Interpersonální neporovnatelnost užitku

Mises.cz: 11. října 2015, Urza, komentářů: 121

Téměř každý libertarián má nějakou představu o základech rakouské ekonomické školy, takže je mu jasné, že „užitek je interpersonálně neporovnatelný“; přesto vídám lidi, kterým je to sice teoreticky jasné, ale v praktických úvahách na to občas zapomínají a mají tendence se tohoto omylu dopouštět v případech, kdy se jim zdá, že výsledek porovnání je přece zjevný. Čím více však přemýšlím o světě a věcech, které vidím kolem sebe, tím silněji nabývám dojmu, že se v podobném přístupu skrývá daleko více problémů, než by člověk na první pohled čekal; existuje totiž celá řada věcí, které mohou být pro jednoho tak cenné, že jiný to do svých úvah ani není schopen rozumně zahrnout.

Interpersonální neporovnatelnost užitku je něco, co etatisté a nejrůznější zastánci centrálního plánování jednoduše nechápou a zcela jim to uniká, případně to považují za nepodstatný detail (leč během mnoha let jsem z debat s tisíci z nich vyrozuměl, že o tom problému v drtivé většině nemají potuchy ani zájem se o tom cokoliv dozvědět); libertariáni to typicky chápou, leč i oni mají tendence na to místy zapomínat, nemluvě o tom, že v diskusích o anarchii a státu se bez toho kolikrát ani neobejdeme, neboť kdykoliv se snažíme odhadnout volnotržní řešení čehokoliv, musíme s tím užitkem operovat.

Důvod, proč tomu tak je, spočívá dle mého názoru v tom, že operace „interpersonální porovnání užitku“ je velmi důležitá a v mezilidských interakcích ji činíme neustále, respektive se snažíme výsledek této operace odhadnout, což se nám – v okruhu blízkých lidí – většinou může i celkem dařit, přičemž čím méně někoho známe, tím horší naše odhady budou; a pokoušíme-li se provádět nějakou operaci mnohokrát denně, je velmi snadné zapomenout na to, že veškeré výsledky jsou vlastně jen naše bohapusté dohady, které relativně dobře vycházejí zejména proto, že se známými lidmi vcházíme do vzájemných interakcí statistiky významně častěji, než jaké tvoří jejich zastoupení v populaci (vybereme-li náhodného člověka z populace, bude to náš známý s mnohem menší pravděpodobností, než vybereme-li náhodného člověka z lidí, se kterými během dne přijdeme do styku).

Je celkem přirozené, že se všichni sdružují spíše s lidmi, kterým přináší užitek podobné věci jako jim (například společný koníček); a i v případě, že se sblíží dva lidé s velmi odlišnými prioritami a hodnotovým žebříčkem, časem se lépe poznají, což jim umožní lépe odhadovat, co tomu druhému přinese užitek a „jak velký“ (uvozovky píši, protože jsem si vědom, že to nelze měřit, když neexistují ani žádné jednotky). Takto se (zcela přirozeně) dostáváme do bubliny, ve které získáváme pocit, že naše schopnost odhadovat výsledky interpersonálního srovnání užitku je daleko větší než ta, kterou ve skutečnosti disponujeme; tuto iluzi ještě prohlubují milosrdné lži a přirozená snaha (většiny) lidí nechovat se ke svým blízkým zbytečně hrubě – zpětnou vazbu tedy pocítíme jen v případě, že se spleteme nějak fatálně, kupříkladu když přijdeme totálně ožralí domů v půl třetí ráno, celé to tam poblijeme, začneme budit rodinné příslušníky a v pauzách mezi zvracením do jejich postelí jim vyznávat lásku, neboť ve svém stavu mylně usoudíme, že takovým jednáním zvýšíme i jejich užitek. Méně zjevné omyly, kdy třeba partnerovi či partnerce koupíme dárek, o který nemá zájem, nám mohou zůstat navždy utajeny.

Vezmeme-li v úvahu všechny výše uvedené faktory (se známými lidmi jednáme statisticky častěji; našimi přáteli se s vyšší pravděpodobností stanou lidé nám podobní; milosrdné lži zakrývající selhání při odhadu výsledku interpersonálního porovnání užitku) a uvážíme-li i to, že člověk odhaduje své schopnosti na základě získaných zkušeností (tedy i přesnost svého odhadu výsledku interpersonálního porovnání užitku soudí podle toho, jak moc se mu to daří), musíme nevyhnutelně dojít k obrovské disproporci mezi skutečnými a domnělými možnostmi interpersonálně porovnávat užitek; sám za sebe se domnívám, že ten rozdíl bude ještě daleko větší, než bychom čekali i po uvědomění si těchto faktorů, neboť i ty budeme mít tendenci podceňovat (zejména třeba četnost milosrdných lží, kterým jsme vystaveni). Rád bych uvedl nějaký příklad, avšak se obávám, že ten z principu musí být z vlastní zkušenosti; pevně doufám, že popisem takto triviálních zážitků nebudu čtenáře nudit.

