byl zde i antisemitský element – lze připomenout, že Karel Baxa, populární obhájce v procesu s tzv. “Omladinou“, stanul na žalující straně v procesu s Leopoldem Hilsnerem v sokolském kroji a to, jak byl tento proces zpolitizován.

Lze tu vidět určité paralely s dnešní dobou, kdy řada stran, kritických k projektu Evropské Unie, je kritická z antiliberálních příčin a ve vnitřní politice propaguje antiliberální prvky. 

Nástup socialistických stran v osmdesátých a devadesátých letech devatenáctého století pak vnesl do politického spektra velké změny. Sociálně-demokratické strany se profilovaly jako ty nejrevolučnější a nejradikálnější rušitelky starých pořádků. Jako strany militantního ateismu. Projevovali romantickou fascinaci odkazem Francouzské revoluce a jejích nejradikálnějších elementů – jejich hymnou byla Marseillaisa (slova Internacionály, napsaná k povstání komuny v roce 1871, byla zpívána na melodii Marseillaisy. Nová melodie vznikla až poté, co Francouzská Třetí republika uzákonila Marseillaisu jako národní hymnu). Když tedy byli zvoleni jejich první poslanci, přišlo jim jen přirozené, že se natlačí do té nejlevější části jednacích sálů.    

Je tu ovšem otázka jejich hospodářského programu. Ten sami socialisté samozřejmě vidí jako revoluční, jako překonání všeho, co tu dosud bylo – jenže při analýze z liberálního pohledu se právě tento program jeví jako návrat toho nejstaršího a nejprimitivnějšího. Příkazového hospodářství starověkých despocií. Nálepka „pokrokovosti“ je na něm marketingový klam. A do té míry, do jaké je pro politickou levici charakteristický tento hospodářský program nahrazení volných tržních vztahů, jsou z liberálního pohledu levicové dnešní autoritativní režimy.

Jak viděli Nacionální socialisté sami sebe?

V Německu v poválečné době existovala nostalgie po starém Císařství – po Bismarckově státu s privilegovaným postavením šlechty, církve, armádních důstojníků a loajálního státního úřednictva. Von Mises popsal tento ideál jako „Státní socialismus“. Tato nostalgie měla i své politické vyjádření. Monarchisté byli v Německu reálnou politickou silou reprezentovanou ve straně DNVP a spolkem frontových bojovníků Stahlhelm. Dívat se na tehdejší politické spektrum optikou pravice-levice Francouzské revoluce tedy může dávat smysl. Jak nacionální socialisté do této klasifikace zapadají?

Emanuel Moravec v předmluvě ke Goebbelsově knize Vom Kaiserhof Zur Reichskanzlei v roce 1942 píše: 

„S kolika stran se proti německé národněsocialistické straně dělnické tehdy útočilo! Zleva pálili komunisté a sociální demokracie, zprava povýšená šlechta společně s byrokracií, kterým chybělo sociální cítění. Mezi divokou levicí a nesmiřitelnou pravicí se tvrdě mračil demokratický střed, v němž se organizovalo úzké měšťáctví.“

Jasnou klasifikaci nacionálních socialistů může komplikovat několik věcí. Především Hitler neměl nikdy tak neotřesitelnou mocenskou pozici, jako Stalin v Sovětském svazu. Aby se k moci dostal, aby si jí upevnil a i později, aby si jí udržel, tak považoval za nutné a vhodné taktizovat – měnit svou rétoriku, pozice k různým otázkám, klást v různé době důraz na jiné části programu, uzavírat dočasná spojenectví. Přičemž velká část jeho politického úspěchu ve 30. letech spočívala na tom, že když oslovoval konzervativní kruhy, dokázal v nich vytvořit dojem, že jim říká o svých záměrech pravdu, kdežto jeho rétorika na srazech SA je jenom politické divadlo a když oslovoval radikály z SA, tak ti měli dojem, že jim říká pravdu o revoluci, co od základů změní Německo, a všechno, co říká někomu jinému, jsou jen taktické politické tahy k odvedení pozornosti.

