Gene Smiley: Nový pohled na velkou hospodářskou krizi (1/8)

Mises.cz: 20. února 2013, Matěj Šuster, komentářů: 8

I. Mýty o velké hospodářské krizi

Velká hospodářská krize, jež zachvátila ve 30. letech 20. století téměř všechny ekonomicky rozvinutější státy, je bezpochyby nejhlubší a nejtíživější globální ekonomickou krizí v historii. Obzvláště prudký a dlouho trvající propad postihl Spojené státy. Průmyslová výroba drasticky poklesla – o celých 46,8 procent mezi létem roku 1929 a prvním kvartálem roku 1933[1]. Míra nezaměstnanosti se celé desetiletí nepřetržitě udržovala okolo 15 procent, nebo dokonce ještě výše. V roce 1933, kdy hospodářský propad v USA vrcholil, byl nezaměstnaný dokonce každý čtvrtý práceschopný Američan. Životní úspory mnohých Američanů byly zdecimovány, či přinejmenším dočasně zmrazeny v důsledku opakovaných masivních vln bankovních pádů, které zdevastovaly americký finanční systém. Ve Spojených státech v letech 1929 až 1933 zkrachovalo či zaniklo zhruba 40 procent z původních 24 970 obchodních bank (Smiley, str. 26–27). Americká ekonomika krizi plně nepřekonala ještě ani v době, kdy Spojené státy v prosinci 1941 vstoupily do druhé světové války. Skutečného návratu prosperity se Američané dočkali až tehdy, kdy válka skončila a byly odstraněny cenové regulace a jiné administrativní zásahy do hospodářství, které byly přijaty během války (srov. Smiley, str. 134–140).

Hlavním cílem knihy Gena Smileyho Nový pohled na velkou hospodářskou krizi[2], jejíž český překlad vydal Liberální institut v listopadu 2009, je seznámit čtenáře srozumitelnou a čtivou formou s novými poznatky z této oblasti, k nimž dospěla ekonomická literatura z posledních několika dekád. Současný konsensus ekonomické vědy se totiž v mnoha ohledech výrazně liší od toho, jak velkou hospodářskou krizi a její příčiny vnímá veřejnost. Jádrem těchto zkreslených představ je jakási „vulgární“ verze tradiční „středoškolské historie“ velké hospodářské krize.  Tento silně zjednodušený, ale hluboce zakořeněný příběh zní přibližně takto:

Velká hospodářská krize byla gigantickým selháním „neregulovaného“, laissez-faire kapitalismu. Spekulační mánie vyvolala krach na americké burze v říjnu 1929. Burzovní krach zavlekl americké hospodářství do mohutné krize. Prezident Herbert Hoover však byl dogmatickým zastáncem laissez-faire, a proto neučinil téměř žádná aktivistická opatření, a to dokonce ani za situace, kdy americká ekonomika totálně kolabovala. Kapitalismus zachránil před naprostou katastrofou až Franklin D. Roosevelt svými rozsáhlými státními zásahy, které zavedl v rámci svého New Dealu. Spojené státy se však plně zotavily z krize až díky veřejným výdajům na zbrojení během druhé světové války, jež byly financovány rozpočtovými deficity (tj. růstem veřejného dluhu).

Kniha Gena Smileyho problematizuje, zpochybňuje či přímo vyvrací prakticky veškeré prvky výše nastíněné „mytologie“. Smiley argumentuje, že velká hospodářská krize je v mnoha ohledech především „tragickou výpovědí o vládních zásazích do tržního hospodářství“ (s. X):

„Byly to právě vládní snahy o kontrolu a řízení zlatého standardu pro národní účely, které krizi vyvolaly. Po vypuknutí krize navíc vlády (zejména ve Spojených státech) přikročily k opatřením, jež vedla k tomu, že krize byla mnohem delší a daleko hlubší. Když hospodářský propad konečně ustal, vládní zásahy na amerických trzích způsobily, že oživování probíhalo nesnesitelně pomalu a v letech 1937 až 1938 přinesly ‚krizi uvnitř krize‘.“

