Hospodářská politika - Myšlenky pro dnešek a zítřek III: Intervencionizmus

Mises.cz: 22. února 2014, Ludwig von Mises (přidal Martin Lesko), komentářů: 0

[Z originálu přeložil Martin Leško.]

Známá a velmi často citovaná fráze říká: „Nejlepší je taková vláda, která vládne nejméně.“ Já si ovšem nemyslím, že by to byla nejlepší definice toho, jak má vypadat správná vláda. Vláda by měla dělat všechny věci, pro něž je potřebná a pro něž byla ustanovena. Vláda by měla chránit práva občanů proti násilným a podvodným útokům gangsterů a měla by bránit zemi proti zahraničním nepřátelům. Toto jsou základní funkce vlády ve svobodné společnosti, ve společnosti s tržním hospodářstvím.

V socialismu je vláda samozřejmě totalitní a neexistuje nic mimo dosah její jurisdikce. Hlavním úkolem vlády v tržní ekonomice je ale ochrana hladkého průběhu obchodu a prevence proti násilí a podvodům jak uvnitř, tak i vně státu.

Lidé, kteří s tímto pojetím funkce vlády nesouhlasí, mohou namítnout: „Tento člověk nenávidí vládu!“ Nic nemůže být vzdálenější pravdě. Kdybych řekl, že benzín je velmi užitečná látka, ale že bych se ho nikdy nenapil, protože to není ta správná věc, na co by se měl používat, pak přeci nejsem nepřítelem benzínu a nikdo o mně nemůže tvrdit, že nenávidím benzín. Říkám jedině to, že benzín je užitečný jen pro jisté účely, ale k některým jiným věcem se nehodí. Pokud tvrdím, že povinností vlády by mělo být trestat podvodníky a zločince, ale není její povinností stavět cesty nebo utrácet peníze na nesmyslné projekty, pak to neznamená, že nenávidím vládu. Znamená to jedině to, že na některé věci může být vláda užitečná, ale k něčemu se nehodí.

Říká se, že v současné době už skutečně ryzí systém tržního hospodářství neexistuje. V současných podmínkách údajně žijeme v čemsi, co se nazývá smíšená ekonomika. Důkazem toho je spousta společností, které fungují za výrazné vládní podpory nebo jsou vládou dokonce přímo vlastněny. Hodně lidí říká, že je to smíšená ekonomika, protože některé instituce, jako jsou třeba pošty, telefonní společnosti nebo správa komunikací jsou provozovány vládou.

Je jistě pravdou, že mnohé z těchto institucí vláda skutečně řídí. Ale tento samotný fakt nemění vůbec nic na povaze našeho ekonomického systému. Neznamená to ani, že tam existuje „troška socialismu“ v jinak nesocialistickém tržním prostředí. Neboť vláda, která tyto podniky řídí, podléhá vrchnímu dozoru trhu. Jinými slovy podléhá dozoru zákazníků. Vláda, pokud tedy řídí řekněme třeba pošty nebo železnice, musí najímat lidi, kteří tam budou pracovat. Musí také nakupovat suroviny a další věci, které potřebuje pro vedení těchto podniků. A pak prodává své služby veřejnosti. Ale přestože vláda řídí tyto instituce na principu volného trhu, výsledkem jejího podnikání bývá s železnou zákonitostí deficitní hospodaření. Vláda je totiž v pozici, kdy takové ztrátové rozpočty dokáže hradit. Tedy alespoň někteří členové vlády si to myslí.

U soukromých osob je tomu ale určitě jinak. Možnost soukromého podnikatele řídit podnik s permanentní ztrátou je výrazně omezena. Pokud se mu deficitní rozpočet nepodaří co nejdříve eliminovat a pokud jeho podnik není ziskový, tak zbankrotuje a jeho podnikání končí.
Vláda má ovšem jiné podmínky. Vláda si může dovolit hospodařit s deficitem, protože má tu moc vybírat daně. A pokud jsou daňoví poplatníci ochotni platit vyšší daňové sazby na úhradu ztrátového hospodaření státních podniků – tedy na podporu méně efektivního hospodaření, než jaké by zajistil soukromý vlastník – pak samozřejmě státní podniky mohou fungovat i nadále.

