Gemeinnutz geht vor Eigennutz (3) – Průmysl a Finance

Mises.cz: 17. října 2019, Vladimír Krupa, komentářů: 0

„Buď dnes máme soukromý průmysl, jehož úlohou je lámat si hlavu nad výrobními metodami, nebo bude rozhodnutí o výrobních metodách v rukou státu a v tom případě už nebudeme potřebovat soukromý průmysl.“ Adolf Hitler, Memorandum o čtyřletém plánu, 1936.

První roky Hitlerova režimu znamenaly zavedení řady kontrol nad německým průmyslem, které v době míru nemají obdoby. Z největší části tyto kontroly plynuly z obtíží při zvládání situace v zahraničním obchodě po rozpadu standardu zlaté devizy a devalvaci libry v roce 1931 a dolaru v roce 1933. Rezervy zlata a zahraničních měn v Říšské centrální bance do léta 1934 prudce poklesly, na část zahraničních dluhů bylo vyhlášeno moratorium splácení a kontrola se měla stát prostředkem pro zvrácení tohoto vývoje a získání devizových prostředků.  

Tzv. Nový plán Hjalmara Schachta znamenal vytvoření aparátu centrálního řízení, který měl regulovat přístup jednotlivých firem k surovinám dováženým ze zahraničí a poskytovat subvence na exportní artikly. To vše vyžadovalo rozsáhlou byrokracii. Exportní subvence byly financovány z vysokých daní uvalených na celý německý průmysl.

Organizace řídící tyto aktivity vznikala od podzimu 1934 do jara 1935 a měla následující podobu. Pro každý sektor byla vytvořena jedna Říšská skupina (průmysl, bankovnictví, pojišťovnictví), pod kterou spadala Obchodní skupina (Wirtschaftsgruppe; těžba, výroba oceli, strojírenství atd.) a pod tu Odvětvová skupina (Fach-gruppe; pro těžbu antracitu, těžbu lignitu atd.) Všechny německé firmy byly do těchto skupin povinně zapojeny. Každá úroveň každého rozčlenění Obchodní skupiny měla svého Führera. Tito muži byli na funkci nominováni existujícím sdružením, prověřeni Říšskou skupinou a jmenováni Schachtem. Primární funkcí Obchodních skupin bylo sloužit jako převodová páka mezi jednotlivými firmami a ministerstvem průmyslu (RWM). Dekrety (se silou zákonů) byly vydávány ministerstvem v obecné formulaci a Obchodní skupina na jejich základě vytvářela konkrétní pokyny pro činnost každé jednotlivé firmy. Stížnosti, návrhy a informace putovaly od jednotlivých firem na Obchodní skupinu, která je předávala Berlínu. Organizace neúnavně produkovala publikace, směrnice a doporučení pro zefektivnění výroby.

Na základě nouzových dekretů vydaných za První světové války delegovalo ministerstvo na Obchodní skupiny také pravomoc vymáhat po jednotlivých členských firmách povinné zprávy o jejich hospodaření. Vznikl tak do té doby nevídaný systém průmyslových statistik.

Po roce 1936 mohly skupiny proniknout ještě hlouběji do vnitřního chodu jednotlivých členských firem se zavedením standardizovaného účetního systému.

Jádro činnosti Obchodních skupin spočívalo v dozoru nad vývozem a dovozem. Vyhodnocovaly, kolik materiálu ta která firma potřebuje získat importem. Na exportní straně pak podle výše obratu v jednotlivých členských firmách určovaly, kolik budou tyto platit na daních, ze kterých se financovaly exportní subvence.

Se zeměmi, kam se exportovalo a odkud se importovalo (do roku 1938 celkem 25 zemí), byla uzavřena síť bilaterálních obchodních dohod a pro každou zemi byl stanoven jiný oficiální kurz říšské marky.

Celý tento aparát kontroly byl navržen tak, aby potlačil dovozy a podpořil vývozy. Jeho efektem byla naprostá eliminace zahraniční konkurence z německého trhu. Nedovezlo se nic, o čem některá firma ze skupiny prohlásila, že to dokáže vyrobit sama, bez ohledu na srovnání relativních cen a nákladů.

