Hospodářská politika: Myšlenky pro dnešek a zítřek II - Socialismus

Mises.cz: 15. února 2014, Ludwig von Mises (přidal Martin Lesko), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Martin Leško.]

Jsem tady v Buenos Aires jako host Centra pro studium ekonomické svobody (Centro de Difusión Economía Libre). Co je to economia libre? Co tento systém ekonomické svobody znamená? Odpověď je jednoduchá. Je to tržní ekonomika. Je to systém, v němž je vzájemná participace jedinců na společné dělbě práce realizována skrze trh. Tento trh ale není žádné místo, je to proces. Je to způsob, v němž svobodní jedinci prodejem a nákupem, výrobou a spotřebou, přispívají k celkové společenské produkci.

Když se bavíme o tomto systému ekonomické organizace – tržní ekonomice – zavádíme užívání pojmu ekonomická svoboda. Lidé bohužel tento pojem velmi často chybně interpretují a mylně se domnívají, že ekonomická svoboda je nějakým způsobem odtržena od všech ostatních svobod a že tyto ostatní svobody – které jsou podle nich důležitější – mohou být zachovány i při absenci svobody ekonomické. V ekonomicky svobodné společnosti je každý jedinec v pozici, v níž si může dobrovolně vybrat způsob, jakým chce přispívat do společného celku. Každý jedinec je schopen vybrat si svou vlastní dráhu a může si dělat, co chce.
Tím ale samozřejmě v žádném případě nemyslím to, co si dnes mnozí lidé pod pojmem svoboda nesprávně představují. Jedná se spíš o princip, v němž se člověk prostřednictvím ekonomické svobody oprostí od přirozených životních podmínek. V přírodě nic takového jako svoboda neexistuje. Existují tu jedině železná pravidla přírodních zákonů, kterými se člověk, pokud chce něco získat, musí řídit.

Když mluvíme o svobodě v souvislosti s lidskými bytostmi, máme na mysli výhradně svobodu v rámci lidské společnosti. I přesto jsou však společenské svobody mnohými lidmi považovány za nezávislé na všech ostatních. Ti, kteří si dnes v Americe říkají liberálové, zastávají politiku přesně opačnou od té, kterou ve svých programech hlásali klasičtí liberálové devatenáctého století. Ti dnešní takzvaní liberálové hájí všechny ty populární občanské svobody – jako svobodu slova, myšlení, vyjádření, vyznání atd. – a domnívají se, že všechny tyto svobody mohou být zachovány i při absenci svobody ekonomické. Neuvědomují si ovšem to, že v systému, v němž neexistuje žádný trh, kde všechno je řízeno vládou, jsou všechny občanské svobody jen iluzí, i když mohou být nakrásně sepsány do zákonů a zakotveny v ústavě. 

Vezměme si třeba takovou svobodu tisku. Jestliže vláda vlastní všechny tiskařské stroje, bude také zároveň určovat, co se bude a nebude tisknout. A jestliže tedy vláda vlastní tiskařské stroje a určuje, co se bude a nebude tisknout, pak se tištění jakýchkoli jiných názorů, které se neshodují s názorem vlády, stává prakticky nemožným. Svoboda tisku tím mizí. A úplně stejné je to se všemi ostatními svobodami.

V tržní ekonomice si každý jedinec může svobodně vybrat svou kariéru, svůj vlastní způsob, jímž se chce začlenit do společnosti. Ale v socialistickém systému tomu tak není. Zde je takové rozhodování pravomocí vlády. Vláda může nařídit lidem, kteří se jí nelíbí, aby se třeba vystěhovali z oblastí, kde bydlí. A vláda je při tom zároveň vždycky v pozici, kdy může ospravedlnit své jednání a vysvětlit svou politiku prohlášením, že vládní plán vyžaduje přítomnost tohoto „vyvoleného“ občana na místě pět tisíc mil vzdáleném, kde nebude vadit těm, kteří jsou zrovna u moci.

Je pravda, že z metafyzického hlediska není svoboda, kterou člověk může dosáhnout v tržní ekonomice, úplně dokonalá. Ale úplně dokonalá svoboda neexistuje nikde. Svoboda může mít význam pouze v rámci společnosti. Autoři „přírodních zákonů“ osmnáctého století – zejména pak Jeane Jacques Rousseau – věřili tomu, že jednou v nějaké vzdálené minulosti žili lidé v jakési přirozené svobodě. Ale v těch vzdálených dobách lidé nebyli svobodní. Byli odkázáni na milost a nemilost těm silnějším. Rousseauova známá věta – „Člověk se rodí svobodný, ale všude je v řetězech.“ – může znít zajímavě, ale ve skutečnosti se člověk nerodí svobodný. Člověk se rodí jako slabý, zranitelný kojenec. Bez ochrany rodičů a bez ochrany, kterou rodičům zajišťuje společnost, by neměl šanci přežít.

