Jak odstátňovat a jak neodstátňovat

Mises.cz: 05. srpna 2012, Murray N. Rothbard (přidal Kolektiv Mises.cz), komentářů: 24

Vypadá to tak, že snad každý ve východní Evropě a Sovětském svazu horuje pro odstátňování, jakožto nutném předpokladu k vytvoření volného trhu. Ve jménu tohoto jsou vytvářeny všeliké plány a nespočet ekonomů je dotazováno na to, jak postupovat v tomto nelehkém úkolu. Je všeobecně přijímáno, že státní úředníci tento proces ztěžují, avšak i mezi zastánci koncepce odstátňování se to hemží zmatky. Navíc se k tomu přidává ta skutečnost, že západní ekonomové, ku kterým východní blok vzhlížel s nadějí na úspěšnou recepturu, neposunuli znalost této problematiky za celých šedesát let od dob Stalinových příliš kupředu. Od třicátých let dvacátého století snad všichni západní ekonomové přijali myšlenku, že za socialismu nevyvstává problém s kalkulací ceny, a mělo se tak za to, že se sovětská ekonomika úspěšně vyvíjí a zakrátko předstihne ekonomiku americkou.[1]

Jak neodstátňovat

Nejprve bychom si měli objasnit cesty odstátňování prostřednictvím studia těch rozličných způsobů, které se staly populárními a jež rozhodně z našeho pohledu nejsou právě těmi, které by vedly ke kýženému cíli.

To, jak nepostupovat v procesu odstátňování, by mohlo být demonstrováno na příběhu mého přítele, který mi nedávno vyprávěl o sovětském kolegovi, který přijel do Spojených států zkoumat způsob, jak v Sovětském svazu zavést trh futures. Tento sovětský kolega byl evidentně frustrován tím, že nemohl přijít na to, jaké zákony a opatření by měl Sovětský svaz přijmout, aby vytvořil trh futures dle vzoru Spojených států. Jednoduše nemohl přijít na způsob, jak tento trh naplánovat. A v tomto tkví meritum věci: trh nelze plánovat. Z povahy věci můžete pouze vytvořit podmínky svobodným lidem k tomu, aby směňovali a přirozeně tak dali vzniku trhu. Podobně mnoho postkomunistických ekonomik spatřovalo důležitost kapitálových trhů na Západě a snažilo se vytvářet burzy cenných papírů, avšak bez úspěchu. Za prvé proto, a to opakuji, kapitálové trhy nelze naplánovat, a za druhé, jak uvidíme dále, nemůže existovat fungující trh kapitálu, pokud dosud neexistují reální soukromí vlastníci kapitálu.

Nepostupovat po fázích

Je opět obecně přijímáno, že volný trh musí nastat rychle a postupné fázování tohoto procesu pouze odsune cíl do neurčita. Je jasné, že mohutná socialistická byrokracie by v takovém případě kladla vytýčenému cíli obtížné překážky. Existují však další důvody hovořící pro rychlost procesu. Jedním z nich je to, že volný trh je provázaná pavučina nesčetných vazeb mezi výrobci a podnikateli hnanými touhou vytvářet zisk a vyhýbat se ztrátám, jež směňují vlastnická práva ve fungujícím svobodném cenovém systému. Váhavý postup při uvolňování pouze některých oblastí trhu by pak měl za následek reprodukující se distorze celého systému, což by v důsledku vedlo k růstu nedůvěry již tak dosti nedůvěřivé veřejnosti. A existuje ještě další důležitý moment: fakt nemožnosti plánovat trh vede k tomu, že nelze ani plánovat jednotlivé fáze jeho vytváření. Vlády a jejich ekonomičtí poradci nejsou v pozici olympských bohů nad ekonomickou arénou, kteří mohou podrobně plánovat zavádění jednotlivých fází a kroků při utváření trhů. Ekonomové a byrokrati nejsou o nic lepší ve fázování, než jsou v diktování jakýchkoli jiných aspektů trhu. Pro dosažení opravdové svobody musí být úloha vlády a jejích poradců omezena pouze na proces uvolňování, a to co nejrychleji, jak jen je to možné. A poté by hlavním motivem vlády mělo být to, aby trhu nekladla překážky.