Vyloučení zahraniční konkurence vedlo v roce 1934 k vlnám zdražování dostatečně vysokým, aby se vrátil strach z inflace. Na to říšské ministerstvo průmyslu reagovalo vydáváním řady dekretů o cenách a v listopadu 1934 obnovilo Říšský komisariát pro cenovou kontrolu.

Hjalmar Schacht pro tuto funkci hledal někoho, kdo by měl u veřejnosti pověst, jež by byla zárukou cenové stabilizace. A takovým člověkem byl Carl Friedrich Gördeler, který v celém příběhu bude mít ještě zajímavou roli. Jestli vám tohle jméno už teď něco říká – je to Gördeler, který byl hlavní postavou odboje proti Hitlerovi a který po atentátu 20. července 1944 měl zaujmout místo říšského kancléře.

V tuto chvíli dostal za úkol zamezit všem „nadměrným“ cenovým nárůstům, ke kterým došlo od léta 1933 a ironicky, vzhledem k jeho liberálně-ekonomickým sklonům, předsedal nad vytvořením komplexního systému cenové kontroly, který byl hotový koncem roku 1935.

Základem tohoto uspořádání byla dohledová pravomoc, kterou Říše vykonávala nad systémem kartelů. Ministerstvo průmyslu dostalo v červenci 1933 pravomoc vytvářet povinné kartely, regulovat aktivity jejich členů a jejich cenovou tvorbu. Mezi lety 1933 až 1936 bylo na ministerstvu uzavřeno 1 600 dobrovolných kartelových dohod a 120 dohod nucených.

Dokonce i z velmi fragmentovaného odvětví, jako byl tiskařský průmysl s miliardovým obratem rozděleným mezi tisíce malých podniků, bylo nyní možno vytvořit organizovanou jednotku s jasně danými minimálními cenami. Povinné kartely kontrolovaly investice ve svém sektoru a dostaly od ministerstva za úkol „zracionalizovat“ existující strukturu průmyslu odkupem a uzavřením „nadbytečných“ výrob.

Další kartelový zákon z léta 1933 odstranil ochranu, kterou poskytovala Výmarská republika firmám, které se nechtěly stávat členy kartelu. Kartely nyní mohly používat soudní systém k žalobám proti těm firmám, které by zůstaly mimo kartel a účtovaly si „nespravedlivé“ ceny, které by byly „v rozporu s národním blahobytem.“

V roce 1936 byla kontrola kartelů předána Obchodním skupinám, které pak skrze standardizovaný účetní systém dohlížely na disciplinované dodržování stanovených cenových politik.

Praxe

Jak tento systém v praxi fungoval z hlediska jednotlivého podnikatele lze nejlépe pochopit na příkladu, který uvádí Günter Reimann.

Představte si ředitele automobilové továrny, jak 2. června 1937 rozhodnou o nákupu 5 000 pneumatik. Tento nákup musí schválit v továrně přidělenec z Ministerstva války a pak proběhne první kolečko dokumentů – je potřeba získat doporučení od vůdce Obchodní skupiny automobilek, doporučení obchodní komory, doporučení zástupce odborů DAF a doporučení od místního Gauleitera strany. To trvá do 17. června.

S těmito doporučeními vyrazí zástupce firmy k výboru pro kontrolu dovozu, který napíše žádost pro Reichsbanku na výbor pro zahraniční měnu. Ten propočítá, kolik zahraniční měny bude na nákup nutné uvolnit podle toho, přes které země bude obchod uskutečněn.

5. července se zástupce firmy s těmito dokumenty dostane na ministerstvo hospodářství, odbor zahraničního obchodu a měny. Tam mu výbor úředníků vystaví povolení k žádosti o příděl zahraniční měny.

6. srpna jde zástupce s tímto povolením do Reichsbanky, která mu vydá příslib alokace potřebné zahraniční měny. Pak na Ministerstvo hospodářství -  odbor práce a surovin, které po schválení odešle dokumenty Fach-gruppe pro kaučuk a gumové výrobky. Ta vystaví povolení k nákupu.

3. září se s tímto povolením vydá zástupce firmy za kartelem pro výrobu pneumatik. Rada kartelu ovšem rozhodne, že se doveze jen 1 000 pneumatik z kaučuku, protože 4  000 pneumatik jsou členské firmy schopny vyrobit z domácích náhražkových surovin. Výsledná cena nákupu bude ovšem o 200 % vyšší.

