Gene Smiley: Nový pohled na velkou hospodářskou krizi (7/8)

Mises.cz: 21. dubna 2013, Matěj Šuster, komentářů: 0

„Systémová nejistota“ a pomalé zotavování v druhé polovině 30. let

Roosevelta tento vývoj událostí a ztráta politické podpory posléze přiměly k tomu, aby od dalších radikálnějších reforem ustoupil. Důraz se postupně přesunul na hospodářské ozdravení a přípravu na válku, jejíž brzké rozpoutání mnozí lidé očekávali. Po roce 1938 už nebyly navrhovány žádné nové zákony, které by zásadně měnily „pravidla hry“, ani se nepřijímaly žádné nové reformní programy (Smiley, s. 119). Zároveň byly odstraněny i některé obzvláště zhoubné intervence, zejména byla zrušena daň z nerozděleného podnikového zisku. V souvislosti s tím bylo nastartováno opětovné, byť velmi pozvolné hospodářské oživení. Zejména míra nezaměstnanosti se snižovala jen velmi pomalu. Po celé léto 1938 se pohybovala kolem 20 procent (Smiley, s. 120). Poté dočasně klesla pod 17 procent, ale ještě celou zimu a jaro 1939 se udržovala mírně pod 19 procenty.

Teprve na podzim 1939, kdy se již projevila zahraniční poptávka po válečném materiálu vyráběném v USA, se výroba zboží dlouhodobé spotřeby zvýšila a míra nezaměstnanosti se snížila na zhruba 14 procent. Smiley vysvětluje (s. 120):

„Vlna zakládání odborových organizací v roce 1937 prudce zvýšila náklady na pracovní sílu v porovnání s cenou kapitálu a výrobních zdrojů. Poté, co se hospodářství začalo zotavovat, firmy reagovaly na tyto změny relativních nákladů tím, že do výroby zapojily více kapitálu a naopak méně pracovníků.“ (zvýrazněno mnou)

Smiley označuje (s. 121) za hlavní příčinu pomalé obnovy hospodářství nepříznivý vývoj soukromých investic. V letech 1931 až 1935 byly soukromé investice tak nízké, že nepostačovaly dokonce ani k tomu, aby pouze nahradily kapitálové statky, které byly vyčerpány. Čisté investice dosahovaly v těchto letech negativní úrovně, konkrétně minus 18 miliard dolarů. Po celé desetiletí – od roku 1930 až do roku 1940 – byly soukromé investice tak nízké, že čisté soukromé investice činily minus tři miliardy. Soukromé investice se začaly vzpamatovávat teprve v roce 1941. Poté však byly zastaveny válečným hospodářstvím. Konečně v roce 1946 zaznamenaly čisté soukromé investice poprvé od roku 1929 rychlý růst a ve Spojených státech se obnovila plná zaměstnanost.

Smiley (s. 123) pokládá za nejdůležitější příčinu pomalého obnovování soukromých investic ve třicátých letech „systémovou nejistotu“ („regime uncertainty“). [1] Programy New Dealu zejména po roce 1935 mohutně podkopávaly důvěru podnikatelů. Podnikatelé si byli čím dál méně jisti, že soukromá vlastnická práva k jejich kapitálu budou chráněna a zachována. V důsledku Rooseveltových soustavných rétorických útoků proti podnikatelské třídě, jakož i chaotických opatření jeho vlády, si nebyli jisti, zda bude aktuální „režim“ soukromých vlastnických práv i nadále pokračovat. Byli proto stále méně ochotni pouštět se do rizikovějších či dlouhodobějších investic. Za dostatečně bezpečné začali považovat pouze krátkodobé investice s rychlou návratností. Soukromá majetková práva byla v té době ohrožena z celé řady směrů – včetně značného růstu daní, uvalení nových daní, konfiskací soukromého vlastnictví a svazování podnikání předpisy, které vlastnická práva silně omezovaly (příklady nejdůležitějších – a často protichůdných – intervencí, jimiž Rooseveltova vláda kladla překážky podnikatelskému úsilí a zvyšovala nejistotu tržních aktérů, podává Smiley na s. 124–126). Mnozí podnikatelé tehdy pociťovali reálnou obavu, že Spojené státy bezprostředně směřují k tomu, aby se z nich stala jakási fašistická, korporativistická ekonomika, kde bude mít hlavní slovo vláda a jí dosazení „technokratičtí experti“, resp. „centrální plánovači“.