Společenská svoboda znamená, že člověk je závislý na ostatních lidech úplně stejně, jako jsou ostatní lidé závislí na něm. Společnost s tržní ekonomikou znamená stav, v němž každý občan slouží svým spoluobčanům a ti zase zpětně slouží jemu. Lidé se mylně domnívají, že v tržní ekonomice jsou nějací šéfové, kteří jsou nezávislí na podpoře ostatních lidí. Myslí si, že tito kapitáni průmyslu, byznysmeni, podnikatelé jsou skutečnými vládci ekonomického systému. To je ale jenom falešná iluze. Skutečnými vládci ekonomického systému jsou spotřebitelé. A pokud spotřebitelé přestanou pravidelně navštěvovat určité obchodní odvětví, pak je podnikatel v tomto odvětví donucen svůj byznys buď opustit, nebo přizpůsobit svou činnost přáním a potřebám svých zákazníků.

Jednou z nejproslulejších propagátorek komunismu byla Lady Passfieldová, rodným jménem Beatrice Potterová, známá také díky svému manželovi Sidney Webbovi. Tato dáma byla dcerou zámožného podnikatele, u nějž byla v mládí zaměstnána jako sekretářka. Ve svých pamětech píše: „V podniku mého otce musel každý poslouchat rozkazy, které můj otec jako šéf společnosti, vydával. On jediný mohl vydávat rozkazy, jemu jedinému ale nikdo rozkazovat nesměl.“ Toto je velmi krátkozraký pohled. Rozkazy jejímu otci totiž vydávali jeho zákazníci, spotřebitelé. Ale ona tyto rozkazy neviděla. Neviděla, co se děje v tržní ekonomice, protože ji zajímalo jenom to, co se dělo v kanceláři jejího otce nebo v jeho podniku.

Při všech ekonomických otázkách musíme mít neustále na mysli slova velkého francouzského ekonoma Frédérica Bastiata, který pojmenoval jednu ze svých brilantních prací „Ce qu'on voit et ce qu'on ne voit pas “ – Co je a co není vidět. Abychom dokázali správně pochopit fungování ekonomického systému, musíme brát v úvahu nejen věci, které vidět jsou, ale musíme věnovat pozornost také věcem, které na první pohled nejsou zcela zřejmé. Tak například takový rozkaz od šéfa někomu v kanceláři mohou slyšet všichni, kteří jsou v místnosti. Co už ovšem slyšet nemohou, jsou rozkazy, které jejich šéf dostává od svých zákazníků.

V kapitalistickém systému je tedy nejvyšším šéfem zákazník a nejvyšším vládcem není stát, ale lid. Důkaz svrchované vlády lidu pramení z faktu, že lidé mají právo chovat se neuváženě. Toto je výsada vládců. Vládce má právo dělat chyby a nikdo mu v tom není schopen zabránit. Za své chyby musí ale samozřejmě nést zodpovědnost. Pokud říkáme, že spotřebitel je nejvyšším a suverénním vládcem, neznamená to, že je zároveň oproštěn od špatných rozhodnutí. Neznamená to, že spotřebitel dokáže vždy správně odhadnout, co je pro něj nejlepší. Zákazníci velmi často kupují a spotřebovávají věci, které by kupovat nemuseli a spotřebovávají věci, které nepotřebují.

Ale ta představa, že vláda dokáže lidi preventivně ušetřit jejich chybných rozhodnutí, je od počátku falešná. Představa vlády jako nějaké rodičovské autority, jako anděla strážného, je právě představa těch, kteří se přiklání k socialismu. Ve Spojených státech před několika lety vláda zkusila zavést tzv. ušlechtilý experiment. Bylo to přijetí zákona, který zakazoval prodej alkoholických nápojů. Je určitě pravda, že někteří lidé pijí příliš mnoho whisky a brandy a že si tímto svým počínáním mohou ublížit. Někteří lidé v USA jsou dokonce i odpůrci kouření. A je pravda, že jsou lidé, kteří kouří příliš mnoho a že by pro ně bylo lepší nekouřit. Tady se naskýtá otázka, která dalece přesahuje hranice ekonomické teorie. Otázka po tom, co je to svoboda.

