Jak vnímáme čas?

Mises.cz: 26. prosince 2017, Urza, komentářů: 14

Téma rozdílnosti mezi rasami je velice ožehavé; zejména proto, že kolem něj dochází k pošlapávání svobody slova ze strany státu. Výsledky jsou pochopitelně negativní v mnoha ohledech, které tu teď nechci rozebírat – až na jeden: Postupem času jsme s politickou korektností došli tak daleko, že není úplně snadné rozeznat projev rasisty od projevu člověka, jenž prostě zkoumá svět a hledá pravdu. Rasisté se totiž naučili projevovat tak, aby se nějak vešli do rámce vytyčeného legislativou. Najdeme-li tedy na Internetu článek začínající oblíbeným klišé o tom, že černoši rychle běhají, typicky záhy následuje, že běloši jsou chytřejší; ani pak ještě není jasno o motivaci pisatele, protože může jít o kritiku potlačování svobody projevu (a já osobně takový začátek libertariánského článku považuji za celkem nešťastný), také o vylévání frustrace neškodného rasisty (dle mého názoru většina případů), případně o reálnou snahu vyvolat násilí (tohle zas za vším vidí levičáci; a někdy mají pravdu).

Abych uklidnil emocionálnější čtenáře, rád bych hned na začátku vyjasnil svou pozici: Nejsem rasista; a rasismus pokládám za podobně hloupý jako každý kolektivismus. Ne že bych popíral existenci rozdílů mezi rasami (nevidím důvod, proč by neměly existovat; některé jsou zjevné na první pohled), ale zajímají mě jednotlivci (ne skupiny) a připadá mi zcela irelevantní, které etnikum je v průměru třeba inteligentnější než jiné; nezajímá mě to asi tak stejně, jako mě nezajímá, zda jsou chytřejší lidé staří nebo mladí, tlustí nebo hubení, bohatí nebo chudí, Češi nebo Rusové a podobně. Když mě zajímá něčí inteligence, existují mraky způsobů, jak ji odhadnout; a používat k tomu statistiku založenou na rase beztak není moc chytré ani užitečné (už proto, že jestli tam nějaké rozdíly jsou, pak nejspíše nijak propastné). Mé odpovědi na všechny klasické otázky v „průzkumech rasismu“ by byly záporné: Ne, nevadí; nevadil by mi soused jiné rasy, kolega jiné rasy, kamarád jiné rasy, partnerka jiné rasy, partner mého dítěte jiné rasy – rasu prostě neřeším, je mi ukradená.

Pátral jsem však po tom, proč někteří lidé považuji černochy za hloupější než bělochy. Než však své závěry prozradím, dovolím si odbočit: Lidé mají různé časové preference; někdo preferuje požitek či zisk (nejen peněžní) co nejdříve, i když je ho méně, zatímco jiný je schopen spotřebu odložit, předpokládá-li, že později bude mít více. Kdo má časové preference příliš nízké, tomu je často vytýkáno, že „neumí žít“ (ilustrujeme-li to na penězích, tak neustále spoří a nikdy neutrácí); kdo je má naopak vysoké, bývá označován za hýřila (v příkladu s penězi je to ten, kdo utrácí peníze, které ještě ani nemá). Mezi těmito extrémy se samozřejmě nachází celá škála nejrůznějších časových preferencí; a protože většina populace moc důvěrně nezná rakouskou ekonomickou školu, mnozí mívají tendenci býti k lidem s jinými časovými preferencemi silně netolerantní. Ne že by to dělali schválně, jen je prostě nesmírně obtížné a možná až nemožné představit si uvažování člověka s časovými preferencemi výrazně odlišnými; pro toho, kdo žije pouze okamžikem a neřeší, co bude zítra, je nejspíše nemožné vžít se do někoho, kdo plánuje na deset let, zatímco pro něj je zase nepředstavitelný opak. Protože mé osobní časové preference jsou dost nízké, zatímco časové preference jednoho z mých synů extrémně vysoké, mám bohaté zkušenosti se snahou si představit, jaké to je; ačkoliv máme skvělý vztah a notně dané téma probíráme, je pro mě jeho vidění světa v tomto ohledu absolutně nepředstavitelné.

Nebýt rakouské ekonomie, dost možná by náš vztah zdaleka nebyl tak harmonický, protože kdybych nic netušil o časových preferencích, neměl bych pro jeho jednání pochopení, neuměl bych si představit příčiny a patrně bych ho vnímal pouze jako hloupé; a jen díky tomuto uvědomění mi došlo, že podobně k tomu přistupuje řada lidí: Sledují-li jednání někoho s výrazně vyššími časovými preferencemi, prostě ho považují za úplného idiota. Je pro ně totiž zhola nemožné si představit, že dotyčný nemá potřebu myslet dopředu (tu vnímají – z vlastní zkušenosti se sebou – jako automatickou); tento stav pak interpretují jako neschopnost.

