Jsou chudí pracující chudí vinou svých zaměstnavatelů?

Mises.cz: 11. září 2016, HynekRk, komentářů: 14

Ve veřejně vlastněném časopise "Fórum sociální politiky" číslo 3, z roku 2016 (ročník 10) vyšel článek na téma "Sociální situace v Česku pohledem zprávy Caritas Cares". Mimo jiné se zde píše, že výzkum názorů sociálních pracovníků, přinesl i tuto zprávu: "50 % sociálních pracovníků, kteří se podíleli na výše zmíněném průzkumu Charity ČR, označilo chudobu pracujících jako jeden z nejobávanějších problémů týkajících se chudoby a sociálního vyloučení v České republice. Podle jejich názoru český pracovní trh postrádá dostatek kvalitních pracovních příležitostí. To se odráží na platech, které nedokáží pokrýt základní potřeby (např. ubytování), i v nespravedlivých pracovních podmínkách, které nutí lidi k neplacené práci přesčas. Běžně se finančně podhodnocené pracovní pozice vyskytují např. v sociálních službách a školství. Ve výrobním sektoru drží zaměstnavatelé nízké mzdy pod tlakem vyhrůžek, že přesunou výrobu do zemí s nižšími výrobními náklady." [1] Zdá se, jako by za problém relativní chudoby pracujících mohli zaměstnavatelé, kteří nenabízí dostatek kvalitních pracovních příležitostí a nabízejí podhodnocené pracovní pozice. Ale věc tak jednoduchá není.

Je zajímavé, že v tomto směru nezazní názor na to, že je to stát, který odčerpává značnou část toho, co si chudí pracující vydělají. Přičemž jde o poměrně známou skutečnost, jejíž znalost by se dala u sociálních pracovníků předpokládat. Pravdou je, že sociální pracovníci (někdy to platí i o nestátních a neobecních sociálních pracovnících) jsou sami často závislí na výši daní a není tedy v jejich zájmu o tomto moc mluvit. Pojďme se však na tuto skutečnost podívat. Pokud vyděláváte 10 tisíc korun hrubého měsíčně, je výše vaší čisté mzdy 8 900 Kč (počítáno za situace, kdy máte manželku/manžela) s ročním příjmem do 68 tisíc Kč. Zaměstnavatel však za vás zaplatí 13 400 Kč (bez bezpečnosti práce, výkaznictví, školení atd.). Státu tak z toho, co za vás utratí zaměstnavatel, odvádíte 4 500 Kč měsíčně. Formálně odvádí zaměstnavatel 3 400 Kč na sociální a zdravotní pojištění a zaměstnanec dalších 1 100 Kč na totéž. Ve skutečnosti je jasné, že zaměstnavateli na tyto odvody musí zaměstnanec vydělat (plus zaměstnavatel musí dosáhnout nějakého zisku), jinak by zaměstnání zaměstnance bylo charitativním aktem, protože by pro zaměstnavatele znamenalo finanční ztrátu [2]. Pracujícímu tak v tomto případě zbude 66.4 % toho, co za něj zaměstnavatel utratí (bez bezpečnosti práce, výkaznictví, školení atd.). A to se pak zaměstnanec musí ještě potýkat s nemalými dopady spotřebních daní a DPH (sazby 10, 15 a 21 %). V případě platu 12 tisíc Kč hrubého, zbyde zaměstnanci bez dětí a manželky s ročním příjmem do 68 tisíc Kč, nějakých 10 335 Kč měsíčně. Zaměstnavatel však za něj zaplatí celkem 16 080 Kč (bez bezpečnosti práce, výkaznictví atd.). Státu tak jde 5 745 Kč měsíčně (z toho je 345 korun vlastní daň, zbytek je daň v podobě povinných odvodů na pojistné). Má-li zaměstnanec jedno dítko, je výše čisté mzdy 11 452 Kč měsíčně. Zaměstnavatel však za něj zaplatí 16 080 Kč (bez bezpečnosti práce, výkaznictví atd.). Státu tak jde 4 628 Kč měsíčně [3]. Pracujícímu tak zbude 64 % respektive 71 % toho, co za něj zaměstnavatel utratí (bez bezpečnosti práce, výkaznictví, školení atd.). A opět se pak zaměstnanec musí ještě potýkat s nemalými dopady spotřebních daní a DPH (sazby 10, 15 a 21 %).

