Inflace, deflace a budoucnost

Mises.cz: 22. října 2013, Frank Shostak (přidal Kolektiv Mises.cz), komentářů: 11

Slovo deflace má v této době na rtech mnoho ekonomů. Guvernér Bank of Japan [japonské centrální banky] Masaru Hayami opětovně v parlamentu prohlásil, že centrální banka bude pokračovat ve své velmi volné monetární politice tak dlouho, dokud nezmizí hrozba deflace. Předseda amerického Federálního rezervního systému se nechal ve svých různých projevech slyšet, že úlohou centrální banky je chránit ekonomiku nejen před inflací, ale též před deflací.

Většina ekonomů považuje deflaci za hlavní zdroj ohrožení blahobytu společnosti. Na deflaci se totiž pohlíží jako na hlavního činitele, který v ekonomice způsobuje krize. Většina ekonomů si však neuvědomuje, že nikoliv deflace, ale spíše inflace je tím, co stojí u zrodu hospodářských potíží. Zmatek ohledně povahy deflace pramení ze zavádějícího pohledu na to, co je inflace.

V následujícím textu si ukážeme, že inflace nespočívá v růstu cen, ale spíše v růstu peněžní nabídky v důsledku uvolněné monetární politiky centrální banky a systému bankovnictví založeném na částečných rezervách. Nárůst nabídky peněz způsobuje chybnou alokaci zdrojů, dává vzniknout procesu zmenšování fondové zásoby [množství zboží v ekonomice určeného k podpoře budoucí výroby], následkem čehož dochází k deflaci. Budeme dále tvrdit, že hospodářské krize nejsou způsobeny deflací, nýbrž že jsou výsledkem uvolněných monetárních politik centrálních bank.

Nakonec budeme tvrdit, že závažnost recesí není určována velikostí zadlužení, ale spíše tím, jak moc uvolněné jsou monetární politiky centrálních bank. Navzdory obecnému přesvědčení se ekonomika Spojených států nachází ve výrazné nerovnováze. Domnívám se, že by to mohlo vyústit v závažný hospodářský propad.

Je inflace o zvyšování cen?

„Co mají mnozí lidé dnes na mysli pod pojmem inflace a deflace, již není,“ podle L. von Misese (Human Action), „zvýšení či snížení nabídky peněz, nýbrž jejich neúprosné důsledky: všeobecná tendence ke zvýšení či snížení cen komodit a mzdových sazeb.“

Jakmile je inflace definována jako všeobecný růst cen, potom se za inflační považuje cokoliv, co přispívá k růstu cen, a je proto nutné se něčemu takovému bránit. Stručně řečeno, za zdroje inflace již nejsou považovány centrální banka a bankovnictví založené na částečných rezervách, ale mnoho jiných faktorů. Nejenže nemá centrální banka v takovém schématu s inflací nic společného, ale je tomu dokonce naopak: centrální banka představuje nástroj boje proti inflaci. A tak je na pokles nezaměstnanosti či zvýšení ekonomické aktivity pohlíženo jako na potenciální inflační rozbušky a musí se jim proto politikou centrální banky zabránit. Některé z dalších takových rozbušek, jako je například růst cen některých komodit či mezd dělníků, jsou též považovány za potenciální ohrožení a musí být proto neustále pod ostražitým dohledem centrální banky.

Většina ekonomů je přesvědčena, že inflace je všeobecný růst cen, který lze zachytit indexem spotřebitelských cen (CPI [Consumer Price Index]), ale neshodnou se již na jejích příčinách. Monetaristé, na jedné straně, tvrdí, že změny v nabídce peněz způsobují změny CPI. Na druhé straně máme ekonomy, kteří tvrdí, že inflaci způsobují různé reálné faktory. Takoví ekonomové mají o tvrzení, že změny nabídky peněz způsobují změny CPI, pochybnosti. Domnívají se, že je to pravděpodobně naopak. Je-li tedy inflace považována za zvýšení CPI, proč se na ni pohlíží jako na špatnou zprávu? Nakonec, je-li inflace pouhé zvýšení cenové hladiny, potom je zcela jistě možné se jejím dopadům vyhnout přizpůsobením mezd a platů zvýšenému CPI. Vždyť mnoho ekonomů, následujících Miltona Friedmana, věří, že tržní ekonomika je schopna efektivně fungovat i s inflací, za předpokladu, že inflace není potlačena, tj. že ceny se mohou volně pohybovat.

