Gene Smiley: Nový pohled na velkou hospodářskou krizi (6/8)

Mises.cz: 13. dubna 2013, Matěj Šuster, komentářů: 0

Rooseveltova „krize uvnitř krize“, 1937 až 1938

Roosevelt se v rámci prezidentské předvolební kampaně v roce 1936 silně otočil doleva. Jeho volební kampaň se téměř změnila v třídní boj. Začal především ostře útočit na podnikatele („ekonomické roajalisty“), které obviňoval z toho, že se opětovně pokoušejí získat moc, kterou měli před začátkem krize, a nyní na každém kroku blokují potřebné reformy, které on navrhuje (Smiley, s. 110). Jeho cílem bylo vydobýt si podporu pokrokářů a bývalých socialistů, dělníků a zemědělců. Rooseveltova taktika proto zahrnovala ostré výpady proti velkým podnikům, organizovaným penězům, „sobeckým“ silám a touze po moci. Jeho kampaň inklinovala k tomu, aby byla rozbíječská a vzbuzovala strach. To samozřejmě snižovalo důvěru podnikatelů vůči vládnoucímu režimu a zejména oslabovalo jejich ochotu pouštět se do dlouhodobých investicí.

Následně se v roce 1937 rozpoutala prudká „krize uvnitř krize“. Jak píše Smiley (s. 112):

„… průmyslová výroba střemhlav klesala. (…) Za celou dobu krize od května 1937 do května 1938 poklesla výroba zboží dlouhodobé spotřeby o 67 procent. Tento mimořádně rychlý hospodářský pokles byl horší než ve srovnatelných obdobích krize v letech 1920-1921 a první fáze Velké hospodářské krize v letech 1929-1930.“ (zvýrazněno mnou)

O této krizi se často – a oprávněně – hovoří jako o „Rooseveltově krizi“. Dle Smileyho (s. 113) byly za tuto krizi společně zodpovědné dva primární zdroje:

•    restriktivní měnová politika Federálního rezervního systému (do jehož čela Roosevelt předtím jmenoval své lidi – např. Marrinera S. Ecclese) a
•    rychlý růst mzdových sazeb a nákladů na pracovní sílu, k němuž došlo proto, že Rooseveltova vláda výrazně zvýšila daňové zatížení podnikatelů a dále přikročila k celé řadě opatření, jimiž soustavně a vydatně podpořila odborové hnutí. Výsledkem byla velká vlna zakládání odborových organizací na začátku roku 1937 a následná přímo epidemie okupačních stávek, jejichž účelem bylo zvýšení mezd nad tržní úroveň a vydobytí dalších výhod ve prospěch členů odborů.

Restriktivní měnová politika Fedu

Ještě v polovině roku 1929 držely americké banky v rezervách 7,50 dolarů na každých 100 dolarů vkladů. Do července 1936 se tento rezervní poměr více než zdvojnásobil, neboť banky držely na každých 100 dolarů vkladů již 18,48 dolarů rezerv. Bankovní rezervy byly téměř dvojnásobné, než jaké požadoval zákon. Představitelé Federálního rezervního systému začali být posléze znepokojeni tím, že banky udržují na konci krize natolik vysoké „nadbytečné“ rezervy (Smiley, s. 114). Byli přesvědčeni, že tento stav je zapříčiněn zejména nízkou poptávkou po úvěrech a půjčkách ze strany podnikatelů i veřejnosti. Obávali se, že pokud by se poptávka po podnikových půjčkách obnovila, velký nadbytek rezerv by bankám umožnil prudce zvýšit poskytování půjček. Následně by se také rychle zvýšila peněžní zásoba a skokově by narostla míra (cenové) inflace. Bankovní zákon z roku 1935 dal Federálnímu rezervnímu systému novou pravomoc, aby v případě potřeby povinné minimální bankovní rezervy až zdvojnásobil.

Federální rezervní systém se rozhodl této své pravomoci využít a začal požadavky na rezervy zvyšovat. Od 16. srpna 1936 do 1. května 1937 byly ve třech krocích zdvojnásobeny povinné rezervy centrálních rezervních městských bank v New Yorku a Chicagu (z 13 na 26 procent). Zdvojnásobeny byly rovněž požadavky na rezervy rezervních městských bank (z 10 na 20 procent) a povinné rezervy venkovských bank (ze 7 na 14 procent). Největší část tohoto růstu se objevila 16. srpna.

