Industrialitis

Mises.cz: 22. května 2012, Henry Hazlitt (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 92

Jeden z nestárnoucích textů Henryho Hazlitta z Newsweek Magazine z roku 1964, otisknutý v The Freeman, 1964, Vol. 14, Iss. 10.

Ve vládních kruzích v téměř každé „nerozvinuté“ zemi existuje dnes ustálená myšlenka, že ekonomickou spásou země je industrializace.

Mezi nejvýraznější příklady patří Egypt se svým zapálením pro přehrady a Indie se svou mánií pro vládní ocelárny. Ale takové příklady lze nalézt všude. S typickým jsem se setkal na nedávné návštěvě Argentiny. Argentina v současné době zavedla prohibici v oblasti dovozu zahraničních automobilů, aby tak vytvořila domácí automobilový průmysl a nebyla pouze montovnou dílů, ale aby díly sama výraběla. Někteří velcí američtí a zahraniční výrobci v Argentině založili fabriky. Avšak je odhadováno, že výroba auta nyní stojí 2,5krát více, než stojí dovoz zahraničního vozu. Argentinské představitele to očividně netrápí. Tvrdí, že domácí automobilový průmysl „poskytuje práci“ a také že posouvá Argentinu na cestu k industrializaci.

Je to skutečně v zájmu argentinského lidu? Rozhodně to není v zájmu argentinského kupce automobilu. Musí zaplatit řekněme o 150 procent více, než by musel, kdyby mu bylo umožněno dovézt vůz ze zahraničí bezcelně (nebo pouze s minimálním clem). Argenitna věnuje výrobě aut kapitál, práci a zdroje, které by jinak mohly být využity ekonomicky mnohem efektivněji - k produkci masa, obilí, vlny nebo k nákupu automobilů.

Důsledkem všech vládou vynucených podpor industriliazace je snížení všeobecné efektivity, zvýšení nákladů pro spotřebitele a zchudnutí země.

Avšak tvůrci prohibice dovozu by mohli odpovědět starým dobrým „nevyspělým odvětvím“, argumentem, který hraje obrovskou roli v naší vlastní historii cel. Můžou tvrdit, že jakmile je vytvořen automobilový průmysl, může získat domácí know-how, znalosti a zkušenosti, které umožní argentinskému automobilovému průmyslu nejen zůstat soběstačným, ale i schopným konkurence se zahraničními automobilkami. I kdyby to byla pravda, tak je zřejmé, že chráněná a dotovaná odvětví musí být pro zemi ztártou, nikoliv výnosem, po celou dobu, během které ochrana či dotace trvají.

A i kdyby soběstačné autmobilové odvětví bylo nakonec vytvořeno, neznamená to, že jsou tyto ztráty ospravedlnitelné. Pokud jsou podmínky v zemi zralé ke konkurenci nového odvětví se světovými konkurenty, potom by soukromí podnikatelé dokázali začít podnikat i bez vládních dotací či zákazu konkurence. To je pořád dokola dokazováno v USA, například když nové textilní odvětví na jihu úspěsně soutěží s dlouze zavedeným textilním odvětvím v Nové Anglii.

Za touto industrializační mánií je ale ještě jeden omyl. Tím je tvrzení, že zemědělství je vždy nezbytně méně důležité než průmysl. Pokud by tomu tak bylo, nebylo by možné vysvětlit prosperující zemědělství v žádné z industrializovaných zemí dneška.

Populárním argumentem industrializace za každou cenu je obhajoba tvrzení, že je nemožné najít zemi založenou pouze na zemědělství, která je bohatá jako industrializované země. To je ale záměna příčin s důsledky. Jakmile země založená na zemědělství začne prosperovat (jako rané USA), získá kapitál k investicím do domácího průmyslu, a tak začne rychle diverzifikovat produkci, jak zemědělskou, tak průmyslovou. Je diverzifikovaná, protože prosperuje. Není to tak, že by prosperovala, protože je diverzifikovaná.

Je velkou pověrou ekonomických plánovačů celého světa, že pouze oni přesně ví, jaké komodity by měla jejich země produkovat a kolik přesně. Jejich arogance jim neumožňuje rozpoznat, že systém svobodných trhů a svobodné soutěže, ve kterém je každý svobodný v investování své práce a svého kapitálu tam, kde jsou nejziskovější, tento problém řeší nekonečně lépe.