Johann Karel Rodbertus (1805-1875)

Mises.cz: 18. října 2010, Eugen von Böhm-Bawerk (přidal Vladimír Krupa), komentářů: 0

Počátečním bodem Rodbertusovi teorie úroku je tvrzení, které do ekonomické vědy uvedl Adam Smith, a které bylo rozpracováno Ricardovou školou, že zboží je, ekonomicky vzato, produktem pouze a výlučně práce a náklady nejsou nic jiného než práce. Toto tvrzení, které se obvykle vyjadřuje slovy: „jedině práce je produktivní―, bylo Rodbertusem v zesílené podobě předloženo takto:

1. Jedině to zboží je ekonomickým zbožím, které v sobě obsahuje práci; veškeré ostatní zboží, jakkoli je lidstvu užitečné nebo pro lidstvo nezbytné, je přírodní zboží a nemá žádné místo v ekonomických úvahách.

2. Veškeré ekonomické zboží je produktem práce a pouze práce; z hlediska ekonomické analýzy je nelze považovat za produkt přírody nebo jakékoliv jiné síly, ale čistě a pouze za produkt práce; jakákoliv jiná koncepce může být fyzikální, ale není ekonomická.

3. Zboží je z ekonomického hlediska produktem pouze té práce, která byla fyzicky aplikována na materiál při jeho výrobě. Do této kategorie ale spadá také ta práce, která vyrobila nástroje, se kterými pak bylo zboží zhotoveno. Tudíž obilí není produktem jen toho člověka, který s pluhem oral, ale také toho, který tento pluh vyrobil a tak dále.[1]

Fundamentální tvrzení, že veškeré zboží je z ekonomického hlediska produktem samotné práce, představuje pro Rodbertuse výchozí axiom. Považuje toto tvrzení za fakt „o němž není v pokročilé politické ekonomii žádných pochybností“; zdomácněl mezi anglickými ekonomy, má své příznivce mezi francouzskými ekonomy a „což je nejdůležitější, navzdory veškerým sofismům zpátečnických a reakčních doktrín, je nesmazatelně vepsán do povědomí lidí“.[2] Jenom jednou jsem našel v Rodbertusovi pokus postavit toto tvrzení na racionální základy. Říká, že „veškerá produkce k nám přichází skrze práci ve formě zboží musí být přičtena pouze lidské práci, protože práce je jediná původní síla a také jediný původní náklad, co se týče lidské ekonomiky“.[3] Toto tvrzení je rovněž předloženo jako axiom a Rodbertus už dále o tomto předmětu nebádá.

Pracovník, který vytvořil celý produkt ve formě zboží tedy má, „dle ryzího ideálu spravedlnosti“, přirozené právo na vlastnictví celého tohoto produktu.[4] To ovšem obsahuje dvě důležitá omezení. Zaprvé v systému dělby práce, v němž se na vyprodukování konečného výrobku podíleli mnozí, je technicky vyloučeno, aby každý pracovník obdržel svou část in natura. Tudíž, místo nároku na produkt, je zde nárok na ekvivalentní hodnotu produktu.[5]

Zadruhé ti, kteří poskytují společnosti užitečné služby, aniž by se ovšem podíleli na přímé materiální produkci zboží, mají také nárok na podíl z celkového produktu. Do této kategorie Rodbertus řadí lékaře, soudce, vědce, učitele a dokonce podnikatele, „kteří rozumí tomu, jak prostřednictvím kapitálu produktivně uspořádat činnost množství dělníků“.[6] Ale taková práce je pouze „nepřímá ekonomická práce“ a nemůže vznášet své nároky při „prvotním rozdělování zboží“, z něhož si část mohou vzít pouze přímí výrobci, ale až při „druhotném rozdělování zboží“. Jaký je potom nárok, který mají pracující prosazovat v souladu s ideálem čisté spravedlnosti? Je to nárok na veškerou hodnotu produktu jejich práce při prvotním rozdělování, bez předsudků k druhotným nárokům na výplatu dalších užitečných členů společnosti. Tento přirozený nárok Rodbertus nenachází v současném společenském uspořádání. Dnešní dělníci podle něj získávají ve mzdách (při prvotní distribuci) pouze část hodnoty svého produktu, zatímco zbytek připadne jako renta vlastníkům půdy a kapitálu.

Rentu Rodbertus definoval jako „veškerý příjem získaný bez osobního úsilí pouze z titulu vlastnictví“.[7] To se týká dvou druhů rent - renty z půdy a zisku z kapitálu. Rodbertus si poté klade otázku: Jelikož veškerý příjem je produktem samotné práce, z jakého důvodu určité osoby ve společnosti mají příjem (a to dokonce při prvotním rozdělování), aniž by museli hnout prstem v produktivní činnosti? V této otázce Rodbertus vyslovil obecný teoretický problém teorie renty.[8] Odpověď, kterou dává, je následující:

Renta vděčí za svou existenci schodě dvou náhod, jedné ekonomické a jedné právní. Z ekonomického hlediska je renta umožněna tím, že díky dělbě práce mohou pracující vyprodukovat více než vyžaduje jejich přežití a pokračování v práci, a tudíž jiní lidé mohou žít z jejich produkce. Z právního hlediska pak důvod vězí v existenci soukromého vlastnictví kapitálu a půdy. A tudíž skrze existenci soukromého vlastnictví, pracující ztratil kontrolu nad podmínkami, které jsou k výrobě nezbytné a je pravidlem, že musí vyrábět ve službách zaměstnavatelů podle dohod uzavřených dříve. Tito vlastníci uvalili na pracující závazek vzdát se části produktu své práce jakožto renty, výměnou za možnost užívat jejich výrobní prostředky. Samozřejmě tento závazek nabyl nevýhodné formy pro pracující, kteří se musí vzdát vlastnictví celého produktu a dostanou za to pouze část hodnoty, která je dostatečná nanejvýš k udržení jejich života a umožňuje jim pokračovat v práci. Silou, která nutí pracující souhlasit s tímto kontraktem, je jejich hlad. Měli bychom nechat promluvit samotného Rodbertuse:

„Jelikož nemůže existovat výnos, který by nebyl vyprodukován prací, renta spočívá na dvou nezbytných podmínkách. Zaprvé renta nemůže existovat, pokud práce nevyprodukuje více, než je nutné k zajištění jejího pokračování, jelikož je nemožné, aby bez takového přebytku dostával nějaký pravidelný příjem kdokoli, kdo sám osobně nepracuje. Zadruhé by nemohla existovat žádná renta, kdyby neexistovalo společenské uspořádání, které zbavuje pracujících jejich přebytku, ať už zcela nebo částečně, a nepředávalo tuto nadhodnotu lidem, kteří osobně nepracují. V přirozeném řádu věcí jsou to pracující, kteří jsou vždy těmi prvními, kdo nabývá vlastnictví svého produktu. To, že práce produkuje takový přebytek je výsledkem zvyšování její produktivity. To, že celý tento přebytek, nebo jeho část, je odebrána pracujícím a předána někomu jinému, je výsledkem pozitivního zákonodárství. A jelikož se zákon vždy pojí se silou, tak ve výsledku není toto odebírání přebytku ničím jiným, než neustálým donucováním.”

„Forma, kterou toto přinucení původně mělo, se nazývala otroctví. Otroctví se objevilo společně se vznikem zemědělství a pozemkového vlastnictví. Pracující, kteří produkovali tento přebytek, byli otroky a páni, kteří otroky vlastnili, a kteří pak logicky vlastnili také tento přebytek, dávali otrokům jenom tolik, kolik bylo nezbytné k pokračování práce. Pokud se stala veškerá půda a veškerý kapitál v zemi soukromým vlastnictvím, pak vlastníci půdy a vlastníci kapitálu vykonávají totéž donucení dokonce nad svobodnými pracujícími. Pro první bude výsledek stejný jako v otrokářském řádu, tedy, že produkt nebude patřit pracujícím, ale pánům nad půdou a kapitálem; ti druzí, pracující, kteří nemají nic, budou tváří v tvář vlastníkům půdy a kapitálu rádi, pokud dostanou takový díl z jimi vytvořeného produktu, který jim umožní přežít a pokračovat v práci. Tudíž, ačkoliv pracovní smlouva nahradila otroctví, změna je jenom formální a hlad docela dobře nahradil bič. To, co bylo dříve nazýváno potravou, je nyní nazýváno mzdou.“[9]

Tudíž veškerá renta je vykořisťováním,[10] nebo, jak Rodbertus občas ještě silněji říká, „krádeží z produktů práce jiných lidí“.[11] Tento charakter mají všechny druhy renty, pozemková renta stejně jako zisk z kapitálu a výdělky získané pronajímáním nebo půjčováním na úrok. Pronájem na úrok je stejně tak legitimní pro zaměstnavatele, jako je nelegitimní pro pracující, na jejichž náklady je úrok placen.[12]

Výše renty se zvyšuje společně s produktivitou práce; jelikož v systému volné konkurence pracující dostává univerzálně a stále jenom tolik, co je třeba k udržení jeho pracovní síly — což je určitá část produktu. Tudíž čím větší bude produktivita práce, tím menší bude podíl pracujících na vytvořené hodnotě a tím větší bude podíl vlastníků, který ji připadne jako renta.[13]

Ačkoliv podle toho co bylo řečeno tvoří veškerá renta homogenní masu, která má společný původ, v praktickém ekonomickém životě je rozdělena do dvou druhů: na pozemkovou rentu a zisk z kapitálu. Rodbertus pak vysvětluje důvod a zákonitosti tohoto rozdělení dosti podivným způsobem. Vychází z teoretického předpokladu, který se nese skrze celé jeho teoretické úvahy, že směnná hodnota veškerého zboží je rovna práci-nákladům; jinými slovy, že veškeré produkty se směňují v tom poměru, kolik práce je dalo vyrobit.[14] Rodbertus si je samozřejmě vědom, že tento předpoklad neodpovídá přesně realitě. Přesto věří tomu, že tyto odchylky nejsou ničím víc než že „skutečná směnná hodnota se občas překlopí na jednu stranu a občas na druhou“, ale ve všech případech je zde alespoň bod, ke kterému je hodnota přitahována, „tento bod vyznačuje přirozenou a spravedlivou velikost směnné hodnoty“.[15] Zcela odmítá ideu, že by se zboží normálně vyměňovalo jedno za druhé v nějakém jiném poměru, než vyznačuje práce v něm obsažená; že odchylky od tohoto poměru by nebyly pouze náhodné a dočasné fluktuace na trhu, ale výsledkem ekonomického zákona přitahujícího hodnotu v jiném směru.[16] V této kapitole pouze poukáži na některé související okolnosti a o těchto důležitých tvrzeních pojednám v kapitole příští.

Veškeré vyprodukované zboží může být podle Rodbertuse rozděleno do dvou kategorií - suroviny, tedy zboží získané přímo z přírody, a výrobky, které vzniknou dalším zpracováním surovin. Před tím, než se rozšířila dělba práce, získávání a zpracovávání surovin bylo vykonáváno v okamžité návaznosti pro jednoho zaměstnavatele, který obdržel celou rentu. V tomto stádiu ekonomického vývoje neexistovalo rozdělení renty na pozemkovou rentu a zisk z kapitálu. Ale od rozšíření dělby práce jsou zaměstnavatelé, pracujících získávajících suroviny a pracujících suroviny zpracovávajících, rozdílné osoby. A otázkou je, v jakém poměru bude renta z koncového výrobku rozdělená mezi výrobce surovin na jedné straně a zpracovatele na straně druhé?

Odpověď na tuto otázku vyplývá z charakteru renty. Renta je část odvozená z hodnoty produktu. Výše renty, které může být dosaženo v jakémkoliv výrobním odvětví, je určena hodnotou produktu vyrobeného v tomto odvětví. Jelikož je ovšem množství hodnoty určeno množstvím práce, celková renta bude rozdělena mezi producenty surovin a zpracovatele podle množství práce v každém z těchto odvětví. Ukažme si to na konkrétním příkladu.[17] Řekněme, že je potřeba 1000 dní práce na produkci určitého množství surovin a 2000 dní práce na jejich zpracování; pokud bude podíl pro vlastníky 40% z hodnoty produktu, produkt 400 dní práce připadne jako renta producentům surovin a produkt 800 dní práce jako renta zaměstnavatelům dělníků. Na druhou stranu množství kapitálu použitého v obou těchto odvětvích nemá žádný vliv na toto rozdělení, takže ačkoliv je velikost renty odhadována vzhledem ke kapitálu, není určena jím, ale množstvím pracovního času.