Předpokládejme, že snaha zabránit lidem, aby sami sobě ubližovali přílišnou konzumací alkoholu nebo kouřením, je správná. Jestliže ale jednou připustíme tuto myšlenku, ostatní lidé se budou ptát: „Je tělo na člověku to nejdůležitější? Není náhodou lidská duše tou přidanou hodnotou, která činí z člověka lidskou bytost?“ Pokud dáte vládě právo určovat, jestli můžeme kouřit nebo nesmíme, jestli můžeme pít alkohol, nebo ne, pak nebude existovat žádná logická odpověď na to, když někdo řekne: „Lidská duše a mysl je daleko důležitější než tělo a lidé si sami sobě škodí čtením špatných knih, posloucháním špatné hudby a sledováním špatných filmů. Vláda má povinnost zabránit lidem, aby si ubližovali pácháním těchto chyb.“

A jak víme, vlády se po celá staletí domnívaly, že je to skutečně jejich hlavním posláním. A nedělo se to jenom v nějakých pradávných dobách. Není tomu tak dávno, co v Německu existovala vláda, která si myslela, že je její povinností rozhodovat o tom, co je dobré a špatné umění – což samozřejmě znamenalo dobré a špatné z perspektivy člověka, který ve svém mládí propadl u přijímacích zkoušek na vídeňskou Akademii, z pohledu malíře pohlednic, Adolfa Hitlera. Protivit se vkusu nejvyššího vůdce a pokusit se vyslovit jiný názor na umění, než jaký měl on, bylo nelegální.

Jakmile jednou připustíte, že úkolem vlády je kontrolovat konzumaci alkoholu, co potom odpovíte těm, kteří budou tvrdit, že kontrola knih a myšlení je mnohem důležitější?

Svoboda skutečně znamená svobodu dělat chybná rozhodnutí. To si musíte uvědomit. Můžete být kritičtí ke způsobům, jakými vaši spoluobčané nakládají se svými penězi a žijí svoje životy. Můžete si myslet, že jejich chování je pošetilé a špatné, ale ve svobodné společnosti existují i jiné způsoby, jakými můžete přimět lidi, aby změnili své chování. Můžete psát knihy, můžete psát články, můžete pronášet veřejné proslovy, můžete třeba kázat na ulicích, jak se v mnoha zemích děje. Ale nikdy nesmíte policejně kontrolovat ostatní a snažit se zabránit jiným lidem v tom, co dělají, jenom proto, že k tomu podle vás nemají právo.

Toto je rozdíl mezi otroctvím a svobodou. Otrok musí dělat to, co mu jeho pán přikáže. Ale svobodný občan – a to je podstatou svobody – si vždycky může vybrat způsob, jakým bude žít svůj život. Je jasné, že se tento svobodný, kapitalistický systém dá snadno zneužít a je některými lidmi zneužíván. Je v něm určitě možné dělat věci, které by se dělat neměly. Ale jestliže jsou tyto věci schváleny většinou lidí, ten, který s nimi nesouhlasí, má vždycky možnost pokusit se změnit myšlení svých spoluobčanů. Může zkusit je přesvědčit o svých názorech, ale nikdy nesmí nikoho k ničemu nutit nátlakem ani policejní silou.

V tržní ekonomice slouží každý svým spoluobčanům tím, že slouží sám sobě. Právě to měli na mysli klasičtí liberálové osmnáctého století při obhajobách harmonie zájmů všech skupin a všech jedinců v celé společnosti. A byla to právě tato doktrína harmonie zájmů, kterou socialisté nejvíc kritizovali, když hovořili o nesmiřitelném střetu zájmů společenských tříd.

Co to znamená? Když Karel Marx v první kapitole svého Komunistického manifestu, krátkého pamfletu, který inauguroval celé socialistické hnutí, tvrdil, že existuje nesmiřitelný třídní konflikt, nemohl svou hypotézu doložit jinak než líčením situace v předkapitalistické společnosti. V této době fungovala tzv. stavovská společnost, v níž každý dědil své společenské postavení po předcích, což byl systém podobný kastovní společnosti v Indii. Ve stavovské společnosti se člověk nenarodil jako například Francouz, ale jako francouzský aristokrat, příslušník buržoazie nebo rolnictva. Po celý středověk byl rolník pouhým nevolníkem. A nevolnictví ve Francii bylo zrušeno teprve až po Americké revoluci. V dalších částech Evropy k tomu došlo ještě mnohem později.