Za posledních několik let zvýšily vlády v mnoha zemích počet znárodněných institucí a podniků do takové míry, že deficity jejich hospodaření daleko přesáhly částky, jež by bylo možné vybrat na daních. Inflace, která pak nastane, není předmětem této přednášky, ale budu se jí podrobněji věnovat v přednášce následující. Zmínil jsem se o tom pouze z toho důvodu, že smíšená ekonomika nesmí být zaměňována s problémem intervencionizmu, o němž chci hovořit právě teď.

Co je intervencionizmus? Intervencionizmus znamená, že vláda neomezuje své aktivity pouze na ochranu a zajištění pořádku, ale že chce dělat víc. Že chce zasahovat do fungování trhu.

Pokud se to někomu nelíbí a namítne, že do obchodních záležitostí by vláda neměla zasahovat, pak lidé říkají: „Vláda ale nezbytně zasahuje vždy a všude. Když jsou na ulicích policisté, je to zásah vlády. Zasahuje, když zloděj vykrádá obchod nebo snaží se předejít tomu, aby někdo ukradl něčí auto.“ Když se ale bavíme o vládním intervencionizmu, pak máme na mysli vládní zásahy do tržního hospodářství. To, že vláda a policie chrání občany, podnikatele i jejich zaměstnance proti násilným útokům zločinců ať už domácích nebo zahraničních, je v podstatě hlavní funkcí vlády. Taková ochrana a zajištění bezpečí není intervencí. Je naopak hlavním a primárním smyslem existence vlády.

Vládní intervencionizmus znamená touhu vlády dělat víc než jen předcházet násilným útokům a podvodům. Intervencionizmus znamená, že vláda nejen selhává při ochraně hladkého fungování tržní ekonomiky, ale hlavně že aktivně zasahuje do nejrůznějších tržních fenoménů. Ovlivňuje ceny zboží a služeb, výši mezd i úrokových sazeb a v neposlední řadě zisků.

Vláda intervenuje za účelem ovlivnění chování podnikatelů, kteří by jednali úplně jinak, kdyby se jejich motivy řídily pouze potřebami jejich zákazníků. Tím pádem jsou tedy všechna intervenční opatření vlády směřována k omezení nadvlády zákazníků. Vláda si tím chce uzurpovat moc nebo alespoň část moci, která by v systému volného trhu náležela do rukou spotřebitelům.

Podívejme se na jeden příklad vládního intervencionizmu, v mnoha zemích velmi populární a několikrát vyzkoušený zejména v dobách inflace. Myslím tím kontrolu cen.

K cenovým regulacím se vlády obvykle uchylují po tom, co uměle zvýšily peněžní nabídku a lidé si začínají stěžovat na následný růst cen. Existuje celá řada historických příkladů regulací, které zkrachovaly, já ale upozorním pouze na dva případy, v nichž vlády do kontroly cen zasahovaly velmi energeticky.  

Prvním příkladem je římský císař Dioklecián, jenž proslul jako jeden z posledních císařů pronásledujících křesťany. V druhé polovině třetího století měl římský císař pouze jednu možnost, jak znehodnotit měnu. V těch primitivních dobách před vynálezem tiskařských strojů byla také inflace, řekněme, velmi primitivní. Znamenalo to znehodnocení kovových mincí, zejména stříbra. Vláda přimíchávala do stříbra víc a více mědi, až se barva stříbrných mincí změnila a jejich váha výrazně poklesla. Výsledkem tohoto znehodnocení oběživa a s tím spojeného navýšení množství peněz byl samozřejmě nevyhnutelný růst cen následovaný snahou kontrolovat ceny. A římští císaři si při zavádění zákonů nebrali servítky. Zabít člověka, který požadoval vyšší ceny, pro ně nebylo vůbec žádnou překážkou. Dokázali sice vynutit dodržování cen, ale nedokázali už udržet pohromadě celou společnost. Výsledkem byl rozpad římské říše a celého systému dělby práce.

