1936
Minulý podzim jsem jednoho večera seděl dlouhé hodiny s váženým evropským hostem, který mi vysvětloval politickoekonomickou doktrínu, jež se mi zdála naprosto pravdivá a na níž jsem nebyl schopen objevit žádnou vadu. Na konci výkladu mi s velkým zápalem řekl: „Mám pocit, že je mým posláním dostat toto poselství k masám. Měl bych věnovat zbytek svého života šíření svojí doktríny mezi lid. Co si o tom myslíte?“

Za daných okolností nepříjemná otázka, neboť můj host je velmi učený muž, jeden ze tří nebo čtyř opravdu prvotřídních myslitelů, kteří se zrodili v jeho generaci, a já jsem přirozeně inklinoval k tomu, naslouchat každému jeho slovu s úctou skoro až posvátnou. Přesto, jak jsem si uvědomil, ani ten největší myslitel nemůže vědět všechno a jsem si docela jistý, že neměl možnosti jako já sledovat počínání lidských mas v tomto ohledu a že je tudíž já znám možná lépe než on. Tak jsem se odvážil říct mu, že žádné takové poslání nemá a měl by takovou myšlenku vyhnat z hlavy. Zjistil by totiž, že masy se vůbec nezajímají o jeho myšlenky, a ještě méně o něho, jelikož za těchto okolností to u veřejnosti vyhrává obvykle nějaký Barabáš. Zašel jsem dokonce tak daleko, že jsem mu řekl (je to Žid), že zřejmě není moc dobře obeznámen s literaturou vlastního národa. Usmál se na mě a zeptal se, co tím míním, a já jsem ho odkázal na příběh proroka Izaiáše.

Připadalo mi, že tento příběh je hoden připomenutí právě v dnešní době, kdy se zdá, že tolik moudrých mužů i tolik šarlatánů nese na svých bedrech nějaké poselství k masám. Dr. Townsend má nějaké poselství, další má otec Coughlin, pan Upton Sinclair, pan Lippmann, pan Chase a bratrstvo pro plánovanou ekonomiku, pan Tugwell a zastánci New Dealu, pan Smith a Liga svobody – seznam je nekonečný. Neznám jinou dobu, kdy by tolik fanatiků tolika různými způsoby kázalo masám o tom, co musejí udělat, aby se zachránily. Když je tomu tak, napadlo mě, že příběh proroka Izaiáše má v sobě něco, co může přinést lidskému duchu uklidnění, dokud tato současná tyranie masy nebude překonána. Budu tento příběh parafrázovat všedními slovy, a jelikož slovutní učenci nedávno uznali za vhodné vydat novou verzi Bible převyprávěnou americkým hovorovým jazykem, tak pokud budu obviněn z neuctivého zacházení s Písmem svatým, zaštítím se jejich autoritou.

Prorokova kariéra začala na konci vlády krále Uziáše, někdy okolo roku 740 před n. l. Jeho vláda trvala neobvykle dlouho, téměř půl století, a očividně byla obdobím velké prosperity. Bylo to ovšem jedno z těch období – jako vláda Marca Aurelia v Římě, správa Eubulova v Athénách nebo pana Coolidge ve Washingtonu – kdy se ke konci prosperita náhle vytratila a nastal velký a všeobecný úpadek.

V roce Uziášovy smrti pověřil Bůh proroka, aby šel a varoval lid před jeho hněvem. „Řekni jim, co jsou za ničemnou chásku. Řekni jim, co dělají špatně a co se stane, pokud se nepolepší a nezačnou se chovat řádně. Nic jim nezastírej. Řekni zcela jasně, že toto je jejich poslední příležitost. Řekni jim to na rovinu a nepřestávej to opakovat. Asi bych tě měl varovat,“ dodal, „že to k ničemu nebude. Vládnoucí třída a intelektuálové nad tebou ohrnou nos a prostý lid ti nebude naslouchat. Nepřestanou s tím, co dělají, dokud nepřivedou vše k záhubě, a ty budeš mít štěstí, pokud vyvázneš holým životem.“