Ředitelé z továrny na auta se nyní musí rozhodnout, jestli uskuteční nákup pneumatik při takto zvýšené ceně a jestli budou vyšší náklady schopni promítnout do koncové ceny.

Pro navýšení koncové ceny musí získat doporučení od hospodářského výboru Ministerstva války, Obchodní komory, vůdce Obchodní skupiny automobilového průmyslu a stranického Gauleitera. S těmito doporučeními jdou 21. října na Říšský komisariát pro kontrolu cen. Ten jim vystaví povolení navýšit cenu.

S tím pak 8. listopadu 1937 od kartelu pro výrobu pneumatik objednají dodávku pneumatik, které jim budou doručeny za 6 týdnů. Pokud část automobilů budou exportovat, může firma žádat o zvýšení exportní subvence, což je pak další samostatné úřední kolečko.

Zisky  

Přes to, jak tento systém vypadá hrůzostrašně, byla v něm řada firem schopná dosahovat vysokých zisků. To se týká především doby, kdy německému průmyslu vládl Hjalmar Schacht, který byl – přes své protekcionistické zaměření – „jedním z nich“, jedním z klubu bankéřů a podnikatelů. Schacht svým přátelům průmyslníkům naslouchal a snažil se o nastavení regulovaných cenových podmínek tak, aby dosahovali zisků a chránil svou doménu proti nejhorším diletantským zásahům a nápadům stranických ideologů.

Pokud by ovšem byly vysoké zisky vyplaceny akcionářům nebo jako bonusy pro vedoucí pracovníky, představovalo by to pro režim velkou nepříjemnost a dodalo munici pro komunistickou a sociálně-demokratickou propagandu. Už na jaře 1934 tedy Ministerstvo průmyslu začalo regulovat, co se stane s firemními zisky.

Výplata dividend byla omezena na maximum 6 % z nominální hodnoty akcie a i tato 6% dividenda byla zdaněna 50 % daní. „Nadměrný zisk“ nad 6 % měl být povinně investován na určitou dobu do státních dluhopisů. V následujících letech si německý průmysl vytvořil velké finanční rezervy, které mohly být využity jen k investicím „ku prospěchu národa“. To byl také jasný účel těchto opatření, protože přístup ke kapitálovým trhům měly firmy velmi omezený. Ti, kteří by potřebovali externí finance na uskutečňování prioritních investičních projektů režimu, se obraceli na státní instituce, jako byla Bank für Industrie-Obligationen nebo Aero-Bank Luftwaffe.

Banky a Schachtova reprivatizace

V průběhu krizových let 1930-32 „chránila“ Bruningova vláda před bankrotem a převzetím „z ciziny“ velké podniky a banky nákupem jejich akcií. Výmarská republika získala těmito krizovými nákupy kontrolní podíly mimo jiné v trojici velkých bank – Deutsche Bank, Dresdner Bank a Commerzbank. (Mimo bank se to týkalo i některých průmyslových podniků. V roce 1932 unikl Friedrich Flick bankrotu jen tím, že vládu přesvědčil, aby odkoupila podíly v uhelné divizi Vereinigte Stahlwerke za vysoce přemrštěné ceny.)

Otázkou v průmyslových kruzích té doby bylo, jestli toto zestátnění je jen nouzovým opatřením a jestli se najde nějaká politická síla, která by ho zvrátila, nebo banky a podniky, které stát během krize vykoupil, zůstanou ve státním vlastnictví již natrvalo. Schacht pracoval usilovně na tom, aby průmyslníky přesvědčil, že jedině vláda s nacistickou účastí bude dostatečně silná a stabilní na to, aby reprivatizaci provedla. Na druhé straně pracoval na tom, aby přesvědčil Hitlera, že oživení průmyslu a znovuvyzbrojení Německa bude možné jen tehdy, když k jeho řízení nepustí radikální stranické ideology, ale svěří vše do rukou odborníků, jako je Schacht.

