Gemeinnutz geht vor Eigennutz (4) - Čtyřletý plán

Mises.cz: 24. října 2019, Vladimír Krupa, komentářů: 0

Po úvodní vlně násilností při přebírání moci a Noci dlouhých nožů se režim snažil nasadit si o něco přátelštější masku a upravit vnitřní i mezinárodní reputaci. Obzvláště pak v souvislosti s tím, že se měl stát hostitelem Olympijských her v létě 1936.

Redukoval tedy oficiální antisemitskou rétoriku, která by mohla spustit poprask u mezinárodní veřejnosti, propustil řadu méně významných politických protivníků z „táborů ochranné vazby“ a do zahraničí se snažil vysílat zprávy, že mu nejde o nic jiného než o trvalý mír.

Počet vězněných v koncentračních táborech dosáhl nejnižšího bodu (7 500 lidí) za dobu jejich neslavné existence v zimě 1936-37. (Pro srovnání v roce 1934 bylo odhadováno, že počet vězněných v koncentračních táborech dosahoval 100 000 osob). Dokonce i pro Židy byl rok 1936 (relativně měřeno) tou nejklidnější dobou, a mnozí, kteří předtím emigrovali, si troufli se vrátit. 

Ve srovnání s Mussolinim, který v říjnu 1935 zahájil tažení do Habeše bombardováním domorodců jedovatým plynem, a Stalinem s veřejnými divadelními procesy s jeho bývalými spolupracovníky, Hitler mohl na řadu lidí v této době činit dojem toho rozumnějšího z diktátorů.

Hjalmar Schacht k tomu poznamenává: „… zúčastnil jsem se tehdy úsilí, které jsme vyvinuli, abychom Hitlerův režim zavedli do umírněnějších a normálnějších koryt. To byl úkol, který demokratičtí politikové opustili a který jsem vzal na sebe.“ (Case closed, str. 67)

Ve stejné době Roosevelt vypustil do světa myšlenku o mezinárodní konferenci, která by měla vyřešit otázku obnovy světového obchodu po vlně tarifních a měnových válek a otázku zachování míru. Pro Německo se tak otevřela možnost, že výměnou za ústupky v oblasti zbrojení dosáhne sblížením se se západními mocnostmi obnovy normálnějších obchodních vztahů.

Vnitřní hospodářská politika byla stále více ve vleku překračování výdajů na vyzbrojování. Původní Schachtův plán z léta 1933 počítal s výdajem 35 miliard marek během osmi let na výstavbu armády 21 divizí (400 tis. mužů).  Na počátku roku 1935 to již bylo považováno za nedostatečné a byl vznesen požadavek na výstavbu 36 divizí včetně tří tankových. Luftwaffe oznámila, že do roku 1938 hodlá svou sílu ztrojnásobit a Hitler jí dal zelenou k okamžitému zavádění nejnovější generace celokovových stíhaček.

To mělo dramatické hospodářské důsledky nejen na rozpočet, ale především na požadavky na dovoz surovin ze zahraničí, na které měl Schacht opatřit devizy. Pro rok 1936 znamenaly požadavky rozšiřování Wehrmachtu dovoz dvojnásobku železných rud, gumy a benzínu, než kolik se dovezlo v roce 1935. Když von Blomberg v prosinci 1935 tyto požadavky Schachtovi předložil, tak mu Schacht odepsal:

„Očekáváte, že opatřím nutnou zahraniční měnu na pokrytí těchto potřeb. Musím vám říci, že za daných okolností nevidím možnost, jak to provést. (…) Na mé podpoře politiky znovuvyzbrojení v tom nejširším možném měřítku se nic nemění. Ale mám povinnost poukázat na hospodářské limity, které omezují každou takovou politiku.“

Na podzim 1935 Reichsbanka předpovídala deficit v bilanci 400 milionů marek, na jehož pokrytí měla jen 88 milionů marek v rezervách zahraničních měn. Německé zásoby importovaných surovin byly navíc extrémně nízké, takže hrozilo přerušení produkce. Ocelářský průmysl, v čele s Ernstem Pönsgenem z Vereinigte Stahlwerke, navrhoval kvůli nedostatku surovin zpomalení v produkci oceli. 

Hitlerův poradce Wilhelm Keppler, velký obhájce autarkie, předložil návrh, aby německý ocelářský průmysl začal zpracovávat a tavit nízkoprocentní acidní domácí železné rudy na místo vysokoprocentních rud dovážených ze Španělska, Francie a Švédska. 

Schacht a oceláři tento nápad odmítli jako hospodářsky nesmyslný. Navíc oceláři měli závažné výhrady k požadavkům na investice do dalšího rozšiřování kapacit. Rychlá výstavba armády jim jistě teď přináší spoustu zakázek – co si však se všemi výrobními kapacitami počnou, jakmile bude znovuvyzbrojování dokončeno? Všichni měli ještě v živé paměti propad poptávky během Velké krize a nutnost snižování produkce.

Evidentně se ve vedení Třetí říše objevil rozpor, který se dramaticky vyostřoval. V červnu 1936 byl předložen požadavek na to, aby do čtyř let (do října 1940) měl Wehrmacht vybudovanou infrastrukturu a výzbroj pro armádu o 102 divizích (3,6 milionu mužů). Tedy větší, než bylo 100 císařských divizí v roce 1914. Implikace tohoto mimořádného programu rozšiřování detailně popsal ve svém memorandu generál Friedrich Fromm, šéf ústřední administrativní správy pozemního vojska.

