Hans-Hermann Hoppe za hranou politické korektnosti

Mises.cz: 10. září 2020, Eduard Horák, komentářů: 1

Hans-Hermann Hoppe je německý ekonom, historik, sociolog a filozof. Hoppe se narodil v Německu a před několika dny oslavil své sedmdesáté první narozeniny (*2. 9. 1949). Na počátku svých studií byl pod vlivem svého učitele, marxisty Jürgena Habermase. Později ale dospěl k Rakouské ekonomické škole a uchvátilo ho dílo Eugena Böhm von Bawerka. Cesta k novému intelektuálnímu poznání a růstu byla otevřená. Přestěhoval se do Spojených států, vyhledal Murrayho Rothbarda, stal se jeho žákem a později i kolegou na University of Nevada v Las Vegas. Je významným členem Ludwig von Mises Institute a zakladatel a prezident Property and Freedom Society (PFS). Napsal desítky textů, článků a esejí. K jeho nejvýznamějším knihám patří A Theory of Socialism and Capitalism (1989), Economic Science and the Austrian Method (1995), The Economics and Ethics of Private Property (1993) a samozřejmě Democracy: The God That Failed. V českém jazyce vyšly zejména Hoppeho kniha Stručná historie člověka (Liberální institut, 2016), výběr Hoppeho textů v knize Demokracie, anarchie a omyly ekonomie (Alfa nakladatelství a Liberální institut, 2009) a množství článků.

V roce 2001 vyšla poprvé kniha Democracy: The God That Failed. Kniha se okamžitě stala bestsellerem a do dnešního dne byla přeložena do šesti jazyků. Tímto dílem se Hoppe definitivně katapultoval na pomyslný Olymp Rakouské ekonomické školy, kde vystřídal svého mentora a učitele Murrayho Rothbarda, který zemřel v roce 1995. 

Existuje spousta knih, které lze nazvat jako „důležité“ či „přelomové“. Hoppeho Democracy: The God That Failed je bezpochyby jednou z nich. Hoppeho názory jsou ostré a přesné jako laserový paprsek, není v nich místo pro kompromisy a nebojí se dotýkat mnohých tabu a mýtů, které boří a na základě striktně apriorně-deduktivní metody objasňuje jejich jasnou příčinu a následek. 

Mezi drtivou většinou historiků a ekonomů převládá názor, že historická změna devatenáctého a dvacátého století směrem od monarchie k demokratickým zřízením znamenalo pokrok a pozitivní historický vývoj. Hoppe se snaží tento všeobecně přijímaný klam vyvrátit. 

Stát je monopolista na vládu vztáhnutou k nějakému ohraničenému území (státu). Díky dědickému právu lze monarchie považovat za soukromé vlastnictví vlády. Vedle toho demokracie, kde je přístup do vlády otevřen v podstatě komukoliv, lze nazývat veřejným vlastnictvím vlády. Zvolení zástupci díky veřejně vlastněnému majetku, kde oni sami působí spíše jako správci než vlastníci, způsobují "tragédii obecní pastviny", která se vyznačuje plýtváním, nadměrnou spotřebou veřejně vlastněných majetků a chaosem. Cílem zvolených zástupců je co nejvíce spotřebovávat během krátkého období, kdy mají k tomuto majetku přístup v rámci volebního období. Nemají sebemenší snahu zachovávat či zvyšovat kapitálovou hodnotu země. Naproti tomu monarcha, který přenechává zemi svým potomkům a nástupcům dobře ví, že zdevastování zdrojů není v jeho vlastním zájmu. Jeho časové preference jsou oproti demokraticky zvoleným vládcům zcela rozdílné. Míra časové preference nám říká, do jaké míry upřednostňujeme současnou spotřebu před spotřebou budoucí. Osoba s vysokou časovou preferencí je orientována na současnou spotřebu, zatímco osoba s nízkou časovou preferencí směřuje spíše k úsporám a odloženým uspokojením svých potřeb. Demokratické zřízení a jejich vlády systematicky zvyšují časové preference ve společnosti, která následně výrazně preferuje současnou spotřebu před spotřebou budoucí. To vede k vyššímu zadlužování a menší zodpovědnosti jak na úrovni vládců (zvolených na základě demokratického hlasování), tak na úrovni firem a domácností. S ohledem na stejný princip má smysl očekávat, že monarchické vlády budou obecně méně destruktivní a barbarské než demokratické. 