Izaiáš byl ochoten přijmout tento úkol – vlastně o něj sám požádal – ale tato vyhlídka jeho odhodláním poněkud otřásla, a tak vznesl pochopitelnou otázku: Pokud je to tak – pokud je tento podnik od začátku odsouzen k nezdaru – tak jaký má význam s tím vůbec začínat? „Ach,“ řekl Bůh, „ty jsi můj záměr nepochopil. Existuje Pozůstatek těch, o kterých nic nevíš. Jsou neznámí, neorganizovaní, nevýznamní a každý z nich se protlouká, jak může. Ti potřebují povzbuzení a podporu, protože až všechno dočista zkrachuje, tak to budou právě oni, kdo se vrátí zpět a vybudují novou společnost. Do té doby je tvoje kázání bude posilovat. Tvým úkolem je postarat se o tento Pozůstatek, takže jdi a dej se do toho.“

Očividně tedy, pokud slovo Boží něco znamená – a na to zde nenabízím žádný názor, jedinou částí židovské společnosti, o kterou mělo smysl starat se, byl Pozůstatek. Izaiáš nakonec pochopil, že od mas se nedá očekávat nic a že pokud se v Judeji má dosáhnout něčeho podstatného, tak to bude muset uskutečnit tento Pozůstatek. To je pozoruhodná a podnětná myšlenka, ale než ji budeme zkoumat, musíme si napřed vyjasnit používané termíny. Koho máme na mysli, když mluvíme o masách, a kdo patří do Pozůstatku?

Obvykle slovo masy označuje souhrn chudých a neprivilegovaných lidí, pracujících lidí, proletářů, ale my mu zde tento význam nepřikládáme. Pro nás znamená zkrátka a jednoduše většinu. Člověk patřící k mase je ten, kdo nemá ani intelektuální sílu, aby pochopil principy toho, čemu se říká humanistický život, ani sílu charakteru, aby přijal tyto principy jako pravidla svého chování. Takoví lidé tvoří velkou a drtivou většinu v celém lidstvu, a proto se kolektivně nazývají masou. Rozdíl mezi masou a Pozůstatkem spočívá vždy v kvalitě, nikoliv v okolnostech. K Pozůstatku patří ten, kdo je svým intelektem schopen pochopit principy a svým charakterem se jich přidržuje. Do masy patří ten, kdo není schopen ani jednoho.

Obrázek mas v Judeji, jak ho Izaiáš vykreslil, je velmi nepříznivý. Z něj se jeví člověk z masy – ať už prostý či urozený, chudý či bohatý, král nebo žebrák – velice špatně. Nemá jen slabou mysl a slabou vůli, ale je také ničemný, arogantní, lakomý, prostopášný a bezohledný. Žena z masy pak tyto špatné vlastnosti sdílí a přispívá k nim svou marnivostí a výstředností. Seznam drahých věcí, které si taková žena kupuje, je zajímavý a připomíná ženské stránky z nedělních novin v roce 1928 nebo obrázek, který si uděláme při četbě některých ženských časopisů. Na jiném místě Izaiáš dokonce upomíná na strojenost, kterou jsme znali pod jmény flapper gait a debutante slouch. Možná by bylo poctivé poněkud mírnit příkrost Izaiášova úsudku způsobenou prorockým zápalem. Koneckonců jeho úkolem nebylo konvertovat masy, ale povzbudit a uklidnit Pozůstatek, takže měl asi pocit, že může mluvit bez zábran a tak ostře, jak se mu zachce – ve skutečnosti se to od něho očekávalo. Ale i tak musel být judejský muž z masy velmi nepříjemným individuem a žena z masy zcela odporná.

Pokud moderní člověk neinklinuje k tomu, brát slovo Boží za bernou minci (jak jsem slyšel), tak můžeme dodat, že Izaiášovo svědectví má velkou podporu i mezi pohanskými autoritami. Platón žil pod správou Eubulovou, když Athény byly na vrcholu své éry jazzu a papíru, a mluví o athénských masách se stejnou vřelostí jako Izaiáš. Dokonce je přirovnává ke stádu hladové divoké zvěře. Podobně jako Izaiáš používá pro tu cennější část athénské společnosti stejné slovo, pozůstatek. „Existuje zde pouze malý pozůstatek,“ říká o těch, kteří mají sílu intelektu i sílu charakteru – kterých je ale, stejně jako v Judeji, příliš málo, aby mohli být účinnou hrází proti hříšným a nevědomým masám.

