Jak volný trh chrání životní prostředí

Mises.cz: 24. února 2011, PERC (přidal Josef Tětek), komentářů: 11

Konvenční ekonomické učení praví, že od neregulovaných trhů nemůžeme očekávat ochranu životního prostředí. V teorii nobelovského ekonoma Paula Samuelsona jsou čistý vzduch a voda „veřejnými statky“, jejichž hodnotu tržní procesy příliš dobře neodrážejí.  

Dle Samuelsona potenciální znečišťovatelé nezvažují při svém jednání společenské náklady, nýbrž pouze své vlastní náklady. Protože úsilí o udržení čistého životního prostředí navíc prospívá i těm, kteří jej nefinancují, čelí každý jedinec silnému pokušení se takovému financování vyhnout.

Takováto analýza se dnes již stala tak široce přijímanou, že většina lidí si nedokáže představit jinou alternativu než vládní environmentální regulaci vzniklou v průběhu několika předchozích desetiletí.

Tento systém se však potýká se spoustou komplikací. Když jsou environmentální cíle a regulace určovány politicky, jsou součástí procesu, který je často poháněn bezdůvodnou záští, podporován strachem veřejnosti a zákony v něm jsou vytvářeny na popud privilegovaných skupin. Populismus a klientelismus namísto skutečného ohrožení životního prostředí – to v dnešní době určuje priority environmentální regulace.

Měli bychom tak být připraveni dát šanci tržnímu přístupu k ochraně životního prostředí, který zde existoval v minulosti a i v současnosti by mohl sloužit lépe než stávající systém. V dlouhém období je soukromé vlastnictví nejefektivnějším ochráncem životního prostředí – za podmínky, že vlastnictví je převoditelné a je chráněno soudy, které činí jedince odpovědnými v případě narušení cizího majetku či života znečišťujícími látkami. Takový systém soukromého vlastnictví by chránil životní prostředí ze stejného důvodu, z jakého chrání jakýkoli jiný typ majetku: motivuje k zodpovědné správě majetku.

Vlastnická práva a odpovědnost

Mají-li vlastnická práva oporu v efektivních zákonech o odpovědnosti, pak plní dobře svou funkci. Protože hodnota dobře udržovaného vlastnictví v čase stoupá, mají soukromí vlastníci tendenci se o své pozemky starat.

Tato pojistka funguje i tehdy, starají-li se vlastníci pouze o své zájmy, nikoli o zájmy svých dědiců. Již první známky špatné správy – například první náznaky půdní eroze – dávají oceňovatelům a potenciálním kupcům signál ohledně negativního budoucího stavu daného majetku, což způsobí pokles jeho současné ceny na trhu.

V rámci efektivního systému právní odpovědnosti mohou tyto tlaky rovněž bránit firmám poškozovat pozemek či vlastnictví, které nevlastní. Ačkoli se čas od času objeví sporný případ, odpovědnost těch, kdo poškodí cizí vlastnictví, je tak obecně uznávána, že většina lidí ani nemusí k soudu, když dojde k poškození jejich auta: takové případy jsou rutinní prací pojišťovacích společností.

Poškození životního prostředí však bohužel není tak snadno řešitelné jako promáčknutý nárazník. Common law (anglosaské zvykové právo, pozn. překl.) vyžaduje po žalobcích prokázání škody a identifikaci odpovědných stran, a ačkoli není na sílu důkazů v případě poškození majetku kladen takový důraz jako v trestním právu, mají důkazy i zde svou váhu.

Chci-li vás žalovat za znečištění mých plic, musím prokázat utrpěné postižení, za které požaduji kompenzaci. Rovněž musím prokázat, že příčinou poškození je vámi znečištěný vzduch.

Bez spolehlivých informací nemohou u soudu vlastníci adekvátně chránit svá vlastnická práva. Vzduch mohl být například znečištěn několika zdroji, či není zdravotní postižení jasně prokazatelné. Povaha emisí tak může učinit právní odpovědnost nevymahatelnou, obzvláště v případě znečištění vzduchu.

Obtíže při řešení takových soudních sporů jsou koneckonců důležitým faktorem v tlaku na vládní regulaci znečištění. Vládní intervencí však potřeba spolehlivých informací nemizí.

Problémy s vládní regulací

Stejně jako individuální jedinci má i vláda potíže s určením zdrojů a dopadů znečišťujících látek. Bohužel však přistoupila k prosazení standardů, které ignorují vazbu mezi emisemi a skutečným poškozením. V rámci dnešního systému je tak pouhá domněnka o poškození spolu s expertními odhady zdroje znečištění dostatečným důvodem k vynucování regulací, které jsou velice nákladné.