Ale nejhorší podoba nevolnictví existovala – a pokračovala i nadále, dokonce i po zrušení otroctví v Americe – v britských zámořských koloniích. Jedinec zdědil své společenské postavení po předcích a tento svůj status neměl žádnou šanci změnit. Pouze jej dále přenášel na své potomky. Každá skupina měla své výhody a nevýhody. Nejvyšší skupiny měly pouze výhody, nejnižší pak samé nevýhody. A člověk neměl žádnou možnost, jak se těchto legálních nevýhod zbavit. Dalo by říct, že tedy existoval jakýsi nesmiřitelný konflikt zájmů mezi otrokáři a otroky. Otroci se přirozeně chtěli zbavit svého otrockého jařma. Pro otrokáře to ovšem znamenalo ztrátu. Není tudíž divu, že k nesmiřitelnému střetu zájmů mezi členy společenských skupin muselo nevyhnutelně docházet.

Nesmíme také zapomínat na to, že v dobách, kdy stavovská společnost dominovala v Evropě a v koloniích, které Evropané zakládali v Americe, už lidé necítili žádnou sounáležitost s příslušníky jiných tříd ve svých národních státech. Byli si naopak mnohem bližší se členy stejných sociálních skupin v jiných zemích. Francouzský aristokrat tak nepokládal nižší lidové vrstvy ve Francii za své spoluobčany. Pro něj to byla lůza, kterou pohrdal. Respektoval pouze členy aristokracie například v Itálii, Anglii nebo Německu a jenom ty považoval za sobě rovné.

Jasným důkazem tohoto stavu je fakt, že aristokracie napříč celou Evropou používala jeden jazyk. Tímto jazykem byla francouzština. Jazyk, jímž mimo Francii nikdo z nižších vrstev mluvit nedokázal. Střední vrstvy – tzv. buržoazie – měly také svůj jazyk. A nižší vrstvy – rolníci – mluvili svými místními dialekty, kterým lidé z jiných zemí pochopitelně nemohli rozumět. To samé by se dalo říct o způsobech oblékání. Kdybyste cestovali v roce 1750 z jedné země do druhé, zjistili byste, že vyšší třídy – aristokracie – se v celé Evropě oblékaly v podstatě stejně a že nižší třídy byly oděny v každé zemi jinak. Kdybyste potkali někoho na ulici, mohli byste na první pohled poznat, do které třídy ten člověk patří, jaký je jeho sociální status.

Je těžké si představit, jak odlišné byly tyto podmínky od těch současných. Když dnes přiletím ze Spojených států do Argentiny a vidím na ulici člověka, nemám šanci poznat jeho společenské postavení. Mohu pouze předpokládat, že tento člověk je občanem Argentiny a že nepatří do žádné společensky zavržené skupiny. To je jedna z věcí, kterou s sebou kapitalismus přinesl. Jistěže i v kapitalistickém systému existují majetkové rozdíly. Rozdíly, které marxisté mylně považují za jakýsi ekvivalent starého stavovského sociálního dělení společnosti.

Rozdíly v kapitalistické společnosti však nejsou stejné jako v socialismu. Ve středověku, a v některých zemích ještě mnohem později, mohla aristokratická rodina vlastnit obrovské jmění, mohla to být třeba stovky let stará knížecí dynastie, která si svůj urozený status uchovávala bez ohledu na své kvality, schopnosti, talent, morálku atd. V kapitalistickém systému ovšem vzniklo něco, čemu sociologové říkají „sociální mobilita“. Podle italského sociologa a ekonoma Vilfreda Pareta je hlavním operačním principem sociální mobility tzv. „cirkulace elit“. To znamená, že sice existují lidé, kteří jsou na vrcholu společenského žebříčku, ale že se tito lidé, tyto elity, neustále mění. 

To přesně platí pro kapitalistickou společnost. Ale v předkapitalistické éře stavovské společnosti tomu tak nebylo. Velké evropské šlechtické dynastie a potomci těchto slavných vévodů a knížat jsou dnes stále ty samé rody, které vládly Evropě po celá staletí. Například počátky bourbonské větve Kapetovců, kteří dlouho panovali tady v Argentině, se datují hluboko do desátého století. Tento rod původně vládl na území nazývaném Ile-de-France a své panství rozšiřoval z generace na generaci. V kapitalistické společnosti je tomu ale jinak. Chudí lidé bohatnou a potomci těchto bohatých pak svůj majetek zase ztrácí.

Dnes jsem v jednom knihkupectví v centru Buenos Aires narazil na biografii jednoho známého evropského podnikatele, význačného průmyslníka devatenáctého století, tak významného, že dokonce i zde, v zemi daleko vzdálené od Evropy, se v obchodech prodává jeho biografie. Já sám shodou okolností znám vnuka tohoto velkého podnikatele, který stále nese slavné jméno svého děda, jenž začínal svůj podnik jako kovář a před osmdesáti lety zajistil svému rodu velkou slávu. Jeho vnuk je dnes ovšem chudým, neznámým fotografem v New Yorku.