Ale Izaiáš byl kazatelem a Platón filosofem a člověk mívá tendenci považovat kazatele a filosofy spíše za pasivní pozorovatele dramatu života než za jeho aktivní účastníky. Proto je v těchto záležitostech můžeme trochu podezřívat z přílišné nesmlouvavosti, ostrosti, či jak Francouzi říkají, saugrenu. Měli bychom tudíž předvolat dalšího svědka, který byl hlavně mužem světských záležitostí a jehož úsudek by měl být prost takového podezření. Marcus Aurelius byl vládcem největšího z impérií a z této pozice sledoval římské masy čtyřiadvacet hodin denně po dobu čtrnácti let. Co o masách nevěděl on, to nestálo za to vědět, a co si o nich myslel, je zachováno téměř na každé straně malé knihy poznámek, které si denně dělal a které byly zamýšleny jen pro jeho vlastní potřebu.

Stejný názor na masy převažuje mezi dávnými autoritami, jejichž spisy se nám zachovaly. V osmnáctém století ovšem jistí evropští filosofové rozšířili názor, že člověk z masy ve svém přirozeném stavu není zkažený, jak ho popisovaly dřívější autority, ale naopak je hodnotným objektem zájmu. Jeho špatná povaha je výsledkem okolního prostředí a „společnost“ je za ni nějakým způsobem zodpovědná. Kdyby mu ale prostředí dovolilo žít v souladu s jeho přirozeností, tak by se ukázal jako docela obdivuhodný chlapík. Nejlepším způsobem, jak toho dosáhnout, je přizpůsobit mu okolní prostředí podle jeho přání. Francouzská revoluce sloužila jako mocný odrazový můstek pro tuto ideu a rozšířila její vliv po celé Evropě.

Na této straně oceánu byl celý kontinent připravený na rozsáhlý experiment s touto teorií. Nabízel všechny myslitelné zdroje, aby masy mohly rozvinout civilizaci podle své chuti a k obrazu svému. Nebyl zde žádný vliv tradice, která by narušovala jejich převahu nebo mírnila jejich pohrdání Pozůstatkem. Nesmírné přírodní bohatství, nezpochybňovaná převaha, účinná izolace chránící před zahraniční intervencí i strachem z ní a nakonec století a půl času – takové byly výhody, které měl příslušník masy při budování civilizace, jež měla dřívější kazatele a filosofy vystavit výsměchu za jejich přesvědčení, že od mas se nedá očekávat nic podstatného.

Jeho úspěch je nevelký. Podle mého názoru si z dosud podaných důkazů můžeme odvodit, že masová koncepce toho, co má život nabídnout a co od života žádat, je stejná, jako byla v době Izaiáše a Platóna. A stejné se zdají i katastrofální společenské konflikty a nepokoje, do nichž nás jeho názor na život a jeho požadavky uvrhávají. To ovšem teď nechci rozebírat, pouze chci upozornit na monstrózně nafouknutou důležitost přikládanou masám, která z hlav moderních proroků očividně vyhnala každou myšlenku na misi k Pozůstatku. Takto by to zajisté mělo být za předpokladu, že se dřívější kazatelé a filosofové mýlili a že konečná naděje lidské civilizace skutečně spočívá v masách. Pokud by se na druhou stranu mělo ukázat, že ohledně relativní společenské hodnoty mas a Pozůstatku měli Bůh, Izaiáš, Platón a Marcus Aurelius pravdu, jeví se tento případ v jiném světle. Navíc, jelikož masy dosud předvedly jen ubohé výsledky, se mi zdá, že debata o těchto názorech na masy by mohla být znovu otevřena.