To samé znehodnocení měny se odehrálo o 1 500 let později v revoluční Francii. Tentokrát byla ale použita jiná metoda. V průběhu vývoje se technologie výroby peněz značně zlepšila. Francouzská vláda už tedy nemusela ředit kovové mince. Měla už tiskařský stroj. A velice výkonný. Výsledek byl znovu úplně stejný. Nebývalý nárůst cen. Během Francouzské revoluce se ale maximální ceny nevynucovaly takovým způsobem, jaký používal Dioklecián. Došlo sice i ke zefektivnění technologií na zabíjení lidi (všichni asi znáte jméno slavného doktora J. J. Guillotina, který vymyslel gilotinu). Ale navzdory tomu i Francouzi nakonec neuspěli ve své snaze o zavedení maximálních cen. Když táhli pod gilotinu samotného Robespierra, tak lidé křičeli: „Tady je ten špinavý Maximilián!“

Zmínil jsem tyto příklady proto, že lidé často říkají: „Za účelem dosažení efektivní cenové kontroly je třeba pouze více brutality a více energie.“ Dioklecián byl ve svém úsilí jistě hodně brutální, stejně jako byla krvavá Francouzská revoluce. A přesto v obou případech cenová kontrola totálně selhala.

Teď se pojďme podívat na příčiny tohoto selhání. Vláda slyší, že si lidé začínají naříkat na příliš vysoké ceny, třeba mléka. A mléko je nepochybně velmi důležité, zejména pro rodicí se novou generaci, pro děti. Vláda tedy následně vyhlásí maximální ceny mléka, maximální cenu, která je nižší, než by byla reálná tržní cena. Vláda teď může říct: „Udělali jsme vše potřebné k tomu, abychom zajistili dostatek mléka pro všechny chudé rodiny.“

Co se ovšem stane? Nižší cena mléka zvýší poptávku. Lidé, kteří by si normálně nemohli dovolit koupit mléko za tržní cenu, si to najednou dovolit mohou díky nižší ceně stanovené vládou. Na druhou stranu však někteří výrobci mléka, ti, kteří mají s produkcí největší náklady, utrpí ztráty, neboť jsou vládou nuceni prodávat mléko za méně, než jsou jejich výdaje na výrobu. Toto je klíčový bod tržní ekonomiky. Soukromý výrobce si nemůže dovolit dlouhodobě vykazovat ztrátu. A jestliže je pro něj tedy výroba mléka ztrátová, pak přestane mléko na trh dodávat. Možná prodá pár svých krav na jatka nebo bude místo mléka vyrábět třeba mléčné výrobky jako máslo, tvaroh nebo sýry.

Tím pádem vyústí vládní intervence do ceny mléka v situaci, kdy se nabídka mléka na trhu sníží a zároveň poptávka po něm bude růst. Na některé lidi, kteří byli připraveni platit vládou stanovenou cenu, se nyní nedostane. Výsledkem bude, že se lidé budou předhánět a pospíchat do obchodů, aby byli první. Budou muset čekat venku ve frontách. Dlouhé fronty před obchody jsou vždy doprovodným jevem v situacích, kdy vláda vyhlásí maximální ceny pro určitý druh zboží, které považuje za důležité. Došlo k tomu všude, kde byla zavedena kontrola ceny mléka. Ekonomové tento jev vždy předpovídali. Teda aspoň ti dobří ekonomové, kterých je ale bohužel málo.