Samotný fakt, že množství využitého kapitálu nemá žádný kauzální vliv na velikost renty v jakémkoliv výrobním odvětví, se stává příčinou pozemkové renty. Rodbertus toto dokazuje následujícím způsobem.

Renta je produktem práce. Je však podmíněna vlastnictvím majetku. Tudíž je na rentu pohlíženo jako na výnos z tohoto majetku. V průmyslu nabývá tento majetek formy kapitálu a nikoliv půdy. Tudíž celková renta plynoucí z průmyslové výroby je považována za výnos kapitálu, čili zisk z kapitálu. A tudíž při obvyklé kalkulaci poměru mezi velikostí zisku a množstvím kapitálu, z něhož zisk zdánlivě pochází, jsme si zvykli říkat, že určité procento zisku pochází z kapitálu zapojeného do výroby. Díky dobře známým tendencím konkurence se bude tato míra zisku neustále vyrovnávat ve všech odvětvích a také se stane standardem pro kalkulaci zisků také z toho kapitálu, který je zapojen do produkce surovin; jelikož daleko větší část národního kapitálu je zapojena v průmyslu než v zemědělství a očividně zisky z této větší části budou diktovat té menší části míru zisku, se kterou by se mělo kalkulovat. Tudíž producenti surovin musí kalkulovat, jakožto se ziskem z kapitálu, s tou částí renty obdržené při produkci surovin, která odpovídá množství zapojeného kapitálu a s obvyklou mírou zisku. Zbytek renty je pak na druhé straně považován za zisk z půdy a tvoří pozemkovou rentu.

A podle Rodbertuse zde bude vždy existovat takový přebytek při produkci surovin, protože se zde uplatňuje předpoklad, že produkty jsou směňovány v poměru k množství práce v nich obsažené. Dokazuje to následujícím způsobem. Renta plynoucí z průmyslové výroby nezávisí na množství vynaloženého kapitálu ale na množství práce vykonané při výrobě. Tato práce se skládá ze dvou základních částí; na jedné straně je bezprostřední práce v továrně, na druhé straně je nepřímá práce, „která také musí být brána v úvahu, jelikož reprezentuje použité nářadí a stroje“. Tudíž z rozličných složek vynaloženého kapitálu budou mít vliv na rentu jenom ty části, které byly vynaloženy na mzdy, stroje a nářadí. Na druhé straně kapitál vynaložený na suroviny nebude mít žádný vliv, jelikož tyto výdaje nevyjadřují žádnou práci vykonanou ve zpracovatelské fázi. Přesto tato část výdajů zvyšuje celkové množství kapitálu, z něhož je kalkulována renta. Existence části kapitálu, která zvyšuje celkové množství kapitálu v průmyslu, aniž by ve skutečnosti zvyšovala zisk, musí evidentně snížit poměr zisku ke kapitálu; jinými slovy musí snížit míru zisku z kapitálu vynaloženému v průmyslu.

Pak zisk z kapitálu zapojeného do produkce surovin bude také kalkulován v této snížené míře. Ale při produkci surovin jsou okolnosti všeobecně příznivější. Jelikož v zemědělství začíná výroba ab ovo, a nezpracovávají se materiály z předchozí výroby, tak výdaje kapitálu nemají složku „hodnota materiálu“. Analogií k materiálu je jednoduše půda a podle všech teorií jsou náklady na půdu nulové. Tudíž žádná část kapitálu nemá podíl na rozdělení zisku, které nemá také vliv na jeho velikost, a tudíž poměr mezi obdrženou rentou a vynaloženým kapitálem musí být příznivější v zemědělství než v průmyslu. Jelikož je ovšem v zemědělství také zisk z kapitálu kalkulován podle zredukované míry určené průmyslem, musí zde vždy být přebytek renty, který připadne vlastníkovi půdy jako pozemková renta. To je podle Rodbertuse původ pozemkové renty a její odlišnost od zisku z kapitálu.[18]

V krátkosti to ještě doplním poznámkou, že navzdory velmi vyhraněnému teoretickému úsudku ohledně zisku označenému za loupež, Rodbertus nedoporučuje ani zrušení soukromého vlastnictví kapitálu, ani vyvlastnění zisku z kapitálu. Dokonce připisuje instituci soukromého vlastnictví půdy a kapitálu „vzdělávací moc”, které se nesmíme zbavovat; „druh patriarchální moci, který může být nahrazen teprve poté, co se kompletně změní systém národního vzdělávání, k čemu v současnosti nejsou ani podmínky“.[19] Soukromí vlastníci půdy a kapitálu se mu do té doby jeví jako „svého druhu úředníci zastávající oficiální postavení, jež zahrnuje funkce řízení práce a ekonomických zdrojů v souladu s celkovými potřebami národa“. Tudíž z tohoto příznivějšího úhlu pohledu může být renta považována za formu odměny, kterou určití „vedoucí úředníci‖ obdrží za dobré vykonávání svého úřadu.[20] Již jsem upozorňoval na to, jak tato malá poznámka vytvořila základ, na němž někteří pozdější autoři, zvláště pak Schäffle, postavili svou zvláštní formu Pracovní teorie.

Nyní se dostávám ke kritice Rodbertusova systému. Aniž bych dlouho chodil kolem horké kaše, tak musím přímo sdělit, že tuto teorii považuji za naprosto chybnou. Jsem přesvědčen, že trpí množstvím vážných teoretických defektů, které se budu na následujících stránkách snažit objasnit natolik jasně a nezaujatě, jak jen to budu umět.