Zde bych ovšem rád jen upozornil na to, že jak se dnes věci mají, tak je Izaiášova práce velmi zanedbávána. Každý s nějakým poselstvím se dnes horlivě snaží, stejně jako můj ctihodný evropský přítel, dostat toto poselství k masám. Jeho první i poslední myšlenkou je, jak jeho poselství masy přijmou a jak je schválí. Jeho velkou starostí je, jakým způsobem zformulovat svou doktrínu, aby se jí dostalo masové pozornosti a zájmu. Tento vztah k masám je tak devótní, že se člověku vybavuje ono Platónem popisované troglodytické monstrum a horlivý dav u vstupu do jeho jeskyně snažící se servilně získat jeho přízeň, snahu interpretovat všechny neartikulované zvuky, zjistit z nich, co si monstrum žádá, a dychtivě mu nabídnout všechny věci, které by ho mohly zaujmout.

Hlavní problém s tím vším je, jaký to má dopad na poslání samotné. Vynucuje si to oportunistickou sofistikaci každé doktríny, která pak změní svůj charakter a je redukována na pouhé placebo. Pokud jste například kazatelem, chcete přitáhnout co největší kongregaci, což znamená apelovat na masy. To následně znamená, že musíte adaptovat podobu svého poselství podle toho, jaký charakter a intelekt se u mas projevuje. Pokud jste například pedagogem zodpovědným za chod univerzity a přejete si získat co nejvíce studentů, tak musíte odpovídajícím způsobem snížit svoje požadavky. Spisovatel chce mít co nejvíce čtenářů, vydavatel co nejvíce kupujících, filozof chce mít mnoho následovníků, reformátor mnoho konvertitů, hudebník mnoho posluchačů a tak dále. Jak ale všude vidíme, musí být prorocké poselství při realizaci těchto přání natolik zředěno trivialitami, že jeho účinek na masy bývá mnohdy jen ten, že je posílí v jejich hříšném konání. Mezitím se Pozůstatek, vědom si tohoto znehodnocení, otočí k prorokovi zády a nechce mít nic společného s ním, ani s jeho poselstvím.

Na druhé straně Izaiáš pracoval bez těchto omezení. Kázal masám jen v tom smyslu, že kázal veřejně. Kdokoliv chtěl, mohl si ho poslechnout, kdokoliv chtěl, mohl ho přejít bez povšimnutí. Věděl, že mu Pozůstatek bude naslouchat, a věděl také, že od mas nemůže očekávat nic. Neučinil k nim žádnou konkrétní výzvu, nepřizpůsoboval svoje poselství jejich měřítkům a nestaral se ani za mák o to, zda mu věnují pozornost či nikoliv. Jak by to vyjádřil dnešní nakladatel, nestaral se o náklad nebo o reklamu. Zbaven těchto obsesí mohl dělat svou práci na té nejlepší úrovni, beze strachu či prokazování přízně, odpovědný pouze svému velebnému šéfovi.

Pokud prorok při svém poslání zrovna netrvá na vydělávání peněz a na získání pochybné slávy, tak následující úvaha by vedla ke zjištění, že služba Pozůstatku vypadá jako docela dobrá práce. Povolání, kterému se můžete skutečně oddat a dělat to nejlepší, aniž byste museli myslet na výsledky. Je to skutečná práce, na rozdíl od služby masám, což je přinejlepším poloviční práce, pokud vezmeme v úvahu nesnesitelné podmínky, které masy uvalují na svoje služebníky. Žádají, aby se jim dostalo přesně toho, co chtějí. Trvají na tom a nevezmou si nic jiného. A sledovat jejich nálady, jejich iracionální změny módy, jejich obavy a nadšení, je únavné. Nehledě na to, že to, co chtějí, klade obvykle jen velmi malé nároky na prorokovy schopnosti. Pozůstatek naopak od Vás chce jen to nejlepší, ať už je to cokoliv. Dejte mu to a bude spokojen, nemusíte mít z ničeho obavy. Prorok sloužící masám musí neustále vědomě mířit na ten nejnižší společný jmenovatel intelektu, vkusu a charakteru milionů lidí, což je strastiplný úkol. Prorok Pozůstatku je naproti tomu v záviděníhodné pozici Josepha Haydna v domácnosti Esterházyů. Jediné, co musel Haydn dělat, bylo produkovat tu nejlepší hudbu, jaké byl schopen, při vědomí, že mu bude porozuměno a že bude oceněn těmi, pro které ji produkoval. Nemusel se ani za mák starat, co si o ní bude myslet kdokoliv jiný.