Ze zpětného pohledu a při bohatosti materiálů, které nebyly ve své době veřejně dostupné – výpovědi a deníky nejbližších Hitlerových spolupracovníků -  můžeme celkem spolehlivě odlišit, co byla základní linie a co byly taktické politické úkroky stranou. Co tedy můžeme říci o nacionálních socialistech vzhledem k pravo-levému vymezení?

Nacionální socialisté v sobě neměli žádnou nostalgii po starém Císařství, žádnou úctu k tradičním pruským elitám a jen málo skrývaný odpor k církvím a křesťanství. Byly ovšem okamžiky v průběhu politického boje o moc, kdy Hitler usoudil, že se mu hodí předstírat opak. 

Názorným příkladem tohoto manévrování je jeho první rozhlasový projev z pozice Říšského kancléře, kdy ještě nacionální socialisté neměli zajištěnou převahu ve sněmovně. To jsou ale stejné případy, jako když před Olympiádou utlumil protižidovskou rétoriku, aby mezinárodní veřejnosti prezentoval režim v lepším světle, nebo když s Goebbelsem vyprávěli zahraničním reportérům o tom, že si Německo nepřeje nic jiného, než zachování míru.

Nacionální socialisté se viděli jako revoluční strana, která zruší všechny staré pořádky a zavede novou společnost na základě rasového výběru. Romantizované prvky minulosti – snění o germánských bojovných kmenech, runách a hrdinech dávnověku – zde má stejné místo, jako romantické představy komunistů o vznešených divoších, prvobytně pospolných společnostech, které neznaly soukromý majetek, nebo o středověkých Husitech a Anabaptistech jako o sociálních revolucionářích a předchůdcích dělnického hnutí. Je to známý propagandistický prvek – prezentace radikálního programu jako návratu k dávno ztracenému ráji. Nikoliv nostalgie po tom, co reálně existovalo v nedávné minulosti.

Nacionální socialisté vítali technologický pokrok a to, jaké změny přináší do společnosti – uskutečnili první televizní přenos a Hitler byl velkým fanouškem individuální automobilové dopravy a letectví. I v tomto aspektu se lišili od ideálu starších konzervativních kruhů o pokud možno neměnném uspořádání společnosti.

Nacionální socialisté se maximálně soustředili na podchycení mládeže a vytvoření aureoly toho, že oni jsou stranou budoucnosti, nevyhnutelného pokroku a rebelství proti spořádanému a nudnému buržoaznímu světu. To oni nabízejí nová dobrodružství, nové perspektivy a nové možnosti.

Stejně jako komunisté i národní socialisté vkládali své naděje do příchodu „nového člověka“ nezatíženého „haraburdím“ starého světa a představovali si, jaké to bude znamenat zdokonalení pro celý lidský rod.

Stručně řečeno, s výjimkou antisemitismu, ona „pravicová“ klasifikace nacionálního socialismu příliš nesedí ani při využití tradičního pravo-levého spektra, ve kterém hrají roli spíše kulturní než hospodářské otázky.

Frakce uvnitř strany

Uvnitř NSDAP je popisována takzvaná levicová frakce kolem bratří Gregora a Otty Strasserových. Ti řídili před Goebblesem stranickou propagandu přičemž mladší Otto vydával oficiální stranické tiskoviny pro Berlín a sever Německa.

K roztržce zde došlo, když se Hitler rozhodl v roce 1929 připojit k Hugenbergově (DNVP) kampani za referendum o Youngově plánu a zastavení placení válečných reparací. Hugenberg, jakožto mediální magnát, byl levicí viděn jako „arcikapitalista“. Tento tah byl z Hitlerova hlediska velmi úspěšný (byť samotné referendum dopadlo porážkou z důvodu minimální voličské účasti) – Hugenberg celou kampaň platil, což znamenalo půl roku publicity zdarma a Hitler jako řečník na shromážděních snadno zastínil všechny, koho DNVP postavila. Po jeho uvěznění v roce 1924 byla toto příležitost, jak se vrátit na velkou politickou scénu a Hitler jí plně využil.

