V návaznosti na výstižný článek Jakuba Skaly o nesmyslnosti, nemorálnosti a neefektivitě dotací se hodí připomenout, že velmi podobné závěry platí i pokud je řeč o státních regulacích ohledně kvality poskytovaných výrobků a služeb (např. že přístroje musí být zabezpečeny proti požáru, že musí každý výrobek obsahovat manuál v jazyce země, že jídlo nesmí obsahovat určité látky, že musí být na obalu jídla uvedené jeho složení a energetická hodnota, a tisíce dalších). Podívejme se tedy na regulace optikou výše zmíněného článku.

Regulace jsou obvykle zaměřeny na vyšší kvalitu a bezpečnost výrobku. Přístroj, který nezpůsobuje požár, je určitě lepší, než přístroj, který požár způsobuje, pokud tedy samozřejmě založení požáru není přímo to, k čemu je přístroj určen. Pro spotřebitele je tedy regulace zdánlivě jednoznačně přínosná. Pojďme ale dále.

Pokud stát výrobci nařídí, aby své výrobky dělal kvalitněji, je logické, že toto zvýšení kvality přinese nové náklady. Tyto se promítnou do ceny, kterou platí spotřebitel. Očekávat, že tyto náklady zaplatí výrobce z vlastní kapsy, čímž by si snížil zisk, nebo se dokonce dostal do ztráty, je totiž naivní. Každé vyspělé odvětví tvoří nějaký „rovnovážný“ zisk, který je právě tak velký, aby odrážel náročnost a nahraditelnost tohoto odvětví a veškerá rizika s ním spojená. Pokud by výrobci museli najednou platit nové náklady a tím si snížili zisk pod tuto rovnovážnou úroveň, řada z nich začne odvětví opouštět, protože už jim to podnikání „nebude stát za to“, a radši budou podnikat v něčem jiném nebo se nechají zaměstnat. Tímto se sníží konkurence a vzroste cena koncového výrobku. V konečném důsledku tedy nová regulace a s ní spojené nové náklady vždy znamenají vyšší ceny pro spotřebitele – spotřebitel ty regulace zaplatí.

Regulace tedy způsobí, že budeme mít lepší výrobky za vyšší ceny. Co to znamená pro jednotlivé spotřebitele? Každý jsme jiný. Někteří spotřebitelé skutečně preferují lepší výrobky za vyšší ceny. Někteří spotřebitelé tento názor ale nesdílejí a radši se spokojí s horším produktem, díky čemuž zaplatí nižší cenu a ušetří tak peníze, které můžou použít na nákup něčeho jiného, na co už by jim v prvním případě nezbylo. Někdo radši utratí peníze za jídlo v restauraci, někdo jiný radši upřednostní levnější, méně pohodlnou a méně chutnou stravu u sebe doma a za ušetřené peníze jede v zimě na lyže. Někdo si koupí drahou a kvalitní varnou konvici, která nezpůsobuje požár, a někdo jiný si klidně může chtít koupit za poloviční cenu konvici, která požár sice způsobuje, ale při opatrném a šetrném zacházení, kdy ji majitel nebude nechávat zapnutou bez dozoru, může sloužit stejně kvalitně a stejně bezpečně, jako ta první konvice. Ušetřené peníze pak může použít třeba na nákup toustovače, který by si jinak už dovolit nemohl. A kdoví, třeba si tu varnou konvici chce koupit zedník, aby si venku na stavbě, kde žádný požár nehrozí, mohl uvařit k obědu instantní polévku. Proč by měl zbytečně platit za konvici zabezpečenou proti požáru?

Když stát tedy zavede nějakou regulaci, tak výsledek bude následující. Pokud skutečně existuje skupina lidí, kteří preferují vyšší kvalitu za vyšší cenu, dá se předpokládat, že tito lidé si vyšší kvalitu za vyšší cenu kupovali už dříve. Kde je poptávka, je i nabídka. Pokud nějaká skupina lidí chce vysokou kvalitu, nepotřebuje stát k tomu, aby jí tuto kvalitu vybojoval. (Potřebovali vyznavači zdravé stravy stát, aby nařídil výrobu biopotravin? Potřebují vyznavači luxusních aut stát, aby nařídil výrobu mercedesů? Potřebují sportovci stát, aby nařídil výrobu značkového sportovního vybavení? Potřebují vyznavači vysoké hygieny při přípravě jídla, aby stát nařídil McDonaldy a zakázal špinavé stánky s párky v rohlíku?) O uspokojení této poptávky se postarají firmy, které bojují o své místo na slunci a o konkurenční výhody. Této skupině spotřebitelů tedy regulace nepřinese žádný užitek, protože vlastně nařídí firmám, u kterých nakupují, vyrábět to, co už vyráběly předtím.

