Dnes bych rád volně navázal na článek Jak dnes vznikají peníze?. Důvody jsou v zásadě dva. Zaprvé byl zmíněný článek [na blogu autora] dlouhou dobu ten nejčtenější ;-) Zadruhé se v diskuzi nezřídka ukazuje, že v něm uvedené skutečnosti mnozí shledávají jakožto překvapivé a zároveň v tom zřejmě kdekdo nemá zcela jasno.

Budu dnes tedy podrobnější a uvedu konkrétní příklady, které by případné nejasnosti měly jednou provždy odstranit. Zároveň předpokládám znalost faktů uvedených v původním článku. Nejpodstatnější věci samozřejmě zopakuji a přidám několik postřehů, které jsem tehdy nezmínil.

Všichni už tak vědí, že zdaleka největší množství nových peněz dnes vzniká při poskytování úvěrů obchodními bankami nebankovním subjektům (tzv. úvěrová expanze).

Zcela obecně nové peníze vznikají pokaždé, když obchodní banka kredituje účet nějakého klienta, aniž by zároveň s tím došlo ke snížení jiného klientského účtu v bankovním systému. Do toho krom poskytování úvěrů spadá například i výplata mezd zaměsnancům banky či koupě aktiva (zboží, služby) od nebankovního subjektu.

Obchodní banky podléhají nucené centralizaci. Každá z nich musí spolupracovat s centrální bankou (ČNB) a má u ní založeny minimálně dva účty. První z nich slouží k udržování povinných minimálních rezerv (PMR) a k zúčtování platebního styku. Druhý slouží k výběru oběživa (bankovek a mincí) obchodní bankou na základě její žádosti předané centrální bance (běžný účet).

Prostředky obchodních bank uložené na účtech u centrální banky se nazývají mezibankovní likvidita. V masmédiích lze likviditu občas potkat pod zavádějícím názvem „pracovní kapitál“, který zřejmě novináři z celkem nepochopitelných důvodů považují za stravitelnější pro běžného čtenáře. Důležité je ovšem chápat korektně obsah pojmu. Jak si ten obsah nazveme je irelevantní.

Likvidita se používá k udržování rezervních požadavků, vypořádávání platebního styku, k obchodním operacím mezi bankami (včetně centrální banky), k výběru oběživa obchodní bankou. Součet likvidity a oběživa se běžně nazývá „peněžní báze“ („money base“, „monetary base“, „narrow money“).

Ohledně tvorby likvidity platí mezi centrální bankou a obchodními bankami (jejími vynucenými klienty) stejné principy jako ohledně tvorby peněz mezi obchodními bankami a jejich klienty. Mezibankovní likvidita vzniká pokaždé, když CB kredituje účet nějaké obchodní banky, aniž by zároveň s tím došlo ke snížení jiného bankovního účtu u centrální banky ve stejné výši.

Při opačných operacích peníze či likvidita samozřejmě zanikají.

Nyní se v detailu podíváme, co musí být splněno, aby obchodní banka mohla běžnému klientovi poskytnout úvěr 1 milion Kč.

Banky v ČR jsou povinny udržovat na svých rezervních účtech u ČNB minimální zůstatek ve výši 2% vkladů, jejichž splatnost nepřevyšuje dva roky. Protože poskytnutím úvěru banka vytvoří vklad ve výši 1 milionu Kč, měla by na svém rezervním účtu mít minimálně 20 tisíc Kč. Kde se tam vzaly je úplně jedno – mohou být klidně půjčené od jiné banky či vytvořené bankou centrální.

Stav účtu je samozřejmě okamžikovou veličinou a v praxi se tak počítá chronologický průměr zůstatků za určité období. V některých zemích jsou povinné minimální rezervy nulové.

Zároveň banka musí všechna riziková aktiva zčásti pokrýt vlastním kapitálem. Tato část je dle mezinárodně přijímaných pravidel o kapitálové přiměřenosti od Basilejského výboru pro bankovní dohled rovna 8% z rizikově vážených aktiv. Úvěry běžným klientům mají rizikovou váhu 100%, oněch 8% se tak počítá z celé výše poskytnutého úvěru. V našem případě tak banka musí mít vlastní kapitál ve výši minimálně 80 tisíc, který zatím žádná riziková aktiva nekryje.

