Inflace podle Jiráska

Mises.cz: 20. prosince 2013, Kolektiv Mises.cz, komentářů: 6

[Autorem článku je Michal Nosek.]

Před časem jsem potkal u piva kamaráda, který s sebou v tašce táhl pět dílů F. L. Věka od Jiráska. Že prý jde z antikvariátu a ani tam to nechtějí. Tak jsem to za jedno točené od něj vzal a začal číst.

Seriál F. L. Věk zná asi každý. Velmi pěkně natočený seriál, který i velmi dobře odráží původní dílo. Jenže ne celé, pouze malou část. Mám dokonce obavu, že se jednalo o záměr. Kdo by přeci četl pětidílné dílo, když existuje tak pěkný seriál.

Svatbou v Dobrušce totiž končí druhý díl a pak jsou ještě tři. Nyní jsem na konci čtvrtého a nestačím se divit. Ve světle zásahů ČNB to zní až hrůzostrašně. Tak se prosím zkuste také ponořit do příběhu ze začátku zimy roku 1811 a přečíst si o dvou starcích, kteří v té době žili.

Pátera Vrby, který po České zemi roznášel v kapsách svého kabátu české knihy a žil z dědictví, které mu odkázal farář Hejnova a jeho přítele a kuchaře pana Ceypka, kdysi to voják a sluha pana Materny z Květnice.

Jen v pátek, když Ceypek přinesl noviny, obživl P. Vrba; četl a rozčiloval se, zvláště když byla zmínka o Napoleonovi a jeho ženitbě, a horlil, to že je, bože, on kdyby měl dceru, že by jí takovému jakubínu nedal, tohle, no —

Někdy mluvíval tlumeně sám s sebou, zvláště když osaměv otevřel zásuvku černého stolu a přebíral balíček bankocedulí, přebíral a počítal, tu svou studánku, jež se mu poslední dobou nápadně sesýchala. Horlil přitom i na jakubíny i na ministry, a horlil, kdykoliv se Ceypek vrátil, cože to přinesl, takové hříšné peníze, a nic v koši.

Ceypek se vždycky oháněl nekřesťanskými cenami, jak jsou ukrutné, jak je mouka drahá, bodejť, když je korec pšenice za 26 zl. a všecko tak drahé, ať si pomyslí, nač chce, i ženské střevíce, toho že není pamětníka, takové slupky podle módy potvorné, sotvaže na nohou drží, a pár za 5 zl. a mužské boty za 18, za 20 až i za 30 zl.!

Od té chvíle nikde nic nežli samý patent. Bylo již ouzko pro zoufalé poměry peněžní, cítili, že se všecko zhroutí, že musí přikvačit pohroma, potopa, neučiní—li vláda přítrž. A patent ji nesl; bude tou hrází, byl arcanum, nadějí, než i postrachem. Tak dlouho se o něm ve Vídni radili, tak se tají, tak divné bude s jeho prohlášením, všude v celém mocnářství v jeden den, v jednu hodinu!

Už za tmy sem přišli, aby byli první, aby se dostali na dobré místo. Tlačili se tam, mnozí narychlo oblečení, v pláštích, v kabátech i v kožiších, nevyspalí, v tom jitřním přísvitu bledší, měšťané, řemeslníci, kupci, i ženy v šátkách, v čepicích, všichni v tom chladu přikrčení, až i třesoucí se. Ve všech očích, v každé tváři neklid, dychtivost. Šum pohnutého hovoru nesl se ranním tichem, šum, sem tam volání, debata. Na hodinky a hodiny netrpělivě se dívali, tu tam se přeli, co bude, budou—li ten patent číst nebo ho přilepí a že ho budou také rozdávat, že ho přišel veliký balík. Mrak lidí, nad nějž trčela v ranním šeru Novoměstská věž, rostl, šířil se a hýbal, v konturách se měnil, jak se strkali, když dorazil nový příliv — Pořád ještě přicházeli, shora, od Vyšehradu, ze Spálené, ze Široké ulice a ti oznamovali, jaká spousta lidstva je na Staroměstském rynku.