Fromm nenechal nikoho na pochybách, že takový program napne německé hospodářství až na samotné meze. Nahromadění vybavení pro 102 divizí v časovém horizontu čtyř let bude znamenat obrovské navýšení výdajů. Jen samotné pozemní vojsko spolkne 9 miliard marek ročně – dvojnásobek sumy, která byla v roce 1933 plánována pro pozemní armádu, letectvo a námořnictvo dohromady. V krátkém časovém horizontu bude potřeba přetvořit velkou část německého průmyslu a vystavět nové továrny. A co bude s touto výrobní kapacitou, jakmile bude zbrojení dokončeno? Na udržování plné válečné připravenosti by musela armáda zadávat zakázky, které jdou daleko nad její mírové potřeby. Pokud by se Říše chtěla vyhnout těmto nákladům, musela by podstoupit konverzi továren pro civilní potřeby. Bylo by překvapivé, kdyby se to obešlo bez větší nezaměstnanosti. A i kdyby to šlo, tak v případě vypuknutí války by Německo znovu nebylo připraveno dozásobit svou obrovskou armádu. Jak to Fromm vyjádřil: „Krátce po dokončení fáze znovuvyzbrojení musí být Wehrmacht buď použit, nebo musí dojít ke snížení požadavků na válečnou připravenost.“ Před tím, než lze podniknout tak rychlou expanzi ozbrojených sil, musí mít politické vedení jasno v jedné otázce: „Existuje pevný záměr použít Wehrmacht k již stanovenému datu?“

Této otázce se nebylo možné vyhnout. Jestliže neexistoval záměr použít armádu k předem stanovenému datu, tak by všechny důvody pro znovuvyzbrojování v takovém tempu, jaké bylo navrženo v roce 1936, byly pochybné.

Herman Göring

Pro Hjalmara Schachta a průmyslníky, kteří nevěděli nebo nevěřili, že Hitler má v úmyslu Wehrmacht použít k předem stanovenému datu, byla taková politika evidentně hospodářsky nesmyslná. A jejich odpor vůči navyšování vojenského rozpočtu a státního deficitu v dané mocenské konstelaci nemohl být překonán bez Hitlerova zásahu.

Tento zásah měl podobu jmenování komisaře pro suroviny a zahraniční měnu, jehož úlohou by bylo rozsoudit jednak spory mezi Hjalmarem Schachtem a Walterem Darré o to, kdo může za nedostatek tuků a masa na vánočním trhu 1935, ale především spor mezi Schachtem a von Blombergem o to, kolik prostředků je možné uvolnit pro požadavky armády.

Překvapivě všichni dotčení se shodli na tom, že by tuto funkci měl dostat Herman Göring, který se před tím nechal slyšet, že hospodářským otázkám vůbec nerozumí. Ale právě to mohlo být jeho doporučením, protože Schacht s Blombergem mohli doufat, že někdo, kdo sám otevřeně připouští, že záležitosti nerozumí, se nechá snadno ovlivnit tím, co mu jejich odborníci předloží. A na druhou stranu jako starý Hitlerův spolubojovník je zaštítí před vlivem strany. Tak byl 4. dubna 1936 jmenován Göring do funkce Říšského komisaře pro zahraniční měny.

Ukázalo se ovšem, že Göringa jeho ignorance nijak nebrzdila v přijímání dalekosáhlých a radikálních hospodářských opatření. Jeho prvním krokem bylo, že rozhodl ve prospěch Darrého. Když se ho zoufalý Schacht ptal, kde má vzít dost zahraniční měny, Göring nařídil zabavení všech zahraničních aktiv německých občanů a charakteristicky provedením tohoto úkolu pověřil Reinharda Heydricha a SS.

Schacht proti této akci neúspěšně protestoval na základě toho, že by mohla otřást důvěrou v marku. Ale Heydrich dokázal vypátrat a zabavit zahraniční měny za 473 milionů marek, dost na to, aby Německo zůstalo nad vodou dalších osmnáct měsíců.

Göring mezi tím pokládal základy pro svůj budoucí úřad pověřence pro čtyřletý plán. K tomu si objednal od expertů studie, jak by Německo mělo přistoupit k problému zahraničního obchodu a platební bilance. Jedním z oslovených odborníků byl komisař pro cenovou regulaci Carl Friedrich Gördeler.     

Gördelerovo memorandum

Gördeler ve svém memorandu zašel dál než k prostým měnovým otázkám. Začal kritikou exportních subvencí Schachtova Nového plánu. Podle všech známek obchodní partneři Německa tyto subvence již dále nehodlají tolerovat a budou na ně odpovídat zvýšením tarifů, jako se to stalo v případě USA.

Stejně tak by zahraniční partneři pravděpodobně reagovali na jakýkoliv jiný jednostranný krok na podporu exportu, jakým by byla například devalvace kurzu marky. Gördeler viděl jedinou možnost jak dlouhodobě spravit obchodní pozici Německa – úplnou liberalizaci zahraničního obchodu. Ta by měla být dosažena diplomatickým sbližováním se západními mocnostmi a dohodou na mezinárodní konferenci.

Gördeler zdůrazňoval, že právě nyní existuje „velkolepá příležitost“, že by návrat Německa k jednacímu stolu mohl přinést novou éru mezinárodní obchodní spolupráce. Německo by výměnou za omezení svého rozpočtu na zbrojení a otevření vlastního trhu pro cizí dovozy mohlo získat neomezený přístup k zahraničním trhům a surovinám. A mohlo by konečně zrušit těžkopádný aparát kontroly zahraničního obchodu a regulace cen.