Důkaz o tom, jak silnou „systémovou nejistotu“ podnikatelé pociťovali, přinášejí průzkumy veřejného mínění, které byly mezi firmami provedeny na konci třicátých let (Smiley, s. 126). Podnikatelská sféra považovala Rooseveltovu vládu za silně protipodnikatelskou a očekávala, že se vládní regulace podnikání budou i nadále výrazně zvyšovat. Převážná většina vedoucích pracovníků v podnicích byla přesvědčena, že právě prudké snížení podnikatelské důvěry hospodářské zotavení notně zpomalilo. Systémová nejistota snižuje sklon firem k dlouhodobějším investicím a zejména ochotu investorů financovat je. Ve výnosech dluhopisů s delší splatností se z toho důvodu objevuje prémie, jež má tuto zvýšenou nejistotu kompenzovat. Na konci 20. let u takových dluhopisů v podstatě žádná riziková přirážka nebyla. Mezi roky 1931 a 1934 se rozdíl ve výnosnosti krátkodobých a dlouhodobějších dluhopisů zvýšil jen poměrně mírně. Například v roce 1933 byl výnos z třicetiletého dluhopisu 1,6krát vyšší než výnos z jednoletého dluhopisu. Tyto rozdíly však dramaticky vzrostly mezi roky 1935 a 1941. Například v roce 1936 byl výnos z třicetiletého dluhopisu 5,25krát vyšší než výnos z jednoletého dluhopisu a výnos z desetiletého dluhopisu byl 4,33krát vyšší než výnos z jednoletého dluhopisu (Smiley, s. 126). Můžeme zde vysledovat těsnou souvislost s Rooseveltovými útoky na bohatství a podnikatele, jichž se začal soustavně dopouštět poté, co se zhroutil jeho NRA.

Rozdíl ve výnosnosti krátkodobých a dlouhodobějších dluhopisů prudce poklesl teprve v roce 1942 a zůstal nízký po celou druhou světovou válku. Roosevelt si totiž s příchodem války uvědomil, že velké podniky potřebuje pro výrobu válečných zbraní. Přestal proto vůči podnikatelům útočit; ba naopak, mnohé vedoucí pracovníky průmyslu si tehdy přivedl do vlády jako poradce, aby mu pomohli organizovat válečné úsilí. Systémová nejistota se poté významně zmírnila a riziková přirážka ve výnosu dluhopisů s delší splatností prudce poklesla.

Jak Smiley uzavírá (s. 127):

„Ozdravení od poloviny roku 1935 do poloviny roku 1937 a pak opět po skončení krize uvnitř krize, která se objevila v letech 1937-1938, postupovalo pomalu, protože podniky nechtěly investovat, expandovat ani provádět rizikovější inovace. Pociťovaly stále větší nejistotu ohledně pravidel, v jejichž rámci podnikaly – včetně nejistoty týkající se jejich majetkových práv. Ve třicátých letech Rooseveltova vláda neočekávaně a dramaticky změnila institucionální rámec, na jehož základě byla doposud přijímána rozhodnutí v soukromých podnicích – a to ne jednou, ale několikrát. Důsledkem bylo, že se zotavování z velké hospodářské krize let 1929 až 1933 výrazně zpomalilo.“ (zvýrazněno mnou)

[1]  Smiley v tomto směru značně vychází z průkopnické práce Roberta Higgse, Regime Uncertainty: Why the Great Depression Lasted So Long and Why Prosperity Returned After the War, Independent Review 1 (jaro 1997), 561-590. Tento článek je dostupný i v českém překladu – viz Robert Higgs, Politická ekonomie strachu. Praha: Liberální institut, 2006, kapitola 5. – „Systémová (politická) nejistota – proč Velká krize trvala tak dlouho a proč prosperita přišla až po válce“, str. 67 a násl.