Gene Smiley: Nový pohled na velkou hospodářskou krizi (8/8)

Mises.cz: 27. dubna 2013, Matěj Šuster, komentářů: 0

Mýtus „válečné prosperity“

Smiley se podrobně zabývá rovněž tím, nakolik ve světle důkazů obstojí hojně rozšířené tvrzení, že to byl právě vstup Spojených států do druhé světové války a s ním související masivní nárůst veřejných výdajů financovaný vládními půjčkami (tj. rozpočtovým deficitem), jenž konečně vytáhl USA z vleklé krize a přinesl jim prosperitu. Nejprve uveďme oficiální údaje, které výše zmíněný „příběh“ zdánlivě potvrzují. Po japonském útoku na Pearl Harbor (7. prosince 1941) přikročily Spojené státy k rychlému budování vojenských sil. Reálné federální výdaje (zejména vládní nákupy zboží a služeb) celkově vzrostly mezi roky 1940 a 1943 o závratných 885,3 procent. Naproti tomu příjmy z daní se během stejného období zvýšily jen o 182 procent (Smiley, s. 131). Mohutný nárůst vládních výdajů oproti vládním daňovým příjmům představoval na první pohled přesně takový stimul, jaký navrhoval John Maynard Keynes. Dle oficiálních údajů se v téže době také dramaticky snížila míra nezaměstnanosti: konkrétně z 14,6 procent v roce 1940 na 9,9 procent v roce 1941, 4,7 procent v roce 1942 a 1,9 procent v roce 1943. Reálný HDP na osobu se v těchto letech zvýšil o 43,3 procent (Smiley, s. 132).

V prvé řadě je třeba konstatovat, že tento obrovský nárůst veřejných výdajů a vládních půjček byl do značné míry umožněn tím, že se Federální rezervní systém pustil do silně expanzivní měnové politiky, jejíž hlavním cílem bylo financovat rychle se zvyšující federální dluh, aby federální vláda mohla snadněji uspokojit válečné potřeby. Jak uvádí ekonom Jeffrey Rogers Hummel, díky této měnové politice se americká peněžní zásoba během války téměř ztrojnásobila. Výsledkem bylo mimo jiné to, že tzv. „ražebné“ (tj. inflační daň) pokrylo téměř čtvrtinu válečných výdajů, což je vůbec největší procento u amerických válek v historii, pomineme-li dvě hyperinflace, k nimž došlo během války za americkou nezávislost a dále v průběhu války Severu a Jihu (v případě Konfederace). Jinak řečeno, to, co navenek vypadalo jako aktivistická fiskální politika, bylo fakticky ve velkém rozsahu jen „zamaskovanou“ expanzivní měnovou politikou. Jak zdůrazňuje Smiley (s. 133–134):

„Monetární politika, nebo přesněji řečeno dohoda Federálního rezervního systému s Ministerstvem financí, že vytvoří jakékoli bankovní rezervy, které budou banky požadovat, proto hrála zásadní roli. Umožnila totiž mohutný nárůst rozpočtových schodků, tj. expanzivní fiskální politiku. Je nepravděpodobné, že by obrovský nárůst rozpočtových deficitů federální vlády mohl nastat, aniž by jej podpořil Federální rezervní systému svou velice uvolněnou měnovou politikou.“

Co se týče poklesu nezaměstnanosti během války, jeho původ není žádnou záhadou, natožpak „zázrakem“. Byl totiž v prvé řadě zapříčiněn tím, že razantně stoupal počet lidí sloužících v ozbrojených silách – zejména po zavedení mírových odvodů v říjnu 1940. Zatímco počet nezaměstnaných dělníků klesl mezi roky 1940 a 1943 o 7,05 milionů, počet lidí v armádě se ve stejném období zvýšil o 8,59 milionů (Smiley, s. 134). V roce 1945 sloužilo v armádě 12,12 milionů lidí. Většina z nich přitom do armády nevstoupila dobrovolně, nýbrž byla odvedena na základě povolávacího rozkazu. Míru nezaměstnanosti tudíž dramaticky snížilo budování obrovské armády – nikoli rozmach hospodářské aktivity. A lze navíc jen stěží tvrdit, že nezaměstnaný na tom byl po odvedení do armády lépe. Žold byl malý a riziko smrti nebo vážného zranění značné. Vždyť během války zemřelo 405 399 vojáků a 670 846 jich bylo těžce zraněno. Snížení nezaměstnanosti během válečných let lze proto sotva považovat za známku prosperity v tomto období.