Zacházel ale dále. Věřil, že by Německo mělo udělat ústupky také „v židovské otázce, otázce Svobodných zednářů, otázkách vlády práva a nezávislosti církví. Dovedu si představit, že budeme muset uvést určité věci (…) do většího souladu s přístupem ostatních národů, nikoliv v podstatě, ale ve způsobu, jakým s nimi nakládáme.“ Gördeler zde evidentně sledoval agendu, která byla domácí stejně jako mezinárodní, a ve světovém veřejném mínění hledal pojistku proti další radikalizaci Hitlerova režimu.

Stejná logika platila pro jím navrhovanou hospodářskou politiku. Liberalizace zahraničního obchodu a měnových trhů by přinesla nutnost přísnější fiskální disciplíny a zbrzdila objem výdajů na zbrojení. Gördeler odhadoval, že by to v krátkém období mohlo znamenat 2 až 2,5 milionu nezaměstnaných. Nezalekl se ovšem takových těžkostí. Liberální politika se dělá s dlouhodobou perspektivou. Německá odvětví produkující pro civilní potřeby by nyní měla prostor k růstu, a při návratu světa k harmonické obchodní spolupráci by dlouhodobé perspektivy byly neomezené.

Každopádně Německo má málo jiných možností. V roce 1936 se ještě může chopit iniciativy. Jak se jeho situace bude zhoršovat, bude upadat i vyjednávací pozice.

Gördelerovo memorandum bylo bezpochyby vzácným případem individuální odvahy. Od něj vede přímá linka k jeho rozhodnutí stát se vedoucí postavou opozice proti Hitlerovu režimu. Jen málo příslušníků německého establishmentu ho otevřeně následovalo. Ale obecný sentiment obsažený v tomto memorandu byl v obchodních kruzích široce sdílený. Svou podporu Gördelerovým myšlenkám vyjádřili Vereinigte Stahlwerke, Robert Bosch a Hermann Bücher z AEG. S obdobnými závěry – co se týče státního rozpočtu utrženého z řetězu a nutnosti toho, aby řešení otázky měny a zahraničního obchodu doprovázela odpovídající fiskální konsolidace, přicházely i studie zpracovávané v Reichsbance.

Göringova osobní kopie Gördelerova memoranda je po okrajích zaplněná rukou psanými poznámkami – „Taková drzost“, „Nesmysl“, „Aha!“.  Göring memorandum přeposlal Hitlerovi na Berchtersgaden s následujícím přípisem: „Toto se může hodit, můj Vůdče, pro vaše memorandum, protože to dokládá naprosté zmatení a nepochopení mezi našimi buržoazními podnikateli. Omezení zbrojení, defétismus, nepochopení situace v zahraniční politice. Jeho doporučení odpovídají tak starostovi [Gördeler byl v té době také starostou Lipska], ale ne vedení státu.”

Hitlerovo memorandum

Hitlerovo memorandum o čtyřletém plánu je unikátní historický dokument. Hitlerovým vůdcovským stylem bylo jen málokdy něco svěřovat papíru. Obvykle mluvil se svými spolupracovníky o svých vizích a nechal na nich, jak poté formulují příkazy pro převedení vizí do praxe. To, že zformuloval psané memorandum v září 1936, znamená, že on sám viděl tento okamžik jako klíčový pro další vývoj Třetí říše. Bude tedy užitečné předložit ho zde v plném znění.

Hitlerovo memorandum 1936 (dokument Norimberského tribunálu NI - 4955/36)

Politika je řízením průběhu historického boje o život národa. Cílem tohoto boje je zajištění vlastní existence. Dokonce i idealistické ideologické boje jsou v zásadě motivovány národnostními zájmy. Náboženství a ideologie jsou ovšem vždy schopny ovlivnit konkrétní intenzitu bojů tohoto druhu a také jim vtisknout velkou historickou působivost. Zanechají svůj otisk na podobě staletí. V takových případech není možné, aby se národy a státy existující ve sféře takových ideologických a náboženských konfliktů, od jejich vlivu izolovaly. Křesťanství a stěhování národů podmínilo historický obsah staletí. Mohamedánství zmítalo Orientem a s ním i západním světem půl tisíciletí. Reformace zachvátila celou Střední Evropu. Tehdy nebylo možné, aby se jednotlivé státy – ať už státnickým umem nebo záměrnou neúčastí – vyhnuly běhu událostí. Od doby Francouzské revoluce se svět pohybuje stále rostoucí rychlostí k novému konfliktu, jehož nejextrémnější řešení se nazývá bolševismus, jeho podstatou a záměrem je eliminace té části lidstva, která až dosud poskytovala vedení, a její nahrazení mezinárodním Židovstvem.

Žádný stát se nebude moci vyhnout tomuto historickému konfliktu. Od chvíle, kdy si marxismus, skrze své vítězství v Rusku, zajistil předmostí pro své budoucí operace v podobě jedné z největších říší na zemském povrchu, se tato otázka stala hrozivou. Proti demokratickému světu, který je zmítán svými vnitřními ideologickými spory, stojí jednotná agresivní vůle založená na autoritativní ideologii. Vojenské prostředky, které má tato agresivní vůle k dispozici, rok od roku rychle narůstají. Člověku stačí porovnat Rudou armádu, jaká existuje dnes, s odhady vojenských odborníků 10 až 15 let zpátky, aby si uvědomil hrozivý dosah tohoto vývoje. Zvažme důsledky takového vývoje za 10, 15 či dvacet let a jak budou vypadat podmínky potom!  

Německo. 

Německo lze, jako vždy, pokládat za klíčový bod Západního světa tváří v tvář bolševickému útoku. To není příjemná pozice, ale břemeno našeho národního života. Nemůžeme ovšem tomuto osudu uniknout. 

