Gene Smiley: Nový pohled na velkou hospodářskou krizi (3/8)

Mises.cz: 20. března 2013, Matěj Šuster, komentářů: 1

III. Dvojí selhání Fedu a Hooverova politika „vysokých mezd“

Předešlý výklad objasňuje pouze příčiny počátečního hospodářského propadu, nikoli jeho mimořádnou intenzitu. Smiley v tomto ohledu následuje průkopnickou práci Miltona Friedmana a Anny J. Schwartz A Monetary History of the United States: 1867-1960[1], když hloubku hospodářského propadu přičítá především selhání amerického Federálního rezervního systému. Ten v rozporu s účelem, kvůli němuž byl zřízen, nechal v letech 1929-1933 poklesnout peněžní zásobu o jednu třetinu a zcela selhal i v roli „věřitele poslední instance“. Zůstal totiž víceméně nečinný tváří v tvář několika devastujícím vlnám masivních bankovních pádů. [2]

Místo aby se Fed pokusil krizi zmírnit pomocí expanzivní měnové politiky (jíž by reagoval na rostoucí poptávku veřejnosti po držbě hotových peněz), zaujal pasivní postoj. V říjnu 1931 navíc situaci ještě zhoršil, když svou měnovou politiku výrazně utužil. Poté, co Velká Británie 21. září 1931 opustila zlatý standard, začali investoři a zejména centrální banky Francie, Nizozemí, Belgie a Švýcarska směňovat dolary za americké zlato, neboť se obávali, že se podobným způsobem jako Británie zachovají i Spojené státy. Likvidace zahraničních dolarových aktiv vedla k odlivu zlata z USA.  Federální rezervní systém se rozhodl obavy zahraničních centrálních bank a investorů rozptýlit tím, že v rozmezí pouhého jednoho týdne (počínaje 9. říjnem 1931) razantně zvýšil úrokové sazby o dva procentní body (z 1,5 na 3,5 procenta). Růst úrokových sazeb sice zastavil směnu dolarů na zlato, nicméně Fed tímto svým opatřením hospodářský pokles ve Spojených státech ještě více prohloubil (Smiley, s. 63; viz též s. 17–18):

„Výsledkem byl koncem roku 1931 a začátkem roku 1932 ještě rychlejší pokles cen, výroby a zaměstnanosti. S růstem úrokových sazeb klesala cena dluhopisů [pozn: protože rostly jejich výnosy], což způsobilo, že se finanční situace bank čím dál více zhoršovala. Banky se totiž nižší poptávce po nových úvěrech přizpůsobily tím, že ve svých portfoliích držely stále více dluhopisů. Tento neblahý vývoj vyvrcholil velkou vlnou bankovních krachů na konci roku 1931 a na začátku roku 1932. Masivní pády bank zmrazily vklady a tím vyvolaly další hospodářský pokles. Během prvních šesti měsíců roku 1931 se míra nezaměstnanosti pohybovala mezi 14 a 15 procenty. V prosinci 1931 však dosáhla téměř 20 procent a v červnu 1932 skoro 26 procent.“

Bankovní pády a stále vážnější hospodářská deprese mohutně zvýšily nejistotu tržních aktérů. Ti začali masově přeměňovat své bankovní vklady na hotovost. Tu pak drželi mimo bankovní systém. Jelikož se značně zvýšil poměr hotovosti držené veřejností vůči bankovním vkladům a vzrostl i poměr bankovních rezerv vůči těmto vkladům, americká peněžní zásoba dramaticky poklesla. Výrazně se totiž snížil „peněžní multiplikátor“, tj. multiplikace vkladů, která je charakteristická pro bankovnictví založené na principu částečných rezerv.[3] Snižuje-li se drasticky peněžní zásoba, je nezbytné, aby odpovídajícím způsobem, a pokud možno co nejrychleji, poklesly i ceny (včetně mezd). V opačném případě prudce vzrostou neprodané zásoby zboží a zvyšuje se i nezaměstnanost. Tyto potřebné přizpůsobovací procesy však narušila politika „vysokých mezd“, kterou prosazoval prezident Hoover. Jejím výsledkem bylo, že se nominální mzdové sazby v průmyslových podnicích udržovaly během prvních dvou let krize na takřka konstantní úrovni. Hoover byl zastáncem tehdy módní teorie, podle níž vysoké reálné mzdy nejsou pouze důsledkem ekonomického růstu a růstu produktivity práce, nýbrž jsou samy o sobě klíčem k prosperitě. Hoover byl totiž přesvědčen, že růst objemu výroby je udržitelný pouze za předpokladu, že růst reálných mezd časově předchází zvýšení produkce. Kauzální řetěz se tudíž v jeho očích pohybuje tímto směrem: vyšší reálné mzdy → vyšší kupní síla pracovníků → rostoucí poptávka po zboží → vyšší úroveň výroby. Dejme na tomto místě slovo Hooverovi samotnému:[4]