V určitém smyslu ovšem, jak jsem řekl, to není vděčná práce. Pokud dokážete odhadovat představy mas a máte dost bystrosti na to, abyste byli vždy o krok před jejich rozmary a náladami, můžete získat za službu masám slušný peněžní příjem a také pomíjivou proslulost:

Všichni jistě známe nespočet politiků, novinářů, dramatiků, spisovatelů a dalších, kteří si tímto způsobem zajistili slušné živobytí. Naopak péče o Pozůstatek neslibuje žádné takové odměny. Prorok Pozůstatku nezbohatne z finančních výnosů ze svého díla a není pravděpodobné, že by si jím získal velkou a všeobecnou slávu. Izaiáš tvoří výjimku z tohoto druhého pravidla a jsou zde i další, ale není jich mnoho.

Dalo by se říct, že ačkoliv je péče o Pozůstatek bezpochyby užitečnou prací, není to nijak zvlášť přitažlivá práce, protože bývá zpravidla špatně placená. O tom mám své pochybnosti. Existují i jiné odměny za práci krom té peněžní a některé jsou dostatečné k tomu, aby učinily tuto práci atraktivní. Mnoho prací, které nebývají dobře zaplaceny, jsou přesto velice zajímavé, jako například práce vědeckého výzkumníka. Práce pro Pozůstatek se mi zdá neméně zajímavá než jakákoliv jiná na tomto světě, který jsem dlouhou dobu pozoroval z hlavní tribuny.

Myslím si, že tato práce je zajímavá hlavně proto, že v každé společnosti Pozůstatek z větší části tvoří neznámé množství. O těchto lidech nebudete nikdy vědět více než dvě věci. Zaprvé si můžete být jistí, že existují a že nikdy nebudete vědět, kdo všechno to přesně je, ani co udělá. Zadruhé si můžete být jistí, že si vás najdou. Mimo těchto dvou jistot znamená práce pro Pozůstatek práci v neproniknutelné temnotě. Řekl bych, že právě toto jsou ty podmínky, které by mohly vzbudit zájem proroka nadaného představivostí a intelektuální zvědavostí, což jsou vlastnosti potřebné k úspěšnému plnění tohoto úkolu.

Fascinaci historika při pohledu na Izaiášovu Judeu, Platónovy Athény či antoniovský Řím způsobuje naděje na objevení „části správně myslících a dobře jednajících“, o nichž ví, že museli někde v těchto společnostech existovat, protože žádný druh kolektivního života se bez nich neobejde. Tu a tam nachází vábivé náznaky na mnoha místech, jako je řecká antologie, útržky Aula Gellia, básně Ausonia a ve stručném a dojemném holdu Bene merenti, vzdaném neznámým obyvatelům římských hrobek. Tyto důkazy jsou ale vágní a útržkovité a při hledání nějakého měřítka rozsahu této části společnosti ho nedovedou nikam. Svědčí pouze o tom, co již a priori věděl – že tato část společnosti někde existovala. Kde to bylo, jak podstatná část to byla, jaká byla její schopnost vzdorovat mase – o tom se nedozví nic.

Obdobně až bude ode dneška za dva tisíce let historik zkoumat dostupná svědectví o kvalitě naší civilizace a pokoušet se získat nějaký jasný důkaz týkající se základu správně myslících a dobře jednajících, o kterých bude vědět, že museli existovat, bude mít s jejich nalezením velmi těžkou práci. Když pak shromáždí vše dostupné a bude i maličko tolerantní k ošidnosti, vágnosti a zmatení motivů, bude stejně muset nakonec smutně přiznat, že čistý výsledek není nic moc. Dozví se sice, že Pozůstatek zde byl, budoval podklad stejně jako koráloví červi v moři, ale nenajde nic, z čeho by mohl usoudit, kdo to byl, kde a kolik jich bylo a jak vypadala jejich práce a život.