Naše politická situace plyne z následujícího: 

V Evropě jsou v současnosti jen dva státy, které stojí pevně tváří v tvář bolševismu: Německo a Itálie. Ostatní země jsou buďto dezintegrovány skrze vlastní demokratický systém, nakaženy marxismem a tudíž v blízké budoucnosti zralé k pádu, nebo v nich jsou autoritativní vlády, které se opírají jen o armádu. To ovšem znamená, že prvotním úkolem těchto armád je zajištění existence vedení proti vlastnímu lidu, a tak by nebyly schopny svou ozbrojenou mocí zasáhnout mimo vlastní stát. Všechny tyto země jsou neschopné vést válku proti sovětskému Rusku s jakoukoliv nadějí na úspěch. Mimo Německa a Itálie lze jen Japonsko pokládat za mocnost, která stojí pevně proti celosvětové hrozbě. 

Není cílem tohoto memoranda předpovědět, kdy přesně se neudržitelná situace v Evropě stane otevřenou krizí. Chci pouze vyjádřit své přesvědčení, že tato krize nevyhnutelně přijde, a že je povinností Německa zajistit si vlastní existenci všemi dostupnými prostředky. Z tohoto plynou závěry ohledně těch nejdůležitějších úkolů, které nyní stojí před našim lidem. Vítězství bolševismu nad Německem by nevedlo k druhé dohodě z Versailles, ale k finální destrukci a vyhlazení německého národa. 

Rozsah takové katastrofy si nelze ani představit. Celá hustě zalidněná západní Evropa by po bolševickém kolapsu pravděpodobně prožila katastrofu, která lidstvo nepostihla od pádu antických států. Tváří v tvář nutnosti obrany proti této hrozbě musí všechno ostatní ustoupit do pozadí jako kompletně irelevantní.

Obranná kapacita Německa. 

Obranná kapacita Německa je založena na několika faktorech. Čestné místo zde zaujímá vnitřní hodnota německého lidu jako taková. Německý lid s uvědomělým politickým vedením, pevnou ideologií a důkladnou vojenskou organizací zajisté představuje nejcennější faktor odporu, kterým dnes svět disponuje. Politické vedení je zajištěno Nacionálně socialistickou stranou; ideologická jednota byla, od vítězství nacionálního socialismu, zajištěna v míře dosud nevídané. To musí být neustále posilováno a utvrzováno. To je cílem národně socialistické výchovy našeho lidu. 

Vojenský rozvoj se projevuje skrze budování nové armády. Rozsah našich vojenských příprav nemůže být příliš velký a tempo příliš rychlé! Bylo by hroznou chybou myslet si, že o tomto lze argumentovat srovnáním výdajů na zbrojení s výdaji na jinou životní nezbytnost. Jakkoliv si život lidu jinak žádá vyváženost, čas od času si nutnost žádá narušení rovnováhy a odsunutí méně důležitých úkolů. Pokud se nám nepodaří v co nejkratším možném čase rozvinout německý Wehrmacht jako prvořadou vojenskou sílu co do výcviku, počtu jednotek, výzbroje a především politické výchovy, Německo bude ztraceno! Zde platí princip, že zanedbání v mírových měsících nebude možno dohnat za staletí.

Všechny ostatní potřeby je tedy nutno bezpodmínečně podřídit tomuto úkolu. Tímto úkolem je život a zachování života národa a všechna ostatní přání – jakkoliv by byla pochopitelná v jiné době – jsou ve srovnání nicotná nebo dokonce smrtelně nebezpečná a musí proto být odmítnuta. Historie se nebude ptát, jakými metodami, jakými koncepty, názory atd., které se dnes mohou zdát platné, jsme dosáhli zachování národa, ale jen na to, jestli jsme ho dosáhli. Ani nebude omluvou našeho pádu poukázat na opatření, která se mohla zdát správná, ale která nicméně byla příčinou tohoto pádu.

Německá hospodářská pozice. 

Stejně jako politické hnutí našeho lidu má jen jediný cíl – zajistit podmínky pro život našeho lidu a Říše, to je zajistit duchovní a další předpoklady pro sebeprosazení našeho lidu – tak také hospodářství by mělo být budováno za tímto účelem. Národ nežije pro ekonomiku nebo pro ekonomické a finanční teorie; naopak finance a ekonomika, vedoucí hospodářství a teorie, vše musí bezpodmínečně sloužit tomuto boji o sebezachování, který náš lid vede. 

Hospodářská pozice Německa je v hrubých obrysech taková: 

1) Německo je přelidněno a nedokáže se uživit ze svých vlastních zdrojů. 

2) Když v národě bylo 6 až 7 milionu nezaměstnaných, zdála se situace s jídlem lepší, protože těmto lidem chyběla kupní síla. Je přirozeně rozdíl, jestli má 6 milionů lidí na měsíc na útratu 40 marek nebo 100 marek. Nemělo by se přehlížet, že třetina z těch, kteří dnes pracují za mzdu, mají díky nacionálně socialistické politice v průměru vyšší životní standard z 50 marek na měsíc na 100 – 120 marek měsíčně. To znamená pochopitelně vyšší tlak na trh potravin. 

3) Pokud by ovšem k nárůstu zaměstnanosti nedošlo, tak by velké procento lidu bylo postupně vylučováno z národního těla jako bezcenní kvůli podvýživě. Navzdory naší složité situaci v zásobování potravinami tudíž zůstává nejvyšším příkazem naší hospodářské politiky to, aby všichni Němci zůstali zapojení do výrobního procesu, jako podmínka pro obnovení normální spotřeby. 