„Vlastní podstatou vysoké úrovně výroby jsou vysoké mzdy…, neboť ta závisí na rostoucí úrovni spotřeby, jíž si mohou pracovníci dopřát jen díky kupní síle vysokých reálných mezd...“

Z tohoto pohledu se nelze zase až tak moc divit, že Hoover považoval za stěžejní, aby během krize peněžní mzdové sazby pracovníků neklesaly. Měl za to, že pokud firmy odmítnou snižovat mzdové sazby, jejich zaměstnanci budou mít větší příjem a utratí více. Tím by pomohli krizi zmírnit (Smiley, s. 58). Tuto chybnou teorii[5] tehdy zastávala i celá řada vrcholných manažerů, odborových předáků, ba dokonce i někteří ekonomové (např. institucionalisté Wesley Claire Mitchell a John R. Commons). Hooverovi se podařilo hned v úvodní fázi krize (listopad až prosinec 1929) získat veřejný závazek zástupců nejvýznamnějších průmyslových a stavebních podniků, že mzdové sazby nebudou snižovat (Smiley, s. 9–10). Průmyslové podniky v letech 1929 až 1931 ve svých veřejných propagačních materiálech často zdůrazňovaly, že Hooverův mzdový program poctivě dodržují a zachovávají mzdové sazby na úrovni z roku 1929. V důsledku této politiky zůstaly nominální mzdové sazby během prvních dvou let velké hospodářské krize téměř neměnné. Ve stejné době ale prudce padaly ceny – zejména velkoobchodní ceny, které jsou podstatné pro rozhodování výrobních firem. Současně klesala i produkce. Klesající ceny a stabilní mzdové sazby zvedly podnikům reálnou hodinovou cenu práce o 7,8 procent v roce 1930 a o 9,5 procent v roce 1931 (Smiley, s. 56). Firmy na tento vývoj odpověděly tak, že ještě více omezovaly produkci a propouštěly pracovníky. Míra nezaměstnanosti proto rychle a drasticky stoupala.

Právě touto téměř dvouletou strnulostí nominálních mzdových sazeb se nynější hospodářská krize značně lišila od minulých krizí. Tak např. ještě při předchozí krizi v letech 1920-1921 se mzdové sazby pružně přizpůsobily a rychle se snížily spolu s poklesem cen (Smiley, s. 55):[6]

„Při krizi v letech 1920-1921 nastal rychlý a ostrý pád cen i mzdových sazeb. Následoval sice krutý, ale zároveň krátký hospodářský pokles. Rychlá deflační opatření srazila ceny i mzdové sazby dolů a umožnila hospodářství, aby se začalo vzpamatovávat.“

To samé platí i o dřívějších hospodářských krizích (Smiley, s. 56):

„Až do poloviny 20. let platilo, že mzdy obvykle začaly klesat krátce poté, co se pokles hospodářství projevil. V letech 1890 až 1924 se během krize mzdové sazby typicky snížily o 9 až 10 procent a krize trvaly v průměru dvanáct až osmnáct měsíců. Není proto divu, že v roce 1930 připadala pozorovatelům skoro dvouletá stabilita mezd v průmyslu dosti neobvyklá.“