Jaký je teda výsledek vládní kontroly cen? Vláda je zklamána. Chtěla uspokojit potřeby obyvatel, kteří mléko potřebují, ve skutečnosti je ale znepokojila. Před tím, než vláda intervenovala, bylo mléko drahé, ale lidé si ho mohli koupit. Teď je ovšem mléko ještě dražší a navíc ještě dostupné jen ve velmi omezeném množství. Celková spotřeba mléka tedy klesá. Děti dostávají mléka méně, ne více. Dalším krokem vlády tedy musí být přídělový systém. To však znamená, že někteří lidé jsou zvýhodněni a dostávají mléko, ale některým lidem se této výhody nedostane a nebudou mít nic. Rozhodnutí o tom, komu se mléko přidělí a komu ne, bývá vždy velmi nahodilé. Některé nařízení může třeba rozhodnout, že mléko dostanou jenom děti mladší čtyř let nebo že děti nad čtyři roky budou dostávat jen polovinu toho, co děti mladší čtyř let apod.

Ale ať už vláda udělá cokoli, faktem zůstává, že celkové množství dostupného mléka je výrazně omezeno. A lidé jsou stále nespokojeni. Teď se vláda začíná ptát výrobců mléka (protože nemá dostatek vlastní představivosti): „Proč už nevyrábíte tolik mléka jako před tím?“ A dostane se jí odpovědi: „Nemůžeme, protože náklady na výrobu mléka jsou vyšší, než je jeho vládou stanovená maximální prodejní cena.“ Tak vláda začne studovat ceny jednotlivých položek potřebných k výrobě mléka a zjistí, že jednou z nich je cena krmiva.

„Aha,“ řekne si vláda. „To je ono! Stanovíme maximální ceny krmiva a vy budete schopni krmit svůj dobytek levněji. Pak bude všechno zase v pořádku. Budete moci vyrábět a prodávat více mléka.“

Co se ale stane nyní? To samé se ze stejného důvodu bude opakovat s krmivem. Produkce krmiva klesá a vláda musí čelit dalšímu problému. Takže se zase sejde s producenty krmiv a začne zjišťovat, v čem je problém. Dostane úplně stejné vysvětlení jako před tím od mlékařů. A protože nehodlá opouštět svou intervenční politiku, musí zajít ještě dál. Stanoví maximální ceny všeho, co vede k výrobě krmiv. A tento začarovaný kruh pak pokračuje dál a dál.

A tak cenová kontrola, která může začít velmi nevinně u stanovení maximálních cen jen několika druhů základního zboží, prostupuje čím dál víc do hloubky a reguluje ceny nejrůznějších výrobků, až se dostane k ceně práce, protože bez regulace ceny práce by kontrola cen neměla vůbec žádný smysl.

Vláda navíc nemůže omezit své zásahy do mechanizmů trhu jenom na zboží pro život nezbytně nutné, jako je mléko, máslo, vajíčka nebo maso. Do svých regulací musí zahrnout také ceny luxusního zboží, protože kdyby neregulovala tyto ceny, tak by se stalo to, že by se veškerý výrobní kapitál přesunul od výroby regulovaných základních nutností k výrobě méně potřebného luxusního zboží. Jinými slovy, sporadická kontrola cen několika málo výrobků s sebou vždy přináší vedlejší efekty – a toto je důležité si uvědomit – které jsou ještě mnohem horší než podmínky, které by panoval před zavedením těchto kontrol.

Před zahájením vládních intervencí byly ceny mléka a másla vysoké. Po jejich zahájení začínají tyto komodity z trhu mizet úplně. Vláda považovala tyto věci za tak důležité, že musela zasáhnout do jejich produkce. Chtěla zvýšit jejich množství a zlepšit jejich nabídku. Výsledek je ale přesně opačný. Vládní intervence do cen zboží vyústily v situaci, v níž – z hlediska vlády – jsou podmínky ještě více neutěšené, než byl stav, který se vláda snažila zlepšit. A jak vládní intervence pokračují dál a dál, dostáváme se nakonec do okamžiku, v němž všechny ceny, všechny mzdy, všechny úrokové sazby a zkrátka celý ekonomický systém je řízený vládou. A to je právě socialismus.