4) Nakolik se spotřeba týká běžných artiklů, je možné ji ve velkém rozsahu uspokojit navýšením domácí produkce. Nakolik tato spotřeba dopadá na trh s potravinami, tak ji nelze uspokojit ze zdrojů německého hospodářství. Ačkoliv v mnohých průmyslových odvětvích lze zvýšit výrobu bez větších problémů, výnosy našeho zemědělství nelze nadále podstatně navyšovat. Stejně nemožné je uměle vyrábět některé suroviny, které Německo postrádá, nebo za ně nalézt náhražky.

5) Je bezpředmětné pokračovat ve výčtu těchto faktů, i.e. toho, že postrádáme dostatek potravin a surovin. Rozhodující je přijmout taková opatření, která přivodí konečné řešení těchto problémů v budoucnosti a uleví dočasně v přechodném období. 

6) Konečné řešení spočívá v rozšíření životního prostoru pro náš národ a /nebo v získání zdrojů surovin a potravin. Je úkolem politického vedení jednoho dne vyřešit tento problém. 

7) Dočasné uvolnění lze dosáhnout jen v rámci našeho současného hospodářství. V této souvislosti lze poznamenat následující: 

a) Protože německý lid je stále více závislý na dovozech potravin a musí také dovážet ze zahraničí určité další suroviny, je nutné využít všech prostředků, aby tyto dovozy bylo možno zajistit. 

b) Navýšení našeho exportu je teoreticky možné, ale v praxi těžko uskutečnitelné. Německo neprovádí svou exportní politiku v hospodářském vakuu, ale v oblastech s velmi tvrdou konkurencí. Naše exporty ve srovnání s obecným mezinárodním poklesem klesly méně než exporty jiných národů a států. Ale protože importy jídla se nejenže nesnížily, ale spíše narůstají, bude nutno najít nápravu jiným způsobem. 

c) Je ovšem nemožné použít zahraniční měnu přidělenou na dovozy surovin k dovozům potravin, aniž by to zasadilo vážný a možná i fatální úder zbytku německého hospodářství. Především je ale nemožné to učinit na úkor národního znovuvyzbrojení. V tomto bodě musím naprosto ostře odmítnout názor, že omezení národního znovuvyzbrojování, i.e. produkce zbraní a munice, by přineslo úspory surovin, které by tvořily rezervu Německa v případě války. Takový názor je založen na hlubokém neporozumění – abych nepoužíval ostřejšího výrazu – úkolů a vojenských požadavků, před kterými stojíme. Dokonce i úspěšná úspora některých surovin dosažená například snížením produkce munice by znamenala jenom to, že v době míru vytvoříme zásobu surovin ke zpracování jen v případě války, tedy že se během nejkritičtějších měsíců připravíme sami o munici výměnou za hromady mědi, olova nebo železa. V takovém případě by bylo stejně lepší, aby národ šel do války bez jednoho kilogramu uskladněné mědi ale s plnými sklady munice, než s prázdnými sklady munice ale hromadami surovin.

Válka umožňuje zmobilizovat i poslední rezervy kovů. To pak totiž přestává být hospodářským problémem, ale je to výlučně otázkou síly vůle. A vedení národně socialistického státu má všechnu potřebnou vůli, odhodlání a tvrdost tento problém v případě války vyřešit. O to důležitější je však připravit se na válku již v době míru! K tomu musí být dodáno následující: 

Nedojde k žádnému takzvanému hromadění rezerv surovin pro případ války, stejně jako nebudeme hromadit rezervy zahraničních měn. Dnes se někteří snaží tvářit, jako by Německo šlo v roce 1914 do války s dobře připravenými zásobami surovin. To je lež. Žádný stát nedokáže dopředu nahromadit taková množství surovin, co by stačilo pro válku delší než rok. Pokud by nějaký národ skutečně nahromadil suroviny potřebné na rok, pak by jeho politické a vojenské vedení zasloužilo oběsit. To by znamenalo, že si pro válku odkládají měď a železo, místo aby z nich vyráběli granáty. To málo, co v tu dobu v Německu existovalo jako takzvaná mírová rezerva, bylo naprosto převáženo mizernou válečnou výrobou munice. Navíc objemy materiálů potřebných pro válku jsou tak obrovské, že nikdo v historii neměl zásoby na nějakou podstatnější dobu! Co se týká přípravy ve formě hromadění zahraničních měn, tak je jasné, že: 

1) Válka může kdykoliv znehodnotit zahraniční měny, pokud nejsou držené ve zlatě, a 

2) Neexistuje žádná záruka, že zlato samo půjde v případě války směnit za suroviny. Během Světové války mělo Německo mnoho aktiv v zahraničních měnách v cizích zemích. Pro tehdejší prohnané politiky se ale ukázalo nemožné dovézt za ně do Německa palivo, gumu, měď nebo zinek v jakémkoliv významném množství. Tvrdit opak je směšný nesmysl. Z tohoto důvodu a z důvodu, že musíme zajistit nakrmení našeho lidu, je nutné vyřešit následující úkoly: 

Nestačí už jen čas od času vytáhnout grafy dovozů surovin a bilance zahraničních měn a jen mluvit o přípravě válečného hospodářství v době míru. Naopak je zapotřebí jednat, aby byly zajištěny zásoby potravin pro dobu míru a především všechny ty prostředky vedení války, které lze zajistit prostřednictvím lidské energie a aktivity. Vytyčuji tudíž následující program pro konečné řešení našich životních potřeb: 

I. Stejně jako v případě vojenského a politického znovuvyzbrojení a mobilizace našeho lidu, musí dojít i k ekonomickému znovuvyzbrojení, což se musí stát se stejným tempem, stejným odhodláním a, pokud to bude nutné, se stejnou bezohledností. 