V rozporu se všeobecně přijímaným přesvědčením inflace není všeobecný růst cen, ať už způsobený růstem peněžní nabídky, nebo reálnými faktory. Je to jednoduše zvýšení množství peněz. Pozorně sledujte, co neříkáme. Neříkáme jako monetaristé, že inflace je zvýšení cen způsobené zvýšením nabídky peněz. My tvrdíme, že zvýšení peněžní zásoby je tím, co představuje inflaci. Pohlížíme-li na inflaci tímto způsobem, je velice zřejmé, proč se jedná o špatnou zprávu. Pokud dojde ke zvýšení množství peněz, existují vždy ti, kteří obdrží peníze první a mohou tak koupit více zboží a služeb za ještě nezměněné ceny. Nových peněz si užijí i ti, kteří peníze obdrží jako druzí. Jak se však ceny zboží a služeb postupně zvyšují, získá každý následný příjemce méně.

Pokud ceny statků, které prodávají, rostou rychleji než ceny statků, které nakupují, bude mít ten který příjemce z nových peněz prospěch. Ti, kteří na tom ztrácejí, jsou jednotlivci, kteří se k těm penězům dostanou až na konci nebo třeba vůbec. Ti zjistí, že ceny statků, které nakupují, se zvýšily, zatímco ceny zboží a služeb, které nabízejí, se třeba vůbec nepohnuly. Peněžní růst, neboli inflace, způsobují jinými slovy přerozdělení bohatství. Prozkoumáme-li celou věc blíže, můžeme též zjistit, že peněžní injekce dávají vzniknout poptávce po zboží a službách, která není doprovázena výrobou žádných takových statků. Z toho vyplývá, že peněžní růst má za následek hospodářské zbídačení. Inflace množství peněz dává vzniknout též hrozbě hospodářského cyklu.

Zatímco zvýšení nabídky peněz (tj. inflace) se pravděpodobně projeví ve zvýšení cen zaregistrovaném prostřednictvím CPI, nemusí tomu tak být vždy. Ceny jsou určovány reálnými i peněžními faktory. A tak se může stát, že ubírají-li se reálné faktory opačným směrem než faktory peněžní, nedojde k žádné viditelné změně cen. Jinými slovy, zatímco dochází k velkému peněžnímu růstu (tzn. k vysoké inflaci), mohou ceny vykazovat pouze malá zvýšení. Je zjevné, že kdybychom uvažovali inflaci jako růst CPI, docházeli bychom v otázkách stavu ekonomiky k mylným závěrům.

„Skutečnost, že ceny byly všeobecně během 20. let tohoto století více či méně stabilní,“ napsal na toto téma Murray Rothbard (America's Great Depression), „sdělovala většině ekonomů, že zde neexistovala žádná hrozba inflace, a proto je příchod velké krize zastihnul zcela nepřipravené.“

Je deflace příčinou všeho zla?

Zatímco inflace je růst množství peněz, je možné na deflaci pohlížet jako na její protiklad, tedy jako na pokles množství peněz. Mohli bychom též říci, že zatímco růst množství peněz vede ke vzniku bubliny, povede peněžní pokles ke splasknutí této bubliny. Proto se zdá, že deflaci musí v tomto smyslu předcházet inflace.

Většina ekonomů považuje deflaci za špatnou zprávu. Kupříkladu Irving Fisher označil deflaci za příčinu snad všeho zla (Booms and Depressions). Deflace je však počátkem procesu ekonomického ozdravení. Deflace zastavuje proces zbídačení nastartovaný předcházející peněžní inflací. V rozporu s přesvědčím představitelů hlavního proudu ekonomického myšlení je deflace tím, co posiluje ty, co vytváří bohatství, čímž oživují ekonomiku.