Nepodnikat rázná opatření proti černému trhu

Jednou z cest ke svobodě, kterou zvolil bývalý sovětský prezident Gorbačov, bylo zametení s darebáky na černém trhu. Mohli bychom dojít k závěru, že myšlení obyvatel Východního bloku musí projít procesem učení se svobodě. Co se týče obchodníků na černém trhu, nejedná se o lotry. Pokud se někdy jeví a chovají jako darebáci, pak je to proto, že jejich obchodní aktivity byly oficiálně označeny jako nelegální. Černý trh je jednoduše trh; jde v podstatě o trh, o němž Sověti prohlašují, že o něj usilují, jenž však byl „očerněn“ tím, že byl dán mimo zákon. Jde o trh pokřivený, avšak právě v této „černé“ opovrženíhodné oblasti se nachází v daných podmínkách nejrozvinutější trh. Tedy místo vymetení by měla vláda tento trh uvolnit.

Nezabavovat lidem peníze

Sovětský svaz trpí problémem přebytku peněz v oběhu. V poměru k množství vyrobeného zboží koluje v oběhu příliš mnoho peněz. Je obecně přijímáno, že tento přebytek je způsoben fixováním veškerých cen, jež byly stáním aparátem stanoveny hluboko pod trh vyčišťující ceny. Po léta tiskla sovětská vláda peníze potřebné pro financování svých rozsáhlých výdajů a tato zvýšená nabídka peněz ve spojení se zmenšujícím se množstvím nabízeného zboží jako následku selhání socialistického plánování vytvářela stále se prohlubující nedostatek zboží a přebytek peněz nad reálnou nabídkou zboží.

Je obecně přijímáno, že obecný nedostatek zboží a přebytek peněz bude odstraněn uvolněním cen. Vláda se obává hněvu nespokojených spotřebitelů. Pravděpodobně inspirován brazilským liberálním prezidentem Collorem de Mello, který na jaře 1990 ve snaze zvrátit hyperinflaci arbitrárně zmrazil 80 % veškerých prostředků na bankovních účtech, přistoupil Gorbačov k něčemu, co obvykle nepřináší řešení, a to částečné měnové reformě, kdy byla umožněna výměna bankovek pouze o nižších nominálních hodnotách, přičemž velké bankovky byly znehodnoceny. Toto však není cesta vedoucí k vypořádání se s přebytkem peněz – lék je zde horší než choroba. V prvé řadě při tomto domnělém útoku na černý trh byly tímto opatřením znehodnoceny především úspory průměrných občanů a nikoli obchodníků na černém trhu. Ti jsou totiž natolik pohotoví, aby peníze směnili do drahých kovů či cizí měny. Co je však ještě důležitější – tímto krokem uštědřila vláda dvojitý políček průměrným občanům a celé ekonomice. Nejdříve totiž vláda nafoukla peněžní zásobu s cílem ufinancovat rozbujelé státní výdaje. Poté, co peníze byly utraceny a ceny vzrostly, začala vláda spílat rostoucí inflaci, obviňujíc černý trh, nenasytné spotřebitele, zbohatlíky atd. a dokončuje dílo tím, že zabavuje peníze v okamžiku, kdy se dostaly do soukromých rukou. Ať tento proces někdo nazývá volným trhem nebo ne, pravdou zůstává, že jde o konfiskaci a nespravedlnost a dvojité nepřímé zdanění a uvalení břemena na celou ekonomiku.

Nezvyšovat daně

Bohužel jedna z lekcí, kterou se východoevropané nechali inspirovat západními ekonomy, je domnělá nezbytnost rapidního zvyšování daní a nutnost jejich progresivity. Daně jsou však parazitické a etatistické, podkopávají iniciativu, tvorbu úspor a výrobu. Daně narušují vlastnická práva k soukromému majetku. Čím vyšší jsou daně, tím více se stává ekonomika socialistickou, naopak čím jsou nižší, tím více se ekonomika přibližuje opravdové svobodě a privatizaci, čímž se myslí systém reálných soukromých vlastnických práv. Pokus Mazowieckého dosáhnout vytvoření volného trhu a privatizace byl zásadně zpomalen uvalením velmi vysokých a progresivních daní.

Jako důležitá součást procesu vytváření volného trhu a odstátňování by tedy měly být daně snižovány, nikoliv zvyšovány.