Jiní lidé, kteří byli chudí v dobách, kdy se děd tohoto newyorkského fotografa stal jedním z nejbohatších podnikatelů, jsou nyní kapitány průmyslu. Každý má možnost změnit své společenské postavení. To je rozdíl mezi stavovským a kapitalistickým systémem ekonomické svobody, v němž každý může vinit pouze sám sebe, pokud nedosáhne pozice, o kterou usiloval. Bezesporu nejvýznamnějším průmyslníkem dvacátého století se stal Henry Ford. Začínal s pár sty dolary, které si půjčil od svých přátel, a během poměrně krátké doby dokázal vybudovat jeden z největších podniků na světě. A takových podobných případů bychom mohli nalézt denně stovky.

Deník New York Times tiskne každý den dlouhý seznam lidí, kteří zemřeli. Pokud si projdete jejich životopisy, narazíte tu a tam na jména významných podnikatelů, kteří začínali svou kariéru jako pouliční kameloti nebo pomocní úředníci v bance a během svého života se vypracovali z těch nejnižších pozic až na výkonné ředitele velkých společností. Pochopitelně ne všichni lidé mohou dosáhnout takového úspěchu. Ale také ne všichni lidé po tom touží. Někteří lidé mají jiné zájmy a hledají jiné cesty k dosažení vlastního štěstí. I pro tyto lidi existuje ovšem v kapitalistickém systému mnohem otevřenější a svobodnější prostor, než jaký jim mohla nabídnout feudální stavovská společnost.

Avšak i socialistický systém zavrhuje tuto základní lidskou svobodu vybrat si svou vlastní životní kariéru. V podmínkách socialismu existuje pouze jedna ekonomická autorita, která si vyhrazuje výsadní právo určovat veškeré záležitosti týkající se produkce.

Jedním z charakteristických rysů naší doby je to, že jsme se naučili používat různé názvy pro stejné věci. Synonymem socialismu a komunismu se tak stalo tzv. plánování. A pokud lidé mluví o plánování, mají pochopitelně na mysli plánování centrální, což v podstatě znamená, že centrální vláda má jako jediná právo určovat, co se bude vyrábět. Nikdo jiný toto právo nemá.

Jedna britská dáma, členka horní komory britského parlamentu, napsala knihu s názvem „Plan or No Plan“ (Plán, či žádný plán). Tato kniha byla svého času celosvětově velmi populární. Ale co její název vlastně vyjadřuje? Plánováním má autorka na mysli koncept představovaný například Leninem nebo Stalinem a jejich následovníky. Přesně ten typ centrálního plánování, který řídí veškeré aktivity všech lidí v celé společnosti. Jinými slovy, plánování vylučující možnost jakéhokoli svobodného individuálního rozhodnutí.   

Z toho důvodu je titul její knihy v podstatě zavádějící. Nejde totiž o alternativní volbu mezi centrálním plánem nebo žádným plánem, ale o volbu mezi absolutním plánem ústřední vládní autority a svobodnou možností každého člověka činit svá vlastní, individuální rozhodnutí, své vlastní, osobní plány podle své momentální, každodenní potřeby.

Svobodný člověk si tak může říct: „Ještě včera jsem měl v plánu pracovat celý život v Cordóbě. Dnes jsem se ale rozhodl odejít do Buenos Aires, protože jsem se dozvěděl o lepších možnostech.“ Toto je individuální svoboda. Může se stát, že se mýlil a že mu jeho plán v Buenos Aires nevyjde. Možná by se měl lépe v Cordóbě, ale toto bylo jeho osobní rozhodnutí.

V systému centrálního plánování by ovšem takovou možnost vůbec neměl. Byl by jako voják v armádě, který nemá právo vybrat si svou posádku ani místo, kde bude sloužit. Musí jen poslouchat rozkazy. A socialistický systém navržený Marxem, Leninem a dalšími socialistickými vůdci je přesně takovým armádním systémem rozkazů přenesených do ekonomické výrobní sféry. Marx mluvil o „armádách průmyslu“ a Lenin volal po „všeobecné organizaci – organizaci pošt, továren a všech výrobních odvětví podle armádního vzoru.“

Tím pádem v socialistickém systému záleží všechno na moudrosti, nadání a schopnostech lidí, kteří tvoří nejvyšší autority. Kvality, které nejvyšší diktátor – nebo sbor jeho poradců postrádá – se však neberou v úvahu. Žádný člověk nemá takovou intelektuální kapacitu, aby dokázal obsáhnout veškeré vědění, které lidstvo během svého tisíciletého vývoje nashromáždilo. Tak obrovské množství vědeckých a technických informací nemůže jeden člověk nikdy pojmout, i kdyby to byl ten nejbrilantnější intelekt na světě.