Rothbard (America's Great Depression) k tomu poznamenal, že „snížení sumy úvěrů, ke kterému při deflaci dochází, významně napomáhá urychlit proces přizpůsobení a dokončení hospodářského oživení, a to vše způsobem, který nedokážeme ještě docenit.“

Vedlejší účinky, které doprovázejí peněžní deflaci, nejsou přirozeně nikdy ničím příjemným. Takové negativní vedlejší účinky však nejsou způsobeny deflací, ale spíše předchozí peněžní inflací. Deflace nečiní nic jiného, než že rozbíjí iluzi prosperity vyvolanou peněžní inflací.

Populární představa, že pokles zásoby peněz vede ke všeobecnému hospodářskému zbídačení, pramení z přesvědčení, že peníze mohou vypěstovat ekonomiku. Tím, co umožňuje hospodářský růst, však není více peněz, ale více kapitálových statků v přepočtu na jednoho obyvatele. Ekonomové, kteří považují všeobecný pokles cen za významnou příčinu vzniku hospodářských krizí, navíc přehlížejí skutečnost, že firmám nejde o obecné chování cen, ale o cenové rozdíly mezi prodejními cenami a náklady.

Všeobecný pokles cen nemusí být vždy reakcí na peněžní deflaci. Při dané zásobě peněz může například dojít v důsledku rostoucí ekonomiky a zvyšující se životní úrovně ke zvýšení poptávky po penězích. To potom povede ke všeobecnému poklesu cen a bude označeno za deflaci. Měl by snad být takový pokles cen považován za špatný? V tržní ekonomice je pokles cen následkem zvýšení množství reálného bohatství mechanismem, jehož prostřednictvím dochází k šíření bohatství ekonomikou. V důsledku zvýšení kupní síly peněz si lidé mohou pořídit větší množství zboží a služeb. Klíčem k tomuto mechanismu je, dalo by se říci, to, že je zásoba peněz udržována na stejné, neměnné úrovni.

Způsobuje úbytek peněz deprese?

Milton Friedman ve svých dílech viní politiku centrální banky z rozpoutání velké hospodářské krize. Podle Friedmana nedokázal Federální rezervní systém napumpovat dostatek rezerv do bankovního systému, aby předešel zhroucení peněžní zásoby. Selhání americké centrální banky nespočívá v tom, že by způsobila vznik peněžní bubliny, ale že dopustila její splasknutí. Murray Rothbard, i když s Friedmanem ohledně prudkého poklesu peněžní zásoby souhlasí, ukázal, že Federální rezervní systém rezervy do bankovního systému velmi usilovně pumpoval. Navzdory tomu však propad peněžní zásoby pokračoval. Prudký pokles zásoby peněz není, v rozporu s Friedmanovým názorem, znakem selhání Rezervního systému napumpovat peněžní nabídku. Je spíše znakem zmenšování fondové zásoby způsobeného uvolněnou monetární politikou centrální banky.

Fondová zásoba je v podstatě množství zboží v ekonomice, kterého je třeba k zajištění budoucí výroby. Lze to ilustrovat na následujícím zjednodušeném příkladě: osamělý muž na ostrově je schopen načesat 25 jablek za hodinu. Pomocí česacího nástroje by byl schopen zvýšit svůj výkon na 50 jablek za hodinu. Výroba nástroje (přidání výrobního stupně) však vyžaduje čas. Po dobu, kdy se bude věnovat výrobě nástroje, nebude tento člověk schopen načesat žádná jablka. Proto musí mít, aby nástroj získal, nejdříve dostatek jablek, aby se během výroby nástroje uživil. Jeho fondovou zásobu představují jeho prostředky k živobytí na tuto dobu, tedy množství jablek, která za tímto účelem ušetřil.

Velikost takové zásoby určuje, zda může být dokonalejší způsob produkce použit, nebo ne. Vyžaduje-li výroba nástroje jeden rok práce, ale zmíněný člověk má našetřený dostatek jablek pouze na jeden měsíc, jeho nástroj být zhotoven nemůže. Tento člověk tak nebude schopen svoji produktivitu zvýšit. Takový scénář se trochu zkomplikuje zavedením více jednotlivců, kteří mezi sebou obchodují a používají peníze. Podstata však zůstává tatáž: velikost fondové zásoby představuje omezení při zavádění produktivnějších, ale delších stupňů výroby.