Smiley uzavírá (s. 59):

„Udržování peněžních mzdových sazeb deformovalo relativní ceny a působilo proti deflačním cílům Federálního rezervního systému. Kdyby byly mzdové sazby sníženy současně s pádem cen, byla by krize pravděpodobně mnohem kratší, než jak tomu opravdu bylo. Počáteční hospodářský pokles totiž byl v letech 1929-30 mírnější než při předchozí recesi v letech 1920-21; rozdíl spočíval ve strnulosti peněžních mzdových sazeb na začátku 30. let.“ (zvýrazněno mnou)

Christina Romer v této souvislosti poukazuje i na případ Japonska:[7]

„Japonský cenový systém byl v té době flexibilnější, a proto Japonsko zažilo v letech 1930 a 1931 mimořádně rapidní deflaci. Tato rychlá a prudká deflace zřejmě napomohla tomu, že v Japonsku byl propad hospodářské výroby poměrně malý.“

Zdá se tedy, že jednou z hlavních příčin, které z „běžné“ hospodářské recese učinily extrémně hlubokou a vleklou krizi, byla politicky motivovaná strnulost nominálních mzdových sazeb během prvních dvou let velké hospodářské krize.[8]

[1] Milton Friedman a Anna Jacobson Schwartz, A Monetary History of the United States: 1867-1960. Princeton: Princeton University Press for NBER, 1963. Populární shrnutí jejich vysvětlení, proč byl počáteční hospodářský propad natolik hluboký a trval tak dlouho, lze nalézt v knize Miltona a Rose Friedmanových Svoboda volby, Liberální institut, Praha, 1992, kapitola 3: Anatomie krize.

[2]  Vysoká fragilita amerického bankovního systému byla do značné míry způsobena předchozími regulacemi, jejichž původ sahá až hluboko do 19. století. Tyto regulace bankám mimo jiné bránily v tom, aby zakládaly pobočky na území jiných amerických států a typicky dokonce i uvnitř jednotlivých států. Výsledkem dotyčných regulací bylo, že americký bankovní systém sestával z mnoha tisíců převážně malých bank, z nichž drtivá většina měla jednu jedinou pobočku (tzv. unit banking). Tyto banky se proto vesměs orientovaly primárně na místní klientelu. Není tudíž divu, že jak bankovní vklady, tak jejich úvěry a investice byly silně vystaveny koncentrovaným místním rizikům a „šokům“ (jejich aktiva i pasiva byla nedostatečně regionálně a sektorově diverzifikována). Tak např. jakmile lokální zemědělci sklidili kvůli špatnému počasí mizernou úrodu, okamžitě se tím pozice místních bank notně oslabila. Mnozí zemědělci poté totiž přestali být schopni splácet bankovní úvěry, přičemž právě tyto úvěry často tvořily stěžejní část bankovních úvěrových portfolií. Klienti postižení touto lokální hospodářskou krizí navíc zvyšovali výběry svých vkladů, neboť jejich příjem poklesl, a museli proto více používat své úspory. Jinak řečeno, osud banky byl velmi těsně svázán s osudem obyvatel města či obce, na jehož území působila. To byl jeden z hlavních důvodů, proč byl tento systém relativně malých a nedostatečně diverzifikovaných bank tak náchylný k pravidelně se opakujícím vlnám bankovních panik. Výše uvedené nejvíce vynikne ve srovnání se sousední Kanadou. Ta podobné regulace nikdy nezavedla a umožnila tak, aby se bankovní systém v tomto směru přirozeně vyvíjel. Zatímco v USA v roce 1920 působilo 30 291 obchodních bank, které měly pouze 1 281 dalších poboček, v Kanadě tehdy existovalo 18 relativně velkých bank s mnoha pobočkami. Zmíněných 18 bank provozovalo celkem 4 676 poboček v rozličných částech Kanady. Jednoznačnou výhodou těchto velkých bank bylo to, že jejich klientela byla daleko více heterogenní. Tím pádem byla jejich aktiva i pasiva mnohem lépe diverzifikována. Ve stejné době, kdy americký bankovní systém často trápily opětující se bankovní paniky a krize, kanadský bankovní systém vykazoval velmi vysokou stabilitu. Dramaticky se lišily rovněž dopady velké hospodářské krize na americké a na kanadské banky. Ačkoli Kanadu v letech 1929-1933 postihl víceméně stejně hluboký a vážný hospodářský propad jako Spojené státy, kanadský bankovní systém krizi překonal nesrovnatelně úspěšněji než americký. Kanadským bankám přitom v té době „nekryl záda“ žádný „věřitel poslední instance“. Centrální banka byla v Kanadě zřízena až v roce 1935, a to čistě z politických důvodů, nikoli proto, že by byla pociťována potřeba zajistit tamějšímu bankovnímu systému větší „stabilitu“. V Kanadě během krize nezkrachovala ani jedna banka a banky v souhrnu uzavřely pouze 10,4 % svých poboček (dotyčné pobočky totiž začaly být v důsledku hospodářského propadu ztrátové). Naproti tomu Spojené státy zažily několik vln masivních bankovních pádů a permanentně bylo uzavřeno 34,5 % bankovních poboček. Kanadské banky samozřejmě kvůli hospodářské krizi utrpěly těžké finanční ztráty, ale díky své velikosti a diverzifikaci byly těmto „šokům“ schopny odolávat mnohem snadněji a účinněji. Viz např. Eugene N. White, A Reinterpretation of the Banking Crisis of 1930, Journal of Economic History, Vol. XLIV, No. 1 (březen 1984), s. 131-132.

