V souvislosti s pondělním zveřejněním zpráv o úniku dat z panamské firmy Mossack Fonseca, se ještě dočteme všelicos. Čtyřicetiletá historie v jedenácti milionech dokumentů dá investigativním novinářům (a daňovým úřadům) zabrat na četné měsíce, ne-li roky. Na veřejnosti se bude prát špinavé prádlo bohatých a mocných, budou se rozkrývat souvislosti, rušit politické kampaně, budou padat hloupé výmluvy a vzápětí i slibné kariéry. Budou se rozebírat detaily jako kdo, kolik, jak a proč (i když posledně jmenované je snad každému jasné).

Co je na uniklých informacích nejzajímavější? Že služeb zmíněné firmy – většinou za účelem snížení daňové povinnosti – využívali politici z celého světa. Všichni jsou ze stejného těsta – ať jde o zástupce „hodného“ Islandu či „zlého“ Ruska. Všichni si chtějí během svých pár let na výsluní přijít na své. Nejedná se o selhání jednotlivců, ale důsledek systému, který jedince určitého typu přitahuje a formuje k obrazu svému.

Abychom předešli nedorozumění: nekritizuji zde daňové úniky. Ty samy o sobě nejsou nemorální; nemorální je naopak vynucování daňové povinnosti pod hrozbou násilí a ze strany těch, které jsem ani nevolil, ani s nimi neuzavřel žádnou dobrovolnou smlouvu. Takzvané úniky nezpůsobují ani ekonomickou újmu – na rozdíl od velké části vládních výdajů totiž budou „uniklé“ peníze vyžity mnohem efektivněji a smysluplněji.

Silná slova o nemorálním jednání bohatých podnikatelů samozřejmě už padla a budeme je slýchat i nadále. Může ale být nemorální něco, co lze činit také naprosto legálně? Ještě minulý týden se desetitisíce Čechů zabývaly daňovou optimalizací. Činili snad něco proti dobrým mravům? Měli zapřít svoje výdaje a nároky na slevy a odevzdat státu maximální možnou berni? Klienti firmy Mossack Fonseca konali nelegálně, nikoli nemorálně.

V budoucích týdnech bude zřetelná snaha naházet všechny klienty jmenované firmy do jednoho pytle. Je ale záhodno uvědomit si, jaké jsou mezi nimi rozdíly. Skutečný daňový únik je z logického (nikoli právního) hlediska možný pouze u čistých daňových plátců – tedy těch, kdo na daních víc zaplatí, než přijmou. Politici a úředníci navzdory zmatení pojmů daně platit nemůžou – z daní totiž víc přijímají (formou státního platu), než na nich odevzdávají. To samé platí o penězích z rozličných zakázek a „bokovek“. Pokud peníze pocházejí ze soukromého sektoru v konkurenčním prostředí, pak jejich nezdanění je skutečně daňovým únikem se vším výše řečeným. Jedná-li se ale o finance pocházející od firmy závislé na státních dotacích nebo přímo od státního monopolu (jak tomu patrně bude v případě ruského prezidenta), pak jejich ulití za daňový únik označit nelze. Věrnější je označit takovou činnost za prostý podvod na naivní veřejnosti, která opět uvěřila politikovi s otevřenými ústy.

Dojde-li následkem skandálu k přitvrzení v boji proti bankovnímu tajemství a offshorovým společnostem, půjde o další příklad nepochopení příčin, místo kterých se budou řešit jen následky. Vlastně se tak stane bezpochyby, jelikož „nepochopení příčin a řešení následků“ by klidně mohlo být definicí politické činnosti.

Panamská firma nediskriminovala a nabízela své služby všem platícím zájemcům: od fotbalové hvězdy Messiho a bohatých podnikatelů přes demokratické politiky a drogové kingpiny po diktátory. Dobrá, vedení firmy patrně nemá čisté svědomí. Nicméně: můžou vskutku za konfiskační daňové sazby, mezinárodní sankce, marnou válku proti drogám? Firma je obrazem současného světa. Je pochopitelné, že se mnoha lidem tento obraz nelíbí, jelikož jim ukazuje následek jejich myšlení a konání.

Ponořme se tudíž směle do prosakující nádrže špíny, protože takové firmy budou existovat, dokud jim politické systémy po celém světě budou zajišťovat klientelu. 

Zdroj: http://finmag.penize.cz/ekonomika/310254-jen-dane-a-smrt-nejste-li-mezi-temi-nahore