K problémům dojde ve chvíli, kdy bankovní systém způsobí, že se fondová zásoba jeví být větší, než ve skutečnosti je. Když centrální banka rozšíří zásobu peněz, nezvětšuje tím fondovou zásobu. Dává vzniknout spotřebě statků, kterou nepředchází jejich výroba. Vede k menšímu množství prostředků k živobytí. Pokud se fondová zásoba zvětšuje, vytváří uvolněná monetární politika dojem hospodářského vzestupu. Že tomu tak není, vyjde najevo ve chvíli, kdy fondová zásoba začne stagnovat nebo se zmenšovat. Jakmile k tomu dojde, je odstartován hospodářský propad. Ani jakkoliv rozsáhlé uvolnění peněz nemůže ekonomiku před tímto pádem zastavit (neboť peníze nemohou nahradit jablka).

Banky představují plněním své role prostředníka významný faktor v procesu tvorby bohatství. Banky usnadňují tok reálných fondů, tj. tok prostředků k živobytí, tím, že dávají dohromady ty, co nabízejí reálné fondy, s těmi, co je poptávají.

Zavedení peněz do naší analýzy nic nezmění na skutečnosti, že předmětem našeho zájmu zůstává zásoba prostředků k živobytí. Půjčuje-li střadatel peníze, je tím, co dlužníkům půjčuje, vlastně zboží, které nespotřeboval. Půjčka potom znamená, že nespotřebované zboží je zapůjčeno jedním produktivním jednotlivcem druhému, aby bylo splaceno z budoucí produkce.

Existence centrální banky a systému bankovnictví založeného na částečných rezervách dovoluje bankám vytvářet půjčky, za nimiž nestojí reálné fondy, tedy vytvářet půjčky z „ničeho“. Takto nekrytá půjčka způsobuje vznik takových aktivit, které by se na svobodném trhu nikdy neosvědčily, tedy k aktivitám, které spotřebovávají, ale neprodukují reálné bohatství. Pokud se fondová zásoba rozšiřuje a banky jsou ochotny půjčky rozšiřovat, bude se různé neodůvodněné aktivity i nadále jevit jako prosperující.

Jakmile dojde k tomu, že nadměrné poskytování půjček vzniklých z „ničeho“ způsobí, že tempo spotřeby reálného bohatství předstihne tempo tvorby reálného bohatství, tok reálných úspor se zastaví a proces zmenšování fondové zásoby je tak odstartován. Následkem toho se začne výkon různých aktivit zhoršovat a banky zaznamenají růst množství špatných úvěrů. V reakci na to začnou banky likvidovat své půjčky, což vyvolá postupné klesání zásoby peněz.

Můžeme tedy učinit závěr, že krize není způsobena zhroucením peněžní zásoby, ale je následkem zmenšování fondové zásoby, což zároveň způsobuje úbytek peněz vzniklých z „ničeho“. Pokud probíhá proces poklesu fondové zásoby, nemůže centrální banka vzniku krize předejít, ani kdyby byla v zabránění úbytku peněz úspěšná. Zrovnatak ani kdyby uvolněná monetární politika při zvyšování cen a inflačního očekávání uspěla, nemůže to ekonomiku oživit, pokud současně dochází k poklesu fondové zásoby. Uvolněná monetární politika centrální banky a bankovnictví s částečnými rezervami jsou navíc tím, co špatnou alokaci zdrojů způsobuje, čímž je oslaben tok úspor, a tím i budování fondové zásoby. Z toho tedy vyplývá, že prvotní příčinou krizí je uvolněná monetární politika centrálních bank a systém bankovnictví s částečnými rezervami.

Může se deflace v jedné zemi rozšířit do zemí dalších?