To, co jsem vám tady právě popsal, toto schematické a teoretické vysvětlení, je přesně to, k čemu došlo v zemích, jež se snažily cenovou kontrolu zavést. Jejich vlády byly v těchto intervencích natolik zarputilé, až nakonec přivedly své země do krachu. To se stalo během první světové války jak v Německu, tak i v Anglii.

Podívejme se na situaci v obou zemích podrobněji. V obou zemích nastala inflace. Ceny rostly a obě vlády přistoupily k cenové kontrole. Začali pouze u několika základních potravin, mléka a vajec, ale musely zacházet dál a dál. A čím byla válka delší, tím větší musela být i inflace. Nakonec po třech letech války – systematicky jako vždy – přišli Němci se skvělým plánem. Říkali tomu Hindenburgův plán. Všechno, co vláda považovala za nějaký druh zboží, bylo pojmenováno po Hindenburgovi.

Hindengurgův plán znamenal, že celý ekonomický systém Německa měl být kontrolován vládou: ceny, platy, zisky … prostě všechno. A tak vládní aparát začal toto všechno ihned zavádět do běhu. Než s tím ale skončili, bylo Německo poraženo a celá říše se zhroutila. Úřednický aparát zmizel a revoluce si vybrala svou krvavou oběť.

V Anglii začali úplně stejně. Ale na jaře 1917 vstoupily do války Spojené státy a začaly Angličany zásobovat vším potřebným. Cesta k socialismu, cesta do otroctví, tím byla přerušena.

Před tím, než se v Německu dostal k moci Hitler, tak kancléř Brűning znovu začal z obvyklých důvodů zavádět cenovou kontrolu. Hitler ji pak začal prosazovat dokonce ještě před začátkem války. V hitlerovském Německu totiž neexistovala svoboda podnikání nebo soukromý sektor. Ekonomický systém v Německu za Hitlerovy éry se od sovětského modelu lišil jen do té míry, že terminologie a pojmy tržního hospodářství tu zůstaly stále zachovány. Pořád existovaly firmy, kterým se říkalo „soukromé podniky.“ Vlastníkem už ovšem nebyl soukromý podnikatel. Vlastníkem byl tzv. Betriebsfűhrer – vedoucí obchodu. Celé Německo bylo hierarchickou organizační strukturu fűhrerů – vůdců. Na vrcholu byl Velký Vůdce – Hitler samozřejmě – a pak spousta dalších vůdců postupovala dolů pyramidou. A hlavou podniku byl Betriebsfűhrer. Dělníkům v podniku se pak říkalo jménem, které se ve středověku používalo pro označení družiny feudálního panovníka – Gefolgschaft. A všichni tito lidé museli poslouchat rozkazy vydávané institucí s příšerně dlouhým názvem: Reichfűhrerwirtschaftministerium (Ministerstvo hospodářství Říšského vůdce), v jehož čele stál dobře známý, metály ověšený Hermann Gőring.

A ze soustavy ministerstev s příšerně dlouhými názvy pak vycházely rozkazy do jednotlivých podniků o tom, co se má vyrábět, kolik se toho má vyrábět, kde nakoupit suroviny a kolik za ně zaplatit, komu se mají výrobky prodávat a za jakou cenu. Zaměstnanci dostali práci v určité továrně a výše jejich platu byla stanovena vládou, která tak kontrolovala celý ekonomický systém do posledního detailu.

Betriebsfűhrer neměl právo nechat si zisk pro sebe. Dostával jenom tolik, na kolik byl stanoven jeho plat. Pokud by chtěl dostat víc, musel by říct například: „Jsem těžce nemocen a potřebuji operaci, která je velmi nákladná.“ Pak by se musel zeptat vedoucího v nadřízeném obvodu (Gaufűhrera nebo Gauleitera), jestli má právo dostat víc, než je jeho základní plat. Ceny už nebyly ceny, platy už nebyly platy, všechno to byly jen kvantitativní pojmy socialistického systému.