Vláda nejenže postrádá nezbytné informace ke kontrole znečištění, nýbrž politici často ani nemají motivaci si takové informace obstarat. Pro politiky je voličsky vděčnější, když jednoduše zaujmou nenávistný postoj vůči znečišťovatelům. Vyvolávání nenávisti je vůbec obecně efektivním nástrojem k získávání voličských hlasů.

Politické tlaky dominující vládním rozhodnutím také zamezují dlouhodobému přístupu. Vládní představitelé mají zákonem zamezeno čerpat podíl na tvorbě hodnoty, kterou pomáhají vytvořit; stejně tak neutrpí žádnou finanční újmu, když se podílejí na ničení vlastnictví.

Vlastník soukromého pozemku naopak ihned pocítí dopad investice, protože současná hodnota pozemku odráží budoucí příjmy a náklady plynoucí z jeho jednání. Protože žádná taková „kapitalizovaná hodnota“ v politickém uspořádání neexistuje, budou mít vládní představitelé větší zájem na maximalizaci vlastní politické moci nežli ekonomické hodnoty.

Příklady vládního hospodaření

Je pravda, že vládní představitelé mají většinou dobré úmysly. Avšak kariéra profesionálního politika s sebou téměř neodmyslitelně přináší nutnost obětovat některé cíle, které jsou důležité pro širokou veřejnost, a místo toho pečovat o zájmy menších skupin.

Pracovníci Forest Service (americká obdoba společnosti Lesy ČR, pozn. překl.) se například intenzivně zabývají kácením a sázením stromů, přičemž často zanedbávají potenciální rekreační hodnotu lesů.

V rámci své činnosti tak Forest Service vykácela rozsáhlé oblasti jako jsou Rocky Mountains, ve kterých byla hodnota dřeva poměrně malá a škoda na životním prostředí z rozsáhlého kácení naopak vysoká. Absurdním důsledkem je, že pokácené stromy se následně prodávají za nižší cenu, než jaké jsou náklady daňového poplatníka, který těžbu platí.

Politika rovněž ovlivňuje podobu našich národních parků. National Park Service se obecně řídí názory představitelů známých environmentálních skupin, ačkoli tyto názory nemusejí být v souladu s tím, co by si přála většina Američanů.

Rozhodnutí nechat přírodním požárům volný průběh vedlo roku 1988 ke zničení velké části Yellowstoneského parku. Zatímco vůdci zelených taková rozhodnutí podporují, protože se díky nim minimalizuje lidský zásah do přírody, spoustu jiných lidí trápí nastálá škoda v podobě téměř úplného vymizení bobrů a medvědů grizzly z divoké přírody. Politika nicnedělání střídá opačný extrém z předešlých dekád – intenzivní lidské zásahy v podobě mysliveckých odstřelů divokých vlků a hašení všech přírodních požárů.

Existuje mnoho dalších příkladů destruktivních či alespoň pochybných vládních politik ve vztahu k životnímu prostředí. Po mnoho let stavěl Bureau of Reclamation (úřad spravující americká povodí, pozn. překl.) nákladné přehrady, kvůli kterým byly zaplaveny tisíce hektarů půdy obydlené zvířaty. Bureau of Land Management, úřad spravující americké pastviny, do nedávné doby zase pomocí traktorů odstraňoval na pastvinách samostatně stojící křoviny a stromy, navzdory velice nízkému poměru příjmů vůči nákladům z takového počínání.

Návrat ke Common law

Zvykové právo má samozřejmě také své vady. Jeho pravidla a historie ochrany práv jedinců z něj však činní nejlepší dostupný prostředek ke stanovení odpovědnosti těch, kdo poškuzují životní prostředí.

Je nutné si uvědomit, že za selhání zvykového práva mohou zejména právnické změny systému prováděné od roku 1950. Podle mnoha analytiků mají dnešní soudy tendenci kompenzovat oběti z jakékoli „hluboké kapsy“, která je zrovna k dispozici, i když tato kapsa zrovna jednala zodpovědně. Takový přístup ruší závislost mezi způsobením škody a odpovědností a snižuje tak motivaci podstupovat nákladné kroky k předejití poškození cizího majetku.

Jedním z kroků k návratu k rozumnějšímu systému práva by bylo obnovení nedotknutelnosti smluvního vztahu a ponechání vyrovnání z neúmyslného znečištění v rukou pojištěnců a pojišťovacích společností. Pojišťovny v minulosti vynucovaly bezpečnost v mnoha odvětvích, přičemž tento proces byl nákladově efektivní.