Co se týče té druhé skupiny lidí, tedy těch, kteří o tuto kvalitu nestojí a nechtějí si jí kupovat, tak těm zavedení regulace pochopitelně uškodí. Stát je de facto donutí, aby si kupovali něco, o co nestojí, a tím jim nezbyly peníze na nákup toho, co chtějí. Člověk, který chce méně kvalitní a tím pádem i levnější varnou konvici, už si jí nebude moct koupit, protože jejich výroba bude zakázaná.

Pokud to přeženu, nakázat výrobu bezpečných varných konvic se nese v podobném duchu, jako nakázat, aby se jako auta vyráběly pouze mercedesy. Zaručeně to povede k lepší kvalitě aut, ale životní úroveň většiny z nás to jednoznačně sníží. Případně, z hlediska těch několika málo lidí, kteří si mercedesy kupují už teď, to životní úroveň nesníží, ale ani nezvýší. Někdo na tom bude stejně dobře a ostatní hůře. Nikdo na tom nebude lépe. Tedy s výjimkou politiků a úředníků, kteří tak budou mít v ruce další "důvod", proč jim máme z našich kapes platit spoustu peněz na daních, a kteří také získají další korupční potenciál - určitě se najde hrstka firem, které se v zájmu svých zákazníků nebudou chtít regulacím podřídit, a proto úředníkovi podstrčí obálku jako odměnu za to, že úředník její "prohřešky" přehlédne.

Je zde i morální stránka věci. Nejen že jsou regulace ekonomicky škodlivé, jsou i nemorální. Proč bychom měli někomu zakazovat výrobu čehokoliv? Jsme snad svobodní, civilizovaní lidé, tak proč bychom si měli nařizovat, co smíme a co nesmíme vyrábět? Samotná existence nějakého špatného výrobku nás přece nenutí si tento výrobek kupovat, ani nás nijak jinak neomezuje. Bezdůvodně omezovat něčí život, ačkoliv on ten náš život nijak neomezuje, je sprostý zásah do jeho osobní svobody.

Naše argumentace se vztahuje i na současnou diskusi kolem zákazu kouření v restauracích. Kdo má zájem o restauraci bez kouře, ať jde do restaurace, kde je zákaz kouření (takových je celá řada). Nebo ať se nají doma. Je právem každého majitele restaurace si rozhodnout, jestli bude prodávat produkt „jídlo v zakouřeném prostředí“ nebo „jídlo v nezakouřeném prostředí“. A je právem každého spotřebitele (kuřáka i nekuřáka), aby si vybral, který z těchto dvou produktů (a jestli vůbec nějaký) si koupí.

Stejné je to i s jinými regulacemi. Jako příklad si vezměme nařízení zákoníku práce ohledně minimální výpovědní lhůty. Jsou lidé, kteří by si výpovědní lhůtu do smlouvy dali i bez zákoníku práce. Těmto lidem zákoník nijak nepomáhá. A pak jsou lidé, kteří by si jí tam nedali a místo toho radši požadovali po zaměstnavateli, aby jim dal o pár stovek vyšší plat. Těmto lidem zákoník škodí, protože omezuje jejich možnosti. Je také řada lidí, kteří kvůli tomuto nařízení vůbec nemají práci, protože nikdo není ochotný je najmout s touto výpovědní lhůtou, ačkoliv oni by byli ochotni smlouvu podepsat i bez ní (ale nemůžou, protože to stát zakazuje). Případně tito lidé zaměstnaní jsou, ale za nižší mzdu, než by jinak byli, protože si zaměstnavatel kompenzuje tu nevýhodu spočívající v dlouhé výpovědní lhůtě.

Dostáváme se tedy k poznatku, že regulace, jakkoliv může být dobře míněná, nikdy nemůže přinést významný prospěch; může pouze uškodit, a to jak ekonomicky tak i morálně. Trh je nejlepší regulátor. Platí zde stejné závěry jako v případě dotací – taková kvalita, po které je na trhu poptávka, bude dodržována i bez státních regulací. Na druhou stranu, kvalita, která na trhu není, tam není z toho důvodu, že po ní není poptávka, a státní regulace v tomto ohledu donutí spotřebitele platit za kvalitu, o kterou nestojí, a tím jim uškodí.