Teď vám řeknu, jak se ten systém zhroutil. Po letech těžkých bojů nakonec spojenecké síly dorazily do Německa. Zkusily zachovat tento vládou řízený ekonomický systém, ale k tomu by potřebovaly Hitlerovu brutalitu a tu neměly. Bez ní byl ten systém neudržitelný.

A zatímco se toto odehrávalo v Německu, Velká Británie na tom během druhé světové války nebyla o mnoho jinak. Začalo to cenovou kontrolou sice jen některých komodit, ale postupně krok za krokem přistupovala britská vláda ke kontrole stále větší části ekonomiky (úplně stejně, jak se to odehrávalo v Německu za Hitlera dokonce ještě v předválečném období) a koncem války dosáhla Británie takového stádia, které by se dalo nazvat téměř čistým socialismem. K socialismu ji ale nepřivedla Labour Party, která vznikla v roce 1945. Socialismus v Británii vznikl během války za vlády, v jejímž čele stál jako ministerský předseda Sir Winston Churchill. Labouristická vláda pak už jenom převzala systém, zavedený Churchillovou vládou, a to i navzdory vcelku silnému odporu obyvatelstva.   

Zestátnění Velké Británie tedy nebylo až zas tak dramatické. Už před válkou byly důležité sektory ekonomiky pod státní kontrolou. Znárodnění centrální banky (Bank of England) bylo jen formalitou, protože centrální bankovnictví bylo už dávno celé v rukou vlády. To samé se týká zestátnění železnic a ocelářského průmyslu. Válečný socialismus, jak se tomu systému říkalo, což znamenalo systém postupných vládních intervencí – tak doslova ovládl celé hospodářství.

Rozdíl mezi německým a britským systémem nebyl až tak důležitý. Lidé, kteří tyto systémy řídili, byli na svá místa dosazeni vládou a v obou případech tak museli plnit vládní rozkazy. Jak už jsem říkal, systém v nacistickém Německu si udržel nálepku a názvosloví kapitalistické volno-tržní ekonomiky. Ve skutečnosti ale tyto názvy znamenaly něco úplně jiného. Byla to už jenom vládou vydaná nařízení.

To samé platí pro britský systém. Když se v Británii vrátila zpět vláda konzervativní strany, některé kontrolní mechanismy byly ze systému vyňaty. Na jedné straně tu tedy existuje snaha o jejich odstranění, na straně druhé se však objevují tendence k jejich zavádění. (Nesmíme při tom zapomínat, že podmínky v Anglii jsou zcela odlišné od podmínek v Rusku.) A to samé platí také pro další země závislé na dovozu potravin a surových materiálů a exportu průmyslových výrobků. Pro státy výrazně závislé na mezinárodním obchodu systém vládních kontrol prostě nefunguje.

Jestliže je tedy zachována ekonomická svoboda (a v mnoha zemích, jako je Norsko, Švédsko a Anglie tomu tak je), pak je to právě z důvodu nutnosti udržet mezinárodní obchod. Výše jsem uvedl příklad regulace cen mléka ne proto, že by mléko představovalo nějaký zvláštní případ, ale spíše z toho důvodu, že to byly právě ceny mléka, másla a vajec, které byly v podstatě všemi vládami – nebo aspoň velkou většinou z nich – nejvíce regulovány.

Rád bych nyní upozornil ještě na jeden příklad a tím je regulace cen nájemného. Pokud vláda kontroluje ceny nájemného, pak důsledkem takového zásahu bývá, že lidé, kteří by se jinak přestěhovali z většího bytu do menšího, když se jejich rodinné podmínky změní, už to nyní neudělají. Vezměme si třeba rodiče, jejichž děti se ve dvaceti letech ožení, odstěhují nebo odjedou za prací do jiných měst. Tito rodiče by se za normálních okolností přestěhovali do menšího a levnějšího bytu. Po zavedení regulace nájemného už to ovšem dělat nemusejí.

