Gemeinnutz geht vor Eigennutz (5) - Göringova válka proti ocelářům

Mises.cz: 31. října 2019, Vladimír Krupa, komentářů: 0

„Pánové, jak už jsem ukázal v jiné záležitosti, nebudu váhat ani sekundu, abych zkonfiskoval celý podnik tomu, kdo nedohlédne dál než ke své záchodové míse. Takový člověk půjde raz dva. Jedním škrtem pera ho připravím o jeho podnik a celý jeho majetek.“ Herman Göring, proslov k průmyslníkům, 8. července 1938. 

V každodenním fungování německého hospodářství se zavedení přídělového systému pro ocel projevilo bezprostředněji a více než daleko důležitější oznámení Čtyřletého plánu o půl roku dříve. Nyní měly všechny firmy možnost zakusit, jaké to je, když o jejich osudu přímo rozhodují úředníci tím, jakou prioritu přiřknou jejich objednávkám oceli.

Osud Čtyřletého plánu a celého programu znovuvyzbrojování závisel na tom, kolik se podaří vyprodukovat oceli. Ironické bylo, že ačkoliv bylo zavedení přídělového systému v době míru bezprecedentním krokem, tak armáda, která si od něj nejvíce slibovala, za prvních patnáct měsíců přišla zkrátka. Ještě větší prioritu totiž měly exportní artikly kvůli získávání zahraničních měn.

Přídělová kvóta pro Wehrmacht byla stejná, jako to, co si běžně nakupoval v předchozím roce. V důsledku toho byla zmrazena řada vojenských projektů a bylo vážně ohroženo splnění plánu výstavby 102 divizí do roku 1940. Pro rok 1937 armáda požadovala 270 500 tun oceli a dostala pouze 195 000 tun. V důsledku toho Frommův úřad odhadl, že požadovaná úroveň zásob střeliva bude dosažena teprve na podzim 1942. Systém pohraničních pevností, zahrnutý do plánu v roce 1936, by byl tímto tempem dokončen až v roce 1948. Smělý plán – připravit Wehrmacht a německé hospodářství na válku do roku 1940 – se rozpadal jen několik týdnů po svém vyhlášení.

V květnu 1937 se armádní vedení cítilo nuceno informovat vládu o tom, že plánované síly pro rok 1940 nebude dosaženo ještě několik dalších let, což „by mělo vzít politické vedení v potaz.“ Co do mužstva bude expanze probíhat podle plánu. Muži budou odváděni na vojnu a podrobeni základnímu výcviku. Ale určitě nebude existovat dostatek vybavení a infrastruktura pro 102 bojeschopných divizí.

V Luftwaffe byl Göring nucen zrevidovat program rozšiřování a propustit 10 % z již zmobilizované technické síly. Do podzimu 1937 redukovala Luftwaffe své výrobní plány o 25 % a program expanze o 66 %. Místo požadované expanze tak nastal mezi jarem 1937 a létem 1938 dokonce pokles v produkci bojových letadel.

Protože nedostatek železné rudy byl tím hlavním úzkým profilem, logicky se dostal ve čtyřletém plánu na první místo priorit. A o způsobu řešení se strhl zápas.

V jednom rohu stál ocelářský koncern Porůří vedený Ernstem Poensgenem z Vereinigte Stahlwerke. Firmy z Porůří vlastnily německá naleziště železné rudy a do roku 1937 zatvrzele odmítaly začít s jejich vytěžováním. Dávaly přednost dovozu kvalitnějších vysokoprocentních rud ze Švédska, na jejíž zpracování byly jejich pece, konvertory a válcovací stolice uzpůsobeny. V tom měly podporu Schachta a ministerstva průmyslu.

V druhém rohu stanul Paul Pleiger z Kepplerova štábu zastánců autarkie s myšlenkou, že naleziště rudy u Salzgitteru by mohlo vynášet miliony tun ročně. To by stačilo k zajištění základní soběstačnosti v železných rudách.

Ve světle akutního nedostatku roku 1937 bylo pro firmy z Porůří již neudržitelné dále odporovat zahájení těžby. V létě 1937 vypracovaly plán, jak navýšit maximální kapacity z 19,3 milionů tun na 24 milionů tun, což, jak věřili, bude dostatečné pro vytížení průmyslové kapacity zpracovatelů oceli. Tento nárůst měl být plně pokryt využitím německé rudy. V rámci programu by došlo k navýšení počtu vysokých pecí o 10 procent a tomu odpovídajícímu nárůstu dalšího vybavení tak, aby byly plně vytíženy konvertory a válcovny.