Ignácius Ceypek, vetchý, vrasčitý, v chatrném plášti, v třírohém klobouku, s mašlí v týle, jako z jiného světa, stál na okraji zástupu a nemohl se dostati dál. Huboval, co ti lidé, a ohlížel se po P. Vrbovi, pomýšleje s úzkostí, je—li tam v té mačkanici. Ptal se po něm a také ho volal. Ale hluk davu pohltil stařecký hlas. Pojednou se ten hluk prudčeji rozšuměl a zástup jako příboj — V prvních řadách u radnice náhlé pohnutí, jak se otevřely dveře, jak vyšli sluhové s
balíkem patentů — Přední se k nim hnali, a hned všechen houf. Ti v čele lokty, zády zadržovali, o paty se opírali, a křik! Pak náhlé utišení; plakát se zabělal na rohu, někdo začal číst: „Unausgesetzt mit der Wohlfahrt —“

Ceypek naslouchal, ale nerozuměl. Byl daleko, kolem, vzadu šum; ale pak jako by dělový výstřel zahřměl do zástupu, když seznali, co patent… Náhlá hrůza padla na všechny. Zmatek, nová tlačenice a boj o výtisky patentu — Příboj hnal se k radnici, odkudž jednotlivci, už zvěděvše, proráželi zástupem, lokty, prsoma, rudí, zpocení… Proud proti je srážel, jiní, kteří ještě jasně neviděli, tahali je a křičeli na ně, ať povědí, ať ukážou.

Chumel se zmítal, uvolňoval, roztěkal se v menší houfce, jednotlivci utíkali, jiní prudce rokovali. Ceypek rozhlížel se u vyjevení. Slyšel zoufalé výkřiky, hrůzu, už i škytavý pláč, viděl, že ten onen odchází jako zmatený… Kleli kolem, láli, viděl i zaťaté pěstě hrozící směrem k úřední budově — Pak prohlédl a začal chápat i on. Sic ptal se již chvíli a chytal lidi, ale každý se mu vytrhl, až jeden, řemeslník jakýs, vyvaluje oči, rozhazuje rukama, mu vyložil:
„Zlatka už neplatí zlatku, jen dvanáct krejcarů, kdo měl včera večer 50 zlatých, má teď 10 zlatých, kdo měl šest tisíc, nemá ani dva —“
„A — kdo — kdo měl,“ koktavě se ptal ulekaný staroch, ,,kdo má dvě stě zlatých —“
„Ten jich už dnes nemá, ten má jen čtyřicet zlatých —“

Ceypek nechápal, jak by to mohlo být, ale to vyděšení všech, ta hrůza přesvědčovaly jej, že to je pravda. Ani půl sta mu nezůstane ze dvou, jež tak klopotně za tolik, tolik let nastřádal! Sto šedesát zlatých mu naráz vzali — a — Lekl se. Velebný pán! Ten — Nechal sebe, ohlížel se a hledal, ale marně — Ceypek se obrátil, ale domů hned nedošel. Na hromadě klád vpravo, v tu stranu jejich chodníka, sedí někdo v modrém plášti, v zimní čepici, bělovlasý, přihrbený.
P. Vrba tam sklesl a odpočíval, nemoha dojiti. Tam u radnice, jak ucítil tu ránu, začaly se mu nohy třást, a dál již vypověděly. Seděl, třásl se, hleděl do země, až se před ním ozvalo chvějícím se hlasem, soucitně i ve strachu:„Velebný pane!“

Vrba povznesl tvář. Ceypek před ním zkormoucený, s bázní na něj hledící — Ruce kaplanovy o hůl opřené se zatřásly, v prsou, v hrdle prudké sevření, že nemohl hned promluvit, až pak vyrazil:„Vědí už! Jsme žebráci, jsme žebráci!“