Středoškolské učebnice dějepisu a velká hospodářská krize

V této souvislosti lze poukázat i na pozoruhodný článek ekonomů Thomase Cargilla a Thomase Mayera[3] , kteří porovnávají aktuální konsensus odborné ekonomické literatury s tím, jak dotyčnou problematiku pojímá reprezentativní vzorek 12 amerických středoškolských učebnic dějepisu. Autoři zjistili, že existuje značný rozdíl mezi tím, co se o velké hospodářské krizi z těchto učebnic dozvídají studenti, a současnými názory specialistů z řad ekonomů i ekonomických historiků. Učebnice především věc podávají tak, jako kdyby hlavní příčinou katastrofálního hospodářského propadu byl samotný krach na newyorské burze. Tento výklad není správný, mj. již z toho důvodu, že mnohé země upadly do hospodářské recese dávno před krachem na burze v říjnu 1929. Jak píše Smiley (s. 53):

„Velká hospodářská krize nezačala ve Spojených státech. Koncem roku 1927 se objevily známky hospodářského poklesu v jihovýchodní Asii. Ve stejném roce mělo problémy Německo. V květnu 1927 se zhroutil jeho akciový trh a v roce 1928 Německo spadlo do krize. Obdobně Brazílie. Na začátku roku 1929 už byl hospodářský pokles v Polsku, Argentině a Kanadě a v polovině roku se začala propadat americká ekonomika.“

Podle Smileyho mínění byl krach na americké burze spíše příznakem a projevem již probíhající hospodářské recese, nikoli její příčinou (Smiley, s. 55). Je však nepochybně pravdou, že tento krach svými účinky počáteční hospodářský propad dále urychlil a prohloubil. Prudký pokles cen na akciovém trhu a jejich následné relativně velké výkyvy zvýšily nejistotu tržních aktérů ohledně budoucího vývoje jejich příjmů. Spotřebitele tato dočasná nejistota přiměla koncem roku 1929 a začátkem roku 1930 k tomu, že značně omezili výdaje na zboží dlouhodobé spotřeby. Nákupy zboží dlouhodobé spotřeby totiž výrazně zatěžují rozpočty domácnosti a bývají zpravidla financovány pomocí dlouhodobějších úvěrů. Jelikož se zvýšila nejistota spotřebitelů ohledně výše jejich budoucího příjmu, mnozí z nich se rozhodli nákupy tohoto zboží odložit do doby, kdy budou schopni svůj budoucí příjem spolehlivěji a přesněji odhadnout[4]. Bez ohledu na výše řečené je však nutno konstatovat, že krach na burze jako takový není tou hlavní příčinou, která by mohla vysvětlit, proč byl hospodářský propad tak hluboký (zejména v letech 1931 až 1933) a proč krize trvala tak dlouho.

Kromě toho, že posuzované učebnice kladou silně přehnaný důraz na burzovní krach (a libují si při tom v dosti barvitém jazyce), jejich autoři rovněž jednomyslně zastávají názor, že důležitou příčinou hospodářské krize byl růst nerovnosti v příjmech, k němuž došlo během konjunktury ve 20. letech. Rostoucí nerovnost příjmů podle učebnic způsobila, že pracovníci přestali mít dostatečnou kupní sílu k tomu, aby si mohli zakoupit zvýšený objem průmyslové produkce. Tyto a podobné teorie „podspotřeby“ byly sice ve 30. letech nesmírně populární, ale Cargill a Mayer upozorňují, že jako vysvětlení hospodářských cyklů je dnes drtivá většina ekonomů již nebere vážně, a dokonce nebývají v souhrnných pracích o velké hospodářské krizi ani diskutovány. Výjimkou je např. přehledový článek keynesiánsky orientovaného ekonoma Petera Temina, jenž uvádí:[5]

„Podíl kapitálových příjmů („profits“) na národním důchodu ve 20. letech vzrostl. Tento růst činil kolem 5 % národního důchodu. Jestliže byl sklon ke spotřebě u kapitalistů o 10 % nižší než u spotřebitelů, pak tento posun v příjmech mohl vyvolat pokles spotřeby pouze ve výši 0,5 % národní důchodu. To je však příliš malý pokles na to, aby mohl hrát silnější roli v rámci velké hospodářské krize.“

Jak vidíme, ani z hlediska tradiční keynesiánské teorie není toto vysvětlení přesvědčivé. Ostatně, tato hypotéza nijak neobjasňuje, proč podnikatelé z mnoha různých odvětví náhle začnou masově činit systematicky chybné investice. Z jakého důvodu najednou zaplaví trh „přebytečným“ zbožím, které si pracující kvůli své „nedostatečné kupní síle“ nejsou schopni zakoupit?[6] Pokud by plynulá a pozvolná změna typu rostoucí nerovnosti příjmů mohla zničehonic způsobit dramatický kolaps, jakým byla velká hospodářské krize, pak by tržní ekonomika stála vskutku na nesmírně vratkých základech. V takovém případě by bylo obtížně vysvětlitelné, jak je možné, že se tržní ekonomiky nenacházejí na pokraji drastických krizí prakticky neustále. Podobné pozvolné změny tržních podmínek jsou totiž doslova všudypřítomné.