Křížové vlastnictví firem s účastí státu neznamená privatizaci

Dlužím doktoru Juriji Maltsevovi informaci o tom, že v případě nejvychvalovanějšího Šatalinova plánu pro Sovětský svaz, který si dával za cíl privatizaci a volný trh během 500 dní, se nejednalo o skutečnou privatizaci. Z tohoto plánu je totiž zřejmé, že existující státní podniky v jednotlivých odvětvích měly být místo skutečné privatizace do soukromých rukou vlastněny jinými firmami v daném odvětví. To by znamenalo, že mohutné státní monopoly by si své monopolní pozice uchovaly a spíše by se dalo hovořit o sebeobnovující se oligarchii nežli o skutečně soukromě vlastněné podniky. Privatizace totiž musí ve své podstatě znamenat soukromý majetek.[2]

Jak odstátňovat

Následující body odstátňování musí být nutně psány či čteny postupně, avšak nemusí být v tomto smyslu uskutečňovány: všechny následující body mohou být a měly by být uskutečněny najednou.

Legalizovat černý trh

První dva body jsou nepřímo popsány v předchozí části tohoto článku. Jedním je legalizace černého trhu, to znamená uvolnit a zlegalizovat všechny trhy. Soukromé vlastnictví všech, kteří se zúčastňují těchto trhů, stejně jako všech ostatních, by mělo být chráněno jako nezadatelné právo před loupením státu. To také znamená, že všechna zboží a služby by měly být považovány za legální, ať jsou na Západě legální či ne, a dále veškeré ceny by měly být svobodně stanoveny střetáváním směňujících stran. Jakákoli státní regulace cen by měla být zrušena. Jestliže jsou reálné ceny reálných transakcí vyšší než pseudoceny neexistujících transakcí stanovené vládou, pak ať tomu tak je a nechť jsou vyšší. Stížnosti spotřebitelů by měly být jednoduše ignorovány: ti z nich, kteří preferují předchozí režim s fixovanými cenami neexistujícího zboží, nechť bojkotují nově utvořené ceny a snaží se najít levnější nabídku kdekoli jinde. Mám takový pocit, že se spotřebitelé dostatečně rychle přizpůsobí těmto razantním změnám především za situace, kdy se přivalí na trh nebývalý přebytek spotřebního zboží.

Slovem legalizovat mimochodem myslím zrušení předchozího postavení mimo zákon, přičemž se nechci pouštět do sémantické disputace o pojmech legalizování a dekriminalizace.

Radikálně snížit daně

Další již v předchozím textu zmíněný bod je snižování daní. V literatuře zabývající se zdaňováním je sice mnoho diskusí na téma, jaké daně vybírat a kdo by je měl platit a proč, avšak to, v jaké výši a objemu by se měly vybírat, tolik řešeno není. Pokud je daňová sazba dostatečně nízká, potom forma či systém zdanění nejsou příliš důležité. Zjednodušeně řečeno, pokud by byly daňové sazby pod jedním procentem, bylo by nepodstatné, jestli jsou vybírány z důchodu, majetku, spotřeby či kapitálových zisků. Naopak je důležité si klást otázku, jak velká část společenského produktu by měla uvíznout v neproduktivním chřtánu státu, a důraz by měl být kladen na snahu toto břemeno minimalizovat.

Zatímco by tedy za situace nízkého zdanění v ekonomickém smyslu slova nebyla podstatná forma zdanění, v politickém ohledu již tak nepodstatná není. Například důchodová daň, jakkoli nízká, by si stále žádala nesnesitelný systém tajné policie stále připravené prošetřovat kohokoli příjmy, výdaje a celý život. Názor ekonomů je takový, že neexistuje systém zdanění, který by působil na trh neutrálně.[3] Přesto by se však jakýkoli zdaňovací systém, který vznikne po procesu odstátňování, měl co nejvíce přibližovat tomu neutrálnímu. To znamená, že by tento systém měl být, vedle nízkých sazeb a co nejnižšího vybíraného objemu daní, co možná nejméně škodící trhu. V určité modelové situaci si lze představit například prodej zboží a služeb poskytovaných státem či stanovení cen za účast ve volbách. Samozřejmě, že by objem prodeje státního zboží a služeb měl být v našem případě velmi limitovaný z důvodu rozsáhlé privatizace co možná největšího podílu státních aktivit. Privatizace bude samostatně řešena v dalším textu.