S ohledem na toto všechno ví současný prorok stejně tak málo jako budoucí historik a díky tomu, jak jsem již říkal, se mi jeho práce jeví jako nesmírně zajímavá. Jedna z nejsugestivnějších epizod zmíněných v Bibli je prorokův pokus – myslím, že jediný takový pokus, o kterém se dochoval záznam – spočítat Pozůstatek. Eliáš utekl před perzekucí do pouště, kde ho Bůh dostihnul a zeptal se ho, co dělá tak daleko od své práce. Eliáš řekl, že utekl nikoliv ze zbabělosti, ale protože veškerý Pozůstatek kromě něho byl již pozabíjen. Unikl jenom o vlásek, a jelikož je teď jediným Pozůstalým, tak by s jeho smrtí zmizela i Pravá víra. Bůh mu odvětil, že o to nemusí mít obavu. Pravá víra se vždycky nějak protluče. „A co se týče počtu Pozůstalých,“ řekl, „tak těch je v Izraeli ještě sedm tisíc, o kterých ty nic nevíš, ale máš moje slovo, že zde jsou.“

V té době nemohla být populace Izraele o moc větší než milion a Pozůstatek o počtu sedmi tisíc z milionu je velice povzbudivé procento pro každého proroka. Se sedmi tisíci chlapci na své straně neměl Eliáš důvod cítit se osaměle. Taková jistota by byla skutečným povzbuzením pro moderního proroka Pozůstatku, když ho přepadne skleslost. Ale hlavním poučením z tohoto příběhu je, že když ani prorok Eliáš nedokázal odhadnout velikost Pozůstatku, tak každý, kdo se bude tímto problémem zabývat, bude jen marnit čas.

Další jistotou, kterou může prorok vždycky mít, je ta, že Pozůstatek si ho najde. Na to se může absolutně spolehnout. Najde si ho, aniž by pro to musel cokoliv udělat, ve skutečnosti pokud se bude snažit něco pro to udělat, může si být jistý, že tím Pozůstatek odradí. Nepotřebuje si dělat reklamu nebo uchylovat se k nějakému způsobu získání publicity, aby na sebe upoutal pozornost. Pokud je například kazatelem nebo veřejným řečníkem, mohou mu zůstat lhostejné show na recepcích, uveřejněné fotografie v novinách nebo zahrnování publicistů autobiografickými materiály. Jestliže je spisovatelem, nemusí navštěvovat dámské dýchánky, pořádat autogramiády v obchodních domech, ani vstupovat do spolků s recenzenty. To všechno a ještě mnohem více je denní rutinou proroka, který chce sloužit masám. Je a musí to být součástí techniky, jak se dostat do obecného povědomí – či jak to vyjádřil náš vynikající publicista, pan H. L. Mencken, techniky „nafukování bubliny“. Prorok Pozůstatku to nemá zapotřebí. Může si být docela jistý, že si jeho lidé k němu najdou cestu bez cizí pomoci. A nejen to. Když uvidí, že využívá takové prostředky, tak je pravděpodobné, že vycítí něco nekalého a vyhnou se mu.

Jistota, že ho Pozůstatek najde, ovšem zanechává proroka ve stejné temnotě, v jaké byl dříve, a stejně bezmocného, co se týče jakéhokoliv odhadu o počtech Pozůstatku. Stejně jako v případě Eliáše nebude vědět, kdo jsou ti, kteří si ho našli, a kolik jich je. Nenapíšou mu, aby mu o svém obdivu k němu řekli, na rozdíl od fanoušků hollywoodských hvězdiček ho nebudou ani vyhledávat, aby se mohli přimknout k jeho osobě. Nejsou tím druhem lidí. Jeho poselství berou stejně, jako bere řidič směrovku vedle cesty – tedy bez myšlenky na tuto ceduli samotnou, je pouze rád, že tam je, ale plně se soustředí na směr, kterým ukazuje.