V budoucnu už zájmy jednotlivých pánů (průmyslníků) nesmí hrát v těchto záležitostech žádnou roli. Existuje jen jediný zájem, a to je zájem národa, a jediný úhel pohledu, totiž že Německo musí dosáhnout úplné politické a hospodářské soběstačnosti. 

II. Z tohoto důvodu je v každé oblasti, kde je možné uspokojit naše potřeby německou produkcí, nutné ušetřit zahraniční měny, aby ty byly využity jen k pokrytí těch požadavků, které není možno za žádných okolností uspokojit z domácích zdrojů. 

III. Německá produkce paliva musí být maximálně urychlena a dokončena během osmnácti měsíců. Tento úkol je nutno zvládat se stejným odhodláním, jako vedení války, protože na jeho řešení závisí vedení budoucí války a nikoliv na ceně petrolejářských akcií. 

IV. Stejně naléhavým úkolem je zajištění masové produkce syntetické gumy. Námitky, že tento proces ještě není úplně zvládnutý a podobné výmluvy, musí okamžitě ustat. Nelze debatovat o tom, jestli chceme čekat déle, protože to by byla ztráta času a osudová hodina by nás zastihla nepřipravené. Navíc není úlohou hospodářských institucí státu lámat si hlavy nad výrobními metodami. Ty nemají co dělat s ministerstvem hospodářství. Buďto dnes máme soukromý průmysl, jehož úlohou je lámat si hlavu nad výrobními metodami, nebo bude rozhodnutí o výrobních metodách v rukou státu, a v tom případě už nebudeme potřebovat soukromý průmysl. 

V. Otázka nákladů na produkci domácích surovin je také naprosto irelevantní, protože v každém případě je lepší vyrábět přímo v Německu dražší pneumatiky, které můžeme využít, než nakupovat teoreticky levnější pneumatiky ze zahraničí, na které ovšem ministerstvo průmyslu nedokáže alokovat potřebné zahraniční měny, a tak je nelze vyrobit a v důsledku toho ani nelze používat. Pokud jsme nuceni budovat rozsáhlý domácí průmysl pro dosažení autarkie – což jsme – naříkání na nedostatek zahraniční měny není řešením problému a ceny surovin uvažované jednotlivě již nehrají rozhodující roli. 

Dále je nezbytné zvýšit německou produkci železa na nejvyšší míru. Námitka, že z německé rudy s 26% obsahem nelze produkovat tak levné železo jako ze švédské rudy s obsahem 45 % atd. je irelevantní, protože nestojíme před otázkou, co bychom raději chtěli, ale co můžeme udělat. Námitka, že by pak bylo nutno přestavět všechny vysoké pece v Německu, je stejně irelevantní. Navíc toto není úkolem Ministerstva hospodářství. Ministerstvo hospodářství zkrátka stanoví národní hospodářské úkoly a ponechá soukromému průmyslu, aby je vykonal. Pokud by se ovšem soukromý průmysl necítil schopen tomuto úkolu dostát, pak národně socialistický stát převezme jeho úlohu na sebe. V každém případě, po celé tisíciletí se v Německu nezpracovávala cizí ruda. Dokonce i před válkou se zpracovávalo více německé rudy, než v období našeho nejhlubšího úpadku. Pokud se nicméně naskytnou možnosti dovozu levných rud, tak dobrá. Ale budoucnost národního hospodářství a především vedení války na tomto faktoru nesmí být závislá. 

Dále je nutné zakázat destilaci alkoholu z brambor. Palivo je nutno získávat ze země a nikoliv z brambor. Naší povinností je využít veškerou ornou půdu pro výživu lidí či hospodářských zvířat nebo pro kultivaci vlákenných produktů. 

Dále je nezbytné zbavit se tak rychle, jak je to možné, závislosti na dovozech průmyslových tuků využitím náhražek vyráběných z našeho uhlí. Tento úkol byl vyřešen chemicky a čeká ho nasazení do masové produkce. Německé hospodářství se buď chopí těchto nových úkolů, nebo se ukáže jako neživotaschopné v moderní době, kdy sovětský stát zakládá nové gigantické provozy. V takovém případě to ale neodnese Německo, ale nanejvýš několik průmyslníků. 

Dále je nezbytné zvýšit německou produkci dalších rud, bez ohledu na náklady, a to především produkci lehkých kovů, aby posloužily jako náhražka jiných kovů. 

Dále je nezbytné, aby již dnes začal zbrojní průmysl využívat těch materiálů, které v případě války nahradí vysokokvalitní kovy, kdekoliv je to možné. Je lépe vypořádat se s těmito problémy v době míru, než čekat na další válku a pak se teprve snažit, uprostřed mnoha dalších úkolů, o výzkum a metodické testování. 

Shrnuto: Pokládám za nutné, abychom nyní, s ocelovou vůlí, dosáhli 100% soběstačnosti ve všech oblastech, kde je to proveditelné. Nejenže pak nebudeme v zásobení těmito důležitými surovinami závislí na cizích zemích, ale ušetříme i zahraniční valuty, které jsou v dobách mírů vyžadovány pro dovoz potravin. Zde bych zdůraznil, že v plnění těchto úkolů spatřuji skutečnou mobilizaci národního hospodářství, nikoliv v návrzích na přibrždění zbrojního průmyslu v době míru, aby se ušetřily suroviny pro válku.