Každý člověk je navíc jiný, lidé si nejsou rovni. Nikdy nebyli a nikdy nebudou. Někteří lidé mají talent v nějakém oboru, jiní lidé jsou dobří zase v něčem jiném. Jsou lidé, kteří mají schopnost hledat nové cesty a měnit myšlení ostatních. A právě tito lidé vytvářejí v kapitalistických společnostech technologický a ekonomický pokrok. Pokud má člověk nějaký nový nápad, dokáže najít pár lidí dostatečně chytrých a nadaných k tomu, aby mu jeho myšlenku pomohli uskutečnit. Kapitalisté, kteří se nebojí nahlédnout do budoucnosti a uvědomují si možné pozitivní důsledky svých vizí, začnou na jejich realizaci okamžitě pracovat. Ostatní si o nich mohou myslet, že jsou to blázni, ale přestanou si to myslet, jakmile zjistí, že jejich podnik funguje, prosperuje a přináší užitek všem ostatním.

Naproti tomu v marxistickém systému musí být nejvyšší vládní orgán přesvědčen o správnosti svého nápadu ještě před tím, než začne usilovat o jeho dosažení. To může být velmi obtížné vzhledem k tomu, že rozhodovací pravomoci jsou koncentrovány pouze do rukou úzké skupiny lidí, případně jednoho nejvyššího diktátora. A pokud tito lidé nejsou schopni, ať už z jakéhokoli důvodu, domyslet důležitost některých projektů (buď díky své lenivosti, pokročilému věku nebo prostě proto, že postrádají potřebnou intelektuální kapacitu), pak tyto projekty nebudou nikdy realizovány nebo budou předem odsouzeny k neúspěchu.

Podívejme se na příklady z vojenské historie. Napoleon byl nepochybně geniální vojevůdce. Měl ovšem jeden velký problém a jeho neschopnost vyřešit tento problém nakonec vyústila v jeho porážku a osamělý exil na ostrově Svatá Helena. Tímto problémem, který nedokázal vyřešit, byla otázka: „Jak dobýt Anglii?“ Potřeboval námořnictvo na překročení kanálu La Manche a našli se lidé, kteří mu říkali, že znají způsob, jak toho docílit. Lidé, kteří v těch dobách námořních plachetnic, přišli s novým nápadem parních lodí. Napoleon však jejich nápadům nevěřil.

A pak máme třeba slavný německý Generalstab – generální štáb, který byl před první světovou válkou považován za nepřekonatelný ve vojenské vyspělosti. Podobnou reputaci měl i štáb generála Focha ve Francii. Ale ani Němci ani Francouzi, kteří pod Fochovým vedením Německo nakonec porazili, nedokázali odhadnout význam letectva pro válečné účely. Němci říkali: „Letectví je jen koníček zahálčivých bohémů. Z vojenského hlediska mají význam jedině vzducholodě.“ A Francouzi byli v podstatě stejného názoru.

Později v meziválečném období ve Spojených státech jeden generál věřil, že vojenská letadla budou hrát v moderním válečnictví klíčovou úlohu. Ale všichni ostatní armádní experti stáli proti němu a on je nedokázal přesvědčit. Pokud se něco snažíte vysvětlit lidem, kteří nejsou přímo závislí na správném řešení problému, nemáte šanci na úspěch. A stejné je to i v neekonomických otázkách.

Existovali umělci – malíři, básníci, spisovatelé, hudební skladatelé – kteří si stěžovali, že lidé nejsou schopni docenit kvalitu a význam jejich prací a tím je odsoudili k chudobě. Veřejnost může mít skutečně chabé ponětí o kvalitě umění, ale umělci nemají pravdu, když říkají: „Vláda musí podporovat umělce – spisovatele, malíře, básníky.“ Podle koho by se měla vláda řídit při rozhodování o tom, jakého umělce podpoří? Musela by se spoléhat jedině na názory kritiků a profesorů historie umění, kteří se vždy ohlížejí jen do minulosti, ale nikdy neprojevili žádný talent v nalézání něčeho nového. Toto je velký rozdíl mezi systém centrálního plánování a systémem, v němž každý jednotlivec může jednat sám za sebe.