Výměnou za tuto možnost se zviditelnit Hitler rozhodl, že strana (na jaře 1930) nepodpoří stávkující horníky v Sársku. Otto Strasser tohoto příkazu nedbal a ve stranických novinách vyšly jeho články na podporu stávkujících.

Hitler s ním měl dlouhý rozhovor a Otto Strasser po něm stranu opustil a založil „Černou frontu“. Otto vydal publikaci Hitler a já s rekonstrukcí těchto rozhovorů, která měla Hitlera zdiskreditovat jako odpadlíka od socialistických ideálů:

„Chcete zradit sociální revoluci,“ řekl Otto Hitlerovi, „abyste zachoval legalitu a spolupráci s buržoazními stranami pravice.“

Hitler odpověděl podrážděně:

„Já jsem socialista. Jiný druh socialisty než váš bohatý přítel hrabě Reventlow. Já jsem byl obyčejným pracujícím. Já bych nedovolil, aby můj řidič jedl hůře než já sám. To, co máte na mysli vy pod názvem socialismus, není nic jiného než Marxismus. ...

Neexistují jiné revoluce s výjimkou rasových revolucí. Nejsou politické, ekonomické nebo sociální revoluce – vždy jde jen o boj nižších ras proti dominantní vyšší rase, a pokud vyšší rasa zapomněla na zákony své existence, tak prohraje.“

Na dotaz, jestli by znárodnil Kruppův zbrojní koncern po nástupu k moci:

„Pouze pokud nebude jednat v zájmu národa – jen tehdy by měl stát intervenovat. Na to ale není potřeba znárodnění … stačí jen silný stát.“

Taková slova jistě znějí marxistickým uším jako odpadlictví od socialismu, ale z liberálního hlediska je to skutečně jen jiný druh socialismu, právě proto, že liberál nevidí žádný „národní zájem“ nebo „státní zájem“, který by se mohl dostat do rozporu s průmyslovým zájmem.

Jaká byla pak další historie spolupráce mezi NSDAP a DNVP? Harzburská fronta (NSDAP a DNVP) se brzy rozpadla a vypukl mezi nimi nemilosrdný boj vrcholící ve volebním roce 1932. Hugenberg postavil v prezidentských volbách 1932 Hitlerovi protikandidáta - velitele Stahlhelmu Theodora Duesterberga. Goebbels a Darré útočili před volbami na Duesterberga tak nevybíravým způsobem, že ten je vyzval na souboj na kordy. SA rozbíjela a rozháněla předvolební shromáždění DNVP. Hugenberg vedl ve svém tisku soustavnou kampaň proti Hitlerovi a Goebbles odpověděl organizací bojkotu jeho novin. NSDAP se spojila s komunisty při organizaci stávky v Berlínské dopravě a ozbrojená stráž DNVP zastřelila příslušníka SA, který vykonával stávkovou hlídku. (Slova z Horst Wessel Lied – „Kamaraden, die Rotfront und Reaktion erschossen,“ Rudá fronta, jako nepřátelé nacistů, je asi většině lidí jasné, ale kdo byl myšlen tou „reakcí“? Právě tato pravicová reakce.) 