Pokud by se dostal k veslu některý mluvčí radikálního proudu v nacistické straně, tak by pravděpodobně proběhlo celkové znárodnění bankovního systému, po kterém by následovalo rozdělení velkých bank a vytvoření systému regionálních bank (Sparkassen), na kterém měli zájem straničtí gaulaiteři.

Hjalmar Schacht ovšem dohlédl na to, aby byli straničtí radikálové vyšachování. Mezi zářím 1933 a říjnem 1934 zasedala na ministerstvu komise, která měla rozhodnout o budoucnosti německého bankovního systému. Tam se v předem připravených debatách radikální názory odsouvaly na vedlejší kolej s tím, že „toto ještě nepůjde uskutečnit“ a „na toto ještě nedozrála vhodná doba“. Po Noci dlouhých nožů v létě 1934, kdy byli radikálové z SA vyřazení, se Schacht cítil dost silný na to, aby zahájil „normalizaci“ poměrů v bankovnictví.

Výsledkem jednání byl stav, kdy Reichsbanka centralizovala veškerý dozor nad bankovním systémem ve svých rukách. Záležitosti jako výše bankovních rezerv, kapitálová přiměřenost a podoba bankovních aktiv, které dříve byly regulovány bankovními zákony schvalovanými parlamentem, přešly plně do rukou Reichsbanky, která je pro ostatní banky začala stanovovat svými vyhláškami.

Na druhé straně skutečně došlo na reprivatizaci – zpětný prodeji akciových podílů bankovních domů do soukromých rukou. A výnosy této reprivatizace tvořily mezi lety 1935 až 37 cca 1,6 % z příjmu státního rozpočtu.

Byly tedy Schachtovy sliby průmyslníkům dodrženy? Jako se vším ve Třetí říši i zde je povrchní zdání a pod ním realita. Banky se vrátily do soukromých rukou jako instituce zbavené veškeré své bývalé moci a vlivu na utváření podoby hospodářství. Mezi lety 1932 až 1939, kdy se oficiální produkt německého hospodářství více než zdvojnásobil, narostla aktiva velkých berlínských bank o méně než 15 procent. Byly zcela odříznuty od zahraničního obchodu – veškerý platební styk se zahraničím se od firem realizoval přímo přes Reichsbanku. Z výše popsaných důvodů nesloužily průmyslníkům ani jako významné zdroje externího financování. Stejně tak burzovní obchodování a jeho zprostředkovávání bankami se ocitlo na slepé koleji. Banky a burzy byly zkrátka v nacistickém systému pátým kolem u vozu. Bylo by těžké přijít na nějaké jiné období německý dějin, kdy banky mohly uplatnit méně vlivu, než v letech 1933 až 1945.

Jediné, co banky v těch letech dělaly, bylo investování prostředků podle pokynů z Reichsbanky a ministerstva do státních dluhopisů a podniků čtyřletého plánu na jedné straně a hlášení “podezřelých” aktivit klientů na straně druhé. Uplatnění vlastní diskrece bylo minimální a například investice do zahraničí nepřicházely vůbec v úvahu. 

Burzy

Německá vláda uzavřela burzy a zakázala zveřejňování cen akcií během krize 31. července 1931 a zůstaly uzavřené do dubna 1932. Devizová kontrola zavedená v listopadu 1931 znemožnila zahraničním investorům dostat peníze ze země. Důvěra burzovních investorů dostávala jednu ránu za druhou.

Po převzetí moci v roce 1933 bylo prvním krokem nové vlády v této oblasti zrušení voleného vedení Berlínské burzy a jeho nahrazení vládou jmenovanými lidmi. Všichni členové burzy si pak museli znovu zažádat o členství, které bylo odepřeno všem, co nebyli s režimem za dobře, stejně jako „neárijcům“. Všechny nové emise cenných papírů musely získat povolující razítko ministerstva financí, ministerstva průmyslu a Reichsbanky.  Pouze firmy, které byly označeny za důležité pro znovuvyzbrojování, měly v praxi šanci tato povolení získat.

Legislativní požadavek, aby všechny akciové společnosti se ziskem vyšším než šest procent, investovaly své „nadměrné zisky“ do státních dluhopisů, vedl k další věci. Jediným způsobem, jak tuto regulaci obejít, bylo změnit právní formu podnikání. Kolem čtyřiceti procent akciových společností, z nichž řada byla dříve na burze zalistována, se tak mezi lety 1933 až 1938 přeměnilo na společnosti s ručením omezeným a partnerské firmy a jejich akcie tedy z burzy zmizely.