Zrušit možnost vlády tisknout peníze

Existují tři základní cesty, jak vláda získává peníze: zdaněním, tiskem peněz a prodejem zboží a služeb.[4] Ve skutečnosti nemůže být řeč o volném trhu a odstátňování do té doby, dokud má vláda moc „padělat peníze“ neboli tisknout nové peníze, ať už v podobě bankovek či bankovních depozit. Takovéto tisknutí peněz je v podstatě skrytou formou zdanění a vyvlastněním majetku a zdrojů těch, kteří vyrábí. Zamezení tomuto padělání má za následek vytlačení vlády z trhu peněz a z toho taktéž vyplývá nutnost eliminace papírových peněz a centrální banky. To také značí odstátnění měnových jednotek, jako je rubl, forint či zlotý, a jejich navrácení do soukromých rukou. Odstátnění měny může nastat jen v tom případě, kdy budou papírové peníze nahrazeny trhem přijímaným kovem, nejlépe zlatem. Centrální banka by k okamžiku své likvidace mohla učinit svůj poslední akt a vykoupit všechny papírové bankovky za zlato ve svých rezervách.

Tento proces měnového odstátnění možná na první pohled vypadá obtížně, avšak i pro tento krok platí, že by měl být naráz uskutečněn společně s dalšími kroky odstátnění.[5] Tyto transformační kroky by mohly zabrat jen několik dní a šlo by o to, že by měně bylo umožněno volně fluktuovat a být volně směnitelnou za tržní směnný kurz. V mezidobí, než bude zaveden zlatý standard a zrušena centrální banka, by bylo zároveň důležité zamezit vládě možnost tisknutí peněz, a to tak, že centrální bance bude znemožněno provádět jakékoli operace na volném trhu či poskytovat jakékoli půjčky. V této souvislosti je třeba dodat, že přijetí zákona, který omezuje vládu samu, není zasahováním do ekonomiky, právě naopak.

Stejně jako černý trh a všechny ostatní trhy budou uvolněny, bude i soukromým finančním institucím umožněno poskytovat úvěry a volně se rozvíjet.

Propustit úředníky

Čtenáře těchto řádků by mohla napadnout tato otázka: Jestliže by bylo daňové zatížení drasticky sníženo a vládě by bylo znemožněno tisknout peníze, jak by potom byla schopna ufinancovat své rozbujelé výdaje. Odpověď je následující: Obavy nejsou na místě, protože na bedrech vlády by za této situace nezůstalo příliš mnoho povinností (toto bude podrobněji diskutováno v další kapitole na téma privatizace). Socialistická ekonomika je ekonomika řízená obrovskou státní byrokracií. Tito byrokraté by však byli ihned propuštěni a byla by jim tím dána příležitost nálezt si produktivní zaměstnání a rozvíjet své produktivní schopnosti v nyní rostoucím a rozkvétajícím soukromém sektoru.

To nás přivádí k fascinujícímu problému, jenž dlel v myslích mnohých lidí utlačovaných socialistickým zřízením a stal se nečekaně vážným politickým tématem. A to, jak by mělo být naloženo s vysokými komunistickými kádry, nomenklaturou a aparátem tehdy všemocné tajné policie? Měl by být dán průchod spravedlnosti cestou politických procesů ústících v zasloužené tresty? Anebo bychom si měli říci, co se stalo, stalo se, vyhlásit všeobecnou amnestii a bývalí příslušníci KGB či STB mají být najímáni jako ochranky či detektivové? Přiznám se, že jsem v postoji k této věci rozpolcen v tom, zda dát průchod spravedlnosti, či se snažit o sociální smír. Naštěstí toto rozhodnutí náleží lidu bývalého Sovětského svazu a východní Evropy. Myslím, že k tomuto tématu nemůže říci ekonom, a to ani liberální ekonom, nic více.

Zprivatizovat či zrušit státní aktivity

To nás přivádí k poslednímu, nikoliv však méně důležitému, bodu naší navrhované odstátňovací reformy: privatizaci vládních aktivit. V okamžiku, kdy teoreticky téměř veškerá, a prakticky veškerá, výroba byla v socialistických zemích v rukou státu, je nejdůležitějším krokem k vytvoření systému soukromého vlastnictví a volného trhu privatizace vládních aktivit.