Ve Vídni, kde byla ve dvacátých letech regulace nájemného běžnou praxí, byla průměrná cena, kterou majitel bytu za nájem dostal, asi dvojnásobkem ceny lístku na městskou dopravu. Tak si asi dovedete přestavit, že lidé neměli vůbec žádný důvod někam se stěhovat. Na druhou stranu se ale nestavěly ani žádné nové domy. Podobné podmínky nastaly i ve Spojených státech po druhé světové válce a v některých amerických městech pokračují i dodnes.

Jedním z hlavních důvodů, proč mnohá města v Americe mají tak obrovské finanční potíže, je právě regulace cen nájmů a s ní spojený nedostatek nových bytů. Takže vláda začala utrácet miliony dolarů na stavby nových domů a bytů. Ale proč vůbec došlo k tomu nedostatku? Nedostatek domů vznikl přesně ze stejného důvodu, z jakého došlo k nedostatku mléka při regulacích cen mléka. Z čehož vyplývá, že pokud vláda začne zasahovat do tržního procesu, dostává se tím víc a více k socialistickému plánovacímu systému.     

A to je odpověď všem, kteří říkají: „My nejsme socialisti, my nechceme, aby vláda kontrolovala úplně všechno. Uvědomujeme si, že to by bylo špatné. Ale proč by vláda nemohla zasáhnout aspoň trošku? Proč by nás vláda nemohla zbavit věcí, které nám připadají škodlivé?“

Tito lidé mluví o řešení tzv. střední cesty. Co si ale neuvědomují, je to, že každý jednotlivý, byť i sebemenší, zásah do ekonomiky má své následky, které jsou pak pro vládu a lidi volající po vládních intervencích ještě více neuspokojivé, než byly původní problémy, jež se na počátku snažili odstranit. Lidé žádající regulaci nájemného jsou pak velmi znepokojeni, když zjistí, že není dostatek nových domů ani bytů. Ale tento nedostatek je způsoben právě vládními regulacemi, stanovením ceny nájemného pod úroveň, kterou by lidé jinak museli platit na volném trhu.

Myšlenka nějakého třetího systému, nějaké zlaté střední cesty mezi kapitalismem a socialismem, systému, který – jak říkají jeho přívrženci – je vzdálen socialismu stejně jako kapitalismu, systému, v němž jsou zachovány výhody jednoho a zároveň eliminovány nevýhody druhého, je naprosto nesmyslná. Ti, kdo věří v takový mýtus, umějí velmi poetičtí líčit slávu intervencionizmu. Sami si ale vůbec neuvědomují, jak se mýlí. Vládní regulace, které tak nadšeně oslavují, jim nepřinesou nic jiného než podmínky, jimž se snaží předejít.

Jedním z dalších problémů, kterým se budu zabývat později, je protekcionismus. To znamená snahu vlády izolovat domácí trh od mezinárodního. Zavádí tarify, které zvedají domácí ceny zboží nad úroveň na světových trzích, čímž umožňuje domácím výrobcům formovat kartely. Tyto kartely jsou pak napadeny vládou, která říká: „Za těchto podmínek je nezbytné přijmout anti-kartelové zákony.“

To je přesně situace většiny evropských vlád. Ve Spojených státech existují ještě jiné důvody protikartelové legislativy a vládní kampaně na boj proti přízraku monopolů.

Je to absurdní vidět vládu – která svou vlastní činností nastavuje podmínky pro vznik kartelů – jak ukazuje prstem na podnikatele a říká: „Formují se kartely, a je tudíž nezbytné, aby vláda zasáhla.“ V boji proti kartelům by bylo mnohem jednodušší ukončit všechny vládní intervence do ekonomiky – intervence, které vznik těchto kartelů způsobily.