[3]  Proces tvorby peněz (multiplikace vkladů), k němuž dochází v rámci bankovnictví částečných rezerv, blíže popisuje např. Jesús Huerta de Soto v knize Peníze, banky a hospodářské krize (.pdf), Praha: ASPI, a. s. a Liberální institut, 2009, kap. IV „Proces úvěrové expanze“ (s. 165 a násl.). Dychtiví zájemci mohou rovněž nahlédnout do pozoruhodné příručky, kterou vydala Chicagská Federální rezervní banka a jež nese název Modern Money Mechanics – A Workbook on Bank Reserves and Deposit Expansion (.pdf).

[4]  Herbert Hoover, The Memoirs of Herbert Hoover: Volume 2, The Cabinet and the Presidency, 1920-33. New York, Macmillan, 1952, s. 108. Citováno podle článku Lee E. Ohaniana, What - or Who - Started the Great Depression?, NBER Working Paper No. 15258, srpen 2009, s. 13. K historickému vývoji doktriny "vysokých mezd" viz též George Selgin a Jason Taylor, By Our Bootstraps: Origins And Effects of the High-Wage Doctrine and the Minimum Wage (.pdf), Journal of Labor Research, Volume XX, Number 4, Fall 1999, zejm. str. 5-13. V polovině 20. let podporovali doktrinu vysokých mezd takoví význační průmysloví předáci jako Henry Ford, Walter Teagle (Standard Oil), Owen D. Young (General Electric), Myron Taylor (United States Steel), Alfred P. Sloan Jr. (General Motors), Julius Rosenwald (Sears, Roebuck and Co.), Edward Filene (Filene´s Department Stores), Howard Heinz (Heinz Food), W. R. Wrigley (Wrigley´s Gum) a Pierre Du Pont (Du Pont Company). Tuto teorii zastávali i mnozí ekonomové, např. Hartley Withers, William Trufant Foster a Waddill Catchings (dva v té době prominentní teoretikové "podspotřeby"), J.A. Hobson, George Soule, Carter Goodrich, Rexford Tugwell, Wesley Claire Mitchell, Leo Wolman, John R. Commons, Paul Douglas, John Bates Clark a Davis R. Dewey. Selgin a Taylor (s. 15) uvádějí, že pochvalné zmínky o Hooverově politice vysokých mezd vyslovil dokonce i jeden z nejvýznamnějších ekonomů 20. století -- Irving Fisher (a sice ve své knize The Stock Market Crash—and After. New York: MacMillan Company, 1930, str. VII a str. 24-25.).