V říjnu 1934 byla na akcie uvalena majetková daň ve výši 1 % z jejich aktuální ceny. Minimální období, po které museli investoři akcie držet, aby se vyhnuli dani ze spekulace, bylo prodlouženo ze tří měsíců na jeden rok. Kapitálové zisky při prodeji akcií byly nyní zdanitelné, s výjimkou státních dluhopisů.

IPO (initial public offering) a objemy obchodování na burze zůstaly jen stínem předkrizové doby. Po roce 1938 už nebylo IPO ani jediné. 

Korporátní zákon 1937       

S tímto tématem ještě souvisí zákon o korporacích z roku 1937, který byl připravován již od roku 1934. Jednalo se o přesun pravomocí od majitelů a valných hromad akcionářů na vedení podniků. To bylo v souladu s vůdcovským principem. Myšlenka byla taková, že společnosti mají být pod silným vedením, které nebudou od práce rušit nějací akcionáři a které tak bude moci pracovat ve prospěch zaměstnanců, lidu a Říše. Například předseda správní rady nyní měl samostatnou pravomoc zastupovat společnost v jednání se třetími stranami a práva dozorčí rady a valné hromady akcionářů řídit správní radu byla zrušena. Akcionáři ztratili práva hlasovat o dividendové politice a o propouštění ředitelů. Ministerstvo průmyslu dostalo pravomoc rozpustit jakoukoliv korporaci, která by ohrožovala „národní blaho“ bez kompenzace pro akcionáře. Minimální kapitál potřebný k založení společnosti byl navýšen na desetinásobek.

Nacistický režim vrazil mezi investory-akcionáře a vedení podniků zásadní klín. V nacionálním socialismu, stejně jako v socialismu východního bloku, bylo možné najít cesty, jak režim důkladně podojit z pozice řídících pracovníků podniků s konexemi na stranu a ministerstvo. Bylo ovšem nemožné, aby někdo zbohatl jako pouhý akciový investor – kapitalista.

Zahraniční investoři

Protože kolem tohoto tématu se objevuje řada senzačních tvrzení, bude na místě zdravá dávka realismu. Američané na počátku Druhé světové války odhadli, že jejich přímé investice do podniků v Německu činí 450 milionů dolarů. Oproti miliardám, které Německo zůstalo dlužné a nesplácelo americkým a evropským bankám a držitelům dluhopisů, je tento finanční zájem téměř trpasličí.

Ze zahraničních firem měla největší podíl Standard Oil s investicí 65 milionů do Německo-Amerického petrolejového podniku. Dále General Motors s 54 miliony do Opel AG v Russelshemu. Investice Forda za 8,5 milionu do továrny v Kolíně a IBM do pobočky v Dehomagu byly oproti tomu relativně malé. Významnější byly 20 milionové investice do továrny na šicí stroje Singer a investice ITT, která zahrnovala firmu Lorenz AG, nejdůležitějšího dodavatele radiového vybavení pro Luftwaffe. Z dalších zahraničních investorů lze uvést BP a Royal Dutch Shell s podíly v Německých rafinériích a benzínových pumpách. Výrobce pneumatik Dunlop měl investici v německém gumárenském průmyslu atd.

Všechny tyto podniky měly na papíře značné zisky z Hitlerova znovuvyzbrojování a všechny měly stejný problém – neměly způsob, jak se k těmto ziskům dostat a jak je z Německa vyvézt. V tomto směru nebylo se zahraničními investory zacházeno o nic lépe, než s domácími. K omezení na 6 procent se zde navíc přidala opatření devizové kontroly – zahraniční měnu bylo v Reichsbance možné dostat jen ve zcela nevýhodném kurzu a za vysoké poplatky.