Pro lepší pochopení to zkusím vysvětlit na příkladu: Člověk, který dostane výplatu, první den ji celou utratí a pak diví, že nemá peníze, je často považován za hlupáka; lidé se domnívají, že není schopen si to spočítat. To může být pravda, ale řekl bych, že pouze v zanedbatelné menšině případů; v drtivé většině si to on a jemu podobní spočítat dokáží, ale nenapadne je to vůbec dělat, protože se jedná o příliš vzdálenou budoucnost. Připadá vám to nepředstavitelné? No jistě, máte prostě nižší časové preference. Ale co člověk, který vystuduje neperspektivní obor a nemůže sehnat práci? To už chápeme lépe (i když třeba takoví nejsme); nemusel být tak hloupý, že by mu to nedošlo, ale prostě v devatenácti neuvažoval o tom, co bude dělat ve třiceti. A co ten, kdo celý život dřel, ale v důchodu tře bídu s nouzí? Též si mohl celý život naplánovat lépe, kdyby nad tím začal přemýšlet už ve třiceti. Troufám si tvrdit, že ty tři nemusí vůbec odlišovat inteligence (i když samozřejmě také může); liší se především mírou ochoty odložit současnou spotřebu ve prospěch té budoucí (což začíná už ochotou obětovat čas v současnosti plánování budoucnosti).

Důležité je si uvědomit, že nižší časové preference nejsou automaticky lepší; záleží totiž na prostředí a okolnostech. V situaci, kdy nemáte moc svých zdrojů, ale nacházíte se v prostředí na zdroje relativně bohatém, je nízká časová preference spíše na škodu: Své zdroje si šetříte „na potom“, místo abyste je rovnou všechny použili k získání dalších; ztroskotá-li Robinson na ostrově bohatém na faunu i flóru, udělá nejlépe, když své skromné zásoby zachráněné z lodi spotřebuje rychle, čímž načerpá energii a stane se efektivnějším lovcem i sběračem. V komplikovanějším (leč predikovatelném) prostředí je naopak nízká časová preference klíčem k přežití: Se svými zdroji dobře hospodaříte a plánujete hodně dopředu; ztroskotá-li Robinson na ostrově pokrytém sněhem a ledem, udělá nejlépe, když zásoby rozdělí a pokusí se přečkat do jara.

Už vidíte, jak to souvisí s původním tématem? V rovníkových oblastech bohatých na zdroje po celý rok měli evoluční výhodu lidé s vysokou časovou preferencí: Vše spotřebovali, načerpali energii na další lov; byli tak silnější než ti, kdo spořili do zásoby. Zato naši předci s vysokou časovou preferencí prostě umrzli a pomřeli přes zimu hlady; ti s nízkou časovou preferencí si udělali zásoby, takže zimu přečkali. Na obou místech pochopitelně předali dál geny ti přeživší. Čí předci byli nuceni přečkávat zimy, ten má statisticky nižší časové preference než ten, jehož předci se pohybovali v relativní hojnosti (ale zas pro ně bylo klíčové umět rychle utíkat).

Mnohem větší smysl než to, že černoši z nějakého důvodu umějí běhat, zatímco běloši jsou tak nějak chytřejší, mi dává toto vysvětlení: Běloši mají průměrně (!) nižší časové preference. Sedí to mnohem lépe. Ačkoliv se mnoho lidí v našich zeměpisných končinách posledních několik generací živí duševní prací, což by možná jednou mohlo vyústit ve vyšší inteligenci (dle mého názoru mnohem později než se náš styl života přenese do Afriky), z evolučního hlediska je pár generací zanedbatelných. Daleko větší vliv mají ty stovky generací, jež musely nějak přežít zimu; k tomu primárně nemuseli být zas tak velcí myslitelé, ale potřebovali být ochotni odkládat spotřebu a dělat zásoby. V kombinaci s pozorováním, že většina lidí zaměňuje vysoké časové preference s blbostí, považuji přesvědčení části bílé populace o intelektuální nadřazenosti populaci černé za mylné; plausibilním vysvětlením pak shledávám rozdílnost v časových preferencích.

A je vůbec možné soužití těch, kdo tvoří zásoby na zimu, s těmi, kdo vše hned snědí, aby načerpali energii k lovu? Ano; pokud je ovšem sociální stát násilím nedonutí sdílet špajz.