Je všeobecně přijímáno, že deflace v jedné zemi představuje ohrožení pro ostatní ekonomiky. Vládne přesvědčení, že deflace se může podobně jako virus šířit napříč světem a že centrální banka má proto povinnost být bdělým ochráncem ekonomiky před tímto deflačním virem.

Taková analýza je však chybná. Představme si například zemi A, která má tržní hospodářství a neměnnou zásobu peněz. V zemi B, na druhé straně, způsobí uvolněná monetární politika špatnou alokaci zdrojů. V důsledku toho je ochromena tvorba reálného bohatství, což způsobí pokles fondové zásoby. Následný propad hospodářské aktivity donutí banky likvidovat své úvěry, proces klesání zásoby peněz je tím nastartován a dochází proto k poklesu cen zboží a služeb. Následkem poklesu cen zboží a služeb v zemi B, jak pokračuje logika tohoto populárního názoru, by mohly firmy v této zemi exportovat deflaci do země A nabízením svého zboží za nižší ceny. To údajně způsobí pokles celkového cenového indexu v zemi A (tedy deflaci) a tím i vznik krize.

My jsme si však ukázali, že deflace není pokles cen, nýbrž pokles zásoby peněz. Vzhledem k tomu, že v zemi A zůstává množství peněz nezměněno, nemůže zde k žádné deflaci dojít. Protože v zemi A je množství peněz stále stejné, nedochází k žádnému poškození fondové zásoby, a proto nedochází ani k žádné krizi. Z toho, že výrobci ze země B vyvážejí své produkty za nízké ceny do země A, budou mít spotřebitelé v zemi A jenom prospěch. Můžeme tedy učinit závěr, že deflace v určité zemi musí být dílem monetární politiky tamější centrální banky a nemůže být importována ze jiných zemí.

Dluh a deflace

Někteří ekonomové, následující Irvinga Fishera, tvrdí, že deflace a následná krize jsou výsledkem přílišného zadlužení. Fisher považoval předlužení za situaci, při které je dluh ve srovnání s ostatními ekonomickými faktory příliš velký. Byl toho názoru, že „jestliže si dlužník nevypůjčil dostatek, může tuto chybu za normálních okolností jednoduše napravit tím, že si půjčí více. Jestliže však jeho zadlužení zašlo příliš daleko, zvláště jestliže špatně odhadnul dobu splatnosti, nemusí již možnost přizpůsobení existovat. Může se ocitnout uvězněn v pasti.“

Fisher se domníval, že likvidaci dluhů mohou uvést do pohybu různé druhy šoků, které tím pádem způsobují pokles zásoby peněz, a tím i cen statků. Tyto jevy potom vedou ke krizi. Podle Fishera dává předluženost vzniknout následujícím devíti stupňům, které směřují k vyvolání deflace a krize:

• Likvidace dluhů jako následek náhodného šoku, jako je třeba propad cen akcií (splasknutí bubliny cen akcií). Za účelem likvidace dluhů jsou lidé nuceni k nouzovému prodeji aktiv.
• Likvidace dluhů vede ke snižování množství peněz a zpomalení jejich rychlosti oběhu.
• To způsobuje pokles cenové hladiny.
• Při neměnné hodnotě závazků vede pokles hodnoty aktiv k poklesu čistého obchodního jmění, což urychluje bankroty.
• Zisky se snižují a objevují se ztráty.
• Produkce, obchod a zaměstnanost ochabují.
• Tyto ztráty, bankroty a nezaměstnanost vedou k pesimismu a ztrátě důvěry.
• To vede k tezauraci a dalšímu zpomalení rychlosti oběhu peněz.
• Pokles nominálních úrokových měr a růst reálných úrokových měr.

Fisherovo vysvětlení příčin krize není založeno na teorii, ale na historických událostech. Data jako taková však mluvit neumí. Vysvětlení nemůže být považováno za ekonomický poznatek, pokud se k němu nedospělo prostředky nějakého teoretického systému. V misesovském a rothbardovském systému je třeba k vysvětlení pozorovaných jevů tyto jevy redukovat na prvotní reálné skutečnosti. Jde o vytvoření spojujícího článku mezi pozorovanými daty a nevyvratitelnými axiomy, které tvoří základ ekonomické teorie. Využitím tohoto postupu, pomocí takovéhoto deduktivního procesu, zjistil Mises i Rothbard, že cyklické střídání konjuktur a krizí a odtud i inflací a deflací není nedílnou součástí svobodné kapitalistické ekonomiky, ale naopak výsledkem inflační politiky centrální banky.