Představitelé Fedu předpokládali, že tímto svým krokem nezpůsobí žádné negativní vedlejší efekty, nýbrž jím pouze omezí nadbytečné rezervy a odstraní tak potenciální zdroj budoucí inflace. V tomto ohledu se však hluboce zmýlili. Nadbytečné bankovní rezervy sice nejprve vskutku poklesly, ale v polovině roku 1937 začaly opět růst a v půlce roku 1938 byly všeobecně obnoveny na úrovni, jakou měly před zvýšením povinných minimálních rezerv (Smiley, s. 115).

Banky byly totiž nedávnou vlnou bankovních krachů a finanční panikou natolik otřeseny, že si přály držet relativně vysokou úroveň volných rezerv preventivně, aby tak ztlumily eventuální neočekávané výběry vkladů od klientů. Z toho důvodu se snažily obnovit volné rezervy, které Federální rezervní systém tak „pečlivě“ vymýtil. Za tímto účelem ovšem musely mimo jiné ještě více omezit poskytování úvěrů. Silně restriktivní měnová politika, kterou Federální rezervní systém zahájil svým zvýšením požadavků na bankovní rezervy, tudíž vyvolala relativně prudký pokles peněžní zásoby a úvěrovou kontrakci, čímž pomohla vyvolat krizi let 1937-1938.

Umělé zvýšení mzdových sazeb a nákladů na pracovní sílu

Druhým hlavním zdrojem nové krize byl ostrý nárůst ceny pracovní síly od konce roku 1936 do poloviny roku 1937. [1] To bylo způsobeno jednak novou daní na sociální pojištění, která firmy zatížila, jakož i nově zavedenou daní z nerozděleného podnikového zisku. Na vině však byla i vzrůstající organizovanost v odborech, kterou Rooseveltova vláda četnými opatřeními značně podporovala. Celá řada firem vyrábějících zboží dlouhodobé spotřeby (automobilky, ocelárny atd.) byla úspěšnými okupačními stávkami [2] donucena k tomu, aby dotyčný odborový svaz uznaly jako oficiálního partnera a podepsaly s ním kolektivní smlouvu. Ve všech těchto odvětvích se okamžitě po podepsání smluv s odbory značně zvýšily mzdové sazby. Tak například v ocelářském průmyslu vzrostly od října 1936 do května 1937 mzdové sazby ze 47 centů na 62,5 centu za hodinu, což představovalo nárůst o 33 procent (Smiley, s. 117). Průměrné mzdové sazby v 25 výrobních odvětvích se na začátku roku 1937 zvýšily z 63,8 centů v lednu 1937 na 71,1 centů v červenci 1937 (tj. růst o 11,4 procent). Mzdy přitom prudce rostly za situace, kdy poptávka po tom, co tyto firmy vyráběly, zůstávala stejná a nezvyšovala se ani produktivita práce. Většina firem byla proto nucena omezovat výrobu, jakož i počet zaměstnanců (Smiley, s. 118).

Ve stejné době, kdy výrobním firmám výrazně rostly náklady na pracovní sílu, začala působit i restriktivní měnová politika Federálního rezervního systému. Banky začaly obnovovat „nadbytečné“ rezervy a v důsledku toho pokleslo půjčování peněz, rostly úrokové sazby a začala klesat agregátní poptávka – zejména po zboží dlouhodobé spotřeby a po spotřebním zboží, které tyto firmy vyráběly. Na podzim 1937 prudce klesly zisky výrobních podniků a očekávalo se, že budou klesat ještě dále. Zhroutil se též akciový trh. Výsledkem byla silná, ale poměrně krátká krize od května 1937 do května 1938.

[1] Viz též důležitou monografii Richarda K. Veddera a Lowella E. Gallawaye, Out of Work: Unemployment and Government in Twentieth-Century America. New York: New York University Press, 1997 (2. vyd.), str. 128 a násl.

[2] Státní úřady nyní (oproti dřívější praxi) důsledně odmítaly jakkoliv zakročit proti dělníkům, kteří zastavili práci, zmocnili se továrny a odmítali ji opustit či výrobu opětovně zahájit, dokud firma nepřistoupí na kolektivní smlouvu s jejich odborovým svazem.