Stejné je to s válkami, kde v demokratických zemích slouží k utužení a zvýšení státní moci financovanými pomocí inflační politiky za pomoci centrálních a komerčních bank, kdežto v monarchii je logicky preferována zdravá a prosperující země, která se dá předat některému ze svých dědiců. Ilustrujme si to na jednoduchém příkladu. V prvním případě někomu darujeme dům. Řekneme mu, že je dům jeho natrvalo a že s ním může nakládat dle libosti. Nový majitel má pochopitelně tendenci se o dům starat, pravidelně opravovat a pokud možno ještě zvyšovat jeho tržní hodnotu. Ve druhém případě dům pouze půjčíme například na čtyři roky s tím, že si nový „majitel“ může dělat s domem, co se mu zachce, ale za čtyři léta nám musí dům vrátit. Toto „správcovství“ způsobí, že se obdarovaný bude snažit dům po ty čtyři roky co nejvíce využít. Vzhledem k tomu, že nemá žádnou smlouvu o tom, v jakém stavu dům odevzdá, nebude mít žádnou motivaci se o dům starat, a co nejvíce využije vše, co mu bydlení zdarma nabízí. Dům odevzdá pochopitelně v horším stavu, než v jakém ho dostal do opatrování. Takto ve zkratce funguje demokracie.

V monarchiích se „rozkrádalo“ v rámci vládnoucího rodu, tedy v podstatě několika jedinců, či několika desítek jedinců. V demokracii je zřejmé přesouvání majetku od těch co mají, k těm co nemají. V nastalém boji o vyvlastněné prostředky se každý snaží obohatit na úkor všech ostatních. Obrovské turbíny redistribuce jedou naplno. Když monarcha uvalil na lid novou daň, musel ji odůvodnit, mnohdy sehnat souhlasy těch, co mu daň platili a vždy byla vnímána jako ukrajování svobody. Dnes státní mašinérie chrlí jednu daň za druhou, které se staly fundamentálně legitimní. To vede k neustálému nárůstu státní moci, zvyšování počtu úředníků a legislativní smršť, kde škodlivé zákony střídají zákony zbytečné. 

Největší vliv na rozhodování je v rukou tzv. plutokracie. Tu tvoří velice bohatá vrstva obyvatel, která je přes politiky napojena na všemožné dotace, předražené státní zakázky a kontrakty a kteří si uvědomili ohromné množství peněz, kterým může stát disponovat a přesouvat ho od jedněch k druhým. Prostřednictvím přijatých zákonů také chrání sami sebe před skutečnou konkurencí či před bankrotem. Produktivní členové střední třídy musejí financovat jak plutokraty, tak všechny státní zaměstnance a konečně všechny příjemce veškerých sociálních dávek a důchodů státu.

Celkovým smazáváním rozdílů mezi vládci a vládnoucími („jsme jedni z vás“) dochází k mylné sounáležitosti a v případných válečných konfliktech ke klamu, že vedeme válku jako jeden „národ“ proti „národu“ druhému. V monarchiích šlo většinou o soukromé hádky a šarvátky jednotlivých panovníků, kterých bývalo obyvatelstvo víceméně ušetřeno.

Hoppe ale nepreferuje monarchii. Zastává pouze názor, že monarchie je lepší uspořádání než současné demokratické systémy. Zastává názor, že jediným možným a správným uspořádáním lidské společnosti je přirozený řád, kde jsou všechny výrobní faktory a statky vlastněny soukromými osobami včetně těch, které jsou tradičně připisovány státu. Tím má na mysli soukromé poskytování bezpečnosti, obrany a práva. Stát má na tyto služby monopol a sám představuje instituci poslední instance v rozhodování sporů na svém území. Neexistuje obor činnosti, ve kterém by působení monopolu neznamenalo plýtvání, chybnou alokaci zdrojů, snižování kvality služeb v opozici se zvyšujícími se náklady a konečnou cenou pro spotřebitele.