Je samozřejmě pravda, že velcí malíři a spisovatelé neměli vždy na růžích ustláno. Mohli to být geniální umělci, kteří ovšem velmi často strádali v chudobě. Van Gogh byl jistě skvělý malíř. Během svého života však vytrpěl neskutečná muka a nakonec ve svých sedmatřiceti letech spáchal sebevraždu. Za celý svůj život prodal pouze jediný obraz, který si od něho koupil jeho bratranec. Žil jenom z peněz svého bratra, který nebyl ani malíř, ani umělec. Rozuměl však významu umění a díky tomu se dnes Van Goghovy obrazy prodávají za miliony dolarů.

V socialistickém systému by Van Goghův osud vypadal zřejmě jinak. Někdo z vládních úředníků by se zeptal nějakého známého malíře, jestli by si tento mladý, na půl šílený umělec zasloužil vládní podporu. Odpověď by nepochybně zněla: „Ne, v žádném případě. On není žádný umělec, je to jen podivín, který plýtvá barvami.“ Van Gogh by tak nejspíš skončil někde v nějaké manufaktuře, v horším případě možná v blázinci. Celé to socialistické nadšení z vládní podpory ve prospěch mladých nastupujících umělců je tudíž postaveno jenom na klamné iluzi. Zmínil jsem tento případ právě z toho důvodu, že tyto skupiny patří mezi ty nejfanatičtější zastánce socialismu.

Pokud si ale máme vybrat mezi kapitalistickým a socialistickým systémem, naskýtá se nám poněkud jiná otázka. Socialističtí autoři si neuvědomují, že moderní průmysl a veškeré obchodní operace jsou založeny na přesných propočtech. Nejsou to jen inženýři, kteří vytvářejí své návrhy na základě přesných kalkulací. Byznysmen musí počítat zrovna tak. Jeho propočty jsou založeny na faktu, že cenový systém v tržní ekonomice informuje nejen spotřebitele, ale zároveň taky slouží jako hlavní indikátor podnikatelům, jimž poskytuje nezbytné informace o jednotlivých faktorech výroby. Hlavním úkolem trhu není pouze určit ceny finálních výrobků a poskytnout tyto výrobky spotřebitelům, ale hlavně určit veškeré ceny, které k výrobě konečných produktů vedou. Celý tržní systém je tak úzce propojenou a důkladně promyšlenou kombinací dělby práce a konkurence podnikatelů soupeřících v předkládání nabídek u jednotlivých faktorů produkce – surovin, strojů a dalších výrobních prostředků – a lidského faktoru výroby – platů za odvedenou práci. Takováto kalkulace by pro podnikatele nebyla možná, nebýt cenového systému poskytovaného trhem.

Jakmile jednou opustíte tržní cenový systém, o což se v podstatě socialisté snaží, zavrhnete tím automaticky všechny technologické kalkulace a inženýrské propočty nezbytné pro odhad produkce. Vědečtí experti vám mohou vypočítat množství nejrůznějších projektů realizovatelných z hlediska přírodních věd, ale bez potřebných tržních kalkulací není možné určit, které z těchto projektů budou nejvýhodnější z perspektivy ekonomické.

Problém, s nímž se zde snažím vypořádat, je klíčem k pochopení fundamentální podstaty kapitalistické ekonomické kalkulace v protikladu k socialismu. Ekonomické plánování a technologické propočty jsou možné jedině za předpokladu existence systému tržních cen nejen pro finální výrobky, ale hlavně pro všechny ostatní faktory produkce. To znamená, že musí existovat trh pro surovinové zdroje, polotovary, stroje a ostatní výrobní prostředky a pro nejrůznější druhy lidské práce a služeb.

Když se tento fakt objevil, socialisti nevěděli, jak na to mají reagovat. Sto padesát let tvrdili, že největším zlem světa je trh a tržní ceny. Tržní ekonomiku se snažili odstranit a nahradit ji novým systémem, systémem bez trhů a bez cen. Chtěli odstranit to, čemu Marx říkal „komoditní charakter“ zboží a práce.

Tváří v tvář tomuto problému, s nímž se socialističtí autoři nedokázali vypořádat, začali nakonec říkat: „Nechceme trh opustit úplně. Budeme předstírat, že trh existuje. Budeme si hrát na trh, jako si děti hrají na školu.“ Všichni ale víme, že když si děti hrají na školu, tak se nic neučí. Je to jenom cvičení – jenom hra.

To celé je ale nesmírně komplikovaná otázka, na jejíž vysvětlení bych potřeboval mnohem větší prostor, než mám zde. Detailně jsem ji popsal ve svých pracích, ale tady v těchto šesti přednáškách se nemohu pouštět do žádných podrobnějších rozborů a zkoumat všechny aspekty této problematiky. Musím vás proto pouze odkázat na svou knihu Lidské jednání, v níž se nemožností ekonomické kalkulace v socialistickém systému centrálního plánování zabývám velmi zevrubně.