Vzhledem k tomu, že Fisher se nikdy neobtěžoval identifikovat skutečné příčiny předlužení, není žádným překvapením, že se obhajoval uvolněnou monetární politiku jako nástroj k zastavení krize. Kdyby pátral po příčinách krize dál, býval by zjistil, stejně jako Mises a Rothbard, že všeobecná předluženost se nemůže v tržní ekonomice vyskytnout. Existence všeobecné předluženosti totiž předpokládá, že většina dlužníků špatně odhadla ekonomické podmínky. K tomu může, podle Misese a Rothbarda, dojít pouze následkem uvolněné monetární politiky centrální banky, která způsobí, že podnikatelé se při svých podnikatelských rozhodnutích kolektivně dopustí chyb. Z toho vyplývá, že předluženost není prvotní příčinou nestability vedoucí k hospodářskému propadu.

Podle Fishera je závažnost krize určována velikostí dluhu. Vysledoval, že deflace, která následovala po zhroucení trhu cenných papírů v říjnu 1929, měla větší vliv na reálné výdaje než deflace v roce 1921, neboť nominální dluh byl daleko větší v roce 1929. My však tvrdíme, že závažnost krize neurčuje velikost dluhu, ale míra volnosti monetární politiky centrální banky. Právě uvolněná monetární politika centrální banky je tím, co způsobuje chybnou alokaci zdrojů a vyčerpávání fondové zásoby a co se může projevit jako celkové předlužení. Svalovat vinu na velikost dluhu jako na klíčový faktor vzniku krizí je tak stejné, jako vinit teploměr, že způsobuje vysokou teplotu.

Poučili jsme se z Velké krize?

Převažujícím názorem v dnešní době je, že centrální banky a ostatní tvůrci politiky jsou natolik znalí, že jsou schopni předcházet závažnému hospodářskému propadu. Tvrdí se, že pokud je centrální banka schopna uspět přim stabilizaci cenové hladiny, nemůže ekonomiku nic ohrozit. Navíc zaznívají názory, že ve 30. letech postrádaly centrální banky v důsledku zlatého standardu potřebnou pružnost a volnost k tomu, aby dokázaly vyvést ekonomiku z krize. Dnešní centrální banky však tento problém nemají. Je-li vším, co je třeba k vytvoření prosperity, větší monetární volnost a pružnost, proč se potom tolik ekonomik nachází dnes uprostřed vážných ekonomických potíží? Každá centrální banka se koneckonců již naučila provádět „pružnou“ monetární politiku.

Zdá se, že kráčejíc ve šlépějích Johna M. Keynese dokázala většina ekonomů přesvědčit sebe sama, že peníze mohou vypěstovat ekonomiku. Teorie je asi taková: více peněz bude stimulovat poptávku po zboží, která dá vzniknout větší produkci zboží a služeb a, abrakadabra, hospodářská prosperita je na světě. Skutečnost, že více peněz může pouze ekonomiku pouze oslabit, a nikdy ne posílit, je přehlížena. Právě nedostatek pružnosti a volnosti zlatého standardu je tím, co se politikům a centrálním bankéřům nelíbí. Je to právě nedostatek této volnosti, kterého je nejvíce třeba k oživení světových ekonomik, včetně ekonomiky americké.