Tento neosobní vztah Pozůstatku může podivuhodně povzbudit zájem proroka nadaného představivostí. Jednou za čas, právě tak často, aby to udrželo jeho intelektuální zvědavost, narazí docela náhodně, na zcela nečekaných místech na nějakou vzdálenou reflexi jím hlásaného poselství. To mu umožní zaobírat se ve volných chvilkách příjemnými spekulacemi o tom, jakým způsobem se dostalo jeho poselství až na toto nepravděpodobné místo a co se s ním stane poté. Nejzajímavější jsou pak ty případy, pokud se s nimi člověk setká (ale vždycky si je může představovat), kdy sám příjemce již ani neví, kde a kdy se k němu poselství dostalo.

Tyto případy pravděpodobně nejsou nijak vzácné, neboť aniž bychom se sami museli počítat mezi Pozůstatek, jistě si bezpochyby všichni vzpomeneme, kdy jsme se ocitli pod vlivem nějaké myšlenky, jejíž zdroj jsme nebyli schopni identifikovat. „Došlo nám to až potom“, říkáme, tedy plně jsme si to uvědomili, teprve až myšlenka v naší mysli dorostla, přitom jsme však ani nemuseli vědět, jakým řízením osudu zde byla zaseta a ponechána svému růstu. Zdá se mi velmi pravděpodobné, že prorocké poselství mívá často takový průběh.

Pokud jste například spisovatelem, řečníkem nebo kazatelem, předložíte myšlenku, která pak přebývá v Unbewußtsein různých náhodných příslušníků Pozůstatku a rychle zde zakoření. Nějakou dobu zůstane inertní, pak začne hlodat a rozdírat, dokud se nedostane do lidského vědomí a dá se říci, že ho nakazí. Mezitím už ten dotyčný mohl docela zapomenout, jak se k němu tato myšlenka dostala, a může i nabýt dojmu, že je jeho vlastní a že na ni přišel sám. Za těchto okolností je na celé té věci nejzajímavější, co všechno ho naléhavost této myšlenky donutí udělat.

Z těchto důvodů se mi zdá, že Izaiášova práce je nejen dobrá, ale i velice zajímavá, a to zvláště dnes, kdy se jí nikdo nevěnuje. Kdybych byl mladý a chtěl se vydat se prorockou cestou, tak bych jistě vyrazil právě tímto směrem. Nikterak tudíž neváhám doporučit tuto možnost každému, kdo má takové sklony. Zde je neorané pole, bez jakékoliv konkurence. Naše civilizace ignoruje Pozůstatek do té míry, že každý, kdo se dá do jeho služeb, může celkem počítat, že si obsadí celý trh, který zde existuje.

Dokonce i za předpokladu, že spása společnosti nakonec bude spočívat v tom, co udělají masy, a že svědectví dějin ohledně jejich společenské hodnoty je příliš unáhlené, takže vyvolává až příliš velikou beznaděj, je potřeba si uvědomit, že masy mají svých proroků na rozdávání. I když připustíme, že naděje lidské civilizace v průběhu dějin nespočívá výlučně na Pozůstatku, nelze nevidět, že Pozůstatek má dostatečnou společenskou hodnotu, díky níž si zaslouží prorocké povzbuzení a podporu, které mu naše civilizace neposkytuje. Dosud každý prorocký hlas směřoval k masám a pouze k masám, hlas řečníků, hlas veřejného vzdělávání, hlas politiků, literatury, dramatu, žurnalismu – ty všechny jsou zaměřeny výlučně na masy a podporují je na cestě, kterou si zvolily.

Chtěl bych tudíž připomenout, že člověk s prorockým talentem by se mohl stejně dobře dát jinou cestou než tou masovou. Sat patriae Priamoque datum (Učinil jsi dost pro vlast a Priama) – jakékoliv závazky tohoto druhu vůči masám jsou dnes již extrémně přeplacené. Dokud budou masy navštěvovat svatostánky Molocha a Chiuna, nebudou mít nedostatek proroků, kteří se budou snažit ukazovat jim cestu, která podle jejich mínění vede k životu v jistotách a větší hojnost. Někteří z těch, kteří cítí prorocké nutkání, tudíž udělají lépe, pokud budou sloužit Pozůstatku. Je to dobrá práce, zajímavá, daleko zajímavější než služba masám. A navíc, pokud je mi známo, je to jedna z mála prací v naší civilizaci, která nabízí panenskou půdu.