Hoppe se také ve své knize rozsáhle zabývá současnou přistěhovaleckou politikou západních zemí v čele se Spojenými státy. Současná tzv. liberální politika je neudržitelná a povede ke katastrofě. Není pravda (dle Hoppeho), že všichni lidé mají právo se libovolně přesouvat v rámci planety a že mohou být „kompatibilní“ a zaměnitelní s libovolnými lidmi kdekoliv na světě a že společnost složená z obrovských populačních podskupin z radikálně odlišného prostředí, náboženských tradic, ras, kriminálních sklonů, inteligence, a podobně, sešívané prostřednictvím politiky nucené integrace, mohou nutně fungovat správně a mírumilovně. Masivní přistěhovalectví ze zemí třetího světa, které začalo s liberalizací přistěhovaleckých zákonů v roce 1965, se promítlo do větší kriminality, rostoucího přerozdělování bohatství společnosti, mnohem více protizápadního multikulturalismu, více mezilidského napětí - a samozřejmě více sociálního blahobytu byrokratů, aby zvládli nevyhnutelné společenské turbulence, které taková populační posuny zanechávají. Dle Hoppeho je politika otevřených hranic špatná i z hlediska libertariánství. Zde se Hoppe opírá o pozdější názory Murrayho Rothbarda, ve kterých revidoval své rané přesvědčení o správnosti otevřených hranic. 

Každý jednotlivý člověk má právo na diskriminaci. Diskriminace znamená výběr. Když jdeme do samoobsluhy a koupíme si chléb, diskriminujeme vlastně ostatní druhy pečiva. Diskriminace je všudypřítomnou a opravdu nezbytnou vlastností života. Sami diskriminujeme ty, které nechceme vpustit do našich bytů nebo domů. A stejné je to i s uprchlíky a přistěhovalci. Neexistuje nic jako rovný přístup k našemu majetku. Veřejná prostranství a další území ve vlastnictví státu, nebyla za prvé státem přivlastněna legálně a za druhé nepatří státním úředníkům, ale lidem, kteří tyto pozemky vlastní prostřednictvím placení daní. 

Princip nediskriminace vítězí a díky němu se v současné době nemohou zaměstnavatelé zbavit nechtěných pracovníků, učitelé nechtěných, zle chovajících se studentů, pronajímatelé špatných nájemníků, v hospodách a v hotelích musí majitel obsluhovat i nevítané zákazníky apod.

Rozpad tradiční rodiny Hoppe též vidí jako důsledek státní politiky, kdy stát převzal značnou část kompetencí, které spadaly ještě nedávno do kompetence rodin. Státní povinné vzdělávání, sociální systémy, přerozdělování daní od mladých směrem ke svým rodičům a prarodičům, díky čemuž klesá natalita, snižuje se úcta a respekt mladých před staršími a tradiční hierarchie rodiny se rozpadá.

Libertariánská společnost by dle Hoppeho nebyla celistvá, soudržná skupina spřátelených lidí, ale vyznačovala by se vysokou mírou secese, kde by každá skupina mohla vyloučit členy, kteří nesdílí jejich hodnoty a názory.

Democracy: The God That Failed (a zároveň všechny Hoppeho knihy) jsou ojedinělým intelektuálním zážitkem, který je výzvou nejen pro svobodně smýšlející lidi, ale pro všechny čtenáře, kteří touží po novém intelektuálním osvěžení. Kniha nabízí neotřelé názory za hranicí politické korektnosti, které na základě logicko-deduktivní metody praxeologie, tedy teorii lidského jednání vycházející z nepopiratelných axiomů, obohacuje hned několik vědních oborů včetně ekonomie, filozofie, historie či sociologie.

Libertaráni nejsou ohledně názorů na Hanse-Hermanna Hoppeho jednotní. Nejvíce je Hoppemu vyčítána obhajoba politiky uzavřených hranic a do jisté míry dehonestace svých intelektuálních protivníků i z řad samotných libertariánů. 

Ať už s Hoppem tedy souhlasíme či nikoliv, jde bezpochyby o jednoho s největších současných myslitelů, který ovlivnil celou řadu ekonomů a myslitelů. 

Obrázek k článku: Gage Skidmore