Navzdory obecnému přesvědčení se ekonomika Spojených států nachází v závažné nerovnováze. Důvodem pro to je dlouhodobě uvolněná monetární politika americké centrální banky. Federal funds rate [klíčová úroková sazba Federálního rezervního systému, obdoba např. repo sazby České národní banky], která se v dubnu 1980 pohybovala na úrovni 17,6 %, poklesla na současnou úroveň 5 %. V jednu chvíli v roce 1992 dosáhla dokonce 3 %. Peněžní zásoba M3 se vyšplhala z 1 824 miliard dolarů v lednu 1980 na 6 152 miliard na konci června 1999. V časovém rozmezí menším než jedno desetiletí vzrostla peněžní zásoba o více jak 200 %. Dalším ukazatelem mohutnosti monetární expanze je federální dluh u americké centrální banky. Ten se zvýšil ze 117 miliard dolarů v prvním kvartále roku 1980 na 465 miliard v prvním kvartále roku 1999, což představuje 300% nárůst. Je zřejmé, že obrovské rozměry tohoto monetárního pumpování a s ním související umělé snížení úrokových měr způsobily masivní chyby v alokaci zdrojů, které nakonec vyvrcholí v závažný hospodářský propad.

Intenzita chybné alokace zdrojů byla ještě umocněna finanční deregulací z počátku 80. let. Snahou deregulace v této oblasti bylo osvobodit finanční systém od přílišného omezení ze strany centrální banky. Předpokládalo se, že osvobození finančních trhů umožní efektivnější alokaci vzácných zdrojů v ekonomice, čímž pozdvihne blahobyt každého jednotlivce. Tvrdilo se, že příliš regulovaný peněžní systém vede spíše k větší nestabilitě. Nicméně, namísto zajištění větší stability se stal „osvobozený“ systém zdrojem více šoků.

Finanční deregulace v 80. letech vyústila ve snížení pravomocí centrální banky v oblasti dohledu. Oslabení omezení ze strany centrální banky dalo popud zostření konkurence ve finančním sektoru. Následkem toho došlo v prostředí systému bankovnictví s částečnými rezervami odstartování neomezené tvorby úvěrů a peněz z „ničeho“. Peníze vzniknuvší z „ničeho“ byly dále zpracovány vynalézavými podnikateli, kteří tyto peníze přetvořili do široké palety finančních produktů, čímž přispěli k většímu rozšíření tohoto peněžního znečištění.

Zdálo se, že neúspěch finanční deregulace jakoby potvrzoval názor intervencionistů a nepřátel tržní ekonomiky, že praktické skutečnosti vyžadují, aby bylo na trhy pečlivě dohlíženo. Přehlíží se však, že žádná z těchto reforem, tj. finanční deregulace, nemá se skutečným svobodným trhem nic společného, neboť jak ukázal Mises, ve skutečně svobodném tržním hospodářství se žádné papírové peníze nemohou osamostatnit od peněz komoditních, které byly vybrány trhem. Navíc ve svobodném, nedeformovaném tržním hospodářství není prostor pro existenci centrální banky.

Náhlé zhroucení japonské a jihovýchodně-asijských ekonomik vzneslo pochybnosti o schopnostech politik centrálních bank a vlád. Navzdory tomu většina ekonomů podporuje preventivní politiku centrální banky. Jsou proto velmi kritičtí k rakouskému názoru, že nejlepší léčbou ekonomické krize je, zdrží-li se vlády a centrální banky zásahů do ekonomiky. Například Milton Friedman prohlásil v nedávném interview, že za účelem nápravy současné hospodářské krize v Asii by mělo Japonsko napumpovat do ekonomiky více peněz. Během tohoto interview vyjádřil též silné pochybnosti o vhodnosti přístupu rakouské ekonomické školy, navrhující do ekonomiky nezasahovat. Ekonomy, kteří doporučovali během krize ve 30. letech do ekonomiky nezasahovat, kritizoval podobným způsobem ve svých statích Keynes (označoval je jako „takzvané ekonomy“).

Zdá se tedy, že chaotický stav světových finančních trhů se bude stále zhoršovat až do doby, kdy se zlato ujme opět své monetární role. Navzdory skutečnosti, že je jen velmi málo důvodů k optimismu ohledně současného ekonomického klimatu, je možné spatřit některá světlá místa. Těmito místy je stále rostoucí uvědomění, že jedinou životaschopnou alternativou dnešního chaotického peněžního systému je skutečně svobodný trh.

[Přeložil Dan Šťastný, vyšlo v časopise Laissez Faire 11/1999.]