Avšak jednoduše říci „privatizovat“ nestačí. V prvé řadě existuje v socialistických státech spousta vládních aktivit, které není třeba privatizovat, ale zrušit. Například my, jako liberálové a zastánci odstátnění, nechceme privatizovat pracovní tábory, gulagy či KGB. Bůh snad nedopustí, abychom měli efektivní nabídku pracovních táborů či „služeb“ tajné policie.

Navíc je zde bod, který by měl být podtržen. Základní předpoklad všech makroekonomických analýz národního produktu je to, že vládní aktivity jsou produktivní. Tyto aktivity by měly tedy přispívat k růstu národního produktu a bohatství celé společnosti. Avšak jestliže opravdu věříme ve svobodu a soukromé vlastnictví, pak musíme dojít k závěru, že pro mnoho z těchto vládních aktivit by se spíše než služby společnosti hodilo označení „medvědí služby“ společnosti.

To znamená, že odstátnění by v sobě mělo zahrnovat rušení, nikoliv privatizaci, těch aktivit, jako např. regulační orgány, centrální banky, finanční úřady a samozřejmě všechny ty úřady, které dosud spravovaly nyní privatizované aktivity.[6]

Principy privatizace

Nyní tedy k privatizaci zboží a služeb. Jak na to? Na prvním místě musí být dán prostor rozvoji soukromé konkurence bývalým státním monopolům. To znamená legalizovat nejen černý trh, ale jakoukoli konkurenci státním aktivitám. Avšak jak naložit s naakumulovanými aktivy firem ve státním vlastnictví. Jakým způsobem tato zprivatizovat?

Již v předchozím textu bylo několik cest navrženo, ale v zásadě mohou být rozčleněny do tří základních skupin. Jednou z nich je egalitářské rozdělení, jehož smysl spočívá v tom, že jednoho dne každý občan daného státu obdrží poštou alikvotní část na něj připadajícího vlastnického podílu dříve státem vlastněného majetku. Takto například, pokud bude ocelárna X tímto způsobem privatizována, pak jejích případných 300 milionů akcií bude proporcionálně rozdáno občanům této země. Pokud jich opět bude pro jednoduchost 300 milionů, pak každý občan obdrží právě jednu volně obchodovatelnou akcii privatizované ocelárny. Že je tento systém nemožně těžkopádný, je na první pohled patrné. Počet občanů bude příliš velký a počet akcií zase příliš malý na to, aby každý občan obdržel akcii každého podniku. Navíc těchto akcií bude obrovské množství jak co do hodnot, tak druhů, takže se v tom běžný občan prakticky nebude schopen orientovat. Tento chaos by mohl být do jisté míry eliminován postupem navrhovaným Václavem Klausem, podle něhož by každý občan mohl obdržet základní certifikáty, které by mohly být vyměnitelné na trhu za určitý počet a druh akcií různých společností.

Avšak i za Klausova postupu má toto řešení zásadní filosofické nedostatky. Tento postup si totiž zachovává princip vládního rozdělování, navíc egalitářského rozdělování, i těm, u kterých bychom ani nenašli důvod pro obdržení onoho podílu. Toto by byl tedy nešťastný způsob pro vytvoření základů zcela nového liberálního řádu vlastnických práv.

V procesu odstátňování by bylo mnohem lepší přiklonit se k jakémusi principu prvotního přivlastnění, tzn. principu platném při původním osidlování Ameriky. Nebo se vrátit ke starému marxistickému sloganu „všechna půda rolníkům, všechny továrny dělníkům“. Tento postup by odpovídal základnímu lockeovskému principu, že k vlastnictví majetku je zapotřebí jeho kombinace s prací (jinými slovy, abych dostal půdu, musím na ní pracovat). Odstátnění je proces zbavování vlády jejího vlastnictví a kontroly a přesunutí těchto institutů na soukromé osoby. V tomto smyslu tedy zrušení státního vlastnictví aktiv znamená, že se tato aktiva dostávají do statutu nevlastněných, z něhož mohou být na základě principu prvotního přivlastnění rychle převedena do soukromého vlastnictví. Tento princip pak znamená, že se privatizovaná aktiva nedostanou do rukou neurčité populace celého národa, ale do rukou těch, kteří s těmito zdroji reálně pracovali, tzn. dělníkům, rolníkům či managerům. Samozřejmě, že vlastnictví musí být opravdu soukromé, tzn. půda přechází do rukou jednotlivým rolníkům, zatímco kapitálové statky nebo továrny do rukou dělníků v podobě soukromých, směnitelných akcií. Vlastnictví nesmí být uděleno skupinám či družstvům, protože to by znamenalo zachování zásadních nedostatků socialismu v decentralizované a chaotické syndikované podobě.