Smiley dále ukazuje (s. 137–140), že oficiální údaje o hrubém domácím produktu a úrovni spotřeby během války jsou z mnoha důvodu silně zavádějící a zejména je de facto vůbec nelze srovnávat s údaji z mírových dob. S příchodem války se Spojené státy změnily z relativně tržní ekonomiky na příkazové hospodářství. Poněvadž byly zavedeny cenové regulace a přídělový systém, oficiální údaje výrazně podhodnocují skrytý růst cen, k němuž v době války došlo. Smiley nakonec konstatuje (s. 137):

„Vzhledem k tomu, že klesala spotřeba, ale i soukromé investice, jen těžko můžeme dospět k závěru, že druhá světová válka byla pro Američany ‚obdobím prosperity‘.“

Skutečná prosperita přišla až poté, co válka skončila a byly odstraněny cenové, jakož i další regulace, jimiž bylo soukromé podnikání „sešněrováno“:

„Ačkoli příkazové hospodářství pracovalo dobře při výrobě toho, co vláda požadovala, u neválečného materiálu tomu tak nebylo. Ve skutečnosti se úřady pokoušely omezit výrobu neválečných (tedy z jejich hlediska zbytných) komodit a služeb – a podařilo se jim to. Když se v roce 1946 začala příkazová struktura odstraňovat, byly zrušeny cenové regulace (i když ne všechny a ne ihned), skončil přídělový systém, jakož i válečné zakázky. Muži a ženy byli propuštěni z vojenské služby. V tomto ovzduší, které bylo náhle svobodnější, vzrostla spotřebitelská poptávka a výrobcům konečně nic nebránilo rozšiřovat výrobu a více investovat, dokud to pro ně bylo výnosné – a ono to výnosné bylo. Znovu ožilo tržní hospodářství a převládla prosperita. Dlouhá krize byla konečně překonána.“ (Smiley, s. 140)

V závěrečných kapitolách Smiley ještě rozebírá historický odkaz velké hospodářské krize. Čtenáře našeho časopisu asi sotva překvapí, že nejdůležitějším odkazem této neblahé dějinné události byl obrovský rozmach státní moci včetně další centralizace a přesunu pravomocí z nižších politických jednotek na federální vládu. Skutečnost, že velká hospodářská krize značně posílila a prohloubila „antikapitalistické“ smýšlení intelektuálů, jakož i širší veřejnosti, kteréžto „dědictví“ jsme zdaleka nepřekonali ani dodnes, je notoricky známa.

[1] Federální rezervní systém se dohodl s Ministerstvem financí, že ustálí cenu pokladničních poukázek (tj. především devadesátidenních vládních dluhopisů) tak, aby se jejich úroková sazba udržela na třech osminách procenta. Tato dohoda platila až do roku 1947. Aby toho Federální rezervní systém dosáhl, musel diskontovat všechny pokladniční poukázky, které mu byly nabídnuty. V důsledku toho prudce rostly bankovní rezervy a peněžní zásoba (Smiley, s. 133).

[2] Viz Jeffrey Rogers Hummel, Fiscal Policy, the Great Depression, and World War II, 4. 2. 2009.

[3] Podrobněji o mýtu válečné prosperity pojednává Robert Higgs například v článku "Wartime Prosperity? A Reassessment of the Wartime Economy of the 1940s," Journal of Economic History, březen 1992. Viz též nejnověji Steven Horwitz a Michael J. McPhillips, The Reality of the Wartime Economy: More Historical Evidence on Whether World War II Ended the Great Depression, The Independent Review, v. 17, n. 3, Winter 2013, str. 325–347.

Matěj Šuster byl editorem českého vydání knihy Gena Smileyho „Nový pohled na velkou hospodářskou krizi“ (matej.suster@gmail.com)