Cargill a Mayer dospívají k závěru, že středoškolské učebnice obvykle zdůrazňují takové příčiny celosvětové hospodářské krize, které současná odborná literatura pokládá za málo významné, či dokonce zcela irelevantní. Naproti tomu příčiny, na něž ekonomové dnes kladou hlavní důraz (srov. s. 447–450 cit. článku), učebnice vesměs opomíjejí či se jim věnují jen zcela okrajově.

Doufejme proto, že překlad knihy Gena Smileyho úspěšně napomůže tomu, aby se současné ekonomické poznatky o velké hospodářské krizi více rozšířily i mezi veřejností. Účelem tohoto článku bude podrobně nastínit hlavní body a argumenty, na nichž je založen Smileyho pohled na tuto historickou epizodu. Je přitom užitečné odlišit tři základní otázky:

1. Jaké byly hlavní příčiny počátečního hospodářského propadu, k němuž došlo ve Spojených státech, jakož i v celé řadě dalších zemí na konci 20. let?
2. Jaké nejdůležitější vlivy způsobily, že tento hospodářský propad byl tak hluboký a vážný, a to obzvláště v letech 1929-1933?
3. Proč dotyčná hospodářská krize trvala tak dlouho, resp. co zapříčinilo, že následné hospodářské oživení postupovalo mimořádně pomalu?

Reference:

[1] Srov. Christina D. Romer, Great Depression (.pdf), Encyclopædia Britannica, prosinec 2003, tabulka č. 2.
[2] Gene Smiley, Nový pohled na velkou hospodářskou krizi. Praha: Wolters Kluwer ČR a Liberální institut, 2009.
[3] Thomas F. Cargill a Thomas Mayer, The Great Depression and History Textbooks, The History Teacher 31 (srpen 1998), s. 441–458.
[4] Smiley zde silně vychází z argumentů a empirických důkazů, které předkládá Christina D. Romer ve svém článku The Great Crash and the Onset of the Great Depression, Quarterly Journal of Economics 105 (srpen 1990), 597–624. Christina Romer v dotyčném článku mj. dokládá, že spotřebitelé i investoři vnímali vývoj cen na akciovém trhu jako (nedokonalou) predikci budoucího vývoje celé ekonomiky. Právě proto je mohutný pád kurzů akcií v říjnu 1929 a jejich následné výrazné výkyvy notně znejistily. Tento výklad přitom nelze zaměňovat s tvrzeními, podle nichž krach na burze podnítil „iracionální“ či značně přehnaný (tj. objektivními podmínkami nevysvětlitelný) záchvat pesimismu spotřebitelů i investorů, v jehož důsledku radikálně omezili své výdaje. Jak Christina D. Romer zdůrazňuje hned na počátku svého článku, empirické údaje žádný takový široce rozšířený pesimismus nepotvrzují (s. 600). Prakticky nikdo v té době netušil, jak hluboký hospodářský propad posléze zažijí (srov. též Smiley, s. 55). Teorie Christiny D. Romer je naproti tomu založena na myšlence, že pád akcií a jejich výkyvy na konci roku 1929 a v prvé polovině roku 1930 dočasně zvýšily nejistotu investorů a tržních aktérů. V takové situaci bylo z jejich individuálního hlediska racionální odložit výdaje na zboží dlouhodobé spotřeby na dobu, až se tato nejistota zmírní. Christina Romer se však v citovaném článku bohužel již nezabývá důležitou otázkou, z jakého důvodu trvaly intenzivní výkyvy akciového trhu (a tedy i nejistota spotřebitelů a investorů) tak dlouho.
[5] Peter Temin, The Great Depression, Cambridge: MA, National Bureau of Economic Research, Historical Paper 62, 1994, s. 5.
[6] Kritiku teorií, které spatřují příčiny hospodářských krizí v „nadvýrobě“ či „podspotřebě“, podává např. Murray N. Rothbard, America’s Great Depression (.pdf), The Ludwig von Mises Institute, 2000 [1963], s. 56–60. Viz též Ludwig von Mises, Lidské jednání: pojednání o ekonomii, Liberální institut, Praha 2006, s. 276 an.