Po měsících zatvrzelého odporu ocelářů měl ovšem Pleiger větší ambice, než aby se spokojil s tímto plánem. Byl nyní odhodlán zlomit mocenský blok průmyslníků z Porůří, a to založením státem vlastněného vertikálně integrovaného ocelářského konglomerátu, který by zastínil i Vereinigte Stahlwerke.

Prvním krokem bylo získat lidi, kteří by byli schopni vyvinout technologie vhodné pro zpracování nízkoprocentních kyselých německý rud. Těmi byli Hermann Röchling, ocelář ze Sárska, který po ztrátě Alsaska-Lotrinska litoval nutnosti kupovat rudu z Francie, a Hermann Brassert, německo-americký inženýr, který spolupracoval na stavbě řady nejnovějších vysokých pecí. A jeho vysoká pec v Corby v Anglii využívala kyselou železnou rudu o ještě nižším obsahu, než byla k dispozici v Salzgitteru.

15. června 1937 pak byla formálně založena státní firma Hermann Göring Reichswerke s počátečním kapitálem 5 milionů marek splacených Říší. Brassert byl pověřen, aby v Salzgiteru vybudoval nejmodernější ocelárnu s kapacitou 1 milion tun ročně později rozšiřitelnou na 4 miliony tun. Byl zde jeden malý problém – jak bylo řečeno výše, pozemky a naleziště v Salzgitteru byly majetkem ocelářů z Porůří.

23. července pozval Göring 300 předních představitelů ocelářského průmyslu na večeři na Ministerstvo letectví. Poté, co nechal své vážené hosty nějakou dobu čekat, vtrhl do sálu se suitou vojáků a úředníků a agresivním tónem přečetl připravené prohlášení. Soukromý těžký průmysl selhal při rozvoji důležitého národního zdroje. Vůdce jim dal čtyři roky a nyní ztratil svou trpělivost. Stát se ukázal schopen dosáhnout dramatického rozvoje v případě výroby hliníku pro Luftwaffe. Nyní je na čase uplatnit stejné metody v ocelářském sektoru. Veškerá ložiska železné rudy, která jsou v soukromém vlastnictví, budou znárodněna. Stát postaví tři nové obrovské ocelárny a stavbu bude financovat ze zisků, kterých předtím soukromý ocelářský průmysl dosáhl.

Šokovaným průmyslníkům byly rozdány mapy pozemků a rudných ložisek, které jim měly být vyvlastněny. Göring poté přečetl dekret s Hitlerovým podpisem, který autorizoval znárodnění a přidal k němu poznámku, že jeho hlavní náplní práce nyní bude „vyhodit všechny sabotéry znovuvyzbrojování a čtyřletého plánu a poslat je tam, kam patří.“

Je pozoruhodné, že oceláři nekapitulovali před tímto vydíráním okamžitě, ale pokusili se vytvořit jednotnou frontu odporu. V tom měli podporu Schachta s tím málem, co mu z jeho moci a vlivu ještě zůstalo. Podle jejich úsudku to poslední, co nyní Říše potřebovala, bylo utratit 200 milionů marek za kompletně nové ocelárny, když ani není využita kapacita stávajících.

Pleiger a Göring ovšem na své straně měli veškerou moc policejního státu. Informátoři jak z ministerstva, tak zevnitř ocelářského kartelu spolu s odposlechy telefonů jim dali včasné varování o tom, co Poensgen se Schachtem chystají.

Setkání ocelářské asociace, na kterém formulovali společné memorandum, se odehrávalo v centrále Stahlhof v Düsseldorfu 24. srpna 1937. Doprostřed jednání přišly všem firmám telegramy následujícího znění: „Důrazně žádám, abyste se nepřipojovali k Düsseldorfskému memorandu ocelářské asociace. Podobné aktivity budou považovány za hospodářskou sabotáž. Heil Hitler! Göring.“

Podle Göringova sekretáře Paula Körnera tento telegram byl daleko nejmírnějším vyjádřením atmosféry v Hitlerově sídle na Obersalzbergu. Albert Speer vzpomíná, jak byl tehdy k Hitlerovi do jeho sídla pozván Hjalmar Schacht a jak na venkovní terasu celou hodinu doléhal Hitlerův křik. Poté Hitler vyšel ven a prohlásil, že se Schachtem nebude schopen dále pracovat.