Je dobré si uvědomit, že vlastní kapitál je položkou pasiv. Netýká se tedy formy majetku, tj. neodpovídá na otázku co to je. Týká se zdroje financování, tj. odpovídá na otázku čí to je. Banka jednoduše musí vykázat část vlastního kapitálu, jež zatím žádné rizikové aktivum nekryje. Zda to fyzicky je budova, automobil, akcie (část nějakého podniku), nakoupené dluhopisy (nárok na budoucí peníze) či cokoliv jiného, je lhostejné.

Z výše uvedeného vyplývá, že banka nepotřebuje ani korunu vkladu, aby poskytla úvěr. Úvěry dnes nejsou poskytovány z vkladů. Banky nejsou „zprostředkovateli mezi přebytkovými a deficitními jednotkami“. Jsou producenty národních měn.

Jejich zprostředkovatelská role zcela nezanikla, netýká se však zprostředkování mezi vkladateli (poskytovateli úvěru bance) a dlužníky (příjemci úvěru od banky). Poskytování úvěrů dnes s přijímáním vkladů (úvěrů) jednoduše nesouvisí. Vklady jsou vytvářeny úvěry („loans make deposits“), nikoliv naopak.

Bystrého čtenáře možná napadne, co se stane, když takto vzniklé peníze mají být převedeny do jiné banky. Platební styk přeci probíhá s mezibankovní likviditou a v případě převodu prostředků jinam musí potenciálně odejít likvidita v celé výši úvěru?

Tato úvaha je správná, pro banky však v praxi nepředstavuje žádné omezení. Každá banka má jak odchozí, tak příchozí platby. Po vypořádání platebního styku jsou mezi bankami čistí plátci a čistí příjemci likvidity. Banky s přebytkem likvidity ochotně půjčí bankám s nedostatkem likvidity. (Mimo jiné proto, že prostředky na rezervních účtech převyšující rezervní povinnost nejsou centrální bankou úročeny.) Tyto mezibankovní úvěry jsou sjednávány za mezibankovní úrokové sazby (PRIBOR, LIBOR, EURIBOR atd.).

Banky mají navíc možnost od CB získat tzv. kolaterizovaný vnitrodenní úvěr. Jedná se o vnitrodenní repo obchod, kdy banka poskytne jako zástavu „bezrizikové“ cenné papíry (státní pokladniční poukázky, poukázky ČNB, dluhopisy České konsolidační agentury apod.) a obratem získá likviditu ve výši 98% poskytnutého kolaterálu. Pokud tuto likviditu vrátí do konce dne, neplatí žádný úrok.

V opačném případě se z transakce stává lombardní repo úročené lombardní sazbou (v současnosti 1,75%). O sjednání lombardního repa může banka požádat též kdykoliv jindy. Jeho podstata je stejná jako u vnitrodenního úvěru, není však bezúročné a je minimálně jednodenní.

O nedostatek rezervní likvidity z důvodu vypořádávání platebního styku se tak banky opravdu nemusejí bát. Celkové množství likvidity se při něm nemění. Pokud se nesníží celkové množství likvidity, nesníží se ani potenciál bankovního systému úvěrovat své klienty.

Nyní by čtenář měl být schopen korektně interpretovat zprávy, že „centrální banky snížily své klíčové sazby“. Klíčovou sazbou u nás je dvoutýdenní repo sazba, která klesla na 0,75%. V našem kontextu to znamená, že banky budou méně ochotné půjčovat likviditu ČNB. V eurozóně to znamená, že banky budou více ochotné půjčovat si od ECB. Výsledek je v obou případech stejný – více likvidity v rukou bank.

Některé věci jsem záměrně zjednodušil, aniž by tím utrpěla podstata sdělovaného. Například kapitál pro výpočet kapitálové přiměřenosti není shodný s vlastním kapitálem vykazovaným bankou v rozvaze. Kapitál pro regulační účely je rozdělen do několika kategorií (Tier 1, Tier 2, Tier 3). Tier 1 je nejdůležitější a všechny jeho položky jsou zároveň položkami účetního vlastního kapitálu. Kapitálová přiměřenost vzhledem k Tier 1 tvoří pouze 4%. Do Tier 2 se potom zahrnuje i termínový podřízený dluh, který je v účetnictví závazkem. (Věřitelé podřízeného závazku jsou v případě likvidace banky uspokojeni až po všech ostatních věřitelích a zároveň před majiteli - ti jsou vždy poslední). Zmíněných 8% platí pro poměr celkového regulačního kapitálu a rizikově vážených aktiv.

V nadcházejících článcích bych se rád zaměřil zejména na historický vývoj bankovnictví, finančních systémů a s tím neoddělitelně související historii finančních krizí. Občas to proložím článkem/překladem komentujícím současné dění.