Někdo by mohl namítnout, že přece za odvedené peníze dostávají zaměstnanci od státu služby. Ano, jenže tak jednoduché to není. Jednak odvody ze mzdy jsou činěny nedobrovolně, což ukazuje na to, že zaměstnanci by nebyli sami ochotni tolik peněz na tyto služby vynaložit, proto musí daně odvádět povinně. Za druhé tyto služby nejsou předmětem žádné konkurence, ale zaměstnanci je musí povinně platit jednomu privilegovanému monopolnímu poskytovateli, který pak nemá motivaci své služby vylepšovat a zlevňovat. Peníze má totiž jisté, nač se tedy snažit. Za třetí, tyto služby jsou zaměstnancům poskytovány lidmi (úředníky a politiky), kteří tyto zaměstnance neznají a nemají o nich informace a mohou jejich zájmy jen hrubě odhadovat, přičemž do těchto odhadů promítají své subjektivní soudy. Pokud by měli státu odvedené peníze zaměstnanci k dispozici, tak by si o nich rozhodli sami nebo po poradě se svými blízkými, protože své zájmy znají oni sami a jejich blízcí lépe. Za čtvrté jsou tyto služby díky tomu příliš univerzální. Suma sumárum tyto veřejné služby tak jsou zbytečně drahé, nekvalitní a moc neodpovídají tomu, co je požadováno. Což je dobrý důvod proč je nechtít platit v rozsahu v jakém je požadováno. Právě proto jsou předmětem daní, po staru příznančně zvaných berní.

Konečně ne veškeré odvody jdou zpátky na služby chudým pracujícím a jejich blízkým. Některé ze služeb využívají chudí pracující poměrně málo. Jde třeba o veřejně financovaná musea, galerie, divadla a sportovní aktivity (je nutné za ně něco zaplatit na vstupném). Dále vysokoškolské vzdělání (které, i když je zdarma, tak nějaké peníze stojí, navíc pro děti chudších rodičů je lákavé si vydělávat vlastní peníze co nejdříve), dotace významným podnikatelům a podnikům (navíc dotace podporují neefektivní podnikatele a deformují výrobu, což ve finále zhoršuje pozici chudých pracujících), někdy jde i o lékařskou péči či nemocenskou (chudí pracující si nemohou dovolit tolik stonat). A tak dále. K tomu je nutné připočíst, že prohnání finančních prostředků skrze stát něco stojí (platy úředníků, politiků, provoz a vybavení kanceláří, korupce, klientelismus atd.). Pro USA uvádí B. Caplan, že programy pro chudé v USA představují jen asi 10 % fedrálních výdajů, a to je to přitom pojímáno široce [4]. Co naopak třeba většina chudých pracujících obdrží, je příspěvek na bydlení, případně i dětské přídavky. Tím se jim část přímými a nepřímými daněmi odebraných peněz vrátí.   

Stát zhoršuje možnosti chudých pracujících, jak si polepšit i jinak. Například omezuje jejich vstup do podnikání pomocí různých překážek - nutnost dalšího vzdělání, zkoušky, licence, zálohy, normy atd. [5] Ani to ovšem ve zmíněném článku není uvedeno. Naopak je zde zmíněno, že: "Minimální mzda je navíc často nižší než sociální dávky, což vede k demotivaci těch, kteří hledají práci." [6] Hádejte, jaké doporučení má z toho plynout? "Zvýšit úroveň minimální mzdy na 12 000 Kč a zavést přísnější kontroly dodržování pracovního práva zaměstnavateli (např. bezpečnostních norem, kompenzace přesčasů a nehlášené práce)." [7] Zaměstnavatelé by tak zaplatili za práci zaměstnance 16 080 Kč. Bez bezpečnosti práce, výkaznictví a nově tedy i přesčasů a pokut. Současná minimální mzda je 9 900 Kč, čili náklady zaměstnavatele jsou při této mzdě bez bezpečnosti práce, výkaznictví, školení a podobně 13 266 Kč. Rozdíl by tedy činil 2 814 Kč, ve skutečnosti by činil více (bezpečnostní normy, kompenzace přesčasů a nehlášené práce). Práce těch, co pobírají minimální mzdu, by tak zdražila o 21 %. Na toto zdražení samozřejmě musí zaměstnanec zaměstnavateli vydělat, jinak bude jeho zaměstnávání pro zaměstnavatele ztrátové a zaměstnavatel ho propustí. Jistě část zaměstnanců je dnes se zaměstnavateli domluvena a bere vedle minimální mzdy na ruku ještě další peníze, snaží se tak zachránit alespoň část svých skromných příjmů. Stěží jim to lze zazlívat.

Poznámky:
[1] Benešová L. a Kuchyňková, I. Sociální situace v Česku pohledem zprávy Caritas Cares. In.: Fórum sociální politiky číslo 3, z roku 2016, ročník 10, s. 22. 
[2] Výpočty viz zde [online]. Dostupný z (přístup VIII/2016): http://www.penize.cz/kalkulacky/mzdova-kalkulacka a https://www.vypocet.cz/cista-mzda.
[3] Ibid.
[4] Caplan, B. D. Mýtus racionálního voliče: proč v demokracii vítězí špatná politika. Praha: NLN, Nakladatelství Lidové noviny 2010, s. 96.
[5] Podnikání v ČR je právem jen pro vybrané? [online, 2016]. Dostupný z (přístup VIII/2016): www.bawerk.eu/clanky/ekonomie/podnikani-v-cr-je-pravem-jen-pro-vybrane---i-ii-.html.
[6] Benešová L. a Kuchyňková, I. Sociální situace v Česku pohledem zprávy Caritas Cares. In.: Fórum sociální politiky číslo 3, z roku 2016, ročník 10, s. 23.
[7] Ibid, s. 23. 

Původně vyšlo na www.bawerk.eu.