Mělo by být samo sebou, že tyto akcie, aby představovaly skutečně soukromý majetek, musí být převoditelné a směnitelné dle záměrů jejich vlastníků. Mnoho současných plánů socialistických ekonomik předpokládá „akcie“, které musí být drženy dělníky či rolníky a po období několika let mohou být prodány pouze nazpět vládě. Toto však evidentně porušuje podstatu odstátnění. Jiné navrhované plány zase ukládají tvrdá omezení v souvislosti s převodem vlastnictví na cizince. Znovu opakuji, skutečná privatizace vyžaduje skutečné soukromé vlastnictví včetně prodeje cizincům. Navíc na výprodeji země do rukou cizinců není nic špatného. Ve skutečnosti, čím více toho cizinci koupí, tím lépe, protože to představuje injekce zahraničního kapitálu a tedy rychlejší cestu k prosperitě a ekonomickému růstu zchudlého socialistického bloku.

V procesu rozdělování akcií okamžitě vyvstane problém v souvislosti s otázkou: „Měla by být řídící nomenklatura vyloučena z tohoto procesu rozdělování vlastnických práv?“ Jako poradce moskevské vládě v roce 1990 zjistil ekonom Paul Craig Roberts, že pro tamější obyvatelstvo připadají ohledně nomenklatury dvě možnosti: buď jim podříznout hrdla, anebo je vyloučit z účasti na rozdělování vlastnických práv k rozdělovanému majetku. On v zájmu zachování společenského smíru doporučoval onu druhou možnost. Jak jsem již napsal výše, nerad bych křížil cestu výkonu spravedlnosti, ale navrhoval bych třetí alternativu: umožnit nomenklatuře nalézt si produktivní zaměstnání v soukromé sféře. Filosofický bod tohoto sváru je v tom, zda aktivity managementu bývalé sovětské socialistické ekonomiky byly produktivní, a tedy zasluhující si aplikaci principu prvotního přivlastnění, a naopak do jaké míry byly tyto aktivity deformující a kontraproduktivní a nezasluhující si nic jiného než okamžitou výpověď.[7]

Třetí často zmiňovaná cesta privatizace si pak zaslouží okamžité zamítnutí, a to ta, že vláda rozprodá veškerá aktiva ve veřejných aukcích tomu, kdo nabídne nejvíce. Největší nedostatek tohoto přístupu je to, kde vezme veřejnost takové množství peněz potřebných ke koupi státních aktiv, pokud tedy cena nebude tak nízká, že by se v podstatě jednalo o rozdávání majetku téměř zdarma. Navíc ještě jeden, možná ještě zásadnější, problém nebyl v této souvislosti zmíněn: proč by měla vláda inkasovat příjem za prodej těchto aktiv? Jeden z hlavních důvodů odstátnění je totiž to, že vláda si nezasluhuje vlastnit produktivní aktiva daného státu. Avšak jestliže si nezasluhuje je vlastnit, proč by měla mít nárok na jejich peněžní hodnotu? A co víc, je tu otázka, jak vláda naloží s těmito inkasovanými penězi?[8]