Přečtěte si ale také další knihy, třeba tu, kterou napsal norský ekonom Trygve Hoff. A pokud vás zajímá i pohled z opačné strany, pak musím doporučit vysoce uznávanou socialistickou knihu význačného polského ekonoma Oskara Langeho, jenž byl svého času profesorem na univerzitě v Americe a poté polským velvyslancem.

Asi se mě budete ptát: „A jak je to s Ruskem? Jak tuto problematiku řeší Rusové?“ To je jiná věc. Ruský socialistický systém funguje ve svém vlastním světě, v němž existují ceny veškerých výrobních faktorů, surovinových zdrojů atd. Pro své ekonomické kalkulace mohou tudíž využít zahraniční ceny světového trhu. A vzhledem k tomu, že mezi podmínkami v Rusku a Americe jsou jisté rozdíly, tak se často stává, že věci, které se v Rusku z ekonomického pohledu mohou zdát vhodné a opodstatněné, jsou v Americe neobhajitelné a naopak.

Sovětský experiment, jak se mu říkalo, ale nic nedokazuje. Neříká nám vůbec nic o základním problému socialismu, problému ekonomické kalkulace. Můžeme to ale nazývat experimentem. Nevěřím sice tomu, že v oblasti lidského jednání a ekonomie by se dalo dělat něco jako vědecké experimenty. Vědecký experiment prováděný v laboratoři vyžaduje opakování stejných věcí v rozdílných podmínkách, případně změnu některých faktorů při zachování stejných podmínek. Když třeba zavedete do těla rakovinou nakaženého zvířete nějakou experimentální léčivou látku, výsledkem může být, že rakovina zmizí. Můžete pak tuto látku testovat na jiných zvířatech, které trpí stejnou nákazou a porovnat výsledky. Nicméně v oblasti lidského jednání takové experimenty možné nejsou.

Takže ten takzvaný sovětský experiment nám pouze ukazuje, že životní úroveň v Rusku je nesrovnatelně nižší než v zemi, která se pro celý svět stala symbolem kapitalismu – ve Spojených státech.

Samozřejmě když něco takového budete vykládat ruskému socialistovi, tak vám bude tvrdit, že život v Rusku je skvělý. Načež vy mu odpovíte: „Život v Rusku může být skvělý, ale životní úroveň je hodně nízká.“ A on vám na to řekne: „Ano, životní úroveň je možná nízká, ale podívej se, jak se u nás žilo za cara a jakou strašnou válkou si naše země prošla.“

Nechci nyní spekulovat o tom, jestli to je, nebo není správné vysvětlení, ale pokud připustíme, že podmínky nejsou stejné, pak zároveň popíráme to, že se jedná o experiment. Pak bychom museli říct toto (což by bylo mnohem přesnější): „Socialismus v Rusku nepřinesl takové zlepšení životních podmínek průměrného člověka, k jakému došlo ve Spojených státech během stejného období.“

V Americe skoro každý týden slyšíte o něčem novém, o nějakém novém zlepšení. Je to výsledkem podnikatelské činnosti tisíců a tisíců místních byznysmenů, kteří ve dne v noci pracují na nových produktech, aby uspokojili potřeby svých zákazníků. Nedělají to ale z nějaké altruistické dobré vůle, nýbrž proto, aby měli zisk a vydělali si peníze. Výsledkem této činnosti je pak téměř zázračné zvýšení životní úrovně, například i ve srovnání s podmínkami, které v Americe panovaly před nějakými sto lety. V Rusku ovšem takovýto systém nefunguje, a proto tam ani nemůže docházet k žádnému srovnatelnému zlepšení. Takže ti lidé, kteří nám tvrdí, že bychom měli přejít na ruský systém, se hluboce mýlí.

Rád bych zmínil ještě jednu věc. Americký spotřebitel, jedinec, je zákazníkem i pánem v jedné osobě. Když v Americe vycházíte z obchodu, můžete narazit na nápis: „Děkujeme vám za vaši podporu.“ Kdybyste však vycházeli z obchodu v nějakém totalitním státě, ať už by to bylo současné sovětské Rusko nebo Německo v časech Hitlera, tak by vám obchodník sdělil tak maximálně toto: „Musíte být vděční velkému vůdci za to, co vám dává.“

V socialistických státech to není prodavač, kdo musí být vděčný. Je to kupující. Občan není svým pánem. Pánem je ústřední výbor – centrální vláda. Socialistický vůdce a diktátor je tím nejvyšším pánem a všichni ostatní lidé ho musí prostě jenom poslouchat.