Za nezbytné ale pokládám zahájit okamžité vyšetřování ve věci pohledávek v zahraničních měnách, které drží pobočky německých podniků v zahraničí. Není pochyb o tom, že splatné nároky držené německým průmyslem jsou enormní. Stejně není pochyb o tom, že za těmito pohledávkami se ukrývá v mnoha případech opovrženíhodná židovská touha ulít si pro sebe nějaké rezervy do zahraničí, které pak chybí v domácím hospodářství. Toto by se mělo pokládat za záměrnou sabotáž našeho národního sebeurčení a obrany Říše a z toho důvodu pokládám za nutné, aby Reichstag přijal následující dva zákony:

1) Zákon ukládající trest smrti za hospodářskou sabotáž, a
2) Zákon, který učiní celé Židovstvo spoluodpovědné za všechny škody, které by způsobily jednotlivé exempláře z této kriminální komunity německému hospodářství a tudíž německému lidu. 

Uskutečnění těchto úkolů bude mít podobu několikaletého hospodářského plánu, na jehož konci bude národní hospodářství nezávislé na zahraničních dovozech. To nám umožní poprvé žádat od německého lidu oběti v oblasti hospodářství a zásobování potravinami. Lid tak může žádat od svých vůdců, které slepě následuje, aby se vypořádali s problémy v této oblasti s bezpříkladnou a rezolutní akcí a nikoliv o nich jen debatovali!   

Uběhly již téměř čtyři drahocenné roky. Není pochyb o tom, že již dnes mohlo být dosaženo kompletní nezávislosti na zahraničních zemích v oblasti zásobování palivem, gumou a částečně železnou rudou. Když dnes produkujeme 700 000 až 800 000 tun petroleje, tak jsme mohli produkovat 3 miliony tun. Když dnes produkujeme několik tisíc tun gumy, tak jsme mohli produkovat 70 000 až 80 000 tun ročně. Když jsme zvýšili produkci železné rudy z 2,5 milionu tun na 7 milionů tun, mohli jsme zpracovávat 20 až 25 milionů německé rudy a kdyby to bylo nezbytné, tak i 30 milionů. Čtyři roky byly dost dlouhá doba na to, abychom zjistili, co nejde. Nyní je na čase pustit se do toho, co jde.

Vytyčuji tudíž následující úkoly: 

1. Německá armáda musí být schopna nasazení do čtyř let.. 

2. Německé hospodářství musí být připraveno na válku do čtyř let.

Zplnomocněnec pro čtyřletý plán

Hitler svým memorandem zodpověděl otázky položené Gördelerem. Budoucnost Německa nespočívá v obchodování, ale v expanzi. A to v časovém horizontu čtyř let. Nelze připustit ani dočasnou nezaměstnanost. Je v něm zahrnuta odpověď na námitky Schachta a ocelářů (úkolem Ministerstva financí není zastávat se průmyslníků, ale prostě jim rozkázat, co mají dělat) a podpora pro Heydrichovo zabavování zahraničních aktiv (s hrozbou trestů za hospodářskou sabotáž).

Význam těchto instrukcí je patrný z toho, jak s nimi bylo dále nakládáno. V září 1936 dostali úplný text jen Göring a von Blomberg. Hjalmar Schacht se o obsahu memoranda doslechl z druhé ruky a zpanikařil. 2. září volal plukovníku Thomasovi na hospodářský úřad Wehrmachtu a prosil ho, aby mu zařídil osobní schůzku s Blombergem. Oznámení, že Německo nemá v záměru vrátit se na světový trh, by „utáhlo oprátku, kterou máme kolem krku.“ Němečtí obchodní partneři by reagovali podrážděně a veškeré Schachtovo úsilí o navýšení exportů by přišlo vniveč.

Jenže všichni Schachtovi bývalí spojenci ho teď opustili a Blomberg se s ním nesešel. Přesto, že formálně zůstal ještě nějakou dobu ministrem průmyslu a guvernérem Reichsbanky, byl připraven o všechnu bývalou moc a autoritu. Hitler mu ponechával jeho formální funkce jen k oklamání zahraničních bankéřů. Rozhodování o financích a hospodářské politice přešlo na zplnomocněnce pro čtyřletý plán s jeho novým úřadem. Vojáci a průmyslníci, kteří nyní potřebovali zahraniční devizy nebo suroviny, začali chodit za Göringem a nikoliv za Schachtem.

Na tajném zasedání vlády 4. září 1936 Göring nahlas přečetl několik pasáží z Hitlerova memoranda. Ve stenografickém záznamu je to shrnuto do těchto bodů: „Výchozí předpoklad - střetnutí s Ruskem je nevyhnutelné. Co dokázali Rusové [splnění pětiletého plánu], to dokážeme také. Všechna hospodářská opatření mají vycházet z toho, že válka může vypuknout každým okamžikem!“ 

Oficiálně byl čtyřletý plán oznámen na zářijovém stranickém sjezdu v Norimberku, ovšem bez válečných souvislostí, jako hospodářský program pro dosažení autarkie Německa – jeho nezávislosti na zahraničních trzích a dovozech. O několik dní později, 26. září 1936, Francie, Holandsko, Švýcarsko a Československo, které následovala Itálie, oznámily devalvaci svých měn v dalším kole války o exporty. Možnost mezinárodní obchodní spolupráce byla smetena ze stolu.