Hned z počátku jsem nucen učinit výhradu k samotnému základnímu kameni, na kterém Rodbertus staví svůj systém - tvrzení, že veškeré zboží je z ekonomického hlediska produktem práce a pouze práce.

Zaprvé - co znamená „z ekonomického hlediska―? Rodbertus to vysvětluje na kontrastu a klade ekonomický pohled do protikladu k pohledu fyzikálnímu. Explicitně připouští, že zboží je z fyzikálního hlediska produktem nejenom práce, ale také přírodních sil. Pokud potom říká, že z ekonomického hlediska je zboží produktem pouze práce, toto tvrzení může mít jen jeden jediný smysl, a to ten, že spolupráce přírodních sil při produkci nemá naprosto žádný význam pro ekonomické úvahy lidí. Při jedné příležitosti Rodbertus tuto koncepci vyjadřuje velmi silně když říká:

„Veškeré zboží, které nestálo žádnou lidskou práci, jakkoliv může být pro lidi nezbytné nebo užitečné, je přírodní zboží a nemá tudíž žádné místo v ekonomických úvahách.“ „Člověk může být vděčný za to, co místo něho vykonala příroda v případě ekonomického zboží, jelikož mu ušetřila tuto práci, ale z ekonomického hlediska se bere v potaz jenom ta část, v níž lidská práce dokončila práci přírody“.[21]

Toto je jednoduše omyl. Vždyť také čistě přírodní zboží má místo v ekonomických úvahách, za předpokladu, že je vzácné v porovnání s tím, nakolik ho lidé chtějí. Pokud by na zahradu nějakého člověka dopadl kus zlata ve formě meteoritu, nebral by ho snad do své ekonomické úvahy? Nebo kdyby na svém pozemku náhodou objevil stříbrný důl, nebral by toto stříbro do své ekonomické úvahy? Opravdu by vlastník pozemku nevěnoval žádnou pozornost zlatu a stříbru, které mu darovala příroda a to čistě jen proto, že to nestálo žádnou námahu z jeho strany nebo ze strany kteréhokoliv jiného člověka? Nechoval by se k nim s obdobnou péčí jako ke zlatu a stříbru, které by si vydobyl prací svých rukou; nechránil by je před chamtivostí jiných lidí; opatrně je směňoval na trhu za peníze - krátce, nechoval by se k nim ekonomicky? A opět, je pravdou, že z ekonomického hlediska se bere v potaz jen ta část zboží, v níž lidská práce dokončila práci přírody? Pokud by to bylo pravdou, pak ekonomicky jednající člověk by musel přikládat stejnou hodnotu sudu toho nejvítečnějšího rýnského vína a vína pocházejícího z některé horší vinařské oblasti, jelikož lidská práce udělala totéž pro oboje. To, že rýnské víno bývá často ceněno až desetkrát více než některá vína jiná je každodenní zkušenost, jež je v markantním protikladu k Rodbertusově teorému.

To vše je natolik očividné, že bychom od Rodbertuse upřímně očekávali, že obezřetně uchrání své fundamentální tvrzení proti takovým námitkám tím, že takové případy uvede jako výjimku z pravidla. Očekávání ovšem zůstane nenaplněno. S podivuhodnou bezstarostností pronáší toto své tvrzení jakožto axiom. Občas se ho snaží podpořit autoritou Adama Smitha a Ricarda a pouze v jednom jediném případě říká něco, co může být považováno za pokus dát tomuto tvrzení nějaký reálný základ.

Poctivý kritik těžko bude uspokojen tak chabou podporou pro tvrzení, jež má tak velký význam. A co se týče odvolávání se na autority, tak ve vědecké diskusi autority samy o sobě nejsou důkazem ničeho. Jejich síla spočívá jednoduše v síle argumentu, který představují. Již brzy se přesvědčíme o tom, že Adam Smith a Ricardo tohle tvrzení jednoduše přijali jako axiom, aniž by ho podpořili jakýmkoli argumentem. Navíc, jak při jedné příležitosti velmi správně poukázal Knies[22] – ani Adam Smith ani Ricardo se tohoto tvrzení nijak konzistentně nedrželi. V jedné seriózně vyargumentované pasáži Rodbertus říká: „Každý produkt, který se k nám dostává skrze práci ve formě zboží je z ekonomického hlediska produktem pouze lidské práce, protože práce je jediná původní síla a jediný původní náklad, který je pro lidskou ekonomiku zajímavý“.[23]

Co se týče tohoto argumentu, člověk ovšem může vážně pochybovat, zaprvé jestli jsou správné samotné jeho premisy a Knies ukázal, že existuje velmi dobrý důvod o tom pochybovat[24] a za druhé, i kdyby byly premisy správné, závěr by nezbytně správný být nemusel. I kdyby práce skutečně byla jedinou původní silou, která má s lidskou ekonomikou něco společného, nevidím žádný důvod, proč by nebylo žádoucí jednat ekonomicky také ve vztahu k věcem, které leží mimo tuto „původní sílu―. Proč například nejednat ekonomicky s oním zlatým meteoritem, o kterém jsme mluvili? Proč ne s drahokamem, který náhodou najdeme? Proč ne s přírodní slojí uhlí? Rodbertus má příliš omezenou koncepci ohledně podstaty a motivů ekonomiky. Zacházíme ekonomicky s původní silou, s prací, protože, jak Rodbertus celkem správně řekl: „Práce je omezena časem a silou, protože když je zaměstnána, tak je vynakládána a protože konec konců nás připravuje o náš čas a naši svobodu“. Tohle jsou však jen druhotné motivy, nikoliv základní motiv k našemu ekonomickému jednání. S omezenou a namáhavou prací zacházíme ekonomicky proto, že neekonomickým zacházením bychom utrpěli ztrátu na našem blahobytu. Ovšem přesně stejný motiv nás vede k ekonomickému zacházení s každou jinou užitečnou věcí, která existuje v omezeném množství, a jejíž ztrátou bychom zároveň ztratili něco z životních radostí. Nezáleží na tom, jestli je zde původní síla nebo ne; a jestli ona věc byla stvořena s pomocí původní síly (kterou nazveme prací) nebo nikoliv. Nakonec se Rodbertusova pozice stává zcela neudržitelnou, když dodává, že zboží musí být považováno za produkt pouze fyzické práce samotné. Tento princip popírá dokonce také přímé intelektuální vedení práce, jako by nemělo žádný vliv na konečnou hodnotu a nadále vede k celé řadě vnitřních rozporů a chybných závěrů, což nenechává žádnou pochybnost o jeho nepravdivosti. Tohle ovšem bylo již dokázáno Kniesem a to tak jasným způsobem, že zdržovat se u tohoto bodu by bylo jen neplodným opakováním již vyřčeného.[25]