V počátečních letech své existence se režim snažil aktivně zahraniční investory ujišťovat, že až se situace znormalizuje, budou si moci zisky vybrat. Ujišťoval Forda, GM a ITT, že jejich pozice v Německu je bezpečná a pokud vyjdou režimu vstříc, tak se nakonec ke svým ziskům dostanou. Když situace trvala, někteří ztráceli víru. DuPont nabídl k prodeji své akcie IG Farben, které koupil v roce 1929 za 3 miliony dolarů, za méně než 300 000. Britské ICI se podařilo zlikvidovat podíl v IG Farben až po dlouhém vyjednávání komplikovaným swapem za podíly v dceřiné švýcarské společnosti IG.

Většina zahraničních investorů zůstala se svou investicí v Německu uvězněná včetně jejich zisků. Z pozice investora-akcionáře na národním socialismu nikdo nevydělal a to se týká i zahraničních nadnárodních korporací.    

„Zlatá doba Schachta“

 Z významných počinů Schachtova ministerstva můžeme ještě okrajově zmínit unifikaci německé elektrické sítě, která do té doby byla rozdělena mezi řadu firem. I zde dokázal Schacht postupovat proti zájmům stranických gauleiterů, kteří po roce 1933 získali podíly v lokálních generátorech elektřiny, které vznikaly v prvních fázích elektrifikace.

V mnoha směrech byl Schachtův státní intervencionismus plodem myšlení a debat z konce První světové války. Reformovaná Reichsbanka, říšské ministerstvo hospodářství, ministerstvo práce, ministerstvo výživy – to bylo její dědictví. Situace po roce 1933 byla ovšem odlišná od dvacátých let v tom, že státní úředníci postupovali v zavádění regulací s daleko vyšším stupněm autority a nezávislosti na politických a hospodářských zájmových skupinách. Rétorika Hitlerovy národní revoluce jim k tomu poskytovala vhodný krycí plášť. V praxi byli odborníci a byrokraté z Reichsbanky a Ministerstva hospodářství za jedno v tom, že musí zamezit vlivu radikálních aktivistů z SA, stranických ideologů a místních gauleiterů. A do roku 1936 se jim to celkem úspěšně dařilo. Úředníci ministerstva průmyslu na tuto dobu vzpomínali se slzou v oku:

„Pracovali jsme a vládli s neuvěřitelným elánem. Poprvé jsme zažívali, co to je skutečně vládnout. Pro nás z ministerstva průmyslu byl kontrast s Výmarskou republikou velmi ostrý. Už nás neobtěžovalo stranické tlachání z Reichstagu. Zbavili jsme se paralyzující formule: technicky správné, ale politicky neprosaditelné.“ (Boelcke, Die deutsche Wirtschaft, str. 88-9)

Stejně tak na to vzpomíná sám Hjalmar Schacht:

„Dokud jsem byl v úřadu jako guvernér Reichsbanky a ministr hospodářství, tak Hitler do mé práce nikdy přímo nezasahoval. Nepokoušel se mi dávat instrukce, naopak mě nechal provádět mé vlastní nápady způsobem, jakým jsem já sám uznal za vhodný. O ekonomice nic nevěděl a obzvláště měnové systémy pro něj byly zavřenou knihou. Očividně z tohoto důvodu nikdy otevřeně nezasáhl do mých politik. Teprve když přišel na to, že umírněnost mé fiskální politiky je překážkou pro jeho zbrklé plány, začal s Göringem intrikovat za mými zády a proti mému uspořádání.“ (Hjalmar Schacht, Case closed, str. 55-56) 

Zásadní obrat nastal v roce 1936, kdy diktatura Göringa a strany nahradila vládu ministerských technokratů.

Již za týden se můžete těšit na další díl s názvem Čtyřletý plán. Pokud se Vám líbil tento článek, můžete podpořit tvorbu dalších svým příspěvkem:

Bitcoinová adresa: 1FmDRr3TAd7484f1d4cxkdJ5rjwuuzF9sG
Litecoinová adresa: MKRsUtJd57hNJ3g2EBkR6kPmWPxuooMPPY
Coinbase: krupav@seznam.cz
Bankovní účet: 1727943143/0800

Zdroje:

Adam Tooze: The Wages of Destruction

Günter Reimann: The Vampire Economy

Allan Bullock: Hitler and Stalin, paralel lives  

Carsten Burhop, David Chambers, Brian R. Cheffins: Law, Politics and the Rise and Fall of German Stock Market Development, 1870 – 1930.