17. prosince 1936 oslovil Göring v Berlíně přední průmyslníky. Připomínal jim devastující dopady blokády během První světové války a mobilizaci, které Německo v jejím průběhu bylo schopno. Zatímco před válkou se politici handrkovali o několik miliard na obranu, válka stála 160 miliard marek. Teď znovu průmyslníci váhají s investicemi do rozšíření svých továren ze strachu, co si počnou s nadbytečnou kapacitou. To jsou absurdní obavy, jak Göring ujistil své posluchače:

„Konec znovuvyzbrojování nenastane v dohledné době. Boj, který se nyní blíží, bude vyžadovat kolosální mobilizaci výrobních schopností. (…) Rozhodující bude v tomto případě vítězství nebo destrukce. Jestliže zvítězíme, tak bude průmysl dostatečně kompenzován. (…) Otázky návratnosti nových investic jsou naprosto bezpředmětné. Nyní se bude hrát o vyšší sázky. (…) Veškeré vlastní sobecké zájmy a pohled jen na vlastní prospěch musí jít stranou. Žijeme v době, kdy je na dohled rozhodující bitva. Jsme na prahu mobilizace a války, jen zbraně dosud mlčí.“

24. prosince 1936 nařídil Göring mobilizaci leteckého průmyslu. Produkce měla pokračovat bez ohledu na rozpočtová omezení Ministerstva letectví, rušily se vánoční dovolené a pracovníci a letečtí mechanici měli nastoupit na místa, která jim byla přidělena pro případ války.

Göring si do svého úřadu vybral za spolupracovníky staré stranické kádry, příznivce programu autarkie a vyhlášené antikapitalisty – Paula Plegera a Hanse Kehrla ze štábu Wilhelma Kepplera. Jim byl svěřen dohled nad produkcí kovů a syntetických textilií. Dále Herberta Backeho z Ministerstva zemědělství a stranického gauleitera Josefa Wagnera, který dostal na starost kontrolu cen a mezd. Wilhelm Meinberg byl vedoucím nacistické zemědělské organizace ve dvacátých letech a Klagges bývalý učitel na základní škole a starý člen strany.

Rozumnou volbou byl Carl Krauch, specialista IG Farben na syntetická paliva, který vedl výzkum a vývoj v této oblasti. Produkce syntetických paliv a Buny – syntetické pryže jako náhrady kaučuku – byly také oblasti plánu, kde bylo dosaženo skutečných pokroků, byť všechny oblasti zůstaly za vyhlášenými ambicemi.

Rozpočet úřadu pro čtyřletý plán pro rok 1937 byl 10 miliard marek. Mezi lety 1936 až 1940 tak spolu s Ministerstvem letectví a dalšími funkcemi Göring přímo kontroloval 75 % fixních investic v německém hospodářství. Hlavním cílem čtyřletého plánu bylo omezit nutné importy surovin do Německa na polovinu vytvořením nových kapacit, které by byly schopny pokrýt alespoň 5 % ze všech surovinových vstupů potřebných v německém hospodářství.  

Umělá vlákna měla nahradit dováženou bavlnu. Syntetický benzín, který v roce 1936 pokrýval 34 % domácí spotřeby, měl podle Hitlerových požadavků do osmnácti měsíců pokrýt 100 % spotřeby. Během čtyř let mělo Německo dosáhnout nezávislosti na všech dovážených ropných produktech s domácí kapacitou 5,4 miliony tun. Dosažení těchto cílů polykalo hlavní část zdrojů investovaných do čtyřletého plánu.

Náhražka kaučuku – syntetická pryž Buna – o které Hitler píše ve svém memorandu, byla v roce 1936 experimentálně produkována IG Farben v řádech několika málo tun. Teprve se stavěla pokusná továrna ve Schkopau, která měla zamýšlenou kapacitu 2500 tun ročně. Německá armáda dosud ani neměla příležitost podniknout polní zkoušky, které by ověřily, jestli je Buna vhodným materiálem pro pneumatiky a výrobci pneumatik neměli technologie, jak ji zpracovat.

Zvládání těchto úkolů v oblasti chemického průmyslu přineslo upevnění spojení mezi režimem a IG Farben. Technický management IG Farben dostal neomezené rozpočty na výzkum a rozvoj a státem garantovanou návratnost investic. Dohoda mezi IG Farben a státem byla, že na všechny investice, které nedosáhnou ročního zhodnocení 6 %, bude stát doplácet, a vše, co bude vynášet nad 6 %, připadne státu. V prostředí, jaké v Německu bylo nastaveno na konci 30. let, se tato dohoda ukázala jako mimořádně výhodná – pro stát. IG získala v režimu zcela unikátní pozici, která ostře kontrastovala s daleko napjatějšími vztahy k těžkému průmyslu.

Opačná situace panovala v ocelářském průmyslu, který se ocitl s režimem v otevřeném konfliktu. Už na podzim 1936 musela být produkce oceli omezena z důvodu nedostatku vstupních surovin o 15 %.  Göring a jeho štáb, odhodlaní zajistit soběstačnost produkcí z domácí železné rudy, nemohli s tímto propadem v nejbližší době nic udělat. Investiční projekty do těžby a zpracování domácí rudy mohly být hotové nejdříve za dva roky.

Z obavy, aby tento pokles produkce nezpůsobil nárůst cen, vydal gauleiter Wagner 26. 11. 1936 příkaz ke všeobecnému zmrazení cen. V lednu 1937 byl zaveden přídělový systém pro barevné kovy a 23. února 1937 pro ocel. Stávající zakázky na výrobu oceli byly zrušeny a nově bylo možno zadávat zakázky výrobcům oceli jen na základě systému národních priorit ministerstva průmyslu.

Již za týden se můžete těšit na další díl s názvem Göringova válka proti ocelářům.. Pokud se Vám líbil tento článek, můžete podpořit tvorbu dalších svým příspěvkem:

Bitcoinová adresa: 1FmDRr3TAd7484f1d4cxkdJ5rjwuuzF9sG
Litecoinová adresa: MKRsUtJd57hNJ3g2EBkR6kPmWPxuooMPPY
Coinbase: krupav@seznam.cz
Bankovní účet: 1727943143/0800

Zdroje:

Adam Tooze: The Wages of Destruction

Günter Reimann: The Vampire Economy

Allan Bullock: Hitler and Stalin, paralel lives