Takže už v samotném prvním tvrzení, které předložil, se Rodbertus dostal do konfliktu s fakty. Abych byl ovšem spravedlivý, musím mu zde přiznat jednu věc, kterou Knies, jakožto představitel teorie užitku, zanedbal. Připouštím, že vyvrácením tohoto základního principu ještě nebyla vyvrácena celá Rodbertusova teorie úroku. Takové tvrzení je chybné; nikoliv však proto, že by zanedbalo část, kterou při produkci hraje kapitál, ale protože zanedbává část, kterou hraje příroda.

Stejně jako Rodbertus věřím tomu, že když zkoumáme výsledek všech fází produktivního procesu jakožto celku, kapitál nemůže zaujímat nezávislou pozici mezi náklady na produkci. Není to výlučně „předchozí práce―, jak si myslí Rodbertus, ačkoliv z větší části to je pravidlem; zbytek tvoří cenné přírodní zdroje využité pro lidské účely. Tam, kde jsou přírodní síly patrné - jako při výrobě, která ve všech svých fázích využívá pouze bezplatné síly přírody a práci - v takových případech můžeme spolu s Rodbertusem říci, že z ekonomického hlediska je toto zboží produktem pouze práce. Jelikož se základní Rodbertusova chyba netýká role kapitálu, ale pouze role přírody, jeho hypotéza ohledně podstaty zisku z kapitálu nemusí být nezbytně chybná. Pouze pokud se v jeho teorii objeví další zásadní chyby, teprve potom jí můžeme odmítnout jako neplatnou. Takové chyby v ní ovšem nepochybně jsou.

Abych se vyhnul tomu, že bych neférovým způsobem zneužíval Rodbertusovy první chyby, tak v následujícím zkoumání budu klást hypotézy takovým způsobem, aby následky této chyby byly zcela eliminovány. Budu předpokládat, že veškeré zboží bylo vyprodukováno pouze kooperací práce a bezplatných přírodních sil a za přispění jen toho kapitálu, který má původ ve spolupráci práce a přírodních sil a bez přispění těch přírodních darů, které mají směnnou hodnotu. Při takto vymezené hypotéze je možné přijmout Rodbertusovo fundamentální tvrzení, že zboží je ekonomicky vzato produktem pouze samotné práce. Pokračujme dále.

Další tvrzení Rodbertuse vypadá takto: podle přirozeného a „čistého ideálu spravedlnosti―, veškerý produkt, nebo veškerá hodnota odpovídající produktu, by měla náležet pracovníkovi, který tento produkt vytvořil. S tímto tvrzením naprosto souhlasím. Podle mého názoru proti jeho pravdivosti nelze vznést žádnou námitku za předpokladů, které jsme učinili. Ovšem já se domnívám, že Rodbertus a s ním všichni ostatní socialisté, mají chybnou představu o důsledcích, které z tohoto tvrzení plynou, a že jsou touto chybou vedeni k tomu, aby chtěli zavést takové politické podmínky, které tomuto principu neodpovídají. Je pozoruhodné, že ve všech polemikách namířených proti teorii vykořisťování, tento rozhodující bod byl zmíněn vždy pouze povrchně a nikdy nebyl představen v pravém světle. Z tohoto důvodu žádám čtenáře o pečlivou pozornost k následujícímu argumentu, jehož pochopení rozhodně není zcela triviální.

Nejprve bych tento omyl specifikoval a pak ho prozkoumám. Naprosto pravdivé tvrzení, že pracující by měl dostat veškerou hodnotu svého produktu, by mělo být chápáno tak, že pracovník by měl nyní obdržet veškerou současnou hodnotu svého produktu nebo, že by měl v budoucnosti obdržet veškerou hodnotu svého budoucího produktu. Ale Rodbertus a socialisté si to vysvětlují tak, že by pracující měl v současnosti obdržet veškerou budoucí hodnotu, a hovoří jako by toto byla naprosto samozřejmá a jediná možná interpretace tohoto tvrzení.

Vysvětleme si tuto záležitost na konkrétním příkladě. Předpokládejme, že náklady na výrobu parního stroje jsou pět let práce, a že hodnota, za níž bude hotový stroj na trhu prodán, bude Ł550. Ponechme stranou fakt, že taková práce je obvykle rozdělená mezi spoustu lidí a předpokládejme, že tento stroj vyrobí během pěti let nepřetržité práce jeden jediný dělník. Ptáme se tedy, jakou by měl za tuto práci dostat odměnu při dodržení principu, že veškerá hodnota produktu patří jemu.

Nemůže být pochyb o odpovědi. Náleží mu celý parní stroj nebo celý ekvivalent jeho hodnoty, Ł550. Ale kdy mu tato odměna má připadnout? A o tom také nemůže být pochyb. Bude to přesně v okamžiku, kdy po pěti letech práce dokončený parní stroj prodá. Dokud parní stroj není dokončen a prodán, nemůže si těchto Ł550 nárokovat, jelikož si nemůže nárokovat odměnu za hodnotu, která dosud nebyla vytvořena. V tomto případě dostane svojí odměnu podle vzorce: veškerá budoucí hodnota v budoucnosti.

Velmi často se ovšem stává, že pracující nechce nebo nemůže čekat, až jeho produkt bude hotov a prodán. Například náš dělník by si přál již po roce dostat částečnou odměnu odpovídající odpracovanému času. Otázkou je, jak velká má být tato odměna, aby odpovídala shora uvedeným předpokladům? Nemyslím, že by byla nějaká pochybnost o odpovědi. Dělník dostane plnou hodnotu toho, co vyprodukoval do tohoto okamžiku. Pokud tedy do tohoto okamžiku vyprodukoval hromadu mosazi a železa v surovém stavu, měl by dostat plnou hodnotu, jakou má hromada těchto surových materiálů a to samozřejmě současnou hodnotu. Nemyslím, že by jakýkoliv socialista mohl vznést námitky proti takovému závěru.