Vlády by navíc mohly méně spoléhat na přímou regulaci a více vyžadovat zástavy a pojištění aktivit nebezpečných životnímu prostředí, jako je třeba skladování nebezpečných odpadů. Zástavy i pojištění přinášejí odpovědnost, která bez nich v případě insolvence či bankrotu neexistuje. Firma, která učinila velkou zástavu jako garanci solventnosti v případě nutnosti odškodnit poškozeného bude mít mnohem silnější motivaci nakládat bezpečněji a efektivněji se svými nebezpečnými materiály.

Zvýšený důraz na odpovědnost skrze zvykové právo by mohl vést také k dalším užitečným dopadům:

Chemikálie, které uniknou do vody či ovzduší, mohou být označeny barvivem či radioaktivními isotopy, které pomohou určit jejich zdroj. Potenciální znečišťovatelé by se takto mohli bránit, protože by bylo okamžitě jasné, že oni znečišťovately v daném případě nejsou.

Pojišťovny a další odpovědní v případě nastálé školy by navíc tlačili na vznik lepších technologií za účelem zjišťování skutečného pachatele a na účinnější dekontaminační procedury. Pokud by ve společnosti existoval vyšší důraz na odpovědnost než na automatické pokutování určitého jednání, byla by motivace předcházet škodám vyšší.

Soukromá ochrana životního prostředí

Když přijde řeč na udržování kvality životního prostředí, ochranu přírodních krás a starost o divokou faunu a floru, mají soukromé organizace většinou značně navrch nad vládními institucemi. Jedním z důvodů pro efektivnost soukromých organizací je, že jejich jednání nemusí reflektovat většinové názory.

Soukromá ochrana životního prostředí začala mnohem dříve, než se u americké veřejnosti začalo vytvářet dnešní „zelené svědomí“ či než vláda začala sepisovat ohrožená zvířata. Rezervace Hawk Mountain ve východní Pensylvánii byla například soukromě založena roku 1934, kdy byli orli považováni za škodnou, protože lovili slepice.

Lachtanní jeskyně, turistická atrakce na pobřeží Oregonu, započala svou činnost ve formě ochrany lachtanů ve dvacátých letech, kdy stát Oregon vyplácel odměnu ve výši pěti dolarů za každého odstřeleného lachtana ($5 roku 1920 = $57 dnes, pozn. překl.). Tato zvířata byla v dané době brána jako škodná, protože požírala lososy a další lovené ryby; Lachtanní jeskyně jim poskytovala přístřeší dlouho před tím, než se veřejné mínění změnilo a lachtani začali být chráněni zákonem.

I dnes, kdy si vláda předsevzala chránit životní prostředí, jsou to soukromé skupiny, které mají zásluhu na většině efektivní ochrany divoké přírody.

Asociace Nature Conservancy spravuje více než tisíc rezervací a od svého založení uchovala pro budoucí generace více než 2,4 milionu akrů půdy (9700 km²). National Audubon Society spravuje více než šedesát rezervací na 250 000 akrech (1000 km²). Ducks Unlimited chrání svými aktivitami k usnadnění průtoku povodí více než milion akrů (4000 km²). Operation Stronghold je národním společenstvím soukromníků, kteří se zavázali spravovat své pozemky v souladu se zásadami ochrany životního prostředí.

Krása takových soukromých aktivit leží v tom, že člověk, kterému jsou kachny či jiní ptáci ukradení, nemusí na jejich ochranu platit vůbec nic, na rozdíl od situace, kdy se ochrany ujme vláda a daňový poplatník vše zaplatí. Soukromé organizace také mají motivaci zaměřovat své úsilí poněkud efektivněji, když si nemohou prostředky od lidí jednoduše vzít, ale musí je od nich získat dobrovolným darem.

Závěr

S tím, jak se zvyšuje kvalita našeho života, roste i naše touha po čistém životním prostředí. S tím, jak roste národní důchod, můžeme očekávat další růst poptávky po přírodní kráse, protože ohled na životní prostředí koreluje s vyšším příjmem.

Můžeme také očekávat, že soukromý sektor – ziskový i neziskový – bude nadále tuto poptávku uspokojovat, bude-li mu to umožněno.

To neznamená, že soukromé organizace vyřeší všechny problémy s životním prostředím. Kde neexistují vlastnická práva nebo jsou nevymahatelná či špatně vymezena, tam není žádný majitel trvající na ochraně životního prostředí. V takovém případě bychom však měli usilovat o posilnění zodpovědnosti vytvořením či posílením vlastnických práv, nikoli o předání problému vládě.

Vždy musíme srovnávat problémy pocházející z nedokonalých vlastnických práv s „řešeními“ od nedokonalé vlády. Důkazy nasvědčují tomu, že politický proces vede až příliš často k většímu plýtvání a destrukci.

Původní článek najdete zde.