Tato vzpomínka se týká jednoho z mých příbuzných, jehož celoživotním koníčkem a obrovskou vášní jsou automobily; krom toho, že s nimi celý život pracoval, o ten svůj se vždy přepečlivě staral. V jeho miláčkovi bylo přísně zakázáno jíst i pít (natožpak třeba kouřit), muselo se kolem něj našlapovat po špičkách, před vstupem si očistit boty, celé hodiny trávil jeho leštěním, na polovině fotek z dovolených bylo vždy auto z nejrůznějších úhlů a dodnes si pamatuji jeho neuvěřitelnou zlost, když jednou došlo k poškození laku na dveřích; se sestrou jsme si jako děti dělali z jeho posedlosti autem legraci. Když jsem asi o dvacet let později přivezl sestru z letiště svým milovaným kabrioletem a zaparkoval u sebe v garáži, ona se najednou začala smát – na zemi vedle auta u obou dveří ležely rohožky, což jí samozřejmě připomnělo naše zážitky s výše zmíněným příbuzným; a já si v tu chvíli uvědomil, že už mu vlastně rozumím – vždyť můj kabriolet má i jméno a webové stránky, vozím jej preventivně co pár měsíců ke svému mechanikovi (jen aby se podíval, jestli náhodou není něco v nepořádku; ne že by někdy bylo), jeho fotografie používám jako screensaver a kdyby mi někdo poškrábal lak, tak se neznám!

Ani své sestře nevysvětlím, jak velký nemateriální užitek mi toto auto přináší; a zcela absurdní je představa, že by něco takového chápal (nebo ho to vůbec zajímalo) kdejaký sociální inženýr a omezovač dopravy, jenž ve snaze vytvořit lepší svět počítá, jak velký prostor zaberou auta v Praze a kolik místa by se ušetřilo, kdyby lidé raději jezdili autobusem, což se jim pokouší vnutit stále větším daněním jednoho a dotováním druhého, přičemž se u toho ještě nezřídka domnívá, že tím lidem pomáhá, jelikož vůbec nechápe, že oni své preference vyjadřují právě tím, za co jsou a nejsou ochotni platit, ergo daněním a dotováním jedná v přímém rozporu s těmito preferencemi.

Ne až tak nepodobný problém momentálně řeší slušní pejskaři v Praze 4, které se radnice rozhodla „řešit“ plošně s těmi neslušnými (protože těch je pravděpodobně více); já osobně psy rád nemám, obtěžují mě, navíc mi vážně připadá, že nezanedbatelná část jejich majitelů se mění v souvislosti se svými miláčky v absolutně nekritické magory a odmítají pochopit, že jsou mezi námi i lidé (jako třeba já), kteří vážně nemají (a ani nechtějí mít) pochopení pro nějakého neposlušného obtěžujícího čokla: „Nebojte, on nekousne, jen si chce hrát, haha,“ mě vážně přestává zajímat v momentě, kdy se mě zvíře začne fyzicky dotýkat, což je také hranice, od které začínám být velmi nepříjemný. Na druhou stranu si umím představit, že pro slušné pejskaře může být plošná buzerace z radnice poměrně zásadní problém a způsobit jim a jejich čtyřnohým společníkům mnoho smutku, který nikdo nedokáže přesně změřit. A touží-li už jednou radnice psy nějak řešit, mělo by to být individuálně (a hlavně by se do toho vůbec neměla plést a vůbec existovat, celý problém by měl vyřešit trh).

Podobných příkladů lze najít všude po světě mraky a asi není třeba nosit další dříví do lesa; pevně doufám, že článek čtenáře nějakým způsobem obohatil, ačkoliv předpokládám, že drtivá většina z nich si byla i před jeho přečtením interpersonální neporovnatelnosti užitku jako takové vědoma. Smyslem tohoto textu bylo poukázat na hloubku daného problému i na to, jak naivně někdy předpokládáme, že umíme odhadnout něco, co je dle mého názoru ve skutečnosti daleko složitější, než se může na první pohled zdát; domnívám se, že uvědomíme-li si, jak komplexní celý problém je, uvidíme centrální plánování v ještě daleko grotesknějších barvách, než v jakých jej spatřujeme nyní.