K osudovému smíření došlo koncem roku 1932, když Hugenberg souhlasil, že podpoří Hitlera na místo kancléře, když ten přenechá DNVP většinu křesel ve vládě. Jakou udělal chybu, pochopil Hugenberg na jaře a v létě 1933, kdy se svou rezignací snažil ještě přivodit pád vlády. Místo toho byla DNVP rozpuštěna. Hitler pak mohl pyšně prohlásit:

„Obviňují mě z toho, že jsem zničil Komunistickou stranu. Já jsem ale stejně tak zničil i všechny ostatní strany!“     

„Soukromé vlastnictví“ v totalitním státu

Jednou z funkcí instituce soukromého vlastnictví je vymezení sféry, kde jsou jednotlivci svými vlastními pány a kde mohou beze strachu uplatnit svou vlastní vůli. „Domov každého Angličana je jeho hradem“. Jedním z hlavních cílů liberálního projektu bylo řešení otázky, jak zabezpečit, aby držitelé státní moci tuto sféru libovolně nenarušovali a respektovali prostor, který mají jednotliví lidé vyhražený sami pro sebe. Za tímto účelem vznikly psané ústavy, systém rozdělení moci, kde se jednotlivé mocenské státní složky mají vzájemně držet v šachu, vlády odpovědné parlamentům, porotní soudy, svoboda tisku atd. 

Liberální projekt nebyl 100% úspěchem, ale ve své nejlepší podobě dodával lidem dostatečnou jistotu v tom, že měli celkem dobrou představu, co si vůči nim představitelé státní moci mohou dovolit a kde mají svobodu jednat tak, jak sami chtějí. A pokud jim někdo chce tento jejich prostor svobody více omezit, tak musí jít cestou parlamentní rozpravy, kdy je možné proti jeho návrhu formovat opozici, napadat ho v tisku a dalších sdělovacích prostředcích, interpelovat ministry, napadat ho před soudy. Ukazuje se sice, že ani tento systém nedokáže soukromý prostor bránit z dlouhodobého hlediska, ale alespoň krátkodobě je v jeho rámci velmi těžké, aby se jednotlivce dostal do takové mocenské pozice, ze které by mohl moc uplatňovat libovolně a nekontrolovatelně.

Jestli je v totalitním státě něco nepřípustné, je to právě existence prostoru, kam by nemohl zasahovat. Totalitní stát činí totalitním právě to, že si přisvojuje autoritu zasahovat absolutně všude. V praxi může zasahovat do některých oblastí života více a do jiných méně, ale právě to závisí jen na libovůli jeho vedení, které nemá žádné institucionální překážky, které by mu účinně bránily do něčeho zasáhnout.

Jakmile stát dostane tu podobu, že jeho představitelé mohou kohokoliv nechat v tichosti zmizet a přisvojit si jeho dřívější majetek, je tím existence soukromého vlastnictví efektivně popřena, byť by formální existence nebyla zrušena. Právě v tomhle Hitler odhadl situaci docela přesně, když říkal, že pro získání moci se nepotřebuje zdržovat s nějakým znárodňováním. Jakmile dostane k ruce aparát, který kdykoliv může kohokoliv zavřít do koncentračního tábora, aniž by kolem toho někdo mohl dělat povyk v tisku nebo v parlamentu a tudíž aniž by to pobouřilo veřejné mínění, budou muset soukromí průmyslníci poslouchat a vykonávat jeho příkazy úplně stejně, jako by to dělali státem jmenovaní správci znárodněných podniků. A Hitler svým způsobem na začátku své vlády věřil, že tito lidé, kteří prošli nějakým konkurenčním bojem, jsou v řízení průmyslu kompetentnější, než by byli jeho straničtí soudruzi. A také v to, že je dokáže účinněji zastrašovat – že budou ze strachu ze ztráty své pozice a majetku povolnější, než by byli zaměstnanci státního aparátu. Konec konců obdobný přístup projevil, když si měl vybrat mezi tradiční armádou a SA.

Postupně ovšem svou trpělivost jak s armádním tak s průmyslovým vedením ztrácel, stejně jako respekt t tradičním kompetencím, a docházel k závěru, že ideový zápal a „bezohledný postup“ je tím nejlepším přístupem. To bude patrné z následujících článků.

Připravované díly:

II. Zemědělství

III. Průmysl

IV. Čtyřletý plán

V. Uchopení moci