27. srpna zahájily Vereinigte Stahlwerke, Hösch a Krupp vyjednávání o podmínkách převodu svých majetků a financí na Herman Göring Reichswerke. Prvního září Hjalmar Schacht opustil Ministerstvo průmyslu s formálním datem rezignace v listopadu. Podle Schachtova vyprávění to první, co Göring udělal, když se usídlil v jeho bývalé ministerské budově, bylo, že vzal telefon a triumfálně mu oznámil: „Tak a teď sedím v křesle, co jste sedával vy.“

Ocelárna v Salzgitteru zahájila provoz v říjnu 1939. Reichswerke se do roku 1941 stala největším průmyslovým konglomerátem na světě zaměstnávajícím více než půl milionu lidí. V roce 1938 převzala firmu Rheinmetall Borsig. Po připojení Rakouska spolkla tamní zbrojní továrny a podniky těžkého průmyslu včetně těch, které patřily německým soukromým investorům. Centrem této akvizice byly ocelárny kolem Lince. Po okupaci Česka převzala Škodovy závody a další podniky těžkého průmyslu. Po útěku Fritze Thyssena do Švýcarska v roce 1939 byl znárodněn jeho podíl ve Vereinigte Stahlwerke – uhelné doly v Porůří -  a přidán do Reichswerke. Ta se dále rozšiřovala o arizované podniky a majetky, což byl případ uhlobaronů Petschkových, a o podniky v okupovaných zemích. Reichswerke se nestala jedničkou v produkci oceli. Série bleskových vítězství v letech 1939-40, obsazení Dánska, Norska a Francie, zajistila Říši přístup k železné rudě po většinu války a učinila těžbu nízkoprocentní rudy bezpředmětnou. Bylo to ovládnutí těžby uhlí a zbrojních podniků, co z Reichswerke učinilo nejvýraznější prvek německé válečné ekonomiky. V roce 1942 byly zbrojní závody převedeny z Reichswerke pod Ministerstvo pro výzbroj a munici a přímou kontrolu Alberta Speera.

Samozřejmě projekt Reichswerke nemohl udělat nic pro odstranění nedostatku oceli v letech 1937 a 38. Armáda si neustále stěžovala, a tak Göring přistoupil k řešení pověřit některého vojáka dohledem nad přídělovým systémem. Tím byl plukovník Hermann von Hanneken, šéf nákupního úřadu armády. Ale ani Hanneken nebyl schopen zajistit pro armádu to, co požadovala.

V září 1937 von Blomberg informoval Hitlera, že program znovuvyzbrojení z roku 1936 bude možné dokončit jedině tehdy, když Wehrmacht bude dostávat nejméně 507 220 tun oceli ročně – o 70 % více, než v současnosti dostává. Jak se věci měly, všechny programy se nebezpečně opožďovaly za plánem. To znamená, jak psal Blomberg, „závažný pokles vojenské připravenosti, jež bude mít implikace pro možnosti konání politického vedení Říše.“ Podle analýzy vedení armády by Wehrmacht mohl být plně připravený na válku až na jaře 1943.

Hitler odpověděl 5. listopadu 1937 na setkání s armádním velením. Jeho rozbor situace se jen málo liší od toho, co uvedl v memorandu 1936. Nyní upřesnil první cíl svých válečných operací – Československo. A mluvil o tom, že záležitost životního prostoru bude nutné řešit v letech 1943-45, což naznačuje, že - vědom si problémů se čtyřletým plánem - byl ochoten posunout časový harmonogram. Ovšem dodával, že kdyby se vyskytly vhodné příležitosti – například kdyby Francie byla odzbrojena propuknutím vnitřních sociálních nepokojů jako v roce 1934, nebo kdyby Británii zaměstnaly problémy ve Středomoří, tak by pro Německo mohlo být výhodné jednat i bez plně dokončených vojenských příprav.

Hitler také nyní na sebe převzal novou roli ve vztahu k hospodářské politice a osobně nedostatek oceli začal řešit. Od listopadu 1937 do konce Třetí Říše nesmělo dojít k žádné významné změně v přidělování zásob oceli bez Vůdcova výslovného souhlasu. Tam, kde dříve nechával volnější ruku svým podřízeným a průmyslníkům, si nyní vymínil, že bude rozhodovat osobně. Schacht a oceláři ho „zklamali a zradili“ tím, jak odmítali jeho rady na rozvoj neekonomické těžby v Salzgitteru, a nynější nedostatek je toho jasným důkazem. 

Další díl "Režim a IG Farben" vyjde již za týden. Pokud se Vám líbil tento článek, můžete podpořit tvorbu dalších svým příspěvkem:

Bitcoinová adresa: 1FmDRr3TAd7484f1d4cxkdJ5rjwuuzF9sG
Litecoinová adresa: MKRsUtJd57hNJ3g2EBkR6kPmWPxuooMPPY
Coinbase: krupav@seznam.cz
Bankovní účet: 1727943143/0800

Zdroje:

Adam Tooze: The Wages of Destruction

Günter Reimann: The Vampire Economy

Allan Bullock: Hitler and Stalin, paralel lives