Čtvrtý princip privatizace by také neměl být opomíjen, spíše by mu měla být dána priorita. Naneštěstí vzhledem k povaze věci nemůže být tento princip brán za obecně platný. Je jím návrat veškerého uzmutého či zkonfiskovaného majetku jeho původním vlastníkům nebo jejich dědicům. Zatímco tento způsob může být aplikován na pozemky, které jsou pevně svázány s určitým kusem země, nebo na určité šperky, ve většině ostatních případů, jako v případě kapitálových statků, není možno určit původní vlastníky, kterým majetek navracet.[9] Z povahy věci by bylo mnohem snazší nalézt původní vlastníky pozemků ve východní Evropě nežli v bývalém Sovětském svazu, protože v druhém případě uplynulo již velmi mnoho času od původní krádeže. V případě kapitálových statků vyrobených státem pak již původní vlastníci neexistují vůbec. Důvod, proč by měl mít tento princip přednost, kdykoli je ho možno aplikovat, je ten, že vlastnická práva implikují jedno zásadní pravidlo – navrátit ukradený majetek těm, kterým byl ukraden. Nebo jinak řečeno: Aktivum se stává „nevlastněným“ tehdy, kdy není možno nalézt původního vlastníka; až v tomto případě může být uplatněn princip prvotního přivlastnění.

Další otázkou je to, jak velké by nové firmy měly být. Každé odvětví socialistické ekonomiky je koncentrováno do podoby monopolu, takže pokud by si nově privatizované firmy měly zachovat svou velikost, nebylo by to z hlediska fungování nově ustavovaného volného trhu optimální. Fundamentální problém však samozřejmě spočívá v tom, že nikdo v socialistické ekonomice neví, jaká je optimální velikost či počet firem za situace volného trhu. V jistém smyslu samozřejmě chyby v této problematice učiněné se po vytvoření volného trhu budou postupně vyjasňovat a trh se bude blížit k rozdělování či konsolidaci ve směru optimální velikosti a počtu firem. Na druhou stranu zase nesmíme udělat tu chybu, abychom pokládali náklady nebo nedostatky tohoto procesu za nepodstatné. Nejlepší by bylo dostat se v počáteční fázi privatizace co nejblíže k optimální situaci. Nejspíše každý podnik, nebo každá skupina podniků v dané oblasti, by měl být zpočátku privatizován samostatně. Rozumí se samo sebou, že velmi důležitý aspekt volného trhu a tohoto optimalizačního procesu je umožnit trhu svobodně fungovat: například fúzovat či rozdělovat se, pokud se to jeví jako ziskové.

Závěr

Dimenze nabízeného Rothbardova plánu odstátnění by nyní měly být jasné: (1) Zásadní a drastické snížení daní, vládní zaměstnanosti a vládních výdajů. (2) Úplná privatizace státních aktiv: tam, kde je to možné, navrácení původním vyvlastněným vlastníkům nebo jejich dědicům; pokud to tak není možné, darování akcií dělníkům a rolníkům, kteří daná aktiva spravovali. (3) Ctění úplných a bezpečných vlastnických práv pro všechny vlastníky soukromého majetku. Protože úplná vlastnická práva znamenají úplnou svobodu ve směně a transferech majetku, vládní zasahování do této směny je nepřípustné. (4) Zbavení vlády možnosti tisknout peníze, nejlépe cestou zásadní reformy, kterou by byla v jednom okamžiku zrušena centrální banka a její zlaté rezervy by nahradily bankovky a depozita v podobě nově definované zlaté měnové jednotky. Všechno toto může být a mělo by být provedeno najednou v jeden den, přičemž samotná měnová reforma může být provedena v postupných krocích během několika dní.

Jeden bod, který nebyl příliš specifikován: Jak přesně by měly klesnout daňové sazby, vládní zaměstnanost či vládní výdaje? Velmi přiléhavou odpovědí na tuto otázku je odpověď Jean-Baptiste Saye, kterého bychom měli znát nejen pro Sayův zákon: „Nejlepší pravidlo pro státní finance je utrácet co nejméně a nejlepší daň je ta co nejnižší.“[10] Ve zkratce – tou nejlepší vládou je ta, která nejméně utrácí, nejméně zaměstnává a nejvíce privatizuje.