[5]  Dotyčná teorie přehlíží mimo jiné skutečnost, že jsou-li mzdové sazby uměle vytlačovány nad tržní úroveň, výsledkem je růst nezaměstnanosti. Zaměstnanci, kteří si svá pracovní místa udrží, sice budou pobírat vyšší mzdu, než by tomu bylo jinak, nicméně zároveň poklesnou příjmy těch lidí, kteří o svá pracovní místa přijdou. Snaha uměle udržovat vysoké mzdové sazby tak nejenže nemusí celkový objem vyplácených mezd vůbec zvýšit, ale může jej naopak i výrazně snížit, pokud v důsledku této politiky poklesne výroba a vznikne masová nezaměstnanost.

[6]  Lee E. Ohanian (s. 17–18) uvádí ve svém článku, že během recese z let 1920 až 1922, kdy všeobecná cenová hladina poklesla o 20 %, klesly současně i mzdové sazby, a to zhruba o 19 %. Srov. též Selgin a Taylor, By Our Bootstraps, str. 9: zatímco v prosinci 1920 činily průměrné hodinové mzdové sazby v 25 průmyslových odvětvích něco málo přes 60 centů za hodinu, do května 1921 klesly na 53 centů za hodinu a do prosince 1921 na úroveň 48,6 centů za hodinu. Průměrné hodinové peněžní mzdové sazby se tudíž snížily o téměř 20 procent v rozmezí jednoho roku. Právě tento relativně rychlý a prudký pokles nominálních mezd byl jedním z hlavních důvodů, proč hospodářská recese z let 1920-21 trvala poměrně krátkou dobu a proč se míra nezaměstnanosti vrátila na úroveň před vypuknutím této recese již v půlce roku 1922. Naproti tomu během prvního roku velké hospodářské krize se průměrné hodinové peněžní mzdy v těchto 25 průmyslových odvětvích takřka vůbec nezměnily: v říjnu 1929 činily 59,3 centů, v dubnu 1930 mírně vzrostly na 59,5 centů a do září 1930 poklesly jen velmi nepatrně na 59,1 centů -- a to navzdory tomu, že velkoobchodní ceny i zisky v tomtéž období výrazně a plynule klesaly (Selgin a Taylor, str. 14). Mezi říjnem 1929 a srpnem 1931 se ceny snížily o 15%, ale peněžní mzdy v téže době klesly pouze o 3% (Selgin a Taylor, str. 15); reálné mzdy těch pracovníků, kteří měli to štěstí, že si pracovní místo udrželi, se tedy značně zvýšily.

[7]  Christina D. Romer, Great Depression (.pdf), Encyclopædia Britannica, prosinec 2003, s. 2.

[8]  Podle modelu, který ve své práci používá Lee E. Ohanian, mohla být Hooverova politika „vysokých mezd“ zodpovědná až za 2/3 poklesu produkce, jenž nastal v letech 1929 až 1931. Pro úplnost dodávám, že nešlo zdaleka o jediné Hooverovo opatření, jež přineslo kontraproduktivní účinky. Dalšími chybnými kroky byla např. jeho podpora přijetí neblaze proslulých Hawleyových–Smootových celních sazeb (Smiley, s. 11–12) a masivní zvýšení daní, k němuž přikročil v roce 1932, tedy v době, kdy byla krize obzvláště hluboká. Daňový zákon z roku 1932 mj. zdvojnásobil běžné sazby federální daně z příjmu jednotlivců. Nejvyšší daňová sazba vyskočila dokonce z 25 na 63 procent (Smiley, s. 19). Zvýšení daňové zátěže v době, kdy zuří mimořádně silná hospodářská krize, je samozřejmě přesným opakem toho, co je v takové situaci zapotřebí učinit (tj. daňové břemeno buď zmírnit, popř. jej alespoň nezvětšovat).