Myšlenka vládních regulací jako řešení veškerých ekonomických problémů vede v každé zemi k vytvoření podmínek, které bývají velmi neuspokojivé a často hodně chaotické. A pokud vláda včas své intervence nezastaví, vede to k socialismu.

Navzdory tomu všemu jsou vládní regulace tržního prostředí i nadále velmi populární. Jakmile se zkrátka někomu něco nelíbí, tak řekne: „Vláda by s tím měla něco udělat. Na co tu vládu máme? Vláda to musí vyřešit!“ Je to typický pozůstatek myšlení zděděného z minulosti, z časů, v nichž svoboda neexistovala, z časů předkonstitučních, z časů neexistence volené zastupitelské, moderní, republikové vlády.

Po staletí převažoval všemi udržovaný a akceptovaný názor, který říkal, že král, hlava pomazaná a korunovaný vládce dosazený samotným Bohem, je tím nejmoudřejším a nejschopnějším mezi lidmi, člověkem nadpřirozeným. Až do počátku devatenáctého století lidé trpící nějakou nemocí věřili, že mohou být uzdraveni pouhým dotekem panovníka.

Toto pojetí nadřazenosti paternalistické vlády, nadpřirozené a nadlidské moci dědičných králů, postupně zmizelo – nebo aspoň my si to myslíme. Ale vrátilo se zpátky. V Německu žil profesor Werner Sombart (s nímž jsem se osobně velmi dobře znal), který byl uznávanou vědeckou kapacitou po celém světě, čestným doktorem na mnoha světových univerzitách a členem Americké ekonomické asociace. Tento profesor napsal knihu přeloženou do angličtiny, vydanou univerzitou v Princetonu. Je také dostupná ve francouzštině a pravděpodobně také španělštině – teda aspoň doufám, že existuje ve španělštině, abyste si pak mohli ověřit, co vám říkám. V této knize, napsané v našem století, ne v nějakých temných dobách středověku, Werner Sombart, profesor ekonomie říká: „Vůdce, náš Vůdce“ – jímž pochopitelně myslí Hitlera – „plní rozkazy samotného Boha, nejvyššího Vůdce celého vesmíru!“   

O hierarchii Vůdců jsem se již zmínil výše a v této hierarchii jsem zmínil Hitlera jako svrchovaného vládce. Vzhledem k Sombardovi ale existuje zřejmě ještě jeden Fűhrer, ještě vyšší Fűhrer – Bůh, vládce celého vesmíru. Bůh, podle Sombarda, dává své rozkazy přímo Hitlerovi. Profesor Sombard samozřejmě velmi pokorně říká: „Nevíme sice, jakým způsobem Bůh s Fűhrerem komunikuje, ale ten fakt samotný nelze popřít.“

Takže vidíte, že pokud taková kniha může být publikována v němčině, v jazyce filosofů a básníků, a pak přeložena do angličtiny a francouzštiny, pak se nemůžete divit tomu, že se nějaký drobný úředníček považuje za moudřejšího a lepšího, než jsou všichni ostatní a chce zasahovat do řízení státu, navzdory tomu, že je pouhým byrokratem a ne profesorem Wernerem, honorárním členem všeho.

Existuje nějaká léčba proti této zhoubné nákaze vládního intervencionizmu? Řekl bych, že ano. A tou léčbou je síla občanů. Ti se musí snažit zamezit ustanovení takového autokratického režimu, který si neoprávněně osobuje právo na větší moudrost, než jakou má průměrný občan. Toto je fundamentální rozdíl mezi svobodou a otroctvím.

Socialistické státy si osvojily název demokratické. Rusové nazývají svůj vlastní systém lidová demokracie. Domnívají se zřejmě, že lidé jsou v ní zastoupeni v osobě diktátora. Myslím, že jeden diktátor, Juan Perón tady v Argentině, dostal dobrou odpověď, když byl v roce 1955 nucen odejít do exilu. Tak doufejme, že se i ostatním diktátorům ve všech dalších státech dostane stejné odpovědi.