Závěrečný bod: Byl jsem kritizován liberálními kolegy za návrhy tohoto typu, protože z povahy věci vyžadují aktivitu vlády. Nejde o rozpor, jestliže liberál obhajuje jakoukoli vládní aktivitu? Jestliže zloděj ukradne něčí majetek, není asi příliš obvyklé zastávat takovou taktiku, kdy se od zloděje očekává, že se rozhodne vydat zpět ukradený majetek. V socialistickém státě si vláda osobovala právo na veškerý majetek a moc ve státě. Odstátnění a vytváření svobodné společnosti nutně vyžaduje to, aby se vláda vzdala svého majetku do rukou soukromých vlastníků a umožnila těmto vlastníkům uvolnit se ze všelikých pout státní regulace. V hlubokém slova smyslu, zbavit se socialistického státu vyžaduje od státu vykonat jeden konečný, rychlý, velkolepý krok sebeobětování, po kterém zmizí ze scény. Toto je krok, který by měl být oslavován všemi, kteří ctí svobodu, i přestože jde o krok učiněný vládou.

[1] Murray N. Rothbard, „Ludwig von Mises and the Collapse of Socialism,“ prezentováno na ročním setkání The Allied Social Science Association ve Washingtonu, D.C., 1990, a publikováno jako „The End of Socialism and the Calculation Debate Revisited,“ Review of Austrian Economics, 5, no. 2 (1991): 65–77 The Review of Austrian Economics, Vol. 6, No. 1 (1992): 65–77

[2] Jak píše Maltsev: „Když Sověti mluví o privatizaci, nemají na mysli to, co si při vyslovení tohoto slova představujeme my. Šatalinův plán by znamenal to, že 80 procent akcií veškerých firem by bylo vlastněno jinými firmami v daném odvětví, nikoliv tedy veřejností. Pro použití analogie v amerických podmínkách by to znamenalo, že General Motors by vlastnil 80 procent akcií Ford a naopak. Maltsev dále říká, že Stanislav Šatalin a původní autor tohoto plánu pro Ruskou republiku Grigorij Javlinskij jsou oba ekonometrové, kteří strávili svůj život matematizováním marxisticko-leninistického klamu. Oba jsou tak dlouhodobí centrální plánovači omámení rozbujelým socialistickým bludem.“ Yuri N. Maltsev, A 500-Day Failure?, The Free Market 8 (November 1990): 6.

[3] Viz. Murray N. Rothbard, „The Myth of Neutral Taxation,“ Cato Journal 1 (Fall 1981): 519–64.

[4] Čtvrtá forma příjmu, půjčky od veřejnosti, striktně závisí na předchozích třech způsobech získávání zdrojů.

[5] Jurij N. Matsev, „A One Day Plan for the Soviet Union,“ Antithesis 2 (January/February 1991): 4, a v dřívější podobě, „The Maltsev One-Day Plan,“ The Free Market (November 1990): 7.

[6] Je důležité si uvědomit, že jestliže vládní aktivita spíše škodí, než prospívá společnosti, mohli bychom si přát, aby výkon této aktivity byl co nejméně efektivní. Jednou z nejvíce nenáviděných institucí byl již v dávných dobách výběrčí daní, jenž si od krále kupoval oprávnění vybírat po určité období daně. Otázka zní: mohli bychom uvažovat o privatizaci práva vybírat daně z příjmů například společností McDonald’s či IBM raději než finančním úřadem? Říká se, že průmyslník Charles F. Kettering povzbuzoval svého přítele, který si stěžoval na zrychlující se růst vládní byrokracie: „Hlavu vzhůru, Jime, díky Bohu, že nedostáváme tolik vládních služeb, kolik jich platíme.“

[7] Jurij Maltsev doporučuje princip prvotního přivlastnění společně s distribučním mechanismem Václava Klause aplikovat v těch případech, kdy princip provtního přivlastnění není dosažitelný.

[8] Jedním z hlavních argumentů hovořících pro prodej státních aktiv je to, že tento postup působí protiinflačně ve smyslu spotřebování přebytku peněz v oběhu. Kámen úrazu je však v tom, že vládní úředníci mohou utržené prostředky opětně utratit a přebytek peněz v oběhu přetrvává.

[9] V Maďarsku byla založena Strana drobných zemědělců s cílem zdůraznění principu navracení zkonfiskované půdy původním vlastníkům v procesu privatizace.

[10] Jean-Baptiste Say, A Treatise on Political Economy, 6th edition (Philadelphia: Caxton, Remsen&Haffelfinger, 1880, p. 449. Also see Rothbard: „The Myth of Neutral Taxation,“ pp. 551–54.

Převzato s laskavým svolením Liberálního institutu.

Přeložil Vladimír Sopkuliak. Anglický originál naleznete zde.