Hranice státu a morálky

Mises.cz: 21. dubna 2020, Veronika Tulef, komentářů: 2

Vzhledem k současným událostem je třeba poukázat na jednu velmi prostou, ale naprosto zásadní skutečnost. Je dobré si ji jednou pro vždy naplno uvědomit a přestat před ní zavírat oči – stát si s vámi může dělat absolutně cokoliv, co se mu zlíbí. Ve chvíli, kdy dojde na lámání chleba, kdy je zapotřebí (v zájmu zachování stability) obětovat svobody lidí, neexistuje absolutně žádná morální, ani osobní hranice, za kterou by státní orgán potenciálně nemohl zajít. V konečném důsledku má ve svých rukou život kohokoliv z nás.

Proč to říkám? Lidé mají potřebu něco takového neustále popírat. Na jednu stranu si plně uvědomují státní moc, jeho fyzickou převahu a schopnosti. Na stranu druhou mají v sobě jakousi zažitou představu, že (alespoň v dnešní době) musí přeci existovat nějaká etická hranice, za kterou již opravdu nemůže zajít nikdo, dokonce ani stát. Žádná taková hranice ale neexistuje. Není absolutně žádné omezení, které by státu bránilo v tom překročit jistá „nepopiratelná“ a „nezcizitelná“ práva člověka. Ne ve chvíli, kdy je to on sám, kdo je zároveň definuje. Pokud bude třeba, pak nebude mít státní orgán absolutně žádné zábrany dělat si se člověkem cokoliv, co se mu zlíbí. A všechna tato nezcizitelná práva okamžitě redefinovat.

Za normálních okolností toto příliš nevnímáme. Stát musí do nějaké míry vždy reflektovat veřejné mínění. My všichni si jistě dovedeme představit, co by bylo pro nás již za hranou. Události posledních týdnů nám jasně ukázaly, že se toto mínění může velice rychle měnit. A spolu s ním mohou následovat i jakákoliv další vládní opatření.

Nebudeme se teď zabývat nefunkčními opatřeními, která nevedou k cíli. Předpokládejme, že je řeč o takových, která k němu naopak vedou. Je špatné omezovat lidské svobody, pokud to přinese zásadní hodnoty, jako je záchrana nespočtu lidských životů? Na tuto otázku si musí odpovědět každý sám za sebe. V praktickém životě budeme vždy klást na jednu misku vah požadovanou oběť a na tu druhou hodnoty, které nám to přinese. Je to podstata rozhodovacího procesu všech lidí. Ať už si řídí své vlastní životy, nebo třeba celý státní útvar. Rozhodnutí je vždy nakonec na nás samotných a jeho morální dopady si poneseme v rámci našeho vlastního svědomí a všech dalších následků.

Jednu věc bychom ale dělat neměli – předpokládat, že jedna miska vah jaksi zneplatní tu druhou. Omezování lidských svobod je zlo. Bez ohledu na to, za jakým účelem se k němu uchylujeme. Na druhou stranu, úmrtí obrovského počtu nevinných lidí je taktéž zlo. O tom, které zlo je větší, můžeme vést spory. V praxi se pak většinou uchýlíme k tomu, že raději způsobíme menší bolest, abychom tím zajistili „větší dobro“. Nikdy ale nesmíme zapomínat na to, že zlo nepřestane být zlem, bez ohledu na to, jak velké dobro nám přinese. Lidé mají v sobě jakýsi vnitřní odpor k tomu, přijmout fakt, že v některých případech budou zkrátka muset vždy volit zlo. Proto ho začnou (v případě dostatečných benefitů z něj plynoucích) zcela bez zábran nazývat dobrem. To je ale nesmírně zhoubný přístup. Je od něj jen malý krok k tomu, aby omezování svobody přestalo být nazýváno omezováním svobody, aby utrpení přestalo být nazýváno utrpením, krádež krádeží, vražda vraždou… A právě toto uvažování vidíme až příliš často napříč lidskou společností.

Všichni jsme někdy nuceni páchat zlo ve jménu většího dobra a je mnohem lepší si to otevřeně přiznat, než ho začít nazývat dobrem. Jenom to nám pomůže nezanevřít na etiku a svoje svědomí. Pokud bych byla já sama nucena někdy páchat naprosto zlé a odporné činy – ty, které ve svém morálním přesvědčení za zlé obecně považuji, ve jménu potřebného, chci si alespoň plně uvědomovat, že to, co páchám, skutečně je zlo a nést si tento kříž. Nechci nikdy pro účel přehlížet prostředky. Bez ohledu na konečné rozhodnutí, ke kterému se nakonec přikloním.

Proč tohle všechno, když nakonec stejně zvolíme omezování svobody v zájmu bezpečnosti, nebo něčeho jiného? Je obrovský rozdíl mezi dobrem a mezi obhajitelným zlem. Totalitní tendence stojí na změnách lidské morálky a ta bývá bohužel velmi tvárná. Nikdy nechci tvrdit, že dokážeme přesně rozlišit mezi tím, co je dobro a co je zlo. To závisí na osobním pohledu každého z nás. A tyto naše pohledy se mohou značně lišit. Je asi zjevné, že zde tyto abstraktní slova používám pouze jako pomocné termíny pro lepší uchopení problému. Jedno přesvědčení si ale nemohu odpustit. Pokud se rozhodneme rozlišovat mezi dobrým a zlým činem pouze na základě toho, co nám takový čin přinese, a zcela přestaneme vnímat cenu, kterou za to budeme muset zaplatit, pak jsme již prohráli. Režim nás může vždy postupně přesvědčit k tomu, co všechno je potřeba zajistit v rámci většího dobra. A pokud bude chtít tuto hranici posouvat, tak se spolu s ní posune i všechno, co ještě považujeme za přípustné. V krajním případě pak skutečně nebude existovat žádná hranice, žádná etická zábrana toho, kam až bude moci státní moc sáhnout.

Nemluvím ani tak o současné krizi. Pevně doufám, že tato nepříjemná situace brzy skončí a nepřinese o mnoho větší omezování lidských svobod. Mluvím o hypotetickém scénáři, který může v průběhu věků kdykoliv nastat. Ne kvůli (možná) nezbytné ochraně před nebezpečnou nákazou, ale z nějakých třeba úplně jiných příčin. Mnoho lidí nabývá dojmu, že budou schopni sami rozeznat, kdy už jde opravdu do tuhého právě podle drakonických opatření, která tou dobou začnou sílit. Jenže tato opatření nikdy nepadají z čistého nebe. Pokud přichází rychle, pak jsou tu téměř vždy právě z důvodu nějaké obrovské hrozby, která nutí nás všechny zapínat úplně jiný způsob myšlení. Právě toho jsme nyní svědky. A změny, které přichází pomalu, ty máme zas tendenci přestat vnímat.

Zbavme se představy, že má stát jakési etické zábrany, že existuje nějaká neporušitelná hranice našich vlastních práv, za kterou nemůže nikdy zajít. Pro stát neexistuje nic takového jako etická hranice. V krajním případě je omezen pouze svými fyzickými a technologickými možnostmi. Děsivé knižní či filmové scénáře nejsou ničím reálně neuskutečnitelným. Je dobré si to uvědomit raději dříve než později. Nenechme si onu etickou hranici, kterou si nosíme v sobě sami, rozbít alespoň my lidé.