A jak veliká bude tato hodnota v poměru k hodnotě dokončeného parního stroje?

V tomto bodě může povrchní myslitel snadno udělat chybu. Dosud dělník odvedl pětinu technické práce, kterou výroba celého stroje vyžaduje. Při povrchním pohledu to tedy svádí říci, že jeho současný produkt má pětinovou hodnotu oproti dokončenému produktu - tedy hodnotu Ł110. Z tohoto úhlu pohledu by dělník měl dostat roční plat Ł110.

Tato úvaha je samozřejmě chybná. Ł110 je pětina hodnoty hotového parního stroje. Ale to, co dělník doposud vyrobil, není pětina již hotového stroje, ale pětina stroje, který bude dokončen až za čtyři roky. A to jsou dvě velmi odlišné věci, nikoliv díky sofistikovanému slovíčkaření, ale ze své faktické podstaty. Hodnota stroje, který je hotový a připravený k využití dnes je odlišná od hodnoty stroje, který bude hotový a připravený k užívání až za čtyři roky, jelikož - obecně řečeno - současné zboží má jinou hodnotu než totéž budoucí zboží.

To, že současné zboží má v současnosti, kdy se naše ekonomická transakce odehrává, vyšší hodnotu než budoucí zboží téhož druhu a kvality, je jedním z nejznámějších a nejdůležitějších ekonomických faktů. V druhém dílu této knihy důkladně prozkoumám příčiny, v nichž tento fakt má svůj původ, jeho rozličné projevy a mnoho rozličných důsledků, který má pro ekonomický život. Toto zkoumání nebude tak snadné a jednoduché, jak by trivialita této základní myšlenky napovídala. Ale zatím si snad mohu dovolit odvolat se na fakt, že současné zboží má vyšší hodnotu než totéž zboží v budoucnu jako na něco, co je naprosto zřejmé z naší každodenní zkušenosti. Pokud bych snad dal tisíci lidem na výběr, jestli by chtěli dostat zaplaceno Ł100 dnes nebo až za padesát let ode dneška, jistě by si všech tisíc lidí vybralo dostat Ł100 hned. Nebo kdybych se zeptal tisíce lidí, kteří si chtějí koupit koně a jsou za něj připraveni zaplatit Ł100, kolik by byli ochotni zaplatit ihned za stejně dobrého koně, kterého bych jim dodal za deset či padesát let, jistě by všichni nabídli daleko menší sumu, pokud by vůbec nějakou nabídli. A tuto zkušenost můžeme jistě interpretovat tak, že lidé přikládají současnému zboží vyšší hodnotu než budoucímu zboží téhož druhu.

Pokud je tomu tak, pak to, co udělal náš pracující během prvního roku, i.e. pětinu parního stroje, který bude hotový za čtyři roky, nemá hodnotu pětiny parního stroje hotového dnes, ale hodnotu menší.

O kolik menší? To bych nyní těžko vysvětlil, aniž bych svůj argument předjímal poněkud matoucím způsobem. Snad zatím postačí, když řeknu, že to má jistou souvislost s úrokovou mírou obvyklou na onom konkrétním místě.[26] Mírou, jež je záležitostí zkušenosti a také vzdálenosti období, kdy bude celý výrobek hotový. Pokud budeme předpokládat obvyklou úrokovou míru 5%, pak bude mít produkt prvního roku práce, na konci tohoto roku, hodnotu okolo Ł100.[27] Tudíž podle výroku, že pracující by měl obdržet celou hodnotu produktu, jeho spravedlivá mzda za práci v prvním roce bude Ł100.

Pokud by někdo navzdory předcházející úvaze měl dojem, že tato suma je příliš malá, nechť se zkusí zamyslet nad následujícím. Nikdo nepochybuje, že pracující má na konci pátého roku plné právo dostat celý parní stroj nebo jeho celou hodnotu Ł550. Tak si zkusme pro srovnání spočítat, jaká bude hodnota této částečné mzdy na konci pátého roku. Ł100, které pracovník obdržel na konci prvního roku, může půjčit na úrok po následující čtyři roky - tedy do konce pátého roku; při úrokové míře 5% (aniž bychom počítali složený úrok), Ł100 se tudíž může zvýšit o Ł20 - tato možnost je k dispozici dokonce také námezdnímu dělníkovi. Tudíž je jasné, že Ł100 zaplacených na konci prvního roku je ekvivalentní Ł120 na konci pátého roku. Pokud tedy pracovník za pětinu své práce dostane Ł100 na konci prvního roku, je jeho výplata v takovém poměru, který ho staví do stejně výhodné pozice, jako kdyby dostal celých Ł550 za celou práci na konci pátého roku.

Jak si však Rodbertus a ostatní socialisté vykládají princip, že pracující by měl dostat celou hodnotu svého produktu? Chtěli by, aby celá hodnota dokončeného produktu byla vyplacena ve mzdách, ovšem tuto platbu by nechtěli až po prodání hotového produktu, ale poměrně rozprostřenou v celém časovém průběhu práce. Dobře bychom si měli uvědomit, co by tohle znamenalo. Znamenalo by to, že dělník z našeho příkladu by díky tomu dostal celých Ł550 po dvou a půl letech, což je celá hodnota parního stroje, jaká bude na konci pátého roku.

Musím se přiznat, že shledávám absolutně nemožné postavit tento nárok na takových premisách. Jak by mohlo být přirozené a podle čistého ideálu spravedlnosti, že by někdo měl dostat za dva a půl roku celou hodnotu toho, co dokončí až v pátém roce? To přece vůbec není „přirozené―, docela naopak, přirozené to být nemůže. Ani kdyby byl pracující osvobozen z okovů pracovní smlouvy a umístěn do těch nejpříznivějších představitelných podmínek - kdyby byl svým vlastním zaměstnavatelem. Jako pracovník-zaměstnavatel by jistě dostal celých Ł550, ale nikoliv předtím, než by je vyprodukoval; tedy nikoliv před koncem pátého roku. A jak by to, co by nemohl dokázat ani samotný zaměstnavatel, mohlo být ve jménu ryzího ideálu spravedlnosti uskutečněno skrze pracovní smlouvu?

Abychom tuto záležitost správně vyjádřili, to, co socialisté požadují je, aby pracující při pracovní smlouvě dostal více než vykonal; více než by mohl mít, kdyby on sám byl svým vlastním zaměstnavatelem; a více než vyprodukoval pro zaměstnavatele, se kterým uzavřel pracovní smlouvu. To, co vytvořil a na co má oprávněný nárok je Ł550 na konci pátého roku. Ale Ł550 po dvou a půl letech, které socialisté požadují, je více; kdyby byl úrok 5% tak je to ekvivalent Ł620 na konci pátého roku. A tento rozdíl v hodnotě není výsledkem společenských institucí, které vytvořily úrok a určily jeho velikost 5% - institucí, s nimiž by bylo možno bojovat. Je naopak přímým důsledkem toho faktu, že život nás všech se odehrává v čase; že dnešek se svými starostmi a potřebami přichází dříve než zítřek; a že nikdo z nás nemá jistotu o tom, co bude pozítří. Není to jenom kapitalista dychtící po zisku, je to stejně tak každý dělník, každá lidská bytost, která dokáže rozlišit hodnotu současnou a budoucí. Jak by si asi dělník stěžoval, že byl podveden, pokud bychom mu místo 20 šilinků, které má dostat za svou týdenní práci dnes nabídli, že mu dáme těch 20 šilinků až za rok! A to, co není lhostejné dělníkovi, má snad být lhostejné jeho zaměstnavateli! Má snad dát Ł550 po dvou a půl letech, za Ł550, které obdrží, ve formě hotového výrobku, až na konci pátého roku? To není ani spravedlivé ani přirozené. Co je přirozené a správné - a to znovu zdůrazňuji - že pracující by měl dostat celou hodnotu Ł550, na konci pátého roku. Pokud nechce nebo nemůže čekat pět let, potom by měl za stejných okolností dostat veškerou současnou hodnotu svého současného produktu. Tato hodnota ovšem bude nutně menší než odpovídající podíl budoucí hodnoty hotového produktu, protože v ekonomickém světě platí zákon, že současná hodnota budoucího zboží je menší než současného zboží, a tento zákon nevděčí za svou existenci nějaké společenské nebo politické instituci, ale přímo podstatě člověka a věcí.

Pokud by rozvleklost měla být někdy oprávněná, pak je to právě v tomto případě, kdy pojednáváme o doktríně, která je tak extrémně závažná, jako socialistická teorie vykořisťování. Tudíž ačkoliv riskuji, že budu čtenáře unavovat, předložím ještě druhý příklad, který jak doufám, mi pomůže ještě přesvědčivěji ukázat omyl socialistů. V našem prvním příkladu jsme nebrali do úvahy dělbu práce. Posuňme tedy nyní naší hypotézu v tomto ohledu poněkud blíže realitě našeho ekonomického života. Předpokládejme tedy, že při výrobě parního stroje bude tento úkol rozdělen mezi pět pracovníků a každý z nich přispěje jedním rokem práce. Jeden pracovník vytěží železnou rudu; druhý jí roztaví; třetí přemění surové železo na ocel; čtvrtý z oceli vyrobí jednotlivé díly; a nakonec pátý z těchto dílů smontuje funkční stroj. Z podstaty věci každý z těchto pracovníků může začít svou práci teprve tehdy, když ten předchozí dokončil tu svou; pět let práce tudíž nebude vykonáno simultánně, ale v návaznosti. Výroba stroje tak bude trvat pět let stejně jako v prvním příkladu. Hodnota hotového stroje bude stejně jako předtím Ł550. Podle předpokladu, že každý z pracovníků obdrží celou hodnotu svého produktu, kolik si má každý z oněch pěti společníků nárokovat za to, co udělal?

Pokusme se odpovědět na tuto otázku nejprve za předpokladu, že výsledná hodnota práce bude rozdělena bez nějakého vnějšího zásahu zaměstnavatele, čistě jen mezi samotnými dělníky. V takovém případě jsou jisté dvě věci.

Zaprvé toto dělení může nastat teprve až po pěti letech, protože před tím zde není nic vhodného k dělení. Kdybychom totiž prodali například měď a železo získané během prvních dvou let, chyběly by nám suroviny pro další fáze produkce. Je naprosto jasné, že produkt prvních let zůstane vázaný ve výrobním procesu dokud tento neskončí.

Zadruhé je jisté, že celková hodnota Ł550 bude muset být rozdělená mezi pět pracovníků.

V jakém poměru bude rozdělená?

Zajisté nikoliv, jak si někdo může myslet při prvním ukvapeném nápadu, na nominálně rovné díly. To by zvýhodnilo ty pracovníky, kteří svou práci vykonali v pozdějším stádiu celkové produkce oproti těm, kteří byli zaměstnáni v dřívějších fázích. Dělník, který smontoval hotový stroj z dílů by dostal Ł110 ihned poté, co by dokončil svou práci; dělník, který z oceli vyrobil jednotlivé díly by dostal stejnou sumu, ale musel by na ní čekat celý rok po skončení své práce; a nakonec dělník, který vytěžil železnou rudu by na tutéž sumu čekal celé čtyři roky. Jelikož by takové zdržení jistě našim dělníkům nebylo lhostejné, každý by se jistě snažil získat místo při vykonávání oné dokončovací práce (kdyby neutrpěl žádným zdržením při pobírání mzdy) a nikdo by nechtěl vykonávat předchozí fáze. Aby našli dělníky ochotné pracovat v těchto dřívějších fázích, museli by jim dát větší díl z hodnoty konečného produktu jakožto kompenzaci za jejich čekání. O kolik větší, by bylo určeno částečně na základě délky období čekání a částečně rozdílem mezi hodnocením současného a budoucího zboží - rozdílu, který závisí na ekonomických okolnostech naší společnosti. Pokud tento rozdíl bude například 5% per annum, podíly pěti našich dělníků budou vypadat následovně:

První dělník, který čeká na svou výplatu čtyři roky po dokončení práce Ł120

Druhý dělník čekající tři roky Ł115

Třetí dělník čekající dva roky Ł110

Čtvrtý dělník čekající rok Ł105

Pátý dělník, který svou mzdu dostane okamžitě Ł100

Celkem Ł550

Kdyby všichni dělníci měli dostat stejnou částku Ł110, pak by jim nesmělo záležet na tom, kdy jí dostanou a souhlasit s tím, že dostanou Ł110 po třech letech od vykonání práce, zatímco někdo jiný dostane Ł110 ihned po vykonání práce. Nemusím asi příliš rozvádět, proč je taková situace vysoce nepravděpodobná. A aby mohl každý z nich dostat Ł110 okamžitě po dokončení své práce, to je bez zásahu třetí strany rovněž nemožné.

Jedna z okolností si zaslouží zvláštní pozornost. Věřím, že se nenajde nikdo, kdo by považoval předchozí schéma rozdělení hodnoty produktu za nespravedlivé. V tomto případě si také zkrátka dělníci rozdělují svůj produkt mezi sebou, takže zde nevyvstává otázka nespravedlnosti ze strany kapitalisty-zaměstnavatele. A přesto dělník, který vykonal poslední pětinu z celkové práce nedostane celou pětinu hodnoty konečného produktu, ale jenom Ł100.

Nyní předpokládejme, jak to většinou odpovídá faktům ze skutečného života, že dělník nemůže nebo nechce čekat na svou mzdu až do doby, kdy bude celý parní stroj hotový a prodaný a místo toho začne se zaměstnavatelem jednat o tom, jestli by mu zaplatil mzdu okamžitě poté, co vykoná svůj díl práce výměnou za to, že se zaměstnavatel stane vlastníkem konečného produktu. Předpokládejme dále, že zaměstnavatel je zcela spravedlivý a nezaujatý člověk, který vůbec nechce zneužívat svou pozici, aby lichvářsky snižoval mzdu a položme si následující otázku: Jaké budou mzdové podmínky pracovní smlouvy uzavřené za těchto okolností? Na tuto otázku je velmi jednoduchá odpověď. S pracovníkem bude zacházeno naprosto spravedlivě, pokud mu zaměstnavatel jako mzdu nabídne stejnou sumu, kterou by získal při rozdělování popsaném v předchozím příkladu, kdy dělníci pracují sami pro sebe. Takový pracovník by ihned po dokončení své práce mohl obdržet nanejvýš Ł100. A těchto Ł100 je tedy naprosto spravedlivá mzda, kterou mu zaměstnavatel musí nabídnout. A pokud všech pět pracovníků vykonalo stejné množství práce na výrobě koncového produktu a každý z nich chce dostat zaplaceno okamžitě po vykonání své práce, měl by každý dostat tutéž sumu. Tudíž při naprostém dodržení spravedlnosti všech pět pracovníků dostane na konci jednoho roku práce Ł100.

Pokud se to snad zdá příliš málo, zkuste si provést následující jednoduché výpočty, které dokáží, že dělníci dostanou přesně tutéž hodnotu jako v případě, když si rozdělovali celý produkt sami mezi sebou, kdy je spravedlnost rozdělení těžko napadnutelná.

Dělník číslo 5 dostane Ł100 okamžitě po vykonání své práce v obou dvou případech.

Dělník číslo 4 dostane v prvním případě Ł105 po jednom roce čekání od provedení své práce; v druhém případě pracovní smlouvy dostane Ł100 ihned po vykonání práce. Pokud tuto částku půjčí na úrok po dobu jednoho roku, pak bude po tomto roce v přesně stejné pozici, v jaké byl v prvním případě. Dostane Ł105 rok po vykonání své práce.

Dělník číslo 3 dostane v prvním případě Ł110 dva roky po dokončení své práce, při pracovní smlouvě dostane Ł100, což je suma, která, když ji půjčí na úrok, se mu po dvou letech vrátí jako Ł110.

A stejným způsobem je Ł100, které dostanou dělníci číslo 2 a 1 vzhledem k očekávanému úroku ekvivalentem Ł115 a Ł120, které by dostali po třech respektive čtyřech letech od dokončení své práce.

Jestli je však každá jednotlivá mzda při uzavření pracovní smlouvy ekvivalentní tomu, co by pracující dostali při vlastním rozdělování, potom samozřejmě součet těchto mezd musí být ekvivalentní k součtu jednotlivých podílů; suma Ł500, kterou zaměstnavatel zaplatí dělníkům ihned po vykonání jejich práce, je naprosto rovna svou hodnotou Ł550, které by si dělníci rozdělili na konci pátého roku.

Vyšší mzda, e. g. zaplatit za rok práce Ł110 každému dělníkovi, je dosažitelná jenom ve dvou případech; buď dělníkům nebude vadit časový rozdíl a počkají si na svou mzdu dva roky; nebo je zaměstnavatel ochoten dát dělníkům dárek v hodnotě rozdílu mezi Ł110 dnes a v budoucnosti. Ani jedno se od dělníků nebo zaměstnavatele nedá očekávat. Určitě ne jako pravidlo jednání a nelze to nazývat nespravedlností, vykořisťováním nebo krádeží.

Existuje snad jediná osoba, od které by mohli dělníci očekávat takové zacházení - Stát. Na jedné straně stát, jakožto věčně existující entita, nemusí brát takový ohled na časovou diferenci při nakládání se zbožím jako krátce žijící jednotlivci. A na druhé straně stát, jehož cílem by byl blahobyt většiny, by mohl opustit striktní pohled služby a protislužby a místo vyjednávání by mohl rozdávat. Takže je jistě představitelné, že kdyby si stát přisvojil roli obřího zaměstnavatele, mohl by, alespoň některým pracujícím, nabídnout mzdu o celkové budoucí hodnotě jejich